Škoda slov

Je mi líto slov. Zbytečných, prázdných, obyčejných, zaprášených slov. Slov vířících v proudu slunečního světla, které padá sklepním okénkem. Kdo si tě povšimne, prachu prášíčku?

Božský Široký

Největší hity - právě v prodeji

(Zámek)

tak opět je tu to vzrušení, opět je tu ta naděje. Sledujte, jak si povedou popoví mniši na threadless a hlavně nezapoměňte...všichni moji milí blízcí příznivci... zahlasovat a podpořit tak dobrou věc!

zážitek

hej, křivonohá slečno, nemáš ňákej drobák?

řek mi dneska jeden mladej, špinavej vandrák.

S tím světem už to jde fakt s kopce.

Pošlete cokoli na poetry.com

Howard Ely, Managing Editor

--------------------------------------------------------------------------------

Dear TomᚠGabriel,

I am delighted to inform you that your poem "Machine That Used Me" has been awarded our prestigious Editor's Choice Award because it displays an original perspective and unique creativity -- judged to be the qualities found most in exceptional poetry. Congratulations on your achievement!

TomᚠGabriel

2007

Your poem is also featured in a deluxe hardbound edition. This anthology, as expected, will soon be sold out. We have, however, reserved a limited number of copies that are now available only to poets included in this distinctive volume. Because you are one of these poets, we wanted to remind you of its limited availability. If you haven't already ordered a copy or wish to obtain additional copies, this is your last opportunity to do so. Don't miss out on owning this unique edition featuring your poem!

Display Your Poem For All The World To See!

Many people have asked if we can make available a commemorative plaque to present their poetry in formal fashion. We are glad to be able to do this. Your poem can be beautifully typeset on archive quality vellum with your choice of borders, then mounted on a walnut-finish plaque under Lucite. These 10 1/2-inch by 13-inch plaques are truly impressive ways to exhibit your work. They also make wonderful gifts. Please see the attached material for further information. Again, congratulations on your achievement!

Imagine Having Your Poem Professionally Recorded . . .

Every so often, as our Editors review the poems that have been presented our Editor's Choice Award, they personally select a few poems that they believe would have a wonderfully expressive quality if read by a professional reader. Your Editor has suggested that you become one of 33 poets whose artistry will be recorded professionally as a special part of a new CD poetry collection -- The Sound of Poetry.

I would like your permission to include your poem "Machine That Used Me" in this highly acclaimed and internationally distributed collection. The Sound of Poetry, released as a 33-track, three-album CD set (one track for each poet), features an inspiring introduction as a prelude to the selected artistry, as well as a brief commentary about each featured poem and poet. Captivating Baroque music forms the background to the spoken words.

And TomßÜ, if you wish to obtain a copy of this three-CD set, select the option on the Artist Proof where it says “Yes, I wish to own a copy of The Sound of Poetry. I must be completely delighted or my money will be promptly refunded.”

Just imagine how your friends and family will feel when they see this remarkable album set, which comes in three high-quality, colorful protective cases all housed in a distinctive slipcase . . . when they hear your name . . . your words . . . all presented as part of this exclusive collection. These albums will instantly become a treasured keepsake to all who see, hear, and enjoy them.

Sincerely,

Howard Ely

Managing Editor

P.S. Go here to commemorate your achievement.

volovo vůle
(jako slonovo slůně)

mám dost
jsem na kost
jen vůle žije
hyjé

vole, vůl nemůže mít vůle
protože je jalovej

Ona byla vydavatelkou Demlova díla, odpověděla sečtělá studentka z katedry bohemistiky na dotaz, kdo to byl pavla kytlicová.

Smrt ševce nerušila.

jupí, vykřikla dívenka v lesíku, černý rybíz bez umělých aromat a barviv, to musí být extra hustý!

jazykozpyt

Vážení,

jak vidím, je to tady jedna chytrá hlavinka vedle druhé. Proto jsem si pro Vás připravila sice malou, ale neobyčejně náročnou a zábavnou hru. Pečlivě si přečtěte následující otázky, poté se na ně pokuste odpovědět. Nemělo by vám to trvat déle než půl hodiny. Odpovědi zasílejte jako komentáře, samozřejmě řádně očíslované, aby se ve Vašich odpovědích dokázali orientovat ostatní členové našeho klubu.

Předem upozorňuji, že je zakázáno vkládat jakákoliv moudra z příruček, z přednášek, z knih. Naším cílem není dokázat, jak jsme sečtělí, anóbrž pokusit se definovat svůj vztah k jazyku a komunikaci. Avšak je třeba ještě zdůraznit, že neusilujeme o sice originální, ale nepravdivé, vymyšlené odpovědi, o kterých autor nebude vnitřně přesvědčen.

1. Čím je jazyk důležitý pro společnost?
2. Čím je jazyk důležitý pro jedince?
3. Čím je jazyk důležitý pro Vás samotné?
4. Co je to komunikace?
5. Jaké jsou její možnosti a omezení?

pravděpodobně portrét jednoho ze starých kamarádů mýtu

... a jeho kamarádi

mýtus

moudří brambůrek a hruštička

Já, ty, on – pomozte mi myslet

Technologie psaní jako způsob artikulace Logu ovlivňuje sebepojetí básníka a vytváří fiktivní realitu, která má nejen tendenci stát se regulativním obrazem skutečnosti, ale stát se realitou skutečnější než skutečnost sama. Psaný text je nástrojem i materiálem analýzy, přetvoření a fixace reality. Současně vytváří novou, odvozenou, očištěnou, utříděnou, pochopenou „pravou realitu,“ která chce být platnou normou pro všechny časy. Básník se mění ve filosofa a proroka. Vypravěč (básník) přednášel původně svůj příběh konkrétní skupině posluchačů na konkrétním místě a v konkrétním čase, přičemž čerpal z ústní tradice (zásoby motivů a jazykových figur, které uměl zpaměti) a momentální konstelace své individuální i skupinové (vnější i vnitřní) reality. Svou písní (příběhem) apeloval na city a rozum posluchačů teď, v této reálné chvíli, na tomto místě, na společně sdíleném každodením světě. Sdílenou realitu zprostředkovávaly vědomí všech obecně akceptované výklady, které byly zakotveny v minulosti, v mýtu, v něčem, co bylo větší, než vypravěč, co on sám neměl v moci. Svět a jeho výklad od sebe nebyly odděleny. Obdobně od sebe nebyly odděleny jednotlivé profesní jazyky. Mýtus platil a stmeloval. Jeho nejnovější, aktuální verze přednesená vypravěčem, byla jedinou dostupnou verzí.

Píšícímu autorovi, který, na rozdíl od...

O kolejích, dálnici a ovcích

Jedu právě vlakem za svou dívkou do Brna, přesněji do jednoho nejmenovaného městečka u Brna a přitom z okna zkoumám krajinu mezi Prahou a cílem své cesty. Překvapuje mne, že nad ní co chcvíli musím žasnout. Buď byli stavitelé této železniční dráhy sadističtí přírodokazové a schválně trať nechali vést jen těmi nejmalebnějšími vesničkami, stráněmi, potůčky a tak dále nebo je krajina České republiky skutečně tak krásná. Byl jsem jí, pravda, udiven již v době, kdy jsem za svou milou jezdil autobusem po dálnici D1, ovšem s krásou železničního koridoru se ten dálniční nedá srovnat - až na určitá místa, samozřejmě.

Právě jsem minul ohradu s pasoucími se ovcemi. Například. Když jsem byl malý, pořídili si rodiče místo prasete ovci. Starý pan Holovský nám ji prodal nebo možná dal - byl to hodný vesnický křesťan a ti zejména v stáří často rádi jen tak dávají. Pamatuju si, jak tátovi říkal dvě pravdy o ovcích. První, že ovce, když jí třeba vlak ujede nohu, což se právě jedné jeho ovci kdysi stalo, tak skoro vůbec nekrvácí. A druhá pravda byla, že když se huňaté, kulaté ovečce ostříhá vlna, je z ní jen drobný ratlík, masa tak na tři obědy.

Dívám se na siluety okolních kopců a něčím mi ty ovce připomínají. Zdají se být naduté a oblé, ale při pohledu zdola jim proti nebi prosvítají stromy, někde až do hloubky dveceti metrů - jen vzít motorovou pilu a oholit je. Spíš by se ale dalo říci, že zdejší krajinu přejel vlak a ona nekrvácí. Dříve snad koleje prostřené krajem dráždily srdce přírodomilných kardiaků, podobně jako dnes dálnice, dělící vše na to vlevo a to vpravo. Mně ale koleje k přírodě docela ladí, asi jako dávno zacelená rána k tělu, jako jizva po dávném boji s mocným zvířetem, kterou se krajina teď pyšní.

free tibet---pomalu se blížíme k cíli

ich Úzkostná

Chtěla jsem vědět jaké to bude. Vyšla jsem ven. Nabrala opatrně trochu chladivého podzimního vzduchu a poté ho velice pečlivě všechen zase vydechla. Zkusila jsem to ještě jednou. Rychlý krátký nádech a pomalý dlouhý výdech. Dýchám. Dýchala jsem ale opatrně, měla jsem strach, aby se zase něco nepokazilo. Velmi jsem se bála okamžiku, kdy se dech zastaví a budu s vytřeštěnýma očima zoufale lapat po vzduchu. Teď však můžu dýchat a už nechci myslet na to, jaké by to bylo… Vyšla jsem si na procházku, abych na to všechno zapomněla. Opatrně a pomalu kráčím parkem. Netušila jsem ještě, kam půjdu. Netušila jsi, že dnes večer mě čeká zvláštní setkání, ale tys to věděl. Čekal jsi na mne v jabloňovém sadu. A já zatím bloudila prázdným parkem.

Každou chvíli si kontroluju tep, srdce mi divoce buší, to proto že se nemůžu zbavit strachu. Zdá se mi, že nemám dostatek vzduchu, že omdlím, že ačkoliv se hrozně snažím nadechnout, nedokážu své plíce dostatečně naplnit vzduchem. Zmocňuje se mě úzkost. Znovu a znovu si kontroluju tep, je opravdu velice zrychlený a už zase myslím na smrt.

Bála jsem se, nevěděla jsem, co dál. Přemýšlím, jestli se radši nemám vrátit. Ale to přece nejde! Šla jsem dál. Třásla jsem se po celém těle zimou, ale nevšímala jsem si toho, snad mi to bylo i příjemné. Snad proto, že jsem alespoň na chvíli mohla cítit něco jiného než strach, úzkost a smutek. Začalo se rychle stmívat, ale už jsem ti byla blízko. Stačilo, abych ušla ještě deset metrů kolem starých mohutných javorů, zabočila doleva a ocitnu se jabloňovém sadu až na samém konci parku, kam vůbec nikdo kromě takových blázínků, jako jsem já, nechodí. Místo toho jsem si rychle strhla šálu z krku a sáhla si jako už tolikrát na krční tepnu. Měla jsem pocit, že se mi zastavilo srdce. - - - Ale ono bilo. Nezastavilo se!

Noc. Mezi sešlými jabloněmi leželo poloshnilé listí. Udělala jsem ještě pár kroků po chodníku, rozhlédla se a sešla z cesty. Motala jsem se mezi stromy. Zmrzlými prsty jsem hladila jejich drsnou kůru. Zdálo se mi, že ty staré smutné stromy nechápou, proč jsem vlastně přišla. Jak by mi taky mohly rozumět?! To jsem tak naivní nebo bláznivá?… Nekonečně dlouho jsem popocházela mezi jabloněmi a zpívala. Byla to tklivá píseň. Ty ses ale ani nehnul. Chtěl jsi zůstat nezpozorován tak dlouho, jak jen to bude možné. Naslouchal jsi mé písni, stejně jako ty napůl mrtvé jabloně.

Náhle rozčíslo tichou tmu krátké zabzučení. Trochu jsem se lekla, ale zakrátko jsem tu hádanku rozluštila. Byl to zvuk rozžíhající se lampy. Dívala jsem se, jak se ta zaprášená lampa zaplňuje mdlým, bílým světlem, které se ale záhy začalo probarvovat do oranžova; nakonec se lampa rozhodla pro sytě žlutý tón. Sledovala jsem ten banální proces se zatajeným dechem a myslela, že jsem jediným svědkem toho „zázraku“… Nechal jsi mě ještě chvíli snít a mumlat do větru vyznání a bolestné prosby. Déle´s to ale nemohl vydržet!… , a tak jsi vyšel ze svého úkrytu. Zahlédla jsem tě a zůstala stát. I ty ses zastavil, ale já jsem v tu chvíli vykročila k tobě a tiše na tebe zavolala. Šel jsi mi vstříc jako bys mi chtěl říct, že tu celé odpoledne čekáš jen na mne a … A teď tu konečně jsem a ty najednou nevíš, co dělat, nevíš co dál…

Jabloně nás sledovaly, ale na tom nesejde. Seděli jsme tiše na lavičce. Ticho nás obklopovalo. Choulil jsi se na mém klíně. Moje promrzlé ruce tě něžně hladily. „Ach zůstaň, ty má úzkostná,“ pomyslel sis. Ale já jsem náhle vstala a rychlými kroky se vydala nazpět. Byl čas vrátit se na oddělení. V prstech jsem cítila špinavou srst na tvém kočičím hřbetě, hlavě i ocásku.

free Tibet

Mám já to zapotřebí... (1)

Samuel se smutně ploužil letní nocí podél sadu broskvoní - broskve totiž letos pomrzly. Pozoroval měsíc, jak vychází a zapadá za větevnatý horizont, když přecházel terénní vlnu na jinak rovné polní silnici. Mám já to zapotřebí... utrousil pro sebe trochu nahlas, aby slyšel, jaké to je, když něco takového řekne. Přesně jak byl už zvyklý a jak očekával: trochu se v tom nočním tichu svého hlasu lekl a hned nato si s podobným úlekem začal uvědomovat všechny ostatní zvuky, které ho do té chvíle jen němě obklopovaly. Nejdříve si všiml pravidelného, až hulvátského pleskotu svých tenisek o děravý asfalt, pak náhle svistotu větru v kukuřici nalevo, jakoby se tam právě teď někdo začal hýbat. Otočil tím směrem rychle hlavu, až mu vlasy zašustily o ucho, do kterého navíc foukl vítr. Mám já to zapotřebí chodit na tancovačky... řekl si tentokrát v duchu a pro sebe. A jenom tak ze zájmu, jaké to je, říkat si něco v duchu a pro sebe, chvíli pokračoval, dokud mu ten monolog nezačal připadat příliš strojený a hloupý. Tomu se potom ušklíbl a z hrdla bezděky vyrazil vysoký, šťastný štěk šmíchu. Tentokrát se lekl doopravdy, zčervenal a teprve po chvíli naslouchání se zasmál ještě jednou, tentokrát v duchu, bezpečně, mírně a dlouze.

Pouliční lampa na okraji vesnice, ke které se celou dobu blížil jako k majáku, jej začala zvolna osvětlovat. Samuel sebou škubl a zvážněl, trochu ztuhnul v pohybech i ve tváři, jakoby se na něj někdo začal dívat a nervózně a téměř nevědomě zamumlal: Mám já to zapotřebí...

Samuel...

a) potká Libušku, se kterou se měl původně sejít uvnitř, osamocenou a plačící přede dveřmi blikajícího Klubu kultury.

b) projde bez problémů přes dva vyhazovače, z nichž jeden je jeho spolužák ze základky, a pokouší se pak Libušku najít v davu tančících, kouřících a opíjejících se mladých lidí.

c) zůstane stát před blikajícím klubem Kultury a nemůže se odhodlat vstoupit.

Další hvězda pohasla...

Z příběhu Eriky Novákové běhá mráz po zádech. Určitě pochopíte, proč si nepřála zveřejnit svou fotografii. Být svobodnou matkou neplánovala, ale když byla v pátém měsíci těhotenství, stalo se něco, co všechno změnilo. Do té doby byla šťastná se svým přítelem Adamem, milovali se a dítě si oba přáli. Když otěhotněla celý den ji objímal a líbal. Jenže Adam se narození své dcery nedožil. Zemřel při autohavárii. „Myslela jsem, že tohle se mi nemůže stát. Když jsem o tom slýchávala, všechna ta hrůza mi připadala cizí. A najednou se netýkala jen mě, ale i mé nenarozené dcery, říká Erika. Tehdy se zhroutila. „Najednou jsem si přála, aby žádné dítě nebylo. Neměla jsem sílu zvládnout vlastní život, natož se starat o někoho druhého. Dodnes se za ten pocit stydím, ale bylo to tak,“ přiznává. Naštěstí našla oporu ve své i Adamově rodině. Všichni ji ujišťovali, že musí miminko přivést na svět a vychovat ho. Slibovali, že jí pomůžou. Se smrtí milovaného muže se dlouho nemohla vyrovnat. „Když se dcera narodila, místo radosti jsem celé dny proplakala. Jsou to už skoro čtyři roky, a nenastal okamžik, kdy bych na Marka zapomněla,“ říká. I proto cítí, že najít dceři nového tatínka nebude snadné. „Chtěla bych, aby nějakého měla, ale prostě nemůžu. Zatím dcerce nic nevysvětluju, jen říkám, že tatínek je v nebíčku. Často to někomu vypráví,“ svěřuje se Erika. Partner ji nechybí, budoucnost neplánuje. „Jednou jsem to udělala a pak to moc bolelo.“

„Obdivuji ženy, které dokážou samy vychovávat dítě. Nemají to lehké. Hlavně s penězi to není žádná sláva, jeden příjem zkrátka v rodině chybí,“ soudí a hrdě dodává: „Táta by byl na Moniku moc pyšný – je moc šikovná, asi bude po něm

Časopis ŽaŽ, číslo 23, listopad 2007

Hvězdě - Má hvězda zhasla

Milé čtenářky,

jsem stára již třiadvaceti let, však srdce své jsem dosud nezadala. Byl tu muž, ach ano, který toužil ukrást mi je a zamknout do almary své matky vedle kuchyňských zástěr a ložního prádla, aby mi snad poté noc co noc dokazoval, jak šťastna mám býti, že klíč má ve své kapse právě on. Ale ta almara byla jeho matky a měla pouhých třicet palců ramínek, jistě chápete, milé čtenářky, že dovolit muži, jehož úřednický plat mu stanovil bezvyhlídkovou životní jízdu zakončenou pramalou penzí, aby přistoupil ke mně jako muž posvěcený manželským slibem, by bylo ode mě nadmíru nezodpovědné. Jen považte, že dětem bych měla již takto předčasně určit obnošené kabátky s krátkými rukávy a na talíře suché brambory! Nemluvě již ni o tom, že mé ruce vyučené veškerým domácím pracím, rozum můj pečlivě vyškolený nejen k umění péče o domácnost, ale rovněž k patřičné reprezentaci svého budoucího chotě, a to, pozor, ve čtyřech světových jazycích; vytrénovaný schopnostem uspořádat potřebné společenské večírky, to všechno (plus štupování ponožek a stenografování, jež jsem se však učila s vědomím, že sama nikdy toho prováděti museti nebudu) bych měla vložit do náruče úředního šimla, na jehož lebce mimochodem bylo již nyní znáti, že za pár let bude znáti ještě více z její pleti.

Abych vám, drahé a soucitné čtenářky, vyložila celičký svůj tragický osud, musím tedy nyní zopakovat, že své srdce jsem tomuto muži, jenž doprovázel mě celých šest měsíců dennodenně v sedm hodin a pět minut z práce v kanceláři vážených pánů Janský a syn, dovoz a vývoz orientálního koření, kde trávila jsem sekretářskou prací čas, než se naplní můj skutečný životní úděl, a já vpluji s vyvoleným mužem do přístavu manželského a mateřského; až k domovu mých rodičů, že jsem tomuto neodbytnému, ač slušnému (považte, že za celých šest měsíců neodvážil se jedinkrát ni náhodně dotknouti mé ruky) muži své srdce nemohla dát.

Tragédii mého života však, milé čtenářky, u kterých doufám naleznouti ve vašich duších při čtení těchto řádků pochopení a oporu a snad též politování a běd nad žalostností mého nynějšího žití, tragédii mého života však představuje ono „.. a syn“ v názvu firmy, u nichž jsem v ten čas pracovala. Ach ano.. byl mladý, postavy atletické, kučeravých vlasů a hlubokých uhrančivých očí. Zpočátku choval se ke mně příkladně zdrženlivě, potom však potajmu, aby nikdo z kanceláře a nedejbůh snad otec jeho nevytušil, nosil mi květiny a schovával milostné lístky mezi klapky mého psacího stroje. Párkrát jsem si též spolu vyšli do biografu a.. dokonce už na osmé schůzce, když doprovázel mě z biografu, vtáhl mě do stinného koutu mezi keři v místním parku a tam mě vášnivě líbal, a já.. nyní věřím, že mi čtenářky uvěří, že ještě i dnes, když tato slova píšu, ruměncem zalije se mi tvář.. a já jej poté ani udeřením dlaně o jeho tvář za jeho troufalost neztrestala! Čtenářky jistě pochopí mé rozpaky a domyslí si již další vývoj mého příběhu sami.. Ano, nejednou se poté tento strašlivý poklesek proti mravnosti i Bohu opakoval. A jednou..

Jenže tihle „..a synové“ nemívají úmysly zpravidla čestné, což jsem já ovšem, dívka sotva dvacetiletá, tehdy ještě netušila.. Co bych nyní dala za to, abych pro malého Leonka měla alespoň obnošený kabátek a suché brambory na talíři, když bych navíc ještě mohla choditi mezi lidmi s hlavou vztyčenou a hrdou!

Svěřuji se vám, milé čtenářky, se svým pohnutým osudem jen proto, abych vás varovala a nabádala k obezřetnosti, aby váš osud nevyjel na stejnou kolej hanby jako ten můj. Věřím také, že vedle pochopení naleznu ve vašich čistých srdcích i cit hodný anděla, jež by mě nejen neodsoudil, alebrž v milosrdenství kolébán poslal alespoň pět korun na adresu „slečna Máša Jimková, Nové Sady č. p. 67, Brno“, které by jistě pomohly, abych alespoň na chvíli nemusela s malým Leonkem živořit…

Fiktivní dopis čtenářky v časopise Hvězda z roku 1929

(Zámek)

Úzkostná

Chtěla jsi vědět jaké to bude. Vyšla jsi ven. Nabrala opatrně trochu chladivého podzimního vzduchu a poté jsi ho velice pečlivě všechen zase vydechla. Zkusila jsi to ještě jednou. Rychlý krátký nádech a pomalý dlouhý výdech. Dýchalas. Dýchala jsi ale opatrně, měla jsi strach, aby se zase něco nepokazilo. Velmi ses bála okamžiku, kdy se dech zastaví a ty budeš s vytřeštěnýma očima zoufale lapat po vzduchu. Teď jsi však dýchat mohla a už si nechtěla myslet na to, jaké to bude… Vyšla sis na procházku, abys na to všechno zapomněla. Opatrně a pomalu jsi kráčela parkem. Netušila jsi ještě, kam směřuješ. Netušila jsi, že dnes večer tě čeká zvláštní setkání, ale já to věděl. Čekal jsem na tebe v jabloňovém sadu. Ty jsi zatím bloudila prázdným parkem.

Každou chvíli sis kontrolovala tep, srdce ti divoce bušilo, to proto že ses nemohla zbavit strachu. Zdálo se ti, že nemáš dostatek vzduchu, že omdlíš, že ačkoliv se usilovně nadechuješ, nedokážeš své plíce dostatečně naplnit vzduchem. Zmocňovala se tě úzkost. Znovu a znovu sis kontrolovala tep, byl opravdu velice zrychlený a už zase jsi začala myslet na smrt.

Věděl jsem, že se bojíš a nevíš co dál. Zvažovala jsi dokonce, jestli se nevrátíš. Ale to přece nešlo! Šla jsi tedy dál. Třásla ses po celém těle zimou, ale na to jsi nedbala, snad ti to i bylo příjemné. Snad proto, že alespoň na chvíli jsi mohla cítit něco jiného než strach, úzkost a smutek. Začalo se rychle stmívat a ty jsi byla už blízko. Stačilo by, abys ušla ještě deset metrů kolem starých mohutných javorů, zabočila doleva a ocitla by ses v jabloňovém sadu až na samém konci parku, kam vůbec nikdo kromě takových blázínků, jako jsi ty, nechodí. Ty sis však rychle strhla šálu z krku a sáhla sis jako už tolikrát na krční tepnu, protože jsi měla pocit, že se ti zastavilo srdce. - - - Ale ono bilo. Nezastavilo se!

Noc. Mezi sešlými jabloněmi leželo poloshnilé listí. Ty jsi udělala ještě pár kroků po chodníku, rozhlédla se a sešla z cesty. Motala ses mezi stromy. Zmrzlými prsty jsi hladila jejich drsnou kůru. Zdálo se ti však, že ty staré smutné stromy nechápou, proč jsi vlastně přišla. Jak by ti taky mohly rozumět?! To jsi tak naivní nebo bláznivá?… Nekonečně dlouho jsi popocházela mezi jabloněmi a zpívala. Byla to tklivá píseň. Já jsem se ale ani nehnul. Chtěl jsem zůstat nezpozorován tak dlouho, jak jen to bude možné. Naslouchal jsem tvé písni, stejně jako ty napůl mrtvé jabloně.

Náhle rozčíslo tichou tmu krátké zabzučení. Trochu ses polekala, ale zakrátko jsi tu hádanku rozluštila. Byl to zvuk rozžíhající se lampy. Pozorovala jsi, jak se ta zaprášená lampa zaplňuje mdlým, bílým světlem, které se ale záhy začalo probarvovat do oranžova; nakonec se lampa rozhodla pro sytě žlutý tón. Sledovala jsi ten banální proces se zatajeným dechem a myslelas, že jsi jediným svědkem toho „zázraku“… Nechal jsem tě ještě chvíli snít a mumlat do větru svá vyznání a bolestné prosby. Déle to ale nebylo možné vydržet!… , a tak jsem vyšel ze svého úkrytu. Zpozorovala jsi mě a zůstala jsi stát. I já jsem se zastavil, ale v tu samou chvíli si zase vykročila mým směrem, dokonce si na mě tiše volala. Šel jsem ti tedy vstříc a chtěl jsem ti to všechno povědět: že tu celé odpoledne čekám jen na tebe a … A teď tu konečně jsi a já nevím co dělat, nevím co dál…

Jabloně nás sledovaly, ale na tom nesejde. Seděli jsme tiše na lavičce. Ticho nás obklopovalo. Choulil jsem se na tvém klíně. Tvé promrzlé ruce mě něžně hladily. Jemně ses dotýkala té špinavé srsti na mém kočičím hřbetě, hlavě i ocásku. Náhle jsi však vstala, byl čas vrátit se na oddělení. „Ach zůstaň, ty má něžná, ty má úzkostná,“ pomyslel jsem si. Ty jsi však vstala, sáhla si na tep a rychlými kroky se vydala nazpět.

Lidé píší snad proto, aby vyjádřili své názory a sdělili je jiným lidem. Bůhví proč vlastně píšu já. Psaní má patrně pro mě funkci exorcismu, případně zájezdu do Českého Krumlova nebo insekticidu. V každém případě psát, když nemáte žádné názory, je neradostné a přináší to velké problémy. Proto byly doby, kdy jsem byl lovcem názorů. Byl jsem neustále ve střehu, číhal jsem, jestli se nějaký názor přece jenom v mysli neobjeví. Čas od času se to stávalo; skočil jsem po něm, popadl jsem jej a zakousl se do něho, utíkal jsem s ním domů a kňučel jsem na schodech nedočkavostí, doma jsem jej začal převracet a očichávat, natahovat jej a kroutit a splétat z něho literární dílo.

Za chvíli se pravidelně dostavily pochybnosti: je to opravdu můj názor? Pustím jej, poodstoupím od něho, chodím okolo něho a prohlížím si jej ze všech stran, šťouchám do něho prstem: připadá mi najednou jako nějaký cizí živočich, který se ke mně lstivě vetřel, zvíře, jemuž nerozumím a k němuž nemám vůbec žádný vztah. "Pozor," říkám si, "zdá se, že pečuješ o kukaččí mládě." Je mi protivné pomyšlení, že bych měl s tímhle drzým a nesympatickým vetřelcem chodit do společnosti a představovat jej jako svůj názor.

Michal Ajvaz /Nic/Návrat starého varana

MANIFEST

Mám ideu. Jak jinak, geniální. Až dosud jsem se pokušel vystavět své zatím nedokončené dílo na příliš úzkém základu. Měl to být katolický, čili všeobecný základ, ale ta všeobecnost byla málo všeobecná (není to moje vina) vztahovala se jen na římské katolíky. Říkal jsem světu a svým příštím čtenářům "Prosím, rozumějte mi, takhle to cítím já katolický hoch a jinak to cítit nemohu. Proč se na svět nedíváte tak, jako já? Je to veliká sranda." Ale pro koho ta sranda vlastně je. Pro nekatolíky katolická sranda není sranda, protože je to jen skrytý způsob jak je přesvědčit, aby se stali katolíky. Pro katolíky sranda z katolíků také není sranda, protože ze svatých věcí se sranda nedělá. Můj geniální objev: je třeba se postavit na obecně lidskou půdu, na skutečně katolický, všeobecný základ, daný tím, že všichni cítíme bolest a radost, že všichni máme své naděje a sny a všichni jsme v zajetí svých iluzí.

Nepoznány se míjejí duše,
každá svou rozžatou svítilnu při potkání cloní, nedůvěřivá.

OTOKAR BŘEZINA

Zbožnost

Zbožnost. Láska k Bohu. Láska k životu. Láska k hlubinám vlastního nitra. Nikdy nejsem sám, můj Bože. Kdybych měl říct, kdo vlastně jsem, začnu koktat. Narodil jsem se, to jo, ale už dávno nejsem kojenec, a co bylo před tím, ve chvíli, kdy splynuly buňky mých rodičů, co bylo po stovky, tisíce, desetitisíce, statisíce let, kdy se mí předkové toulali po světě, co bylo v počátcích lidského rodu, to nevím. Směju se, cením zuby, hledím do dálky, chystám se k lovu, chystám se na smrt. Než oheň dohoří a vychladne popel, budu snít o velikých věcech, o hrdinských činech a věčné slávě, protože takhle to v sobě mám, jsem rašící, zlomená, schnoucí větev na stromě, jehož míza proudí z tvých hlubin, patřím k tobě, ale jsem svobodná bytost, trilióny buňek mi slouží, jsem jedna z nich, jsem atom - oko, jsem atom - ucho, jsem dýchající tvor, jsem vlna která se vzedme a opadá.