Být tak do hodiny srnkou

Tvá slova sedí jako přibitá, drahá spoluputovnice po tomto nuzném světě. Vzlet duše propůjčil ti také vzletu slova, kolmo saháš po cíli nejvyšším. S úctou ktvému náhledu a s pochopením, načrtnu možnou konkurenční vizi, ve snaze sraziti ceny smyslu života na únosnou míru a nikterak ti nedopřáti monopolu patetického.

Hoj přírodo, ty dítě milostného propojení vesmíru a zemských skal, jaký mají smysl životy rostlin a zvěrstev ze kterých sestáváš? Žít. Zní to tak banálně, materialisticky, ale není právě život tím, co nikdo nedovede rozumově a materiálně vysvětlit? Není život sám, definicí duše? Je něco vznešenějšího, než život - rozumějte povznesenějšího nad vše? Ach praběda těžko. Ale! Sic! Hle smysl života, ach.

Náhodou mám elektrotechnickou průmyslovku a tak vím, že smysl není nic jiného, než úhel vektoru, než vznešeněji řečený směr. Celý život směřujeme. Jsme bytosti hystorické, nezapomínáme s druhým dechem dech první, pamatujeme si, že jsme na tomto místě již notnou chvíli a tak je nám hloupé, když cítíme nudu z nedostatku změny. Život? Ten je. Chtěli bychom ale, aby nás nenudil, aby se měnil. A smrti se bojíme, chceme jen život, který se mění, ale ne na smrt.

A rozum, jak ten rozčiluje! Neustále potřebuje něco chápat, prvních pár let, než vyrosteme, se mu skutečně neuvěřitelné množství bludů a blbostí poddává. Ale život? Tomu se nechce, nechápe ho nikdo, kdo si nemyslí, že cítit znamená chápat. Já dím že říci, že život potřebuje smysl, směr, je rouhání a slepota. Jako bychom chtěli dát směr vývoje dokonalé kružnici, která by se měla stát něčím kružnicovějším - čistě z trapného pocitu, že kružnicí již je. Život není smysl, ale důvod, proč udržovat své tělo a psychický stav v kondici - abychom totiž nebyli rušeni v jeho prožívání.

Smrt je fakt, je blbá - toť vše. Život po smrti je, když z těla člověka vyroste stromeček. Vždyť všechna hmota našich těl je složena přesně z toho, co jsme snědli. Jsme chodící hromada chemicky uprvených snídaní, obědů, večeří a svačin - nadaná něčím naprosto přesahujícím jakékoli pozemské "smysly života": životem. Strach ze smrti je věcí spíš lidského ega, které se děsí, že navždy zapomene, co chce, než něčím byť jen dotýkajícím se samozřejmosti, s jakou příroda hnojí a krmí jedněmi těly těla jiná.

A dost možná, že život má v sobě úplně všechno, i šutr a vakuum, liší se jen jeho schopnost projevit se v dané formě za daných okolností. Jako třeba když polární žába na zimu zmrzne a zjara se po rozmrznutí probudí. Když by tohle nějaký ze smrti zoufalý člověk přijal a uvěřil by, že jakmile „umře“, tak z něj život nevyprchá, že bude defakto žít věčně a jednou se jeho současné molekuly stanou tu jelenem, tu vrbou, tu živým, leč nečinným čedičem či vápencem v nějaké skále – kdyby byla pravda, že smrt není, že existuje jen změna aktivity a funkce podobná rozdílu mezi tím, jestli čumím do blba nebo hraju fotbal, asi by to na jeho strachu z již neexistující „smrti“ nic nezměnilo.

Než by se většina jeho tkání dostal do srnky, dubu, či dokonce do mozkové tkáně osobnostního centra v předním laloku nějakého jiného člověka, trvalo by to hrozně let! Ta nuda! Smrt je nuda. Potřeba „smyslu života“ je jen převlečený strach z nudy a dlouhého čekání na příležitost v koloběhu života. Ten ze smrti vystrašený člověk, kterým jsme všichni, a který se této prodlevy tolik bojí, by byl totiž rázem mnohem klidnější a smířenější, kdyby věděl, že jeho veškerý tělesný život bude součástí nějakých živých rostlin, zvířat a lidí třeba do dvou hodin po smrti. Jinak řečeno: Že ztratím vlastní ego je sice fakt nezvyk a škoda, ale jestli mi zaručíte, že hned po smrti budu srnka, tak tedy dobrá. Hlavně ne šutr, ten by mě k smrti nebavil.