Jednoho dne se bájný hrdina Blamok se svou družinou vydal do vedlejšího království hledat dobrodružství, ale již při cestě do Syntaru se jim cosi přihodilo.
„Přenocujeme tady na té skále, před tím než se vydáme přes tu džungli,“ zavelel Blamok a seskočil s koně. Goria a Erdenet také seskočili a vydali se za Blamokem na skálu. „Erdenete sežeň nějakou vodu já rozdělám oheň,“ řekl Blamok a začal z vaku vyndávat křemeny. Erdenet přikývl a zmizel v lese. Po vydatné večeři ulehli k spánku a Goria měl první hlídku. „Vstávejte, vstávejte, něco tu je!“ vykřikl Goria uprostřed noci a tasil svůj dlouhý meč. Blamok se sotva zvedl a už na něj běžel rozběsněný obrovský medvěd. Než stačil tasit, měl už mohutné drápy hluboko ve své hrudi. Rána ho odmrštila ze skály dolů.
„Za Blamoka!! zařval Goria a zaťal meč medvědu do žeber. Erdenet hbitě napnul luk a vystřelil hned dva šípy medvědovi do týla. Medvěd se ohnal po Goriovi a udělal mu ošklivý šrám na rameni. Popuzený Erdenet vyslal další šíp, který se ale odrazil od chundelaté srsti té krvelačné bestie. Goriovi začal tělem proudit adrenalin a z jeho tváře sršel vztek. Vyrval meč z těla medvěda, hbitě přeťal obě jeho achilovky a medvěd padl na kolena s hrozivým řevem. Erdenet si dával záležet s poslední střelou, vyčkával na vhodný okamžik „Teď“, říkal si v duchu, pustil tětivu a šíp našel cestu přímo skrz medvědovu tlamu. Medvěd padl v smrtelných křečích na zem. „Gorio, jsi v pořádku?“ volal Erdenet. „To nic není, spíš mě trápí, jestli to přežil Blamok, ten sráz je hodně vysoko,“ řekl Goria a chytil se za rameno.
Mezitím Blamok padal dolů ze srázu a tvrdě narážel na kamení. Sráz byl vysoký tak padesát sáhů a hrdina nemyslel na nic jiného, než jestli jeho druzi zvládnou tu bestii. Už se blížil k zemi, když spatřil pod sebou řeku. „Musím spadnout do vody, jinak je se mnou konec!“ zamumlal si a vší silou, která mu ještě zbývala se odstrčil od skály. Jeho tělo našlo cíl jen těsně. Vtom ztratil vědomí. Když se probudil, všechno ho bolelo. Byl to sice rostlý válečník, i tak se zdálo skoro neuvěřitelné, že neměl nic zlomeného, byl jen značně pohmožděný. Rozhlédl se kolem sebe. Kolem něj se rozprostírala džungle a on byl vyplavený na břehu řeky. Prohlédl si rány a vymyl je. Vypil jediný léčivý lektvar co se mu při pádu nerozbil a rány od medvěda si pokryl hojivou mastí a převázal cáry ze své plátěné košile.
Asi tak po dvou hodinách se vydal hledat cestu zpátky za svými společníky. Proud řeky ho musel odnést daleko, ale doufal že cestu k přátelům najde dříve, než jeho najde nějaká místní bestie. Prodíral se lesem už dobré dvě hodiny, ale cestu pořád nenacházel. Všude kolem sebe slyšel podivné zvuky, ale nepřikládal jim příliš velkou váhu. Asi tak po hodině se mu to začalo zdát divné, být pronásledován - to neměl rád. „Co po mě chcete, nemám u sebe nic cenného!“ zaburácel až se z leknutí zvedl z korun stromů oblak ptáků. Chvíli se nic nedělo, ale pak se z lesa začali vynořovat podivní lidé s oštěpy, zahalení do kusu hadru. Jali se Blamoka obkličovat a jeden z nich vykročil vpřed. Chvíli mumlal něco podivnou řečí, kterou Blamok nikdy předtím neslyšel a ve chvíli, kdy to vypadalo, že po něm skočí všichni najednou zkoprněli a rozutekli se. „Co děláte? Bojíte se mě snad, zbabělci?“ vysmál se jim Blamok. Zanedlouho se však měl dozvědět, čeho se muži tak polekali.
Mezi stromy se plazilo něco obrovského a lesklého. Byl to had. Blamok poznal, že je to škrtič, alespoň 10 sáhů dlouhý a tlustý tak, že obejmout by ho šlo stěží. Chvíli Blamoka pozoroval, Blamok pomalu tasil svůj legendární meč, jenž se honosil jménem Tard a vyčkával na to co had udělá. Konečně po něm had vystartoval a Blamok mu sotva uhnul, ani neměl čas na nějaký výpad mečem. Se zuřivým výrazem ve tváři se Blamok rozeběhl do útoku, ťal hada, ale nezdálo se, že by utržil vážná poranění. Had znovu vyrazil a tentokrát se strefil. Kousl Blamoka do levé paže, ten ale neváhal a zasadil hadovi další ránu. Had začal kroužit kolem, jakoby na něco čekal a Blamokovi bylo bohužel jasné proč. Část ruky měl paralizovanou a postupovalo to dál. „Musím tu bestii vyprovokovat a co nejrychleji jí setnout hlavu jinak se stanu její kořistí,“ pomyslel si Blamok a namířil svůj meč na hada. Z meče vyletěl s burácivým zahřmením oslňující žlutý blesk hadovi přímo do těla. Had zasyčel bolestí a vrhl se na Blamoka. Ten, ještě dezorientován ránou blesku, nestihl uhnout a had ho pořádně objal. „Co mám dělat, meč mi klouže z ruky. Když ještě chvíli počkám, rozdrtí mě na kousky,“ pomyslel si. Blamok sebral poslední síly co mu zbývaly a se strašlivým bojovým řevem pevně sepjal svůj meč a zatínal jednu ránu za druhou bezmyšlenkovitě pořád do jednoho místa. „Moje tělo ti nebude potravou ty krvelačná bestie!!“ zvolal a zasadil hadovi poslední mocnou ránu. Se sípotem omdlel bolestí. „Už být vzhůru? Rozumět mi? Já být náčelník našeho kmen. Já jediný ve vesnici, kdo umět tvá řeč. Ty být hrdina! Zbavit nás našeho démon, my uctívat tě jako bůh,“ řekl stařešina. Teď teprve Blamok poznal, kde je. Byl v ponuré chatrči a na sobě měl něco jako obvazy, které zapáchaly zřejmě po nějaké masti. „Děkuji za záchranu a to s tím hadem to nic nebylo. Jak dlouho tu jsem? Musím za svými druhy určitě mě hledají!“ řekl Blamok a odkašlal si. „Ty tu být čtyři západy slunce. My ti dnes sundat obvaz a s tebou oslavit tvé vítězství a naše záchrana. Ty přijmout od nás druhé jméno Kvirinkvol – ten, jenž zabít Kvira, krále hadů. A také přijmout tetování válečníka,“ odvětil stařešina a mírně se poklonil. „ Dobrá, děkuji. Rád přijmu vaše dary a posedím s vámi, ale potřebuji se již zítra vydat na cestu. Přátelé určitě ještě nějaký čas budou čekat na můj návrat, ale nesmím otálet,“ odvětil Blamok. Po večerní oslavě stařešina Blamokovi slavnostně předal náhrdelník z hadích zubů a dal mu také hadí měch s vodou na cestu.
Tak končí jeden z příběhů o Blamokovi Kvirinkvolovi, hrdinovi dávných časů.
