Vyhnanství vyznání

Kdy již budu dostatečně starý, abych mohl vyzvat Boha na souboj, na souboj se svým srdcem, které si tak dlouho pěstuji? Mohlo by snad přijetí takové výzvy znamenat konečné naplnění? A mohlo by její odmítnutí znamenat konečnou urážku? Snad ano. Každopádně budu i nadále zarputile stárnout a těsně před smrtí to zkusím... Protože, co když má každý jen jeden možný pokus? Pochybuji, že to kdy někdo poprvé zkusil v devadesáti pěti letech... Jsem nervózní, jsem šťastný.

Fatamorgána sirény

Když ve středu 7.1. 2009 přesně v poledne začala na celé Rosice houkat siréna, odtušil jsem, že je to jen obvyklá zkouška sirén, která se pravidelně odehrává každou první středu v měsíci. Jako obvykle touto dobou, měl jsem zase pravdu. Když ani po pěti minutách nevtrhl do ulic chaos, když bylo opět jasné, že nejhlasitější zvuk tohoto dne a možná nejhlasitější zvuk v dějinách Rosic od dob poslední války bude nadále právě zvuk této sirény, povzdychl jsem si nad ztracenou příležitostí k rychlému hrdinství války, skrze kterou, jak věřím, by mne bezpečně, ale přesto velkolepě a hrdinsky provedl Bůh.

Vždy jsem o této nepřístojné touze přemýšlel jako o paradoxním cynismu, ke kterému mne a jistě i mnohé další lidi dovedla „dnešní doba odosobňujících médií“. Ve skutečnosti jsem si ale při tom nikdy nepřipadal tak, jako když bývám cynický. Za cynika jsem se označil vždy až později, když jsem se snažil zařadit své pocity do kategorií, odpovídajících běžnému lamentování.

Ne, nejde o cynysmus, spíše o dětské zklamání, že zase nebudu rytířem. To ale také není přesné. Když řeknu „dětské zklamání“, vybaví se představa rozmazlenosti. Já měl však na mysli něco jiného, jistou naivní čistotu, s jakou je požadována proměna právě a jedině v rytíře, vznešeného bojovníka proti všemu zlému a nepravému. Nikoli rozmazlené „já chci“, ale čisté „já toužím“.

K rytířství se však váže násilí. A který naivně čistý dětský bojovník by si mohl přát příchod násilí jen proto, že nikde zrovna není žádné, se kterým by šlo bojovat? Možná takový, který cítí zlo a nepravost na nespočtu míst, která jsou ale mimo jeho dosah. Který si nepřeje vyvolání násilí, ale přivolání.

Je to snad požadavek slabocha, který nedovede zlo a nepravost sám vyjít hledat do světa, který se zdráhá zaplatit za své poslání ztrátou domova? Ne, slabošství jsem v tu chvíli zklamání po ztichnutí sirény také necítil, právě tak, jako jsem necítil ani cynismus. Možná, že obojího je schopen dospělý bojovník, ale ve mně je dítě a dítěti je domov celým světem - nemůže z něj nikam „dál“, přestože jej lákají zvláštní fatamorgány.

behind YOU