Zbožnost. Láska k Bohu. Láska k životu. Láska k hlubinám vlastního nitra. Nikdy nejsem sám, můj Bože. Kdybych měl říct, kdo vlastně jsem, začnu koktat. Narodil jsem se, to jo, ale už dávno nejsem kojenec, a co bylo před tím, ve chvíli, kdy splynuly buňky mých rodičů, co bylo po stovky, tisíce, desetitisíce, statisíce let, kdy se mí předkové toulali po světě, co bylo v počátcích lidského rodu, to nevím. Směju se, cením zuby, hledím do dálky, chystám se k lovu, chystám se na smrt. Než oheň dohoří a vychladne popel, budu snít o velikých věcech, o hrdinských činech a věčné slávě, protože takhle to v sobě mám, jsem rašící, zlomená, schnoucí větev na stromě, jehož míza proudí z tvých hlubin, patřím k tobě, ale jsem svobodná bytost, trilióny buňek mi slouží, jsem jedna z nich, jsem atom - oko, jsem atom - ucho, jsem dýchající tvor, jsem vlna která se vzedme a opadá.
05.02.08
Zbožnost
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
4 komentáře:
Jsem vlna ve větru
Bože jsi u mne
jak vichřice u vlny
- do mne své útesy halíš
Bože jsi lůnem
jak moře mne za luny
- tebou jsem příliv na skály
Zbožnost, to je aspoň téma! A jak jímavě uchopené, dohnala mne až k vlastní básni. Mám tu připravené starší tvé texty ve složkách na spálení, které jsem zachránil. Brzy z nich začne vykukovat tvé mládí. Umění není nutně posun, ale také rozpomenutí se na své staré dobré já. Kdybys nepublikoval tuto věc, která mne po onom závalu "nevědění" potěšila, už bych ti pro inspiraci něco z těch tvých složek publikoval.
Aj staré básně na spálení, černokněžník nikdy nedbal na své dílo a jako mnich sypající mandaly je druhý den po napsání ztrácel...
takovéhle povídání, co nám černokněžník napsal, takové povídání se mi líbí... a v kombinaci s dumavou atmosférou asijských fotek bych málem začal myslet na pána boha i já... A asi bych měl...mám to dlouhodobě v plánu a jednou se k tomu přeci musím dostat.
černokněžník na nás působí. Aspoň hodinu jsem dnes strávil hledáním fotek mnichů a mandal... proč? na triko!..ale proč mě napadlo zrovna takové duchovní téma?.. hm?
To je pěkný obraz (a námět) - člověk, který má dlouhodobě v plánu myslet na boha... Snad se jednou k tomu dostane.
O tom je asi ta zbožnost, o tom myslet na boha už teď, vždy, pořád, už pořád.
V Širokého básni je vztah boha a člověka až finalistický. Zbožný, pevně svázáný a pevně v rukou boha - kam vichřice vlnu nažene, tam udeří, tam se roztříští, tam skálu pohladí.
To Černokněžník ve své Zbožnosti mluví s bohem o svobodě a svébytnosti, z Boha vycházející i na něm nezávislé...
Mě láká a stýská se mi po zbožnosti slepé, ta uzavře člověka pod zámek, ale ten je tam šťastný... Bylo či nebylo...
Bůh jak ispirace, Bůh inspirující.
Okomentovat