Mám. „Bez ženy muž je jako růže bez ženy...“ zkusil Sam rychle splodit geniální verš, ale pustě blikající nádvoří Kulturního domu jej příliš rozrušovalo. Už nebyl čas na hravé rýmování, ani na uchechtnutí se tomu, jaký že blábol zase narychlo vznikl. Trnul přímo pod uliční lampou, jakoby myslel, že je to svícen s tmou. Popravdě si v tu chvíli vůbec neuvědomoval, že existuje také jiné světlo, než to u vchodových dvěří. Není tu. Uf. Mohla si jít zakouřit, nebo vyběhnout ven mezi stromky vyčůrat se, říkal si v duchu a rychlým pohledem prozkoumal blízké okolí, jestli tu někde nestojí toaletní budky. Samozřejmě, že ne, kouří se uvnitř a kulturák má záchod také uvnitř, vybavil si Sam úlevnou vzpomínku na svou poslední návštěvu tohoto domu. Bylo to asi ve třetí třídě, školní hala se zrovna opravovala, a tak se výroční besídka konala výjmečně zde. A dalo se tu čůrat.
Hej, Same, co tam stojíš jak měkký i! De z tebe strach, tak pocem! zvolal najednou pokuřující svalovec ze židle u vchodu a zacinkal na Sama pokladničkou. Jó jó... já jdu, už du, nazdar... Jardo! nejistě a tápavě odvětil Sam, který až ke konci věty rozpoznal v onom svalovci spolužáka Jardu. Ve skutečnosti nebyl vůbec nijak zvlášť svalnatý, jen měl tu správnou bezrukávovou vestu a dával si dobrý pozor, aby jej přilehlý reflektor tím správným způsobem nasvěcoval. Když Sam přišel blíž, musil uznat, že i z blízka budí Jardova vizáž respekt. Jarda dělal ve městě divadelního osvětlovače a dovedl s reflektory divy - značnou měrou se podílel také na instalaci osvětlení uvnitř diskotéky. Byla to prý jeho „labutí píseň“, s osvětlováním totiž končí: „má na víc“. Hele neviděl jsi tu Markétu? zeptal se Jarda. Měla by dneska přijít, pučil jsem jí minulý týden na tábor velkou baterku... Jó přijde, určitě, mám s ní sraz - odvětil Sam a hned se pro sebe zachechtl: stačí, aby někdo promluvil o táboření a já místo rande, schůzka, spich či scuk řeknu „sraz“. Kdyby Jarda mluvil místo o táboření o politice, patrně by mne napadlo, že tu mám s Markétou sněm... zkoušel Sam v duchu protáhnout onu příhodu do vtipu, už v polovině však shledal, že se nudí. Přesto vtip v duchu dokončil, ale neposlouchal se.
Sraz? pobaveně se zarazil Jarda a začal rovněž vymýšlet nějaký ten vtípek. Sam na něj ale už nečekal, vrazil mu papírovou padesátikorunu, světácky rozrazil prosklené dveře a vsunul svou útlou postavu do štěrbiny mezi dvěma visícími vchodovými koberci.
Ocitl se na okraji parketu. Hudba byla ohlušující, světla oslepující, kouř zadušující a atmosféra povzbuzující. A pak ji spatřil. Tančila jako šílená, nohy jí klikatě vlály, ruce divoce vystřelovaly a hlava bušila střídavě do ramen zad a prsou - tak to alespoň Samovi připadalo. K jeho zděšení si jej Markéta patrně také hned všimla, a začala se pomalu sunout i se svým zběsilým tancem směrem k němu. Občas pohledem zachytil pohled, úsměvem úsměv, intuicí kapku odletujícího potu. Nehybně stál, jakoby zapomněl, že stojí a sledoval její tělo. Trvalo asi půl minuty, než se k němu docela přiblížila. Aniž by přestala tančit, plácla Sama žertovně tam, co ženy mívají boky a mírně hecujícím tónem mu naznačila, aby též začal tančit. A Sam se vrátil do sebe a tančil.
Jak jeho kreace vypadaly, cestou domů nevzpomínal. Stejně tak nevěděl, co mu Markéta v průběhu večera řekla a co on jí, jestli vůbec něco. Cítil jen zasychat zbloudilé kapky jejího potu na svém těle, a to bylo vše, co potřeboval k životu.
Samuel...
a) chodí s Markétou do jedné plovárny.
b) potkává Markétu každý den na brigádě sbírání jahod.
