Alimra

Té, co souhvězdí ve strunách

zbývá uvěřit negativům šátků

muslimských žen

co s rukama nad hlavou

nemodlí se k pocitu

že štěstí východu

je tepat slunci ruměnec do tváře

nebo uzel s příchutí kovu

nebi si vkládat do úst

jako napínáček zlomený v pase

pohybem ozvučený mim

nemá sílu na páteř zvuku

přikládat dlahu

a jeho úsměv darem

tónu podřazenému notě

cinká naléhavostí pláče

naléhavostí krystalů

když život vody

odchází soli zavřít dveře

zvenčí, podlehnout mřížím

pak znamená oku noci rozsvítit

ironii obrazů tmy

a prohlédnout hada

uštknutého stínem

ve_smíru

Další autorčiny básně je možné shlédnout zde

Nevím, jak nenuceně začít, takže bych básnířce Alimře především vytknul, že je špatná prozaička, což se na jejích básních citelně podepisuje. Kdyby se její verše přepsaly do prostých vět, zjistilo by se, že jsou to neuvěřitelně utahaná souvětí, že jsou to skoro samé oznamovací věty, že často jde jen o na sebe naroubovaná torza vět.

V kontrastu k tomuto způsobu psaní, mnohdy až v kolizi s ním, je autorčin důraz na meditaci u jednotlivých obrazů. Vše je podáno sebejistě, chladně, jakoby nemělo být pochyb o tom, že autorka přesně ví, co říká, že autorka přesně něco říká a ví jak. Když potom takovou báseň vezmu za slovo, vyjde mi tak složitý celkový obraz, jak umná je má vlastní imaginace a to téměř bez ohledu na kvalitu samotného textu. Obrazy, které Alimra tvoří, jsou na sebe roubovány tak hrubě, že k jejich interpretaci musím až rušivě silně zapojit vlastní fantazii, díky čemuž mnohdy zapomenu na genialitu jednotlivých komponent. Osobně bych si v básni představoval cestu od jednotlivého k obecnému plynulejší. Takto ji mnoho čtenářů předem vzdává a spokojí se s tím, že poezie je už to jednotlivé. Není.

Mezi obrazy často chybí vazby, které by napověděly, jaký je názor básnířky na propojení konkrétních dvou často zcela odlišných motivů. Básnířka si tím nechává prostor pro všechny názory, které mohou být z těchto obrazů vyextrahovány, možná také prostor pro ten svůj jeden konkrétní názor, který kdyby chtěla uveřejnit, musela by báseň dopsat. Obsah obrazů přitom často vypadá, že se nám tu servíruje něco hluboce osobního.

Ale opravdu se nám to servíruje? Co je to vlastně servírování? Jistě to není donášení básně na lopatě, ale jistě to také není pokřik z kuchyně, že už je to hotovo a že to voní skvěle. Rozhodně nemyslím, že by báseň měla být ryze konkrétní, bez přesahů, bez možnosti vložit si vlastní interpretaci. Kdyby mi však šlo jen o tuto možnost, četl bych si slovník. Myslím, že krásný pocit mám ze čtení básně tehdy, když cítím pevnou a odvážnou básníkovu ruku a žasnu nad tím, že skrze ni mohu jakoby dopisovat své vlastní příběhy, aniž bych přidal jediné psmeno textu: Básník totiž napsal něco, v čem je tematizována pravda ve smyslu ideje, principu, archetypu, historie, která se opakuje. Nechci od básně 360° výhledu, ale jen jistý ostrý úhel, který mohu nekonečně dělit, dokud se z vlastní vůle nezastavím u krásného „konce“. Ten konec ale není pouze má vlastní volba, ten konec je dohoda mezi mnou a básní. Báseň přitom nespouštím z očí a z mysli, stejně jako muž nespustí z očí svou nahou ženu, ačkoli jsou v rovnocenném vztahu, a tedy by se mohl také dívat na sebe.

Ptám se proto, nakolik je Alimra dobrá svými reflexivními obraznými fragmenty a na kolik je dobrá tím, jak s nimi nakládá, jak nakládá s jazykem. Jsem přesvědčen, že vidění Alimra má, dovede cíleně propojovat představy, ale nejsem přesvědčen, že dovede tato propojení vždy znovu citlivě realizovat jazykem. Možná by nebylo špatné, zkusit si jako cvičení chvíli psát se vší interpunkcí přesně podle pravidel, které má próza. Zkusit si i jiné formy vět, než oznamovací. Vyhýbat se tvorbě obrazů na způsob těchto: „patině nedotčených klepadel“, „mlhu jeho mladých očí“, „každým osmým zubem odhodlání“, „káča upažených slov“, „nad morseovkou luxusní chůze“. Ne že by neměly působnost, ale musí se jimi velice šetřit, jelikož způsob jejich utváření je až příliš jednoduchý a čtenáře dráždí, viz můj náhodný automat: „metla očí, krev žumpy, oko knihy, plameňák jogurtu, svíce skla, kalina mucholapky, roztoč pruhovaného trička...“ Všechny tyto obrazy by šly docela smysluplně použít, všechny zavánějí „genialitou“. Kritizuji to především proto, že Alimra tuto vazbu vytěžuje dle mého soudu nad míru.

Zejména proto, že některé úseky trochu starších básní a v poslední době i celé básně jsou podávány i po této (slohové) stránce poměrně elegantně (patrně nejen díky momentálnímu vytržení, na které všichni tolik spoléháme), věřím, že se Alimra může vypsat. Tak, že bude její sloh zcela jistý a verše poplynou ve vzájemném očekávání rytmu i významu. Názor, téma, obraznost, optika vidění světa, to vše tady je a i přes nevyrovnaný jazyk to zjevně na čtenáře působí.

Na závěr bych chtěl říci, že si nemyslím, tak jako někteří, že by Alimřiny básně byly přesycené obsahem. Jejich hutnost je jejich tváří. Ta tvář ale nechce zjednodušit, chce jen rozhýbat plynulou a elegantní mimikou. Obraz je stav tváře, úsměv, škleb, nadzdvihnuté obočí. Báseň je plynulý přechod mezi těmito stavy. Když vidím ženu s krásným obličejem, líbí se mi, ale srdce ztrácím, až když ten obličej vidím v pohybu.

Možná hodinář by věděl, jak pojmenovat dobu, které se podléhá jen jedenkrát do roka

Vzdálenost mezi vodou a vodou

je pohyb očí k prvnímu písmenu

na výšku deště psalo léto

že po nitích svého příště

zašle prý záznam zvuku poslední chvíle stromů

o neviditelnosti jejich stínu

zanechalo doušku ...

zítra zapomenout na minulý čas

znamená sešít rty dnešku nebo skočit

do řeči podzimu

nebývá slyšet

ale na okamžik podléhá návratům do nebe

Kritiky na tuto autorku od jiných autorů je možné shlédnout zde

a ještě jedna je zde