PF 2009

Za devatero řekami a devatero horami leží říše pohádek,
kde všechno dobře dopadne a zlý dostane na zadek.

To u nás není čím se chlubit, nemáme tu pořádek,
u nás všichni zloduchové v klidu baští ovárek.

V ulicích to kočky škrábou do každé druhé omítky:
„Věci se hýbou, z hor k nám kráčí tajemný rok devítky.“

Kouzelný a pohádkový, spravedlivý, nesmlouvavý: rok s devítkou na konci.
Rok, kdy všechny princezničky rozeberou pitomci.

Puntík na Hobby.cz

Tak se náš milý Zámek, coby Puntík dostal do internetového zpravodajského impéria idnes, přesněji do sekce hobby. Již se všichni těšíme, kolikže nových nadšenců a nadšených nakupujících přibude.
/Puntík na hobby.cz

Houbová sezóna u puntíka...

Poézie na internetu

Protože vím, že zvláště široký pro poezii dýchá, pracuje a velmi mnoho obětuje, posílám zajímavý odkaz. V předminulém Respektu jsem našel článek věnovaný blogu jistého Kučery. V článku stojí:

„Chtěl jsem to postavit na hlavu. Obrátit to naruby,“ říká básník Vojtěch Kučera (1975) o tom, proč se po dvou knižně vydaných sbírkách rozhodl vytvářet tu třetí prostřednictvím internetu (nehybnost.blogspot.com).

Celý článek si můžete přečíst z pirátského pdf, které je ke stažení ZDE (1,8 mega).

The New Yorker, Nov. 17, 2008

Art director magazínu Time Arthur Hochstein sestavuje rok co rok žebříček top deseti nejlepších časopiseckých titulek. Žebříček za rok 2008 si můžete prohlédnout ZDE. Hochstein ke svému hodnocení vždy přidává krátké povídání. Komentář z loňského roku věnovaný vítězné titulce vám teď přináším v překladu, zaznívá v něm totiž leccos zajímavého. Vyhrál samozřejmě New Yorker ;)

Legendární ilustrátor a designer Milton Glaset často mluví o čtenářích časopisů jako o "kmenu". Jistě jen málo časopisů tuto myšlenku demonstruje lépe než The New Yorker, který šije svůj obsah a redakční skladbu na míru čtenářům jistého přesně určeného nastavení mysli bez ohledu na to, kde žijí. Toto jasné sebeurčení dává New Yorkeru velikou volnost při tvorbě titulních stran. Dává redakci možnost mluvit zvláštním kódem určeným členům kmene. New Yorker tuto svobodu využívá opravdu skvěle a tento seznam, který vám přináším, by mohl být klidně naplněm jen jeho titulkami. Já se však zaměřím na jedinou: titulní stranu, která vyšla ihned po prezidentských volbách. Ilustrace od Boba Staakea zobrazuje měsíc - chytře zbavený vnitřku tak, aby zobrazoval písmeno "O" z názvu časopisu - vrhající svůj svit na Lincolnův památník. (Nejsem si jist, že by se v této záři mohly sloupy tak moc odrážet, ale co, to je umělecká licence.) Proč je tato titulka skvělá? Nepředvádí nějaký vítězný tanec. Spíše šeptá čtenářům (kmeni): "Všechno je v pořádku - naše země je zase v bezpečí." Celá scéna je situována do nočních hodin, kdy se sice dějou různé nekalé věci, ale je to zároveň čas, kdy lidé bezpečně a klidně spí. Krom toho je celý výjev krásně vyveden. Podtrženo: tato titulka je zkrátka vynikající.

Halloween

>>The kids are trick or treating, the parents wait on the street with their iPhones. Another beautiful New Yorker cover by Chris Ware.<<

Právě vymýšlím pro jeden nejmenovaný kulturní, podzemní časopis titulní stranu a říkám si, že je to zvláštní práce... koukám se kolem a přemýšlím....

Každopádně hodny obdivu jsou titulní strany New Yorkeru. Vyhrávají pokud vím pravidelně hlavní ceny v nejrůznějších závodech o nejlepší titulku. Mají v sobě kus velmi jemného vtipu a velký výtvarný cit.

V našich poměrech může konkurovat pouze Respekt s Reisenauerovými kresbami. Avšak New Yorker je podle mě stále o koňskou délku napřed. Důvodem je podle mě předvidatelnost Respekťáckých obálek, které jsou tak nějak vždycky stejné, že ano. Styl kreseb je perfektní, ale neměnný. Humor je vždy lehce drsný. Je to něco, o čem všichni víme, že to je dobré, líbí se nám to, ale nestojí to už dávno za řeč. Při vší kráse Resenauerovy titulky nepřekvapují.

Proti tomu New Yorker nemá v titulních stranách takovou jednotnost.. mění se styly, výtvarníci. Vtipy jsou oproti Respektu o dost jemnější a chytřejší (kolik titulek Respektu stojí prostě na karikatuře obličeje a nějakém více méně urážlivém nápise?). Zdá se to možná zvláštní, ale Halloweenská titulka mě šokovala, překvapila, dostala. Je to něco, s čím se chci dělit.... a taky tak činím.

Různé titulky New Yorkeru viz ZDE.

PS: je to nefér, že biju do Respektu, je tím nejleším co máme a prave sem koukal na novy cislo a to ma velmi vtipnou titulku. Respekt je proti všemu ostatnímu.. řekněmě Reflexu a Týdnu o 7 lig kvalitnější a perfektnější. Takže aby bylo sprevedlivo na světě: Reflex a Týden sou šit šit šit šit šit.

Unavený Bob

Bob padl únavou na postel. Matrace byla ještě v igelitu, opřená vedle o zeď, takže si o překližku narazil rameno, pánev a čelo. Ta bolest Boba probrala. Zvedl se, hodil matraci jen tak na postel a samou únavou na ni opět padl. Po chvíli vstal, sundal z matrace igelit, došel si pro peřiny a definitivně si lehl. Záhy však zjistil, že nemůže usnout. Pořád musel myslet na všechny ty vyčerpávající věci, které se mu dnes celý den děly. Vracely se mu celé otravné konverzační epizody se spolupracovníky, problémy s uložením příliš těžkých duralitových kvádrů, drhnutí hřídele rotačního stroje poté, co na ni omylem nechal vytéct vyjetý olej z hradlové propustě. Teprve poté, co se hodinu a půl marně snažil usnout, vyčerpáním usnul.

V šest ráno zazvonil budík a Bob s překvapením zjistil, že tentokrát je plný síly. Pokusil se zvednout z postele, ale v tom okamžiku poznal, že celá jeho síla spočívá právě v tomto blaženém postelovém ležení, a že pro vše ostatní je předem vyčerpán. Vyčerpáním vstal. Jestli mne dnes ve fabrice nezastoupí u míchačky Ruda, tak končím. A taky skončil. Nebylo ani po obědě a Bob už si za vnějším plotem fabriky vychutnával volnost jako každý jiný nezaměstnaný. Kde dneska sehnat práci, říkal si kolem druhé hodiny odpolední, když platil kafe. V Edmontonu by mě možná chtěli. Ale Edmonton je v Americe nebo Kanadě. Na letenku bych sice měl, ale ten trapas hned v letadle, když by se mne krásná letuška cizím jazykem zeptala, jestli si dám kafe, jestli mi není špatně, jestli jsem dobře připoutaný… Netuším, na co by se mne mohla zaptat, aby šlo jen správně kývnout. Představa, že ona něco zašveholí, já kývnu, že ano a ona mne odepne od sedačky a půjde mi pomoci s močením… Ne, v Edmontonu to rozhodně zkoušet nebudu, ani kdekoli jinde za hranicemi.

Chorvati a Slovinci prý umí často česky. A mají snad i továrny, kde by mohli potřebovat laboranta kvality difusních hlavic. Pokud to u nich nedělá normální nástrojář jako ve Feroně. Navíc pochybuju, že zrovna tovární Chorvati a Slovinci se v češtině vyznají, to spíš plážoví prodavači zmrzlin, nebo hoteliéři. V Čechách už ale makat nebudu, všichni mě tu chtěj jen proto, že Unie mou profesi v každé větší továrně vyžaduje, dělám pak ale něco uplně jinýho, něco, na co nikdo jiný nemá specializaci, povětšinou něco, na co žádná specializace neexistuje. Bob se zarazil. A co Rejkjavík? Sice neumím islandsky, ale je to krásná země, prý tam mají nejvyšší hustotu nobelových cen na jednoho obyvatele. Nemůžu sice říct, že nemám rodinu, nemám ženu, nemám přátele a tak si můžu jet kam chci, ale kdo to dnes sakra může říct? Leda nějaký odstrčený dědek, nebo někdo, kdo měl fakt smůlu, větší než já včera. Můžu se na všechno vykašlat!

Bob se zvednul a vyrazil do nejbližšího obchodu s knihami, tam se zeptal, ve kterém obchodě s knihami se dá sehnat učebníce islandštiny a tam pak také zašel a učebnici koupil. Doma se docela divili. Proč jsi zas odešel z práce? A proč se chceš učit islandsky? Bob vyčerpáním padl do dřezu.

V čem tkví jádro pudla grafiky?

SS: Včera při prezentaci své práce jste se hodně zaměřoval na proces tvorby: mluvil jste ke grafickým designérům a v takovém případě může být velmi zajímavé zaměřit se na proces a možná zapomenout na konečný viditelný výsledek. Avšak ve skutečném světě je jedině konečný výsledek tím, co komunikuje, a proces vzniku díla se zcela ztrácí. Jak se s tím vyrovnáváte?

PB: Setkávám se s tím každý den. Když učím ve škole, často potkávám studenty, či bývalé studenty, kteří se pokouší uplatnit v běžném světě. Srovnávají svou zkušenost z působení na škole se zkušeností, kterou získali v praktickém životě při práci pro různé společnosti. V podstatě si vždycky stěžují: "Klient nerozumí mé práci. Nemůžu dělat to, co bych chtěl dělat." Neřekl bych, že to je chyba klientů. Jedná se o vztah mezi dvěma stranami, takže nelze házet vinu jen na příjemce. Většinou docházím k závěru, že se stala nějaká chyba v komunikaci, konkrétně se hlavně zanedbává vysvětlování procesu. My se při své práci snažíme většinu času ostatní zúčastněné do procesu zatáhnout. Pokud tohle neděláme dostatečně důkladně, může dojít k nedorozumění. Víme, že když jen nakonec přijdeme s výsledkem, který prezentujeme někomu, kdo nevidí, jak jsme se k výsledku dostali, je pro něj velice obtížné designu porozumět. (...)

Když vysvětluji svou práci, považuji za velmi důležité říci, jaké informace jsou dostupné na začátku a jaká je na ně odpověď, takže můžete sledovat trajektorii. Je to lepší než nechat lidi před svou prací stát, aby o ní přemýšleli jako o nějakém uměleckém díle, protože v tomto případě musí být příjemce dostatečně chytrý, aby pochopil oč jde.

SS: Takto to chodí s klientem. Ale nakonec se věc dostane ven do ulic, kde na ni někdo bude koukat a v ten moment o procesu tvorby nic netuší...

PB: Ano, nevyhnutelně. Ale myslím si, že zaměřením na proces tvorby a zapojováním jiných stran do něj, redukuješ možnost nedorozumění, protože se koukáš na tutéž věc z různých perspektiv. Raději než vnucovat svou perspektivu jiným lidem, měl by sis osvojit více hledisek, aby jsi viděl, co se děje, když na to koukáš očima náhodného kolemjdoucího a snažíš se pochopit, co tenhle design dělá, jak jej lze interpretovat. Dělám si tyto mini-testy, abych viděl, co se stane v ulicích, avšak dělám je před tím, než se to do ulic dostane. (...)

(Úryvek z rozhovoru s Peterem Biľakem, celý k nahlédnutí ZDE)



Způsob, jakým Biľak mluví o designu mi přijde osvětlující. Daří se mu myslím vyjádřit a pojmenovat spousty problémů, o kterých sám přemýšlím. Snažil jsem se nedávno (snad kvůli textům pro grafické studio dusot) vyjádřit, co je pro mě jádro grafického designu. Tenkrát jsem to nedovedl. Kroužil jsem jen donekonečna kolem výkřiku: "U grafiky se musí hlavně přemýšlet." Mám dojem, že v tom to přesně všechno je. Jak to ale osvětlit? Že by mi pomohl právě Biľak?



Výchozí situace: Představte si proces vymýšlení loga. Máte za úkol navrhnou logo instituci, která se jaksi jmenuje, věnuje se čemusi a před vámi je čistý papír.

Každá grafická tvorba je na začátku hromádka vstupních informací, na které grafik hledá odpověď. Zkoumá na začátku, co o problému ví a množství informací rozšiřuje. Dělá spousty rozhodnutí a omezení, přidává k informacím další a další. Čím víc informací přidává, tím více se stahuje smyčka kolem hledaného řešení, které nakonec vypadne jako rozumná, snad dokonce i jediná možná, odpověď.

Lze dopředu říci, na základě čeho se ta rozhodnutí mají dělat? Co je třeba posuzovat? Ne. Pravidla nejde stanovit. Lze poté říci, na základě čeho byla rozhodnutí učiněna? Ano. Naopak to funguje. Grafik dovede každé jedno své rozhodnutí vysvětlit. Dovede jasně říct, proč se vydal určitým směrem a použít u toho pojmy a důvody, kterým laik porozumí. Jen nesmí být grafik líný.

(odbočka: Biľak o tom myslím mluví o kousek dál. Říká, že například filmoví kritici mají vypracovaný diskurz, v jehož rámci dovedou jasně a přístupně běžným lidem nějaké dílo vysvětlit. Grafici na to rezignovali, nikdy to neuměli, či kdo ví co. Biľak mluví o tom, že grafickými hrdiny jsou pro něj právě lidé, kteří dovedou o grafice mluvit na stránkách obyčejných novin, dokážou to vysvětlit obyčejným lidem.)

Biľakova lekce: Grafik nesmí být líný jasně a racionálně o své práci přemýšlet a mluvit. Zvláště před klientem, který si tyto výklady s radostí poslechne a na základě nich vám dá práci a peníze. Klient musí chápat design, musí vidět logiku vašeho loga, jinak jen mávne rukou a jde dál. Lidé jsou totiž graficky negramotní. Ještě negramotnější než v případě filmů či literatury. A tyhle hrátky na komunikaci s klientem jsou prospěšné pro grafika hned dvojmo: klienta je dobré neustále vtahovat do své práce nejen proto, že jej to činí spokojenějším a otevřenějším k proplácení faktur, ale také to grafikovi pomáhá vyhnout se nebezpečím slonových věží. Aby byl grafik schopen činit správná rozhodnutí, nestavěl na falešných domněnkách a nemístných očekáváních, musí pustit do své práce vnější vlivy, jinak udělá design bez duše, účet bez hostinského a pudla bez jádra.

lookbook.nu

Narazil jsem právě úplně náhodou na lookbook. Je to web-dva komunitní sranda, do které může kdokoliv poslat svůj model = fotku, na které bude v nějakém supr módním kostýmu. Člověk to nahraje, po způsobu flickru si obrázek okótuje, aby si všichni mohli povšimnout, že ty brejle jsou od RAyBAn, že ten kabátek je Dior pořízenej v sekáči, že ty punčochy jsou z hadí kůže atd. Taktéž je definována barevná paleta, kterou člověk svým úborem razí. No a pak už se jen kometuje, boduje, hodnotí, kňourá blahem atd. Obliba mezi mladými dámami je na první pohled naprosto gigantická.

Mě osobně na tom fascinuje úroveň fotografií, jsou to vesměs pokusy o parádní módní foto. Někdo to umí lépe.. někdo až bezmála profesionálně dokonale... někdo hůř, ale ve všech příspěvcích je cítit jaksi vyšší vkus.

Protože mi na módě až tak nefrčí, je to pro mě hlavně plejáda krásnejch holek a zajímavých fotek, který mají často to něco navíc, co naprosto zoufale chybí například megafotobankám, se kterýma jsem nucen pracovat v práci. Starší pány při procházení jednotlivými příspěvky potěší šmírácké nadpisky každého postu, které umiformě sdělí věk a národnost modelky a modela.. krása zkrátka

Napadá mě nad tím, že určití vyhnanci mezi námi (možná punťa, možná zámek) by tohle měli velmi pozorně prozkoumat. Když jsem si toho asi před půlhodinou všim, hnedle mě popadl pocit jakéhosi polo-bingo efektu... že by tohle mohl někdo udělat v českém prostředí? Že zrovna tohle by mohly všechny fleračky bezmezně milovat? No nechávám k podumání.

Neville Brody, legenda po letech vrací úder

Jak známo, stávám se čím dál větším úchylem na časopisy. Bystrozraký však zůstává na svém. Stále stejně přízemní, stále stejně nepoučitelný. Odmítá tleskat a sklánět hřbet před dílem velikána. Že prý ani kdyby to bylo zadarmo, válelo se to na ulici, prý ani pak by tohle neprolistoval. Nechci utrácet váš čas nějakým vysvětlováním, kdo je ten Brody a proč vrací úder, protože to asi zajímá asi jen mě.. no ale prostě... dávám k posouzení. Přijde vám tohle jako šit?

Arena Homme+ Magazine Issue 32 "Popaganda" from Research Studios on Vimeo.

Jak pracuje šicí stroj

Doufám, že tato věc zaujme zdejší rukodělné vyhnance. Sám jsem tomuhle totiž nikdy nerozuměl....a velice mi to vrtalo hlavou...ne tak moc, abych se na to kohokoli zeptal, ale vrtalo.

hýbací gif viz: swiss miss

Pozvánka na výstavu

Deník nezaměstnaného

Myslím, že naše právo nazývat se "vyhnanci" je nemile otřeseno. Může snad někdo znás dokázat, že je opravdu v úzkých? Že mu to nějak nejede, že se mu nevede? Nemůže.... přinejmenším jistě ne tolik, jako hrdina blogu Deník nezaměstnaného, který s pravou opravdovostí ukazuje nám všem, co to je srab a jaké to je v něm být. Počtěte si a vyjádřete našemu blízkému podporu.

3 druhy grafiků a řemeslníků vůbec

Kdesi na NYXU řekl jakýsi RICHARD03:

Je všeobecně známo, že existují tři kategorie designérů (a řemeslníků všeobecně). - jedni dělají to co zákazník potřebuje, pro ty je důležité odvést dobrou práci. - druzí dělají to co zákazník chce, pro ty je důležité dostat zaplaceno. - třetí dělají to co chtějí sami a to jsou buď umělci nebo looseři.

Tak mě to zaujalo, protože jsem samozřejmě autorem číslo 2. Jako každý takový borec neustále nadávám na klienta, měním všechno donekonečna podle jeho připomínek a nakonec se od výsledku distancuju, protože: "je to vinou klienta sračka nehorázná".

Tedy řemeslník druhé kategorie není nutně, jak naznačuje zmínka o penězích, sviňa myslící jen na zisk. Je to většinou prostředně schopný makáč, který nemá sílu, přesvědčivost a sociální demenci řemeslníků prvního druhu. Tihle nejlepší z nejlepších, tyhle jedničky, kdykoli klient promluví vytahují obočí a přesně zvoleným tónem hlasu mu dávají jasně najevo, kdo je tu odborník a kdo jen tupý vůl. Jsou to lidi sebevědomí a arogantní.

Kladu si teda otázku co s tím. Co mám dělat? Bylo by dobré být jedničkou, ale stačí si uvědomit kolik práce to stojí! Kolik přesvědčování a napůl -hádek. To, že jsem grafik číslo 2 má i spoustu dobrých, pragmatických důvodů: nemusím se donekonečna hádat, nikdy neztratím zakázku atd. Ale uspokojení z práce jde do háje, a to mě na tom asi štve nejvíc.

Barborka

S tetkou a strécem ;o) :












A dárek od puntíka - plstěná kokeshi panenka pro štěstí (plná symbolů...)

Odpočívej v pokoji Rodino a zdraví a jiní

Všude po světě se zavírají časopisy. Právě teď tento osud potkal RAZ. Pláču nad tím hlavně proto, že jsem o prázdninách připravil redesign, který by tenhle titul konečně nakopl a taky proto, že jsem musel vyhodit grafika, kterého jsem vůbec nechtěl vyhazovat. No škoda slov.

Jak můžete číst ve výkřiku na obrázku nahoře _ Nedostatek překvapení a inovace u mainstreamových titulů hrál významnou roli v jejich úspěchu, teď ale přispívá k jejich pomalému úpadku.

Tahle moudrá věta cosi znamená, na něco navazuje.... bohužel zbytek článku, z něhož je vytržená, nemám. Nezbývá mi tedy než si o ní přemýšlet po svém a pozvat k tomu přemýšlení i ostatní vyhnance.

Podnikat v časopisech je blbej nápad. Jak zjišťuji od lidí kolem sebe, prodělečný je i Respekt - časopis mých snů. Časopis, který je pro mě synonymum úspěchu. Nelze se tedy divit úmrtí malé hnidy, která se jměnuje RAZ. Od začátku to byl blbej nápad, ale to necháme stranou.

Jak se dělá časopis? Vždycky se někdo sebere, vezme na sebe zodpovědnost a "vymyslí" ho. Přijde s nějakou tou šokující představou, inovativním nápadem. Najde díru na trhu. A práce je hotová. Inovace spočívá v tom hledání díry, případně vymyšlení nového mixu, který tu ještě nebyl. Dál se v inovativnosti jít nesmí! To pozor! Časopis musí vypadat stejně jako všechny ostatní, texty musí být stejný, články musí být stejný atd.. vždyť experimentování se zavedenýma postupama, jak psát článek, by čtenáře zmátlo. A dělat originální grafiku je taky blbost, vždyť přece naše čtenářky jsou krávy: můj šéf při navrhování (bohužel nerealizované) titulky RAZU například otevřeně kalkuloval s tím, že si v trafice časák čtenářky SPLETOU s Ženou a život, případně jiným zavedeným časopisem.

Například: na filmovce jsme s bystrozrakým viděli časopis Sanquis, časopis o umění a o zdraví. Článek o malíři vedle článku o menopauze, vše ozdobené geniálním podtitulem "Zdravý životní styl je umění". Zkrátka jseme viděli neuvěřitelný paskvil, kdy opravdu každý zůstane hledět a nevěří svým očím. I prosté lidi napadají otázky typu: Pro koho to je? Inovace se vyčerpala promixováním zavedených formátů. Samotný obsah, samotné texty, jsou stejné.

Tedy postupy vytváření nových časopisů, případně rozvoje zavedených titulů stojí na zlatém pravidle, které zní: Hlavně nic příliš neměnit, hlavně čtenáře nepřekvapovat. Výše zmíněná citace mluví o tom, že tahle filozofie nejspíš začíná selhávat. Lidé začínají být vůči časopisům slepí a lhostejní (snad až natolik, že si jsou schopní nějaký časopis koupit v trafice omylem), což znamená, že se o ně ve skutečnosti nezajímají. Cestou ven by možná mohla být odvaha a kuráž dělat něco zcela jiného. Doopravdy inovovat a to nikoli grafiku, ale to co je v časopisech opravdu ztuhlé. Totiž obsah, textové formy. Zbavit se zaručených pravd typu: každý ženský časopis musí mít horoskop a křížovku. Zkusit překvapovat.

Ps: Jako zapřísáhlý Respekťák nečtu Reflex, ale mam dojem, že aspoň na titulkách se právě tenhle časák snaží v poslední době šokovat.. viz Rath jako Hitler apod., prý je to snad práce nového šéfredaktora, který se zjevně ničeho nebojí. Asi je to dobře.

ESTELLE´S

Milí vyhnanci, trocha informací ze světa časopisů: Máme zde zajímavou novinku. Nový lucemburský měsíčník City Magazine se rozhodl, že bude měnit jméno s každým číslem. Jméno mu každý měsíc určí titulní hvězda čísla. V prvním čísle bylo touto ctí ilustrátorce Estelle Sidoni, s kterou časopis udělal rozhovor. Krom tototo zajímavého faktu je sama o sobě pozoruhodná i forma zpracování titulní strany. Nemyslíte?

Open publication - Free publishing - More shopping

Ještě pro pány...

Něco pro pány. Mám z nich hroznou radost, tak se musím pochlubit i tu v převážně pánském osazenstvu, a doplnit minulou přehlídku zápisníků. Začalo to knírkem, takže plus mínus zhruba s jistým přeháněním lze říct, že prvotní inspirací mi byl Široký...

V puntíkově krámku živo

Zarytí fandové, jsou-li vůbec takoví, asi veškeré novinky v puntíkově výtvarné dílně bedlivě monitorují, ale jelikož těch ubývá stejnou měrou, jakou roste rychlost přidávaných nových počinů v krámku, není na škodu provést jistý letní audit. Puntík žije, plstí na plný plyn, poloviční úvazek s neskutečnými přesčasy a do úmoru rukou. A protože se mu prodejně poměrně daří, má radost. Takový balzám po třech měsících sucha, nepokojů v srdci a zoufalství duše. V požehnaném létě pokračuje v neočekávaně komerčně úspěšných, byť nemainstreamových originálních knižních záložkách... Co záložka, to původní návrh zhotovený v jediném kuse, tedy takzvaný unikát za zvýhodněnou, leč postupně se mírně zvyšující cenu. (Kdo by to taky čekal, že ještě někdo dneska čte a je ochoten si knihy zakládat něčím nákladnějším). Výběr z nich (klik):
























Od záložek už jen krůček k originálním zápisníkům se záložkou, coby skutečně letní novinková premiéra. První tři zmizely do měsíce (vinu na tom nese i newsletter fleru rozesílaný nakupujícím do pošty, který malý "Palubní deník" uvedl v seznamu týdenních doporučení - alespoň google analytics nekompromisně prokázal, že nese hlavní vinu za masivní zviditelnění této novinky).




























Pro velký ohlas puntík v srpnu vyrobil dva další, větší, opět s námořnickou tématikou, které se v krámku do večera neohřály.















Logicky a statisticky by měl puntík okamžitě valit další a další zápisníky, ale protože nové nápady se v puntíkově mysli tlačí více než kalkulačka, pustil se do realizace již staršího nápadu - luxusních ručně šitých a originálních šitíček do dámských kabelek. Prodalo se zatím jen jedno, ale puntík z nich má takovou radost, že už nakupuje další náplně a namýšlí nové designy.
























Tato masivní aktivita u černé tečky není ani tak známkou duševní stability či přemíry volného času, to spíše naopak, značí ale urputnou snahu udržet v červenci nastolený vzestup, zásobit obchůdek na podzimní období, kdy času bude ještě méně, a připravit dostatek výrobků pro potencionální výstavu.

A protože v tuto chvíli leží na jednom parapetu v jedné bytovce v Husově čtvrti již zas něco naprosto, ale naprosto nového, mnohem většího, jinou technikou plstění zhotoveného, je vidět, že puntík myslí svůj sen vážně. Ale o tom zas přístě....

Jak se marodí na nové sedačce...

... přišel, zakašlal, ustlal, přikryl, zapnul, nasadil, chytil a koukal...



Srdečné usmrkané pozdravy z Rosic!

A teď něco jednoduššího