"Těch neznám slov..."

"Těch neznám slov..." - Já taky ne; slova nic nevysloví
jen ticho, víc či méně němé; ticho mezi slovy...

Chci ještě chvíli - J. H. Krchovský

Hambit tancem

Vdaná dívka s němým chlapcem
skláněli se nad molavcem
rukama tu díží táhli - - -
chvíli změlkým mucholapcem
chvíli mokrou hemží sáhli
na tabulku pravým palcem
snižovali hrubý akcent
kolmo zadním tahem prahli.

S. Q. v překladu Vojtěcha Bernarda

DĚŤÁTKA VESELE HÝKAJÍ Z KOČÁRKŮ
důchodci jako hmyz ožívaj pod slunkem
s punčochou na tváři obcházím po parku
lákaje děvenky nemravným posunkem...
já vím, ta punčocha, ta se jim nelíbí
kdybych však odkryl tvář, co potom, - chtěly by?

Nové valčíky - J. H. Krchovský

tak nevím

slova, slova
k čemu mi jsou
když nejsem k ničemu
k čemu mi jsou
když nejsem ničím
jen znějí, znějí
prázdné slupky slov
klapy, klap
skořáky ořechů
střevíčky tanečnice
která mi utekla ze zábavy
jsem, nejsem
sám, nesám
jen se svou únavou
jen se svými slovy

Píseň

Na železničním mostě dělníci tlukou, tlukou rez

a píseň padá střemhlav do údolí.

Tohle je píseň! Za krkem až bolí

a chlapík, který zpívá, zaklesnul se jednou nohou do traverz

a druhou nepřestává nad propastí kývat.

Vemte mne, chlapci, s sebou do party,

tohle je čistá práce pro básníka!

My také bušíme a otloukáme rez.

Dovedem odfouknout i hořkou pěnu z piva,

i s námi vítr zlý

na tenkém lanku smýkal,

a místo orchidejí

svým láskám nosili jsme ze zahrádky bez.

Jan Skácel – Kolik příležitostí má růže

Typographic Invader

Přátelé, vyhnanství už konečně proniklo do světa. Zaútočilo na tričkovou stránku threadless. Za mohutné vaší pomoci, kterou jsem čerpal z diskuze na princezniných stránkách, jsem mohl dokončit fikanou typografickou maškarádu hry Space Invaders. Rád bych též vzdal hold celosvětově proslulé streetartové skupině Space Invaders, bez které by mne nic nenapadlo.

Můžete teď s napětím na výše položeném banerku sledovat, jak se daří mému (našemu) návrhu. Je na něm patrné, kolik lidí jej hodnotilo a kolik zbývá do konce sedmidenního skórování. Nakonec bude zveřejněna průměrná známka, kterou invadeři získali. Budeme-li mít štěstí a bude-li mise úspěšná, slibuji tímto všem členům vyhnanství triko!... Ve vlastním zájmu tedy, milí vyhnanci, klikněte na baner, zaregistrujte se a známkujte hodnotou 5! Nebo ještě lépe zasekněte políčko I´D BUY IT! a pak teprve 5

A pak že nejsou (vánoce v supermárketu)

Ráno se mi zdálo, že jsem anděl
létám mezi regály
a hledám

prášek, kterým pán nám prádlo prát chtěl,
abychom se krásní zdáli
lebkám.

I Hope This is a Graphic Design Blog

Alimra

Té, co souhvězdí ve strunách

zbývá uvěřit negativům šátků

muslimských žen

co s rukama nad hlavou

nemodlí se k pocitu

že štěstí východu

je tepat slunci ruměnec do tváře

nebo uzel s příchutí kovu

nebi si vkládat do úst

jako napínáček zlomený v pase

pohybem ozvučený mim

nemá sílu na páteř zvuku

přikládat dlahu

a jeho úsměv darem

tónu podřazenému notě

cinká naléhavostí pláče

naléhavostí krystalů

když život vody

odchází soli zavřít dveře

zvenčí, podlehnout mřížím

pak znamená oku noci rozsvítit

ironii obrazů tmy

a prohlédnout hada

uštknutého stínem

ve_smíru

Další autorčiny básně je možné shlédnout zde

Nevím, jak nenuceně začít, takže bych básnířce Alimře především vytknul, že je špatná prozaička, což se na jejích básních citelně podepisuje. Kdyby se její verše přepsaly do prostých vět, zjistilo by se, že jsou to neuvěřitelně utahaná souvětí, že jsou to skoro samé oznamovací věty, že často jde jen o na sebe naroubovaná torza vět.

V kontrastu k tomuto způsobu psaní, mnohdy až v kolizi s ním, je autorčin důraz na meditaci u jednotlivých obrazů. Vše je podáno sebejistě, chladně, jakoby nemělo být pochyb o tom, že autorka přesně ví, co říká, že autorka přesně něco říká a ví jak. Když potom takovou báseň vezmu za slovo, vyjde mi tak složitý celkový obraz, jak umná je má vlastní imaginace a to téměř bez ohledu na kvalitu samotného textu. Obrazy, které Alimra tvoří, jsou na sebe roubovány tak hrubě, že k jejich interpretaci musím až rušivě silně zapojit vlastní fantazii, díky čemuž mnohdy zapomenu na genialitu jednotlivých komponent. Osobně bych si v básni představoval cestu od jednotlivého k obecnému plynulejší. Takto ji mnoho čtenářů předem vzdává a spokojí se s tím, že poezie je už to jednotlivé. Není.

Mezi obrazy často chybí vazby, které by napověděly, jaký je názor básnířky na propojení konkrétních dvou často zcela odlišných motivů. Básnířka si tím nechává prostor pro všechny názory, které mohou být z těchto obrazů vyextrahovány, možná také prostor pro ten svůj jeden konkrétní názor, který kdyby chtěla uveřejnit, musela by báseň dopsat. Obsah obrazů přitom často vypadá, že se nám tu servíruje něco hluboce osobního.

Ale opravdu se nám to servíruje? Co je to vlastně servírování? Jistě to není donášení básně na lopatě, ale jistě to také není pokřik z kuchyně, že už je to hotovo a že to voní skvěle. Rozhodně nemyslím, že by báseň měla být ryze konkrétní, bez přesahů, bez možnosti vložit si vlastní interpretaci. Kdyby mi však šlo jen o tuto možnost, četl bych si slovník. Myslím, že krásný pocit mám ze čtení básně tehdy, když cítím pevnou a odvážnou básníkovu ruku a žasnu nad tím, že skrze ni mohu jakoby dopisovat své vlastní příběhy, aniž bych přidal jediné psmeno textu: Básník totiž napsal něco, v čem je tematizována pravda ve smyslu ideje, principu, archetypu, historie, která se opakuje. Nechci od básně 360° výhledu, ale jen jistý ostrý úhel, který mohu nekonečně dělit, dokud se z vlastní vůle nezastavím u krásného „konce“. Ten konec ale není pouze má vlastní volba, ten konec je dohoda mezi mnou a básní. Báseň přitom nespouštím z očí a z mysli, stejně jako muž nespustí z očí svou nahou ženu, ačkoli jsou v rovnocenném vztahu, a tedy by se mohl také dívat na sebe.

Ptám se proto, nakolik je Alimra dobrá svými reflexivními obraznými fragmenty a na kolik je dobrá tím, jak s nimi nakládá, jak nakládá s jazykem. Jsem přesvědčen, že vidění Alimra má, dovede cíleně propojovat představy, ale nejsem přesvědčen, že dovede tato propojení vždy znovu citlivě realizovat jazykem. Možná by nebylo špatné, zkusit si jako cvičení chvíli psát se vší interpunkcí přesně podle pravidel, které má próza. Zkusit si i jiné formy vět, než oznamovací. Vyhýbat se tvorbě obrazů na způsob těchto: „patině nedotčených klepadel“, „mlhu jeho mladých očí“, „každým osmým zubem odhodlání“, „káča upažených slov“, „nad morseovkou luxusní chůze“. Ne že by neměly působnost, ale musí se jimi velice šetřit, jelikož způsob jejich utváření je až příliš jednoduchý a čtenáře dráždí, viz můj náhodný automat: „metla očí, krev žumpy, oko knihy, plameňák jogurtu, svíce skla, kalina mucholapky, roztoč pruhovaného trička...“ Všechny tyto obrazy by šly docela smysluplně použít, všechny zavánějí „genialitou“. Kritizuji to především proto, že Alimra tuto vazbu vytěžuje dle mého soudu nad míru.

Zejména proto, že některé úseky trochu starších básní a v poslední době i celé básně jsou podávány i po této (slohové) stránce poměrně elegantně (patrně nejen díky momentálnímu vytržení, na které všichni tolik spoléháme), věřím, že se Alimra může vypsat. Tak, že bude její sloh zcela jistý a verše poplynou ve vzájemném očekávání rytmu i významu. Názor, téma, obraznost, optika vidění světa, to vše tady je a i přes nevyrovnaný jazyk to zjevně na čtenáře působí.

Na závěr bych chtěl říci, že si nemyslím, tak jako někteří, že by Alimřiny básně byly přesycené obsahem. Jejich hutnost je jejich tváří. Ta tvář ale nechce zjednodušit, chce jen rozhýbat plynulou a elegantní mimikou. Obraz je stav tváře, úsměv, škleb, nadzdvihnuté obočí. Báseň je plynulý přechod mezi těmito stavy. Když vidím ženu s krásným obličejem, líbí se mi, ale srdce ztrácím, až když ten obličej vidím v pohybu.

Možná hodinář by věděl, jak pojmenovat dobu, které se podléhá jen jedenkrát do roka

Vzdálenost mezi vodou a vodou

je pohyb očí k prvnímu písmenu

na výšku deště psalo léto

že po nitích svého příště

zašle prý záznam zvuku poslední chvíle stromů

o neviditelnosti jejich stínu

zanechalo doušku ...

zítra zapomenout na minulý čas

znamená sešít rty dnešku nebo skočit

do řeči podzimu

nebývá slyšet

ale na okamžik podléhá návratům do nebe

Kritiky na tuto autorku od jiných autorů je možné shlédnout zde

a ještě jedna je zde

i see angels every day

Nevím

Tak nevím, můj ty světe. Tak nevím, můj Bože. Tak nevím, lidičky. Tak nevím, ty můj hlupáčku, příteli, idiote. Tak nevím, můj ty Tondo. Nevím nic, ničemu nerozumím. Kam to všechno spěje? Kam se řítí vlaky a hvězdy? Do prdele (příslovečné určení místa), doprdele (citoslovce). Zázraky, zjevení na každém rohu. Až se mi tají dech. Až se mi ježí chlupy. Až z toho všeho nevím kudy kam. Kličkuju jako zajíc, ženu se s vyplazeným jazykem, kňučím a slintám jako venkovský oříšek, uroboros, nikdy ho nedoženu, svůj vlastní ocas, svůj vlastní stín, svoji vlastní touhu, svůj vlastní navztekaný … Svůj vlastní navztekaný nevím co – chléb, život, rozum, ocásek.



Tak nevím, můj ty světe. Nevím, co jsem zač. Nevím, komu jsem nač. Na hovno, samozřejmě, Kristu Pánu, svému Spasiteli, jsem na tomto světě na hovno. Lovím lidi, jsem rybář, ale síť je prázdná. Neulovil jsem ani mřenku, nechytil jsem ani raka poustevníčka, z mé sítě na mě hledí jen potrhaná oka.

To se to skuhrá, když člověk ví, že nedostane. To se to rouhá, když je člověku Bohem vlastní tatínek. To se to píše, když nevím co a proč a jak. Slavnosti sněženek, maminko hurá, už jsme doma. Výpravy do neznáma, výlety za rodná humna. Jen tak si vyletět jako vrabec. Klovnout si do ztuhlého loje jako sýkora. K čemu nekonečno, když na střechách jiskří sníh.

Bože, je toho na mě trochu moc. Těch plánů, těch snů, těch tajných ctižádostí, těch pohlavků, těch chyb, těch nesmyslných slz, těch omylů, vítězných výkřiků, tanečních kroků, obratů a půlobratů, výpadů, couvání, hněvů, toho smíchu, těch iluzí, nočních polucí a zpěvu, těch zapomenutých, ztracených, nedopovězených a zbytečných slov.

Přesto

Tvář obrácená k nebi
neví
kolik se na ni řítí hvězd,

poklidně odolává snění
zde.

Tvář

Děravá nádoba.
Nádoba plná vzduchu.
Voda, víno, mléko a med – nikdy ji nenaplní.

Tvář obrácená k nebi.

Skládám se z písmen

Píšu do písku své jméno. Jediné jméno z bezpočtu lidských jmen. Skládám z písmen sám sebe. Myslím, že se mnou bude legrace.

Proč se nesnažím dělat něco pořádného? Například postavit dům. Ale já se snažím. Píšu a píšu už třicet let. Slovo vedle slova. Vdechy a výdechy. Údery srdečních chlopní. Každý rok osmdesát miliónů.

Možná si myslíte, že jsem blázen. Žádný blázen. Pisálek. Netalentovaný až pánbůh brání. Poeta, básník. Nic seriózního. Nebesa, hvězdy, atomy, písek na břehu mořském. Roztřesená flaksa, nezřetelný tvar.

Moje máma byla krásná a je z ní stařenka. Táhnu za sebou pupeční šňůru už padesát let. Odšmikli mě o půl šesté ráno. To už tatínek chodil do práce.

Být tak do hodiny srnkou

Tvá slova sedí jako přibitá, drahá spoluputovnice po tomto nuzném světě. Vzlet duše propůjčil ti také vzletu slova, kolmo saháš po cíli nejvyšším. S úctou ktvému náhledu a s pochopením, načrtnu možnou konkurenční vizi, ve snaze sraziti ceny smyslu života na únosnou míru a nikterak ti nedopřáti monopolu patetického.

Hoj přírodo, ty dítě milostného propojení vesmíru a zemských skal, jaký mají smysl životy rostlin a zvěrstev ze kterých sestáváš? Žít. Zní to tak banálně, materialisticky, ale není právě život tím, co nikdo nedovede rozumově a materiálně vysvětlit? Není život sám, definicí duše? Je něco vznešenějšího, než život - rozumějte povznesenějšího nad vše? Ach praběda těžko. Ale! Sic! Hle smysl života, ach.

Náhodou mám elektrotechnickou průmyslovku a tak vím, že smysl není nic jiného, než úhel vektoru, než vznešeněji řečený směr. Celý život směřujeme. Jsme bytosti hystorické, nezapomínáme s druhým dechem dech první, pamatujeme si, že jsme na tomto místě již notnou chvíli a tak je nám hloupé, když cítíme nudu z nedostatku změny. Život? Ten je. Chtěli bychom ale, aby nás nenudil, aby se měnil. A smrti se bojíme, chceme jen život, který se mění, ale ne na smrt.

A rozum, jak ten rozčiluje! Neustále potřebuje něco chápat, prvních pár let, než vyrosteme, se mu skutečně neuvěřitelné množství bludů a blbostí poddává. Ale život? Tomu se nechce, nechápe ho nikdo, kdo si nemyslí, že cítit znamená chápat. Já dím že říci, že život potřebuje smysl, směr, je rouhání a slepota. Jako bychom chtěli dát směr vývoje dokonalé kružnici, která by se měla stát něčím kružnicovějším - čistě z trapného pocitu, že kružnicí již je. Život není smysl, ale důvod, proč udržovat své tělo a psychický stav v kondici - abychom totiž nebyli rušeni v jeho prožívání.

Smrt je fakt, je blbá - toť vše. Život po smrti je, když z těla člověka vyroste stromeček. Vždyť všechna hmota našich těl je složena přesně z toho, co jsme snědli. Jsme chodící hromada chemicky uprvených snídaní, obědů, večeří a svačin - nadaná něčím naprosto přesahujícím jakékoli pozemské "smysly života": životem. Strach ze smrti je věcí spíš lidského ega, které se děsí, že navždy zapomene, co chce, než něčím byť jen dotýkajícím se samozřejmosti, s jakou příroda hnojí a krmí jedněmi těly těla jiná.

A dost možná, že život má v sobě úplně všechno, i šutr a vakuum, liší se jen jeho schopnost projevit se v dané formě za daných okolností. Jako třeba když polární žába na zimu zmrzne a zjara se po rozmrznutí probudí. Když by tohle nějaký ze smrti zoufalý člověk přijal a uvěřil by, že jakmile „umře“, tak z něj život nevyprchá, že bude defakto žít věčně a jednou se jeho současné molekuly stanou tu jelenem, tu vrbou, tu živým, leč nečinným čedičem či vápencem v nějaké skále – kdyby byla pravda, že smrt není, že existuje jen změna aktivity a funkce podobná rozdílu mezi tím, jestli čumím do blba nebo hraju fotbal, asi by to na jeho strachu z již neexistující „smrti“ nic nezměnilo.

Než by se většina jeho tkání dostal do srnky, dubu, či dokonce do mozkové tkáně osobnostního centra v předním laloku nějakého jiného člověka, trvalo by to hrozně let! Ta nuda! Smrt je nuda. Potřeba „smyslu života“ je jen převlečený strach z nudy a dlouhého čekání na příležitost v koloběhu života. Ten ze smrti vystrašený člověk, kterým jsme všichni, a který se této prodlevy tolik bojí, by byl totiž rázem mnohem klidnější a smířenější, kdyby věděl, že jeho veškerý tělesný život bude součástí nějakých živých rostlin, zvířat a lidí třeba do dvou hodin po smrti. Jinak řečeno: Že ztratím vlastní ego je sice fakt nezvyk a škoda, ale jestli mi zaručíte, že hned po smrti budu srnka, tak tedy dobrá. Hlavně ne šutr, ten by mě k smrti nebavil.

První elegie

Kdo, kdybych křičel, kdo by mne zaslechl
z andělských kůrů? A kdyby přece, kdyby mě
jeden zprudka přitiskl k srdci: zašel bych
jeho silnějším bytím. Vždyť krása je pouhý
počátek hrůzy, který snad ještě snesem,
v obdivu nad tím, jak blahovolně nás
odmítá zničit. A každý anděl je hrozný.
Vzpouzím se tedy a přemáhám vábení
temného vzlyku. Ach, koho že umíme
užít? Žádného z andělů, žádného z lidí
a také zvídavá zvěř si už všimla, že nejsme
bezpečně doma v popsaném světě. Snad že
nám zbývá na stráni strom a na ní ho
potkávat denně; nebo ta ulice včera a tahle
hýčkaná věrnost jistého zvyku, který už zůstal,
protože se mu u nás náhodou líbí.
Ó, a ta noc, ta noc, kdy vesmírný vichr
nám rozdírá tvář -, komu že nezbyla,
toužebně teskna, lopotný počinek
samotě srdce. Ta že je milencům lehčí?
Ach, ti si jen vespolek stíní svůj osud.
Ještě se tážeš? Prázdnotu náruče přihoď
k prostorám našeho dechu; možná, že ptáci
mocnějším mávnutím zaberou vzduch.


Rainer Maria Rilke

Andělé ještě žijí

Cestou na Anděl
jsem přemítal
jestli andělé mohou mít tmavohnědé vlasy
a černou koženkovou bundu
a jezdit pekelným strojem
v hlubokém podzemí
desítky metrů pod Vltavou
Anděl stál metr ode mě
možná to nebyl anděl
to jen já jak stárnu
ztrácím rozlišovací schopnosti
Vystoupil také na Andělu
a já jsem viděl důkaz
že andělé jsou nad námi
tenhle byl nade mnou
asi o patnáct pojízdných schodů
Nahoře vytočil čísi číslo
pak jsem se za ním naposledy otočil
a odešel na schůzi

Mělo to být všechno
ale o tři hodiny později
jsem na Florenci doskrával horké kafe z automatu
přede dveřmi do autobusu
aby mi neujel
Najednou se cosi prosmeklo kolem mě
byl to tentýž anděl
Definitivně se mi ztratil ve tmě
na autobusovém nádraží u Grandu
K čertu už
s anděly...

Autor: bacil