Tiskárny už tisknou hromady štítků, stačí jen napsat mail, poslat hromadu peněz a dodáme Vám dávku ne-kom-pro-mis-ních nálepek, které Vám konečně dají možnost anonymně, nelegálně a odvážně vyjádřit svůj názor.

Jako každý rok, i tentokrát jsem nakonec udělal přáníčko. Byly kdysi časy, kdy stejně jako já dělal přáníčka i bystrozraký... dělal je stejně jako já, ovšem mnohem lépe než já :(

Letošní přání je vlastně návrhem značky, nálepky a znamení, které lze lepit, psát a strkat na vše, co bude v dalším roce PodFuk.

Nakolik vidím do dalšího roku, myslím, že si rozhodně nálepku zaslouží náš nabeton nový prezident Václav Klaus. Co byste oslepili vy?

eliáš2: ZLOVOLNOST

"Teta si myslí, že jsi svou matku umořil. Proto prý se s tebou nemám stýkat."
"Někdo ji umořil," nasupil se Eliáš.
"Taky jsi, sakra, mohl, Čepeláku, pokleknout, když tě o to matka před smrtí žádala," řekl Tur. "Jsem stejný krobián jako ty. Ale když si pomyslím, jak tě matka posledním dechem prosí, abys poklekl a pomodlil se za ni. A ty to neuděláš. Je v tobě kus zlovolnosti..."
Zmlkl a znovu si zlehka namydlil druhou líc. Rty se mu zkřivily shovívavým úsměškem.
"Útlý a bázlivý, ale znamenitý komediant. Čepelák, komediant nad jiné znamenitý."
Holil se stejnoměrně a důkladně, mlčky, usebraně.
Loktem opřen o hrbolatou žulu, podepíral Eliáš dlaní čelo a civěl na roztřepený okraj oblýskaného černého rukávu. Srdce mu drásal žal, zatím ještě ne žal lásky. Po smrti k němu mlčky ve snu přišla, celá zchřadlá v hnědém odstávajícím rubáši, páchla voskem a palisandrem, a jak se nad ním němě, vyčítavě shýbla, dech jí čpěl pokropeným popelem. Miloval její laskavé ruce. Vedle úmrtního lůžka měla stát bílou porcelánovou misku se ztuhlou zelenou žlučí, chroptivým zvracením rvanou z hnijících jater.
Znovu Tur s mlaskotem utřel břitvu.
"Ach ty psoto," řekl vlídně. "Dám ti košili a pár šnuptychlů. Jak ti padnou ty krátké kalhoty z druhé ruky?"
"Pasují akorát," odpověděl Eliáš.
Tur si vyholil důlek pod dolním rtem. To vrabčí hnízdo.
"Legrace," řekl spokojeně, "vlastně by se mělo říkat z druhé nohy. Bůhvíjaký syfilitický ožrala je odložil. Mám jedny s pěkným vlasovým proužkem, šedé. Budeš v nich úplný švihák. Nežertuji, Čepeláku. Když se nastrojíš, vypadáš ohromně."
"Děkuji, řekl Eliáš. Jestli jsou šedé, tak je nosit nemohu."
"On je nosit nemůže," řekl Tur svému obličeji v zrcátku. "Etiketa je etiketa. Matku umoří, ale šedé kalhoty nosit nemůže."

Jak vyhnat Vánoce z obchoďáků

I.

Sestrojte doma bombu.

Potřebujete na to:

......- výbušný potenciál

......- technický materiál

......- nějaké drátky

......- jednu igelitku (nejlépe Tesco)

S bombou v igelitce vyjděte

ve sváteční náladě

do svátečně ozdobených

nákupních středisek

bez oken

bez zimního slunce…

Choďte mezi regály

pobrukujte si „rolničky“

spolu s hlasitým

reproduktorem

a

rozmyslete si to.

Jděte domů.

Tam bombu zneškodněte.

II.

Sedněte si k počítači

zapněte internet

a vypusťte

do igelitového prostoru

flashových reklam

BOMBU:

JEŽÍŠEK NECHODÍ DO OBCHOĎÁKŮ!!!

Tuto bombu šiřte.

Spam.

Blog.

Fóra.

Šiřte:

„To není žádný fór.

Nejsou okna,

nebude Ježíšek“.

Vyčkávejte.

Očekávejte jednu ze dvou

potencialit:

......1. Bomba nevybuchne.

......2. Bomba vybuchne.

Pokud bomba nevybuchne:

......- zavřete se doma

......- přečkejte Vánoce doma

......(doporučujeme)

......- v obchoďáku si kupte láhev

......- a pijte na zdraví Vánoc

......(připouštíme jako alternativu)

Pokud bomba vybuchne

obchodníci vyženou Vánoce

z obchodů

(a povolají něco jiného)

Douška:

Já nabídnu Vánocům ve vyhnanství azyl.

Zamknu je u sebe.

Na rok.

Nebo navždy.

(a komu se po nich bude stýskat

tomu je budu odvažovat

a prodávat

draze…)

(Zámek)

Vyhnanství vánočních kaprů

Přichází Vánoce. Je nutno se zeptat: proč jsou Vánoce vyhnanstvím? To je nelehká otázka, ale hledejme na ni svou odpověď. Naše odpověď bude to, co uslyšíme z vlastních úst, když se někdo zeptá: Jsi vyhnán z Vánoc? Ale je těžké, aby se takto někdo ptal, ne, v dnešní době zaslepujících faktorů se nikdo nezeptá. Je mi až trpko vyslovovat odpoveď na tak málo pokládanou otázku. Trpko a snad až nemožno?

Šel jsem jednou po nábřeží Vltavy, bylo to někde v poli mezi Jindřichovým Hradcem a Prahou, bylo to nábřeží jednoho jezu, kamenné, vyhnané do výšky nejméně desíti metrů nad hladinu utopené země. Přišel ke mně sivý stařík a povídá, že se jemnuje Štika, co já tu takhle na Vánoce chodím, jestli náhodou nejsem vánoční pytlák a že prý býval porybným - dokud mu sloužila ruka. Tak jsem mu slušně odpověděl, řekl mu čím jsem býval, že se jmenuju Široký a ohledně mého pobytu zde... ach!

Povzdechl jsem a zajíkl se - trpce zajíkl do hloubi duše a upřel zrak v hlubinu pod sebou. Znovu jsem pohlédl v staříka a trochu se zarazil... Neboď před trpkým závěrem očí svých, nepozoroval jsem, že by se Štika opíral o hůl, ale teď se o jednu opíral - nebo ji spíše nerozhodně třímal? S nádechem jsem se pokusil ukázat tomu náhlému a náhodnému muži, jaké vyhnanství že tento kamenný násep u Kapřího domova představuje. Pojďte blíž a podívejte se dolů... povídám mu. A on se jde podívat a hledí, prázdně hledí. Vidíte, jak je ta kamená zeď vyhnaná? palčivě jsem se ho otázal. Sotva půl metru nad hladinu panáčku! začal mi náhle tykat. Copak tohle je nějaké vyhnanství?

Kdyby tam rostl brčál, seděla žába a vlnila hladinou tak, že světlo, nemoha prostoupit níže, blýskalo by oslepivě do všech stran, kdyby tam stála loďka, od které to krátší měřiti výšku zdi by svádělo... Ne, hladina čirá bez odlesku klidna stála, prosvícena jen svitem okolního vzduchu tak, že na kolmý ponor zdi do temnot ubíhající viděti bylo až okatě. Copak vy nevidíte z jaké hloubi je ta zeď hnána? rozohnil jsem se. Vás zajímá jen to, co je nad hladinou a pokud se jedná o hlubinu, vytane vám na mysli snad kamenitý brod, po kterém jste nebezpečně přijel na kole. Plavete-li v létě po moři, držíte se pupkem teplé hladinné vody, ale očima zuřivě pátráte před sebou po sebemenším náznaku vlnky, která by snad na chvíli mohla přerůst a ponořit vás do poslední kadeře. Ale nebojte se, nadmořská výška se počítá od klidné hladiny, vlny už jsou nad...

To jsem, hledě do hlubiny toho jezového násepního mola trpce naznačil a obrátil pohled zpět ke starci. Jenže on už tam nebyl, zbyla jen jeho hůl. Když jsem chtěl tehdy tu sukovitou vzpouru stáří, vyhnaného ze života zvednout, zděšen jsem s bolestí zjistil, že nesahám na hůl, leč na meč. Na ránu po svém pošetile sebejistém prvním doteku málem jsem tenkrát vykrvácel. Zachránila mne právě ona hlubina kapřího vyhnanství. Sáhl jsem tehdy do onoho přezdjezí jezu a kapři velcí jak tuleni připlavali mi na pomoc. Žužlali hojivě rány mých prstů a krvácení tak těsně před vykrvácením zastavili - právě když jsem již málem padlý padal v jejich nesmírné království.

Díval jsem se tehdy zmožen, jak rudá je mnou řeka v tůňce pod jezem a temně čistá nad ním - ač právě tam jsem tekl. I uvědomil jsem si, že se nacházím těsně u dělící čáry, která na jedné straně vše maže a na druhé uchovává. Ležel jsem tam na boku a pokoušel se zaměřit a prohlédnout až k jezovému kámeni tu tekutou dělící čáru života a smrti, zahlédnout pod vodou žulu, na ní mech a v něm snad zachycenou částečku své krve. Ale právě jediná tato linka na celé plše řeky se oslnivě leskla. Nežli jsem upadl v týdení mdlobu přísahal jsem ještě, že už nikdy nepůjdu ven bez Bystrozrakého.

...

Tak tohle si prý zpívá v nějaké písni Johnny Cash. Já tenhle obrázek ukrad na Flickru a žádný roy lichtenstein to není, to ne. Ale vše je lepší než prázdno, do kterého nás uvrhli bystrozraký a princezna. Snad si nechávají nejdříve myšlenky na Eliáše uzrát, snad se nechtějí ukvapit. Vyhnali nás do vyhnanství očekávání. A jistě se nás zas tak nebojí, ví, že vyhnanci-chudáci nechávají bouchačky doma.

Most umění (Le Pont des Arts)

Francie 2004, 126 min / režie: Eugène Green / hrají: Adrien Michaux, Natacha Régnierová, Alexis Loret / V Česku k vidění jako součást přehlídky CINEPUR CHOICE 2007.

Zítra je už páteho a to je den, kdy budou hrát Most umění v Brně. Znám tam Marušku, Vojtu a Madlu, takže je pro koho psát a koho na poslední chvíli upozornit. Pár lidí znám i v Praze, ty ale nebudu vypočítávat jmenovitě. V Praze se hraje osmého, tedy popopozítří.

Kdo zná výběry časopisu cinepur, mohl by se obávat formálně extrémního filmu (široký, bystrozraký i princezna doteď s chutí vypráví o filmu Návštěva Louvru /Francie 2004/. Stačí vždy jen rámcově povědět zápletku a celá hospoda rázem vydechne "týýýjo, to bych tedy nesnes". Z letošní přehlídky je takto extrémním snímkem Znovuzrození /Japonsko 2007/). Most umění takový ale není, myslím, že 25 procentům lidstva by se líbil.

Mým problémem je, že recenze, která je na cinepuru a kterou přejímají všechny české filmové servery, je sice nějak pravdivá, ale ve výsledku zavádějící... Princezna třeba se mnou ani nechtěla na ten film jít, protože kdo má zapotřebí "neskutečně bizardní komedii" o intelektuálech, že ano?

Já trvám na tom, že Most umění není komedie, je to komplexní film mluvící o lásce, umění, životu a smrti (bla bla nelze nebýt patetický!). Při sledování tohoto filmu se místy setkáte s naprostou krásou (ajajaj) a to se děje jen zřídka... Myslím, že nejsem sám, kdo po tomto filmu bude chtít sehnat Monteverdiho.

Našel jsem ale jednu velmi dobrou recenzi v The New York Times. Pokusím se vytrhnout pár vět, které podle mě film vystihují podstatně lépe než všechny materiály napsané pro přehlídku cinepur choice 2007.

In the rarefied stratosphere of Eugène Green's film "Le Pont des Arts," music, literature, philosophy and aesthetics, and the characters' engagement with them, are literally matters of life and death.

V daleké stratosféře Greenova filmu Most umění se pro postavy stávají hudba, literatura, filozofie a estetika doslova záležitostmi života a smrti.

The movie is an audacious, mythically slanted inquiry into the place of high art in today's chaotic culture and an assertion of its primacy.

Film je odvážnou, mýticky zabarvenou sondou do míst, kde se střetá vysoké umění s dnešní chaotickou kulturou, a je potvrzením jeho nadřazenosti.

In a final, romantic leap of faith, the film imagines a connection between the living and the dead, a belief in the purity and wholeness of a love beyond the physical that can only be experienced in the fullness of great music.

Na konci, v romantickém výšlehu víry, film vyvolává představu spojení mezi živými a mrtvými. Víru v čistotu a neporušenost lásky jdoucí za hranice fyzična, kterou lze zažívat jedině v plnosti velké hudby.

Ó Kolo, volám tě

Ó Kolo,

okolo kterého kolují špice,

na nábu šponované těsně u vidlice

a tolik drahé, duralové ráfky – špalkům nastavené líce!

Kolo nové mám a za tisíce

cyklistickou helmu k němu přidodám!

Kéž silnice ó bezpečny mi jsou

a pláště, duše, ventilky mi šutry nesedřou!

Nebo tě prodám na součástky,

na šlapky, řidítka, brzdná lanka, madla,

prodám tě snadno jako vyjetou část lásky

která mne zradila a v nejlepším

vykopnula ze sedadla... gelového... zhyň!