To, co klavír

Dlouhému a Bystrozrakému


Vždy, když se mi nedívala do očí,
díval jsem se jí do očí.
Znamenala pro mne to, co pro jiného
řezbařina nebo klavír.
Když jsem jí navlíkl svůj svetr,
divila se, co jsem si to dovolil.

Zvlněné, jemné předivo mých
dosavadních chmur
česané ještě jemnějšími silami,
vypiplané rodiči a idioty,
co se se mnou prali,
stalo se jediným vláknem: ty a ty,
tedy jen a pouze ty,
pojď se mnou tam – a tam
na tebe promluvím,
budu se tě ptát, ale také vést monology,
aby sis odpočinula,
a když tě to nebude děsit, já budu trpět,
zopakujeme to.

Seznámil jsem jednou
kamaráda s klukem, který se vyznal,
a ten mu řek: jdi na holky,
neboj se toho a jdi na holky,
vždycky tam nějaká jenom tak stojí,
brečí, zapařuje zrcadlo,
když ji rychle vyneseš ven, ani jí to nepřijde,
postavíš ji na chodbu a řekneš pevně:
Počkej na mne zde! To ji stabilizuje.

Seděli tam až do rána. Nejdelším
rozhovorem bylo nedorozumění:
HULENÍ! JESTLI NEMÁŠ HULENÍ!
COŽE?!

Znamenala pro mě to, co klavír, rozumíš?
Ty umíš hrát na klavír? Ne, ale ty jo, ne? Ne.
Znamenala pro mě to, co pro tebe to, co ty
umíš ze všeho nejlíp. Kamaráde
jestli spolu ještě zejtra pořád nebudeme,
a já se posledně pěkně ztrapnil,
tak tě zvu na pivo! Jinak ne.

Ptal jsem se jí, bez náznaků,
jako chlap chlapa: miluju tě.
A ona nevěděla, co s tím salátem,
měla ho plnou pusu, ale nechtěla mě nechat
v takové chvíli čekat.
Tak řekla nosem: ne.

Ty vole to fakt?

Pamatuju si ten detail. Zvětšilo jí to oči,
z úcty ke mně už nedokousala, jenom polykala,
jakoby tam měla ňákej pás,
jako v uhelnym dole,
až se jí ty oči zase zmenšily,
usmála se a já viděl,
že tam má prázdno.

Tos řekl hezky.

–––

Jenže ty krásný vzpomínky!
(potichu prosimtě)
jak jsme spolu byli na kopci
a ona najednou, spontánně, začala být spontánní,
rozběhla se bosa, ani nevím, kdy
stihla vyzout ty kanady,
dolů po louce.

Tvářil jsem se aspoň,
že ji v duchu doprovázím, ale
to neměla šanci zády vidět.

Seš pařez.
Jo.

Možná ji jen srala
ta tvoje obraznost?