Spocena hrůzou jsem se jednoho nedávného rána vzbudila z příšerného snu. Byl den D. Den svatební. Nikdo nepřišel, protože T. zapomněl poslat pozvánky, já nebyla oděna v rouše nevěstině, protože jsem kdesi zapomněla svatební šaty. A v kostele nebyl žádný kněz. Do toho pršelo a pršelo. Nikde nikdo. A já láteřím. A vůbec, ale vůbec nemám chuť se takto vdát. Chci to odložit. V tom ale přichází kněz. A už tam stojíme a už se máme zaslíbit...
Na základě tohoto snu jsem popohnala minulý týden věci vpřed - a nechali jsme si dělat prstýnky. To trvá. Tak aby se to do obřadu vůbec stihlo. Následovalo zase několik klidných nocí. Až do předvčerejška. To jsem se dozvěděla, že sestra mé kamarádky do toho taky letos praští. A že shánějí místo a namýšlejí a organizují. Svatba se bude konat... V SRPNU!
My ji máme v dubnu. Tedy za necelé dva měsíce. Tedy coby dup. Kurnikšopa.
To, co bychom dva měsíce předem už zajistit nezvládli, to naštěstí máme - vybrané datum, zamluvený kostel a zamluvenou restauraci. Restauraci jsme chtěli v lednu změnit. V té druhé ale byl už termín obsazený.
Ale nemáme zajištěno spoustu dalších věcí, které je nutné zajišťovat též dopředu. A protože T. se chová, jak kdyby se neženil vůbec, a já, jak kdybych se měla vdávat za půl roku a ne už ZA DVA MĚSÍCE, tak jsem se vzpamatovala aspoň já a sepsala tento přehled:
A protože se nejenže málo staráme o to, aby to vůbec proběhlo, ale také se ani neradujeme a neužíváme si přípravy na tuto výjimečnou událost, která se už NIKDY NEBUDE OPAKOVAT, tak vkládám tento příspěvek, zakládám na něj novou rubriku a zadávám si/nám závazek, průběžně odškrtávat položky ze seznamu, informovat o odškrtávání a vůbec podávat raporty z bojiště. Howgh.
Vezmu-li to kolem a kolem, shora a dolů, plus mínus, autobus, vlak a trojlebus, desetinná čárka tam, desetinná čárka sem, tak s jistými většími či menšími nepřesnostmi a zaokrouhleními vyčtu: ... že plstím skoro 1 rok... ... že na Fleru vystavuji něco kolem 200 dní... ... že si mě tu "oblíbilo" plus mínus 400 lidí... ... že mě kladně ohodnotilo téměř 60 lidí... ... a že... na puntík přesně právě dnes prodal se mi 100. výrobek! A protože bych 11. července 2008, kdy jsem se na Fler zaregistrovala, v životě nevěřila, že se dostanu k takovým počtům, mám chuť skákat, jásat, vískat, pískat a prostě slavit! Nejdřív bouchnu šampáňo s mými výrobky....
První vykřičník ještě kdysi na konci července minulého roku mi skoro zastavil srdeční tep. Balila jsem balíček asi dvě hodiny a strašně si dávala záležet, abych to zabalila jaksepatří krásně. Patřil do mé námořnické kolekce, z které se mi prodaly nakonec všechny výrobky a na kterou směřovala také má první vyžádaná zakázka na přání.
Systém ručně vyráběných krabiček na míru výrobku si držím doteď, i když pravda dříve bývaly barevnější a různorodější...
Proces výroby krabičky a balení jsem cvikem trochu urychlila, ale stále je to poměrně dlouhá práce. Protože si červených vykřičníků pořád moc vážím a mám z nich velkou radost, nedokázala jsem přejít k méně pracnému a jednoduššímu způsobu balení. Tak jsem zvolila jinou strategii. Tedy spíše naopak. Ona si zvolila mě. Vyrábím čím dál náročnější výrobky. Mohu se na nich lépe vyřádit, vymýšlet a zkoušet nové. Zároveň to má i výhodu při balení, namísto tří balení levných výrobků, balím jen jednou dražší. A neprodá se také toho tolik, což je zhlediska "prodeje" nevýhoda, zhlediska balení i tvořivého vydovádění výhoda.
Nakonec jsem zakotvila u jednotného stylu. Černá krabička ovázaná tylovou bílou stuhou.
A na závěr ještě můj nejslavnější výrobek pojmenovaný podle zančky puntík. Puntíky:
Narazil jsem na časopis, který se věnuje bydlení trochu jinak, než jak je běžně vidět v obyčejných časopisech o bydlení, v ikeji, případně kdovíkde. Zrovna s Princeznou vylepšujeme byt..tak je to pro mě trošku vstyčený varovný ukazovák.... Nesnažím se i já ze svého domova udělat aseptické, vydyzajnované nemocniční prostředí? Není můj byt krásný na pohled, ale bez duše? Jsme v tom všem někde přítomni my tři, co tu bydlíme?
Hezké povídání o tom naleznete zde. Jinak, co že je to za časopis? Začátek článku říká toto: Bored with over-styled interiors shoots? Here’s the magazine for you. Apartamento is a small-format magazine from Barcelona that provides an alternative take on how we decorate and live in our homes. Here is reality: clutter, un-retouched paintwork, real living spaces unadorned with designer objects placed by a stylist..
...kdo bude číst dál, dozví se, jak je to s tou nearanžovaností a opravdovostí interiérů v Apartamentu a mnoho dalšího...
Vždycky jsem chtěl zpívat. Je to až k nevíře, když pomyslím na oněch šestadvacet let prožitých v oné touze a sympatii, aniž bych kdy výrazněji zazpíval. I když jsem třebas i zazpíval výrazně falešně, nebylo to nikdy nahlas a když bylo, tak v davu podobně falešně znějících individuí, někdy dokonce potmě. Dlouho jsem si myslel, že je to prostě tím, že mám příliš vytříbený hudební sluch a nesnesu proto již první tón svého hlasu, který nutně musí býti nezralý, neboť hlasivky na své rozeznění, podle výsledků mých výzkumů na psech, potřebují alespoň 45 desetin, ale někdy až 129 setin vteřiny. Pod vlivem stresu, který je úměrný absolutnosti mého sluchu, kazím pak všechny následující tóny.
Dnes již vím, že to tak skutečně je. Mé výzkumy na psech totiž doznaly před měsícem zásadního pokroku v prokazování faktické podstaty zkoumaného předmětu. Náš drsnosrstý jezevčík, kterého mí přátelé jistě znají pod jménem Béďa, ostatní jej snad mohli zahlédnout v katalogu na srpen 08 pod jménem Albert Bedřich, byl tento víkend podroben testu, jehož výsledky mne naprosto ohromily. V pátek si takhle navečer jedu ze Ždáru nad Sázavou po solně namoklé silničce, přepínám dálková světla s potkávacími a do rytmu přecvakávám Český rozhlas 1 se zpravodajstvím pana Bumby, a Český rozhlas 3 s čímkoli jiným než tím co hrajou na Českém rozhlasu 1 mezi zpravodajstvími. Jedu jedu, a náhle shledávám, že jsem již dlouho nepřepnul z dálkových nazpět, že pološero kolem zcelotmavlo, protijedoucí auta dávno doprojížděla a na mých digitálkách (odmala jsem chtěl digitálky) vestavěných v palubní desce Oplu Astra 1.6 ročník 2003 nasčítalo chvění časoměrného krystalu rovných 19:28 hod. Čajovna! Hbitě jsem přeladil digitálním svítícím elektronickým počítačovým tlačítkem číslo 3 na Český rozhlas 3 (pro mé fanoušky doplňuji informaci, že Český rozhlas 1 mám na čísle 4) a tam hráli nebývalé věci. Všechny názvy skupin jsem si memoroval a opakoval s jediným cílem: všechno si doma stáhnout a pak to přehrát Béďovi.
Ačkoli neselhala má paměť, selhala mnohdy má schopnost odtušit z komentátory vyslovovaných alternativních názvů ještě alternativnějších kapel skutečnou podstatu slov, ze kterých se tyto názvy skládaly. Doteď marně tápu internetem po neexistujjící, přec tak libě v paměti znějící, kapele Mikatchu in the Shapes. Nás ale zajímá jiná kapela, jejíž název jsem odezřít dokázal a jejíž CD jsem si následně legálně zakoupil a ještě prodejci vnutil 30 kč navíc s odůvodněním, že jsem pravičák a dotyčné CD budu používat k terapeutickým, tedy zdravotním účelům. Jedná se o kapelu Animal Collective a její album Merriweather post pavilon.
Připoutal jsem tedy Béďu do obvyklých bezpečnostních dupaček, nastavil před něj reproduktory, zapnul vědecký diktafon, spustil hudbu a započal komentované pozorování. Byl to hit. Doposud se mi žádnou písní nepodařilo Béďovu pozornost upoutat natolik, aby strnul a poslouchal. To se teď poprvé podařilo, což jsem si okamžitě zvukově poznamenal (jen díky těmto záznamům vám mohu tento složitý experiment takto věrně reprodukovat). Opravdový zvrat ale přišel až u písnimčky číslo 5, Daily routine. Po několikátém opakování refrénu se rytmicky rozkývaný Béďa spontánně přidal vytím. Ne že by k vytí doposud nikdy nedošlo. Vytím Béďa spolehlivě komentoval jakoukoli písničku, která se mu hrubě nelíbila. Rozdíl byl v tom, že v těchto případech Béďa vyl velice intenzivně a přesně tón G. Můj předpoklad, že pokud Béďa uslyší takový hit, kterým bude jeho potenciální vytí zahanbeno, přestane disponovat schopností výt nefalešně, se potvrdil. Béďa vyl naprosto nesourodě přes celou myslitelnou stupnici a mimo ni. Důsledky tohoto zjištění jistě chápete.
Nyní okuste na vlastní uši živou verzi oné skladby Daily Routine od Animal Collective z alba, které již v lednu mnoho lidí označuje za album roku 2009.
