Sama na louce

Jak jsem slíbil, tak jsem dodržel. Odhaluji druhý dosud nalezený kousek - patrně od stejné autorky. Nasvědčuje tomu více detektivních faktorů, ale těmito profesionálními detaily Vás nebudu zatěžovat. Nuže bez hloubějších okolků...




???? kdo to je? čí to je ruka, tričko, čí to je byt????

Žena na vavřínu

Jistě jste si mnohokrát při Jáčiných zpěvech u kytary bez táboráku řílali a říkaly, jak asi vypadá zárodek folkového génia, jak začínal Nohavica, jestli si Kryl ve dvanácti začal zpívat s kytarou "Zato stříhám svýho lva..." nebo hned v počátcích tito géniové plodili šlágry, zvládnuté jak pěvecky, tak textově a hudebně. Tato otázka mne trpce týrala ve světě dnešního internetu, čímž se plynule přesouváme k tomu, že jsem začal hledat zárodečné české folkaře na youtube. A našel jsem poklad. Ano. Trpký poklad ženského údělu folkového. Jehňátko sotva líhnoucí se. Jistě pochopíte, že nechci, aby tento objev byl někým jiným zopakován a tak jsem skladbu z youtube vyjmul a nahrál ji sem, aby tak zmizela jasná stopa. Brzy přinesu další díl.

Když do nebe, tak s Karlem!

Rok se s rokem sešel, slovo dalo slovo, rodiče mé budoucí ženy pracně sehnali lístky, ruka ruku myje, včelka Mája křoví brázdí. Osud se dal dohromady, spiklo se štěstí, přišlo na bíledeň a vyšlo najevo jádro pudla, že jsme se stali, já a Zámek, těmi, co čekají, jaké to bude, když budou být na koncertě Karla Gotta: zpátky si dám tenhle film.

Formálně progresivní úvod máme za sebou. Doufal jsem, že jím u Vás navodím podobně smíšené emoce, jaké jsem cítil před koncertem této naší, ale i zahraniční legendy. Bude trapný, jako v televizi? Kolik z koncertu zaberou jeho narcistní bonmoty? Bude se pohybovat stejně stařecky, jako za mlada i ve svých zhruba sedmdesáti letech? Tyto otázky jsem si kaldl a v srdci se těšil spíše na jejich zodpovězení, nežli na samotný koncert. Ale!

Jeho trapnost byla na první pohled táž, ve větším dávkování a v celku všehomíra však kupodivu nevyznívala trapně, naopak velice svěže a šarmantně! Poslouchat jeho přeháněné chvástání před publikem bylo jako pozorovat rozhovor dvou manželů, kteří si navzájem ještě po čtyřiceti letech manželství připadají vtipní a smějí se všem svým neustálým vtipům. Karel totiž nezpívá před publikem, Karel zpívá před svým publikem, a to je cítit neuvěřitelně silně. Karel je frází řečeno skutečný lev minimálně jednoho salónu, který se může rovnat i takovým tygrům jako je Tom Jones nebo Elvis Presley. Ani jednoho nepřebíjí a ani jeden nepřebíjí jej, je totiž svůj, a to i když třeba zrovna zpívá na jejich hudbu - snad naopak právě tehdy je opravdu svůj a opravdu náš.

Takovou energii jsem na koncertě ještě nezažil. Tak dlouho(tři hodiny), vysoko(dé fis až cé mol dur a možná ještě víc a to i několikrát po sobě), silně(když se Kájovi zachtělo, řvoucí orchestr nebyl slyšet) a dokonale (trilky, vzlyky, kňouránky, protahovačky, vyšlapy, tygry) jsem ještě neviděl nikoho zpívat, natož sedmdesátiletého starce.



V záchvatu psaní o božském Kájovi nevím jak nenásilně tento proud přetrhnout, abych mohl do tohoto článku vetknout zmínku o Felixovi Slováčkovi, (nejen) klarinetistovi, který byl jediným Kájovým hostem, a který dostal dvakrát příležitost, aby předvedl, co umí. Kája se ztratil - Felix beze slova začal v doprovodu Boom! bandu hrát. Nádhera. Dokonalý doplněk, posouvající koncert o laťku výše. Nejkrásnější hra na klarinet, jakou jsem kdy slyšel, a to klarinet na cédéčku nepoznám

Po koncertě jsem zcela změnil pohled na Káju Gotta. Poslouchat ho nebudu, to zas pr, ale je to sakra borec, je to velikán! Plynule zakončuji.

IKEA na Hromádce, puntíkovi padesátiny a IKEA vs puntík

Smířený spor o IKEU sice už lehce zaprášil čas, zůstala však slibovaná přehlídka IKEI na Hromádce. Nadešel na ni čas právě v den puntíkova padesátého prodaného výrobku, který tu zámek spolu se širokým oslavil mohutným úklidem. Hip hip huráá!

Pojměme prohlídku trochu odborně designérsky (inspirováni Bydlením je hra a Jak se staví sen, které zámek s oblibou sleduje (lze sledovat na internetu!) a trochu osobně angažovaně a zastavme se u každé položky.

Položka první - Ikea v koupelně a na toaletě



Zde Ikea velmi levně vyřešila problém poličky na šampóny a mýdla, kterou jsme nechtěli vrtat do kachliček (přece jenom nám to tu nepatří), ale zároveň potřebovali velmi nutně, protože se jedná opravdu o pidi koupelnu. Zároveň opět velmi levně v porovnání s jinými možnostmi vyřešila problém tyče na nezbytný koupelnový závěs a konečně velmi elegantně a ke spokojenosti oka nabídla i onen koupelnový závěs.

Položka druhá - Ikea v ložnici



Zde jsou využity ikeové prvky již dříve zakoupené a bez skrupulí zámkem odtáhnuté z bývalého pokoje z Pendrova. Jedná se o hit Ikei - bakelitový stolek za tři stovky obalený jakože březovou jakožedýhou. Na stolku jsou opět kdysi dávno zakoupené kalíšky na svíčky, tehdy tuším po deseti korunách (iracionalizace racionalizace) a nad postelí rám, který ovšem zámek hodnotí opravdu vysoko, protože se mu opravdu líbí. Povšimněme si, že unifikovaný ikea design rozzařuje ručně dělaný polštářek (jedná se o dárek) a běhoun z obchůdku Malého Tibetu, tedy též ruční práce. A konečně i rám doplňuje s rafinovanou strohostí vnitřní pojetí samotného obrázku.

Položka třetí - Ikea v kuchyni



Zde jsou drobné předměty, které jsou v domácnosti potřeba. Některé přišly na Hromádku jako dárek do bytečku (praktické strouhátka s plastovými miskami - jednoduchý a geniální nápad a zároveň dobře provedený - misky mají dole protiskluzovou udělátko, bylo myšleno i na toto - bod pro Ikeu). Zbytek předmětů jsme pokoupily sami - velké sklenice jedna po devíti korunách - ta cena opět nejde na rozum, tak málo nestojí ani materiál. Na fotce chybí korkové podložky pod horké hrnce - levné a velmi praktické a často využívané.



Ikea se na předchozí fotce podepsala pouze hodinami, které zámek pořídila si k narozeninám jako dárek od babičky a tedy... jsou skvělé. Nejdříve jsme prošli běžná hodinářství a v tomto bodě se Ikei co se týče poměru vzhled a cena nic nevyrovnalo.
Ale co se týče židlí - tedy nábytku, který s námi půjde celý život a na kterým budeme každodenně sedávat, na Ikeu jsme se podobně jako radotínští nespolehli. Na konec stojí za upozornění rádio a poličky - obé po zámkově prababičce - v nich se odráží slovo autenticita, kouzlo, atmosféra, duch času, útulno - tedy pojmy, které se v Ikei koupit nedají.

A když jsme v kuchyni a jelikož se pomalu blížíme do chodby a obyváku zastavme se ještě u ledničky:


Na ní se zabydlela továrníkovic rodinka z Fleru od kvítečkové (http://www.fler.cz/zbozi?id=50372).

A protože puntíkovi se před Vánocemi daří a protože nám do života vstoupila finanční jobovka v podobě nutné opravy auta (částku tentokrát raději neprozrazujme, protože je to šílené), došel Zámek k názoru, že nechť jak buď a že je potřeba se nezhroutit a udělat si radost a že puntík vydělává na zdravotní a s tím a už vůbec s ničím víc se nepočítalo, tak je potřeba se odměnit a odměnit také širokého, aby měl lepší pracovní podmínky, když je takový šikovný pracant - takžééé:

Položka čtvrtá - Ikea v obýváku:


Takže puntík pořídil zámkovi a širokému poličku, opět bakelitovou jakožebřezovodýhovou, ovšem ladící s konferenční stolkem opět odtáhnutým z pendrova a zároveň plně poskytující komfort pro širokého šanony se smlouvami a jinými potřebnými záležitostmi. Ikea vyřešila poličkou i řešení prostoru za stolem a uvolnění stolu od tiskárny. Je možné vidět i poměrně designově velmi pěkná křesílka také z Ikei zapůjčená z Pendrova, dokud se nezmůžeme na nějakou kvalitní a praktičtější rozkládací sedačku.

a

Položka pátá - Ikea v chodbě



Zde je to zrcadlo a věšák, které vybral puntík právě v Ikei. Obojí spojuje velmi dobrá cena, ale i dobrá účelnost. Zároveň je zde vidět nejkvalitnější a nejlepší kousek nábytku na Hromádce a sice botěnka - kvalitně dřeveně dýchovaná a částečně dřevěná, prostá, leč účelná a designově nadmíru navýši - pochází od Kyzlinka (www.kyzlink.cz) a Husováci jsou na ni náležitě pyšní.

Suma sumárum - Ikea to na Hromádce pěkně ovládla a jedním z hlavním důvodů, proč je to právě ona, je cena. Kdyby to šlo, zřejmě bychom dali ve většině případů přednost něčemu jinému, kdyby to šlo opravdu hodně dobře, tak bychom dali přednost něčemu jako je Kyzlink, takto však "ikea NAVŽDY".

Pár slov o opeře

Nejznámější a nejvlivnější popularizátor opery, Richard Gere v Pretty Woman, nabudil nejednu hospodyňku z Malé Lhoty, že opera je něco, co by ji totálně zasáhlo stejně silně jako lehce prostoduchou, leč cituplnou a zejména krásnou a úspěšnou popelku Julii Roberts. Ona by jistě byla také tou, kterou by opera pohltila natolik, „že by ji pak milovala do konce života.“ Aby ne, pokud by se jednalo o operní árie z výjimečně dokonalé Verdiho La Traviaty, pomocí níž tvůrci hollywoodského trháku podmanivě dokreslily ty nejromantičtější scény filmu.
Taková Mary ze zapadlé samoty kdesi v Oregonu šla o pár let později na tu operu do teho divadla, ale ouha... Čistý průstřel skrz její srdéčko se nekonal.

Zastavme se ale u takového pana Bohumila, mladého hbitého intelektuála, přáteli přezdívaného Bohu, čtoucího těžké filosofické traktáty, dokonale znajícího Kustoricovu filmografii a na svém blogu zasvěceně a chytře glosujícího českou i světovou politickou scénu. Takový Bohouš zčistajasna poprvé zavítá na operu do některého z významných českých divadel, ale je krapet zklamán. Copak tohle může dát modernímu, neřknu-li postmodernímu člověku nějaké významné podněty? Jistě hudba, ano, pár silným míst tam bylo, ale jako celek... kdeže opera, to nebude má krevní skupina, nabude pan Bohoušek přesvědčení.

Nalijme si čistého vína – operu dělá operou hudba, libreto a výkony zpěváků. Pro plebs, ale i moderní mladé intelektuály může být těch pár hitovek v každé slavnější opeře příliš málo na to, aby vyvážily všechny ty vatové zpívané monology, libreto – tedy rozuměj scénář opery - může být pro ně dějově příliš chudé a rozpačitě neobratné, a co se týče výkonů zpěváků... Vynikajících je jen pár, dobrých je dost, ale těžce průměrných je moc. A koncentrace posledně jmenovaných se na světově méně proslulých scénách přímo úměrně stupňuje.

A tak zjistíte, že když si po nějaké živé opeře pustíte cédéčko téhož díla v interpretaci od světové špičky, je to vskutku markantní rozdíl. Těch hudebně silných míst je tam najednou víc a tzv. hitovky vyniknou v takové míře, že se na chvíli stanete Pretty Woman, dojímáte se a slzíte. Ano, takovou ta opera má sílu. A přitom může být děj stále tak chudý a předvídatelný.
Jenže opera není jen hudba, opera je sluchová podívaná a tak reprodukce z cédéčka, byť v podání těch nejlepších světových pěvců, je jen zlomkem toho, co může opera divákovi nabídnout.
Máme tu také scénu, kostýmy, nejen pěvecké, ale i herecké výkony a dole v orchestřišti dirigenta s ansámblem. To vše by mělo spolu fungovat a předložit diváku v náležitém hávu onu zmiňovanou hudbu a libreto. A aby to fungovalo, je tu operní režie, tedy režizér, který to zařídí.

Když už jsem to víno vypila, povím Vám čistou pravdu – operu mám ráda, nemiluji ji sice víc než svůj život, ale z mnoha důvodů ji ráda mám. Viděla jsem něco kolem šesti kousků naživo a něco kolem mnohem více kousků jsem slyšela z cédéček. Něco mě zasáhlo až do morku kostí, u něčeho jsem si zazývala. Ale až do včerejšího večera jsem si myslela, že je to o té dané opeře, jak moc byla dobře napsaná, kolik je v ní hitovek, a o pěveckých výkonech. Včera večer mě Ondřej Havelka ukázal, že nemusí to být hudebně i dějově silná opera a není to jen o pěveckých výkonech (které ale nutno dodat byly v tomto případě velmi velmi dobré), které z operního představení dělají vynikající podívanou. Je to o jejím pojetí, o jejím vedení, o schopnosti dát opeře život. Ačkoli v Gianni Schicchim je má životní operní árie (ona srdéčková záležitost, kterou zůstala i poté, co jsem před pár lety zjistila, že obsahově je o něčem jiném, krapet povrchnějším, než jsem si myslela), hodnotila bych ji jako Pucciniho slabší záležitost – hudba dobrá, ale ne výborná, děj takový operní, tudíž jednoduchý a předvídatelný, a ačkoli bych v případě Leoncavallových Komediantů laicky smýšlela podobně, díky Havelkovy však teď vím, že když má někdo vizi a evidentně umí pro ni získat i interprety, tak i s průměrným materiál dokáže vytvořit skvost.



Včerejšímu večeru chybělo opravdu jen jediné – aplaus ve stoje. Kdybych mohla vrátit čas, odhodila bych svou plachost, stoupla bych si a křičela bravo a jsem si jistá, že by se zvedlo celé divadlo, protože to neudělalo jen pro to, že se nezvedl ten první....