Tak nevím, můj ty světe. Tak nevím, můj Bože. Tak nevím, lidičky. Tak nevím, ty můj hlupáčku, příteli, idiote. Tak nevím, můj ty Tondo. Nevím nic, ničemu nerozumím. Kam to všechno spěje? Kam se řítí vlaky a hvězdy? Do prdele (příslovečné určení místa), doprdele (citoslovce). Zázraky, zjevení na každém rohu. Až se mi tají dech. Až se mi ježí chlupy. Až z toho všeho nevím kudy kam. Kličkuju jako zajíc, ženu se s vyplazeným jazykem, kňučím a slintám jako venkovský oříšek, uroboros, nikdy ho nedoženu, svůj vlastní ocas, svůj vlastní stín, svoji vlastní touhu, svůj vlastní navztekaný … Svůj vlastní navztekaný nevím co – chléb, život, rozum, ocásek.
Tak nevím, můj ty světe. Nevím, co jsem zač. Nevím, komu jsem nač. Na hovno, samozřejmě, Kristu Pánu, svému Spasiteli, jsem na tomto světě na hovno. Lovím lidi, jsem rybář, ale síť je prázdná. Neulovil jsem ani mřenku, nechytil jsem ani raka poustevníčka, z mé sítě na mě hledí jen potrhaná oka.
To se to skuhrá, když člověk ví, že nedostane. To se to rouhá, když je člověku Bohem vlastní tatínek. To se to píše, když nevím co a proč a jak. Slavnosti sněženek, maminko hurá, už jsme doma. Výpravy do neznáma, výlety za rodná humna. Jen tak si vyletět jako vrabec. Klovnout si do ztuhlého loje jako sýkora. K čemu nekonečno, když na střechách jiskří sníh.
Bože, je toho na mě trochu moc. Těch plánů, těch snů, těch tajných ctižádostí, těch pohlavků, těch chyb, těch nesmyslných slz, těch omylů, vítězných výkřiků, tanečních kroků, obratů a půlobratů, výpadů, couvání, hněvů, toho smíchu, těch iluzí, nočních polucí a zpěvu, těch zapomenutých, ztracených, nedopovězených a zbytečných slov.
25.01.08
Nevím
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
20 komentářů:
Ach jak ti trpce rozumím! Mě když je těžko a nesmyslno, pustím si autíčka, nebo letadélko, docela to zabírá, což je jen další z výčtu každodenních zázraků, o kterých také mluvíš. Jinak obecně vzato, abych přispěl do diskuse, k problému podotknout lze toto, že: koncept přirozeného světa, jak píše sokol, je něco docela nového, díky čemu teprve se mohly začít dít "nadpřirozené" věci. Věda nám dává vizi toho, co je normální, banální, vědecké, přirozené, normální a když náhodou začne levitovat kovadlina a prozpěvovat si, tak se užasle posadíme na zadek a říkáme si: to není možné, to je nadpřirozené, to je zázrak! Někteří citlivější jedinci, jako například ty, černokněžníku, kteří jsou obzvláště citliví na bílou barvu, vidí zázrak i v třpytu sněhu. Nebo dokonce ve všem. Srandovno je uvědomiti si, že ještě před dvěnma až třemisty lety naopak nic nebylo zázračné a nadpřirozené: tajemné věci se prostě děly a byly, člověk mohl na zemi zabloudit do pekla, potkat duchy, mohl zmizet a podobně. Bylo to normální. Bylo to stejně nevysvětlené, jako tisíce jiných věcí, které bychom dnnes označili za přirozené, ale složité. Jsi středověký člověk, černokněžníku, pokud jsi člověkem. Vše je ti kouzlem, vše je ti přirozené a zázračné. Ohledně chyb svého života se toliko nestresuj, i ony jsou zázračné. Uchyl se do vyhnanství tohoto místa a nech na nás nadále dýchat selskou gotiku svého slohu.
"je toho na mě moc...", tedy na mě je toho taky moc. Nemohu jinak, ale tento text je mi příjemný jako je příjemné škrábání nehty po tabuli.
Vadí mi neskromné hromadění řinčících slov, vadí mi všechna ta nestoudně užitá klišé. Vadí mi neskromnost a rozmáchlost.
Snad by se pocity a situace vyvolávané zde milióny křiklavých slov daly vyvolat také jinak.
Snad by se autor měl zamyslet nad svým talentem, svým přirozeným tíhnutím, je autor předurčen k próze nebo spíše poezii? A vydat se tím směrem, a nepokoušet obě krasavice.
že by tedy černokněžník.. ten tolik udivený chlapík... byl spíš zrozený pro poezii? No možná.
Zatím sme od tebe, černokněžníku, četli jen jednu báseň. Třeba ještě něco přihoď. Co myslíš?_
Mě se tohle, cos jako napsal, náhodou celkem líbí.. zatím nejvíc.. tak nevim. Ovšem princezna je nekompromisní soudce..
Málem jsem se zapřísáhl, že do kritických debat pouštěti se zde již nebudu, ale když už tu máme spor a navíc se nepřu s autorem, ale s kolegou krytičkou, nuže dobře. Začnu od nejpalčivější, protože nejbanálnější výtky. Ze totiž klišé užitá jsou v tomto textu až nestoudně. Nejhustější koncentrace klišé je na samém začátku, kde, řekl bych, jsou zcela funční. Záměrným kupením klišé, jejich míšením a stavěním těsně vedle sebe se odkrývá jejich slovní podstata, to vše v příjemně ironickém tónu. Ironie nezná klišé, každé kliše se v jejích ústech stává právě ironií. Vulgárnost a hrubost textu, jeho zmatečnost, odhalují dravou sílu oleje u dna, který s neuvěřitelným zrychlením tryská deset centimetrů do výšky a mizí. Krize tématu versus vrchol touhy - není to snad princip mnohých moderních textů? veškerá obraznost se poddává diktátu klišé, aby nebyla porušena metoda souvislé ironie. Místy je ale pravda že je přecijen ironie porušena a je cítit až něco jako vztek. Ne plně kontrolovaný, vedoucí spolu s metodou vyjadřování se v nahusto lepených klišé k místy přílišnému rozvláčnění textu. Jakoby se ironie nechala sebou trochu unést a nedošlo jí, že musí být bodavá a tedy krátká. Přesto ale klišé v textu nezačnou působit jako prostá klišé, metoda je chrání, jen účinnost klesá. Pointa textu nezaznívá, text je právě o nemohoucnosti nesené autoagresivní ironií a hořekovačným patosem. Nevadí mi tedy nestoudnost, klišé,neskromnost - to vše jsou znaky které ironii sluší. Snad bych se připsal jen pod tu rozmáchlost, která drží studenty na přednášce jaksi deset minut přes čas. O spíše poetickém talentu černokněžníkově je myslím dosti brzy spekulovat. Na základě jednoho extrémního textu nelze posuzovat talent černokněžníkův obecný, klidový, tvůrčí. osobně bych si dovolil předpovědět, že černokněžním bude spíše prozaikem a to v některých polohách velmi šikovným.
a rozhodně si myslím, že autor bude spíše básník...klidně básně v próze ale rozhodně básně, autor se profiluje jako jasnej lyrik. Povšiměme si jeho senzitivnosti, něžnosti! Jeho silou nejspíš nebude konstruování zajímavých nebo dokonce složitých dějů, ale poezie, lyrika.
Co sem měl možnost nahlédnout na černokněžníkův nevydaný román, nezdálo se mi, že by to nebyla próza. Dějovost není nutně vlastnost průzy a lyryčnost není nutně vlastnost poezie. Slaďoučkost tu jistě je, to ale samo osobě nemusí být výtka. Chápu ovšem, že tě může docela dobře dráždit. Pokud takto již někdo psal, pak se ptám kdo? A dále se ptám, zda je nezbytně nutné každým dílem přinášet novou formu? Modernost tohoto textu nevidím ve formě, ale v obsahu: celý text je o neschopnosti, jmenuje se nevím, o stagnaci a o udivení ze světa viděného z této pozice. Proto nechápu výtku k absenci děje - text je v podstatě o neschopnosti stvořit děj - v psaní, v životě. ještě říkáš, že tu není žádná nová myšlenka. Skutečně, textů o neschopnosti je mraky. Tento je zajímavý a výjmečný, světe div se, právě onou charakteristickou slaďoučkostí. Odhaluje se postava černokněžníka. Netvrdím, že se jedná o majstrštyk, či že ona výjmečnost je hodna tesání do kamene. Pouze svádím lítý boj s tvými připomínkami. Ještě ta ironie. Jsem udiven, že ji necítíš. odcituji první pasáž: "Tak nevím, můj ty světe. Tak nevím, můj Bože. Tak nevím, lidičky. Tak nevím, ty můj hlupáčku, příteli, idiote. Tak nevím, můj ty Tondo. Nevím nic, ničemu nerozumím. Kam to všechno spěje? Kam se řítí vlaky a hvězdy? Do prdele (příslovečné určení místa), doprdele (citoslovce)." Což není zjedné, že slova idiote, doprdele a doprdele jsou v ostrém kontrastu s mazlivostí různých můjtytondů? kdbych měl to všechno jemináčkování okolo brát jen jako projev upřímné slaďoučkosti, musel bych tyto výstřelky považovat za psychopatické náhlé problesky chyzoidního hájda v slaďoučkém džekylovi. já ale spíš myslím, že to je docela průhledná technika: "Jejda noto je ale miloučké, jsem tak rozněžněný že vás vidím, japa jste sem dojela kurva už PRÁSK! a ustřelil přijevší tchýni hlavu aniž by stačila mrknout." Slaďoučký začátek je nutno interpretovat jako ironii, stejně jako v případě našeho textu. Tím bych to asi uzavřel. Že je to klišé jakožto celek trochu souhlasím, ovšem nevolil bych až taková slova. Je v tom odvaha a podle mě to má i styl, představovaný právě kombinací slaďoučkosti, ironického sebezpytu a náboženského podtextu. Náboženská rovina je zajímavá tím, jak se mísí s rovinou svědomí. Osobně považuji za vrchol celého textu větu: "To se to rouhá, když je člověku Bohem vlastní tatínek." Jestli tohle někdo už napsal, zajímalo by mne kdo a kde. Velice trefně je tím vyjádřen intimní paradox nevinně se rouhajícího hluboce věřícího člověka. V té kombinaci je něco zajímavého, stojí za to představu takového člověka vystát. Ale když tě to vzteká, tak holt není pomoci.
široký, nesouhlasím s tvým náhledem na slovo ironie. Nějak se ti perou pojmy s dojmy. Od ironie očekávám mnohem víc, než efekt slavného rčení "si hezká... jak záchodová deska".
Chtěl bych projít text po odstavcích a zkusit odhlédnout od toho, že autora vzdáleně osobně znám.
1. odstavec. Říká se v něm zkráceně: "nevim nic, ale jedno je jasné, všechno kolem se řítí do prdele. Průvozími znaky jsou znamení na každém rohu. Já ale letim a řítim se." navozuje mi to atmošku středověkého očekávání apokalypsy.. a líbí se mi to
2. odstavec (po velmi krásné ilustraci). Opět se pěkně ozve ostré slovo ("na hovno") a mluví se o tom, že sem rybář lidských duší. To je klišé, ale co už, i když se v něm autor babrá až moc dlouho. V mých představách máme středověk a po zemi pobíhá bezradný kněz sledující bezbožnost lidí očekávajících každou minutou boží soud.
3. odstavec. Střih, konec, hrdina je najednou dítětem, má maminku, tatínka. Vzápětí autor výslovně přiznává, že nemá o čem psát.. že ostrý rozjezd prvních dvou odstavců bylo jen takové cvičení. Následuje pár střípků z mládí..asi.
4. odstavec. Závěr se nese v stejném duchu jako začátek. Tedy výčet na téma, že to je celé zbytečné... výčty je asi lehké psát... no nic.
Myslím si, že z textu opravdu silně zní, jak není o čem. Je vytvořen automatizmem jazyka, což je patrné hlavně na oněch výčtech.
Se ptám: Má takový text nějaký smysl? Stojí za to ho číst?
Ironie... vždycky se mi pletla se sarkasmem. Tady jde spíše o sarkasmus. V obou těchto formách bývá typicky přítomný jakýsi vtip, který ti zde patrně chybí. Je nahrazen patosem. Tím se právě dostáváme blíže k sarkasmu. Sarkasmus se ostatně nese v ironickém tónu. Také je pravda, že obsahově až takpříliš o ironii nejde. Probleskování sprostých slov není neseno ani tak myšlenkou, jako afektem. Ironická a sarkastická je tedy spíše forma, než samotný obsah. Dál tleskám nad trefným odhalením základní metody, kterou je text psán a soce metody výčtu. Je skutečně charakteristická jak pro silnější tak pro slabší části textu. V první polovině je ve výčtovosti síla. Později naopak působí unaveně a únavně. A jak říkáš (a kamča taky, ačkoli ta mluví rovnou o celém textu), v objetí těchto výčtů je sem tam nějaké to klišé přistiženo při docela neironickém výskytu, ačkoli se na celkové ladění a metodu textu odvolává jako an své alibi. Místy je skutečně falešné, uznávám. Na závěr se ptáš po smyslu celého textu. Podle mne je smysl právě v těch výtryscích, osobitostech uvnitř textu. Celkový záměr textu, psát až absurdně a s jistou dávkou autoagresivity o vlastních neschopnostech, je neoriginální a dá se říct i klišový (viz klišovitst textu jakožto celku, nikoli jeho jednotlivých motivů). Navzdory tomuto záměru ale prosvítá ona unikátní konstelace černokněžníkovy duše, text je sondou jdo jeho potenciálnity, do jeho možnách témat, pohledů, tužeb, pnutí. V konstelaci vět je vidět charakter. Právě proto že je to "terapeutický text" z něj lze mnohé vyčíst. Co se mi konkrétně líbilo už jsem psal. Tento text je hodnotný leda zobrazením autorovy potenciality a několika fragmenty. je to příslib do budoucna. Protože většina terapeutických textů v sobě nemívá v sobě zdaleka tolik hravosti a touhy psát literárně (nikoli pouze autenticky), jako tento kousek.
Tak nevím, co s tím. Ztratil jsem nit, moji milí. Fakt, fakt jsem chtěl celej život psát, něco napsat. Fakt jsem chtěl bejt užitečnej. Milovat svoji zem, lidi, Pána Boha. Fakt jsem chtěl napsat něco důležitého, ne proto, abych byl důležitej, i když taky trochu, ale abych napsal něco, co když si lidi přečtou, tak uviděj, že to je pravda, že si toho jen ze záhadnejch důvodů nevšimli, nevydali se tou správnou cestou, protže neviděli, že ta cesta tady je, že je volá, že se po ní dá jít a někam dojít.
O deset minut delší přednáška... Bože! Když jde o celej život, když jde o všechno, když jde o tebe princezno, aby se ti nestejskalo... Sentimentální sračky. Bože! Pane Bože, jak je tohle možný, člověk obětuje celej život, dá všecko, dá svý srdce, obětuje svůj rozum, už nerozezná světlo od tmy, kočku od myši, podstaté jméno a od citoslovce, už neví, kdo je, co je, proč je, kde je, upadne do tranzu jako šaman, upadne na nos a prý klišé, škrábání nehty po tabuli (tenhle obraz se ti poved), to fakt nevím.
V naší největší slabosti jest naše největší síla. Tohoto paradoxu nechápe ten, kdo nečte F.X.Šaldu. A jakej to byl básník! Asi jako já. A jakej to byl kritik! Asi jako Široký. A jakej to byl vůl. Asi jako každej člověk. Já myslel, že se mnou fakt bude sranda, princezno. Ale uznávám,uznávám, jsem slaďoučkej, slaďoučkej jako Smerďakov, co zakroutil starýmu Karamazovi krkem, čtu velký autory a chtěl jsem bejt jako voni, nezlob se princezno, ty se nezlobíš, plaše se usměješ a uhneš očima a míříš jinam, protož si myslíš něco jinýho a těch chvil, kdy můžeš souhlasit je tak málo, tak málo, protože seš ženská a já jsem chlap a zakroutil bych krkem starýmu Karamazovi ze samý něhy, ty mě dobře znáš, princezno, máš pravdu,máš pravdu, jsem jako starej Karamazov, žvaním a žvaním, jen krkem mi nikdo zakroutit nechce, nedostanu se do literatury, nikdy nenapíšu Běsy, běda, ale mám vás všechny rád, napekl bych vám vdolky, ale neumím to, marmeláda a tvaroh a rozinky, všecno to teče a kape, kape mi to dolů z plechu, těsto kyne a kyne, mísil jsem mísil, kilo moučkovýho cukru sem do toho narval a pořád nic.
Díky Široký, díky Princezno, díky Dlouhý, děkuju vám moje milovaný děti, já to zvládnu, já to unesu, nebojte se o mě, já napíšu něco krásnýho, já ze sebe udělám blba, nikdo jiný to číst nebude, než vy, tak co, Madlenko, na tebe nikdy nezapomínám.
To přirovnání k Smerďakovovi jest zhruba asi největším pozitivním kritickým počinem jaký byl k dílu Nevím napsán. Ovšem postavě černokněžníka oproti Smerďakovovi chybí jistá zvrácená utilitaristická filosofie, záliba ve slovních hříčkách a pokrytectví. Ne, černokněžník má ze smerĎakova leda onu sladkost, jenomže ne hranou. A také skrytou agresivitu, ovše nepříliš skrývanou - to smerďakov ji skrýval daleko více. Snad by šlo ustoupit z temné strany síly Dostojevského románu k jiné, světlejší postavě, ke grušence. V té nalézám cosi zvířecky zdánlivě zlého a uvnitř dobrého. Její vláčnost.... ach ne, ne, ta vláčnost i zvířeckost a dobrota jsou z docela jiné dimenze. Přistupme proto ještě blíže, co nejblíže k světlé straně, k Aljošovi. Ano, zde nalézám mnoho společného, sem směřuje černokněžníkova touha, být dobrý, nevinný a prostý jako Aljoša. Ale je to jen touha, černokněžník takový není. Kyvadlo se zastavilo ve své nejsvětlejší výchylce a černokněžnk, který si už už sáhl na Aljošku se s hystericky poděšenýv výrazem vydává an cestu zpět k temné straně síly. Ještě nikdy nebyl Anakin Skywalker tak těsně spjat s postavami ruského velerománu, pokračuji v komparační analýze. K veliké úlevě čarnokněžníka z kyvadla padá na světlé straně dříve, než by se byl vrátil třeba až k samotnému starému Karamazovovi. Padá a nepřesně zapadá do postavy Ivana. Věřícího, na oko skeptického spekulanta o víře. A přitom toho, který jako první navrhl, že by měl být starý Karamazov zabit. Lépe než kdy dříve si uvědojeme, že dostojevského kniha nepojednává o mnoha duších, v mnoha postavách, ale vlastně o duši jedné. Objev, milý černokněžníku v sobě touhu po Alijošovství a umlč osten zhrzeného Smerďakovovství. vždyť i starý Karamazov měl Aljošku rád a i Aljoška se bál, že se stane nebo dokonce je starým Karamazovem.
Aljoša Karamazov na světě není. Nikdy nebyl a nikdy nebude. Není lidský, ale není to ani anděl. Je to touha. Touha po takovém člověku. A touha po tom být takový člověk. Takoví lidé jsou, takoví, kteří touží být Aljošou. Kéž by byli takoví všichni! Někteří netouží, někteří jsou jen Smerďakovem, Míťou nebo Grušenkou. Jenom prostě jsou tím, čím jsou, čím je život udělal, čím se udělali oni sami tím, že se nesnažili ničím udělat. Nesnažili se být Aljošou. Ale někteří se také snaží jako Ivan být něčím než jen být.
Touha po dobru, touha být dobrý a touha být tím dobrým. Jak jsou to odlišné touhy! První prostá a čistá, druhá zodpovědná a marná, a třetí... Třetí umí být někdy tak zvrácená. Stavíme tvář ke světlu, uhlazujeme její rysy k chápavým rysům Aljošovy tváře, a světlo se posouvá, jak den střídá noc, Země se schovává do stínu, a sluneční paprsky zatím prosvětlují její záda... A tak si rozsvítíme lampičku, iluzi světla, není to Slunce, není, ale také svítí a naše tvář je jím opět ozářená. Nakonec zůstáváme jen u jejího světla, čas od času vyměníme prasklou žárovku a věříme, že to stačí. Jsme si Aljošou, pořád jsme si přece Aljošou. Jako bychom neměli možnost vždy každé ráno lampičku zhasnout a obrátit se ke Slunci, jako by noc nebyla přirozená, pozemská, stejně živoucí a stejně důležitá!
Aljoša Karamazov nezná noc. Vidí, chápe ji, rozumí ji, ale sám ji nezná. Proto není lidský. Proto není. Je to touha a kdo po ní touží, touží po dobru. A to je touha dobrá.
Ach, zámku, ano! A také Aljoša toužil zhřešit! Aneb i Smerďakov, Míťa a Karamazov jsou než touha, i když opačná. Jsi brilantní zámek. I když mne napadá, že takto zapáleně jako já přizvukoval a chválil právě Smerďakov Ivana...
Mimochodem Šaldu čtu, sice jen občas,ale čtu a myslím, že si nepletl sarkasmus s ironií, dovoluji si tvrdit, že byl jiným kritikem než Široký.
Ukazovat lidem cestu? To dělají především duchovní, škoda, že jste se nestal knězem /tohle není ironie!/ No jo, ale co už, je na to trochu pozdě. Nevím, co dál psát, ale Černokněžník nechť dál píše.
Trochu nízké, vypořádat se s argumentací rýpancem do mne skrze rýpanec do rýpance černokněžníka do mne, což? Ech, jak trpké...
jaká argumentace? rozebíráte tady všichni jen bratry Karamazovovy.
A Černokněžníkovi jsem odpověděla, jste si asi nevšiml.
A vůbec, široký, vyjadřujte se trochu srozumitelněji.
A vůbec, už se v těch všech rýpancích nerýpejme. Mám už úplně zasviněné prsty!!!
Bratry Karamazovy a také sarkasmus a ironii, že... Navíc se toto vše s vaším vědomím, drahá princezno, přesouvá pod ono minulé dílo, aneb do argumentace se zjevně počítá i palba pod minulým dílem Nevím. Nicméně přijímám ruku na usmířenou, nechejme ony rýpance, jako by bývaly nebyly.
Aljoša na světě je! A nejeden!
Proč je touha "být dobrý" marná? Já chci být dobrá, jsem tedy marná?
Kdo touží po dobru, začne přeci také toužit být dobrým, praktikovat dobro, dělat dobré věci.
Být tím dobrým, nejsem si jistá, že tomu zcela rozumím,...ale člověk může být "tím dobrým", co je na tom zvráceného? Domnívám se, žeto je právě to, co Černokněžník chce: být tím dobrým ... pro všechny okolo něj. Nebo se snad mýlím?
Myslím, že nemám šanci cokoli vysvětlit, takže budu psát dál (když mi to půjde).
Bože, spletla jsem se, beru všechny své soudy zpět. Je to nádherný. Přečetla jsem si Šaldu a pochopila všechny ty věčné hodnoty. Pochopila jsem, že nic nechápu, nemám vkus a nemám tu co dělat.
I dlouhý mi řekl, že to tu svými příspěvky jen zasírám.
Okomentovat