Kdo, kdybych křičel, kdo by mne zaslechl
z andělských kůrů? A kdyby přece, kdyby mě
jeden zprudka přitiskl k srdci: zašel bych
jeho silnějším bytím. Vždyť krása je pouhý
počátek hrůzy, který snad ještě snesem,
v obdivu nad tím, jak blahovolně nás
odmítá zničit. A každý anděl je hrozný.
Vzpouzím se tedy a přemáhám vábení
temného vzlyku. Ach, koho že umíme
užít? Žádného z andělů, žádného z lidí
a také zvídavá zvěř si už všimla, že nejsme
bezpečně doma v popsaném světě. Snad že
nám zbývá na stráni strom a na ní ho
potkávat denně; nebo ta ulice včera a tahle
hýčkaná věrnost jistého zvyku, který už zůstal,
protože se mu u nás náhodou líbí.
Ó, a ta noc, ta noc, kdy vesmírný vichr
nám rozdírá tvář -, komu že nezbyla,
toužebně teskna, lopotný počinek
samotě srdce. Ta že je milencům lehčí?
Ach, ti si jen vespolek stíní svůj osud.
Ještě se tážeš? Prázdnotu náruče přihoď
k prostorám našeho dechu; možná, že ptáci
mocnějším mávnutím zaberou vzduch.
Rainer Maria Rilke
12.01.08
První elegie
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
7 komentářů:
tak jsem si to dnes přečetl podruhé... to abych pochopil, co sem včera nezmák... a je to prostě asi velká poezie... jaja
ale kdyby pod tím nebyl podepsán velký mistr, ale třeba široký-z-masa-a-kostí, asi bych mu vytkl, že některá místa jsem přeci jen nezvládl. Ale co... třeba čekají na zítřek, až to přečtu potřetí.
je to krásné,
..té pasáži, která začíná "a ta noc.." moc nerozumím, nejde to vůbec přečíst, slova se mi nespojují...zatím, ale závěr je pak zas úplně úchvatný.
Dostává mě, jak je to naléhavé a opravdové a bolestné. Nápadem mi to připomíná Čepa, který vidí člověka jen jako poutníka na zemi, --- země je nám vyhnanstvím...., podle toho se taky jmenuje náš blog, věděli jste to?
chtěla jsem se zeptat, je to trochu mimo, ale ... víte, píšu bakalářku, za pár dnů jdu na konzultaci; jak se mám tvářit, až mi můj konzultant řekne, že jsem idiotka?
Panebože, jak se vlastně správně píše bakalářka? Zámku??? Široký??? Dlouhý??? Bystrozraký???
princezno, co ti na to poradit... nevím... když jsem kdysi psal já, tak muj školitel vždycky na konzultaci vypadal, že mě ve svym životě vidí poprvý... stejně překvapeně pak vypadal i u obhajoby...
Jediné co ke mně kdy cítil byl základní pocit: "tuhle tvář znám..." A jak se na někoho, koho ani nevím odkud znám, zlobit nebo mu nadávat idiotů?
Dodnes, když se potkáme, na sebe uctivě kývneme "dobrý den".
K bakalářce - bakalářka, ta se píše tak, že těžko. Tedy aspoň pokud si vzpomínám. Tedy vlastně nelze zapomenout. Píše se těžko. I když druhá se píše už líp, třetí ještě líp, čtvrtá by se pravděpodobně psala nejlíp.
Ke konzultantovi - s takovým hodnocením vmeteným do tváře jsem se naštěstí nesetkala (a princezna se určitě také nesetká), jinak bych doporučovala tvářit se vlídně a uznávavě (byť by člověk s tím zcela zásadně nesouhlasil). Ale mít asertivní, byť pokorné, námitky!
(Bulvární P.S.: Moje sestra na námitky, že je "příšera" apod., velmi hlasitě namítá: "Já nejsem příšera, já su princezna." Třeba by to šlo také použít, a v tomto případě by to byla i oprávněná námitka.)
Děkuji za rady.
Tak mě napadá, že Čep vlastně vůbec nepíše o andělech. Není to zvláštní?Co na to říkáte?
Okomentovat