Technologie psaní jako způsob artikulace Logu ovlivňuje sebepojetí básníka a vytváří fiktivní realitu, která má nejen tendenci stát se regulativním obrazem skutečnosti, ale stát se realitou skutečnější než skutečnost sama. Psaný text je nástrojem i materiálem analýzy, přetvoření a fixace reality. Současně vytváří novou, odvozenou, očištěnou, utříděnou, pochopenou „pravou realitu,“ která chce být platnou normou pro všechny časy. Básník se mění ve filosofa a proroka. Vypravěč (básník) přednášel původně svůj příběh konkrétní skupině posluchačů na konkrétním místě a v konkrétním čase, přičemž čerpal z ústní tradice (zásoby motivů a jazykových figur, které uměl zpaměti) a momentální konstelace své individuální i skupinové (vnější i vnitřní) reality. Svou písní (příběhem) apeloval na city a rozum posluchačů teď, v této reálné chvíli, na tomto místě, na společně sdíleném každodením světě. Sdílenou realitu zprostředkovávaly vědomí všech obecně akceptované výklady, které byly zakotveny v minulosti, v mýtu, v něčem, co bylo větší, než vypravěč, co on sám neměl v moci. Svět a jeho výklad od sebe nebyly odděleny. Obdobně od sebe nebyly odděleny jednotlivé profesní jazyky. Mýtus platil a stmeloval. Jeho nejnovější, aktuální verze přednesená vypravěčem, byla jedinou dostupnou verzí.
Píšícímu autorovi, který, na rozdíl od...
17.02.08
Já, ty, on – pomozte mi myslet
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
19 komentářů:
Moudře díš. Zprostředkování mýtu je velice výstižnou metaforou pro způsob, jakým literární díla oslovují. možná se ani nejedná o metaforu, ale o skutečné jádro pudla, které je v dnešní době velice nosným jádrem pudla. Vždyť co se vytrácí z dnešního světa více, než pravda mýtu, než jeho optika, nečasovost, nadhled a krása.
černokněžňa svými školometskými slovy myslím říká toto:
1. že poezie konstruuje světy, které jsou proti naší realitě jasnější, uzavřenější a přehlednější, a které mají tendenci tvářit se stejně reálně jak ta naša realita
2. že byly kdysi časy, kdy básník přednášející mýtus byl "mistrem pravdy"...jak někdo někde říká... totiž, že to, co říkal, bylo na hodnotovém žebříčku celé společnosti mnohem výše než to, co my máme za pravou pravdu, pravou realitu.
Z toho aspoň pro mě plyne otázka, jestli je vlastně nějaký nutný důvod k tomu, abychom realitu našeho života, tu kterou každý máme právě teď před očima, považovali za za jedinou realitu a nejhodnotnější realitu.
Je tu totiž zjevně realita uměleckého díla (a asi tisíce jiných realit)... jaká musí být proti té naší realitě, aby jí mohla konkurovat? Musí být silnější? nebo jaká? No nevim..diskutujme... Je přitažlivá tím, že zjednodušuje?
Ne tím, že zjednodušuje, ale tím, že zvýznamňuje jednoduchým.
Co se týče reality - mě skutečně reálně nesmírně baví sledovat G-genofond... Zkrátka vy tři se nezapřete :o)
Z které příručky Úvodu do studia literatury je tenhle úryvek?
Žasnu jak je Princezna líbezná a vzdělaná. Škoda jen, že nečetla můj Úvod do studia literatury pro budoucí editorky. Nad její přezíravostí mi vzteky pukla obruč.
WALTER J. ONG: Technologizace slova. Mluvená a psaná řeč.
Praha, Nakladatelství Karolinum 2006. 236 s. ISBN 80-246-1124-4, 14 x 20,5 cm
Kniha Waltera J. Onga, která poprvé vyšla v roce 1982 s názvem Orality and Literacy: The Technologizing of the Word, se zabývá rozdíly mezi mluvenou řečí a psaním (oralitou a gramotností). „V posledních letech byly objeveny některé rozdíly mezi způsoby řízení znalostí a jazykového vyjadřování v primárně orálních kulturách (které vůbec neznají písmo) a v kulturách používáním písma hluboce ovlivněných,“ píše v úvodu knihy Walter J. Ong. Jeho kniha navazuje na práce antropologů, sociologů a psychologů, kteří se zabývali výzkumem do současnosti existujících „orálních společností“ i na práce historiků kultury, kteří se „dostávají stále hlouběji do prehistorie, tedy k lidské existenci ještě před vznikem písma, jež umožnilo záznam jazykových projevů.“ Autor se odvolává rovněž na zakladatele moderní lingvistiky Ferdinanda de Saussure (upozornil na prvořadé postavení mluvené řeči) a na další lingvisty a sociolingvisty, kteří se zhruba od poloviny minulého století zabývali změnami v mentálních a společenských strukturách primárně orálních společností, způsobených používáním písma. Nebyli to však lingvisté ani antropologové, kdo našel nejdůležitější cestu k poznání toho, jak rozdílně zachycují skutečnost gramotní lidé a lidé neovlivnění znalostí písma. Hlavní zásluhu na objevení hlubokého rozdílu mezi oralitou a gramotností má podle Onga literárně vědná práce předčasně zesnulého Milmana Parryho (1902 – 1935) zabývající se textem Iliady a Odysseje. Jeho objev lze podle Onga shrnout takto: „Prakticky každý charakteristický rys homérské poezie je určen ekonomií, kterou této poezii vnucují orální metody kompozice. Tyto metody je možné znovu rekonstruovat pečlivým studiem samotného verše, jakmile zapomeneme na určité předpoklady týkající se procesů vyjadřování a myšlení, které v lidské psýše zakořenily během staletí existence gramotné kultury.“ Na Parryho objev navázali další autoři, včetně Ongova učitele Marshalla Mac Luhana. „Tyto nové objevy mají velmi překvapivé důsledky. Mnohé z charakteristických rysů myšlení a vyjadřování v literatuře, filozofii, vědě, a dokonce i v mluvených projevech gramotných lidí, jež jsme považovali za samozřejmé, nejsou jako takové přirozenou součástí lidské existence, nýbrž objevily se díky zdrojům, které lidskému vědomí zpřístupnila technologie psaní. Bylo tudíž nutné přehodnotit naše chápání lidské identity,“ uvádí Walter J. Ong. Jeho pokus domyslet v této knize vztahy mezi mluvenou řečí a technologií psaní byl mimořádně úspěšný. Kniha se „hned po svém vydání v roce 1982 stala klíčovým a takřka kanonickým textem pro literárněteoretická, komparativní a mediální studia v anglofonních zemích a později i zbytku světa (dosud byla přeložena do 12 jazyků). Na relativně malé ploše byla totiž schopna nabídnout pohled, který specifikoval dekonstrukcí vyhrocenou opozici mluvení a psaní, tematizovanou především v Derridově pojmu écriture. Meritum knihy analyzuje postupy, jimiž používané médium (psaný a eventuálně tištěný text) ovlivňuje naše způsoby užívání jazyka a naše horizonty uvažování,“ píše autor doslovu k českému vydání Petr A. Bílek.
myslím, že by bylo zajímavé a možná i zábavné, nechat princeznu najít byť jen jediný úvod do literatury, který by danou myšlenkovou strukturu alespoň z poloviny zachycoval.
Široký, slibuju, že to udělám, ale asi až v létě, teď zrovna nemám čas, jelikož se věnuju preciznímu literárněvědnému rozboru Čepových juvenilií.
A nyní mě omluvte,neboť Lotman, Kennanová, Šalda, Králík, Fučík, Med a mnozí další už mě volají zpět k sobě, musím tedy jít.
Díky za vřelý slib, princezno, o nabízeném tématu se v Lotmanovi, Kennanové, Šaldovi, Králíkovi, Fučíkovi ani Medovi nedočteš, jsme tedy skutečně bohužel odkázáni až na léto. Osobně bych ale spíše než úvody do studia literatury zkusil nějaké antropologické publikace.
Černokněžník skutečně nepřichází s původní myšlenkou, což ani netvrdí. Odkaz k pramenům je zjevný a já velmi oceňuji nadhození tohoto diskurzu řeklo by se k pálce našich mozků literalizujících. Čerňa, jak mu familiérně začínám říkat, nás vybízí: pomozte mi myslet. Pomohu tedy nejen jemu, ale také princezně, které se poselství textu zdá zřejmě banální, i když kdo ví.
Pravda mýtu je pravdou neindividuální, je vztažením se k samotnému principu, postavy a děje mu složí "pouze" jako slova. V posledních literárních dílech černokněžníka a princezny je tento princip přítomen nanejvíš latentně a slabě, neboť jsou oba v zajetí psaní o sobě samých. Jak snáze napsat něco silného, než přímým popisem sebe sama, svojí autentické zkušenost? říkají si. A skutečně, jak snáze? Ale umění je téměř bytostně alegorické, mluvící v různých příbězích řečí jednoho mýtu. Napsat příběh vrány, která se vydala prozkoumat doly na diamanty v africe tak, aby vyprávěla autorův mýtus, to je umění. Napsat explicitně smysl autora, aby byl tento smysl zřejmý, to je jen vyprávění o tom, co mohlo býti mýtem. Vytrhněte se ze sebe, napište o naprosto jiných reáliích, jiných osobách, ba jiných charakterech, než o těch svých. a sledujte spolu s udiveným čtenářem zrození svého mýtu, který bude pravdou o vás víc, než pravdy které o sobě autenticky píšete.
autorův mýtus.. smysl autora... nevim nevim.. bud široký konkrétní.. řekni, která díla se ti zdají takto věčná.
Podle mě jedeš nějak mimo mísu.
Myslim, že čerňa mluví..spolu s ongem o obecnějších věcech..o obecnějších charakteristikách textu. Já to chápu tak, že i dnešní texty v sobě mají ambici kouzlit, být něčím víc, být nějak opravdovější než realita... jak o tom přemýšlí ong by bylo asi zajimave počteníčko..myslim, že by řikal, že tuto ambici v nich nějak vytváří už jejich samotná textovost, že vůbec nejde o přístup autora (o to, jestli píše autobiograficky, nebo jestli píše "mytologicky", což se v tvém případě rovná nepsaní o sobě samém, což je podle mě blbost)
Myslim, že to co tvrdíš není podmínkou.. myslim, že vůbec netřeba při psaní směřovat mimo sebe.
P. A . B. je antropolog? Myslela jsem, že ne. No, ale asi je, jinak by se k našemu problému nemohl vyjádřit, že, široký.
Ve škole nám doporučujou jednu jeho příručku, ale zatajili nám, že se týká antropologie. Dokonce i v univerzitní knihovně je špatně zařazená...
Každopádně díky za upozornění. Přečtu si nějaké jeho
"antropologické" příručky.
... Pane bože, asi si půjdu stěžovat na některé své vyučující. Poté, co mi Široký celou věc osvětlil, pochopila jsem, že někteří učitelé u nás na katedře bohemistiky vyučují antropologii. To je nehorázné!
Pochopil jsi mne banálně, drahý dlouhý. Že mytickoý charakter textu vytváří již sama textovost jistě pravdou je, proto také říkám, že latentně a nezáměrně princip mýtu v dílech čerňi a princezny je. Rovněž netvrdím, že v praní je třeba směřovat mimo sebe. Naopak poukazuji na cestu, jak se podtržením a plným užitím nástroje mýtu, jakožto alegorie, dá dostat k pravdě o sobě, nebo chceš li k sobě. Jde tedy v důsledku o zaměření se do autora. Rozdíl je ale v tom, že autor se nesnaží v literatuře vyvolat primárně popis své konkrétní zkušenosti, ale mýtus, ve kterém je tato pravda obsažena ve formě srozumitelné pro ostatní. Mýtus je platforma. Nechci tím říci to, co se ti zdá, že říkám: teda že psaní o sobě je v protikladu s mytyčností. Samozřejmě můžu napsat naprosto přesný popis jisté události, která se mi stala a přesto to může mít silnou mýtotvornou sílu. Text ale musí být psán s důrazem na tuto složku, osoby a děje jsou jen slovy, nástroji... a je jen shoda okolností, že jsou zrovna založené na reálných událostech a že se shodují s tím, co já cítím. To, co nebulvárního bude čtenáře zajímat, nebude realita textu, ale mýtus textu.
Neříkám, že texty černi a princezny nemají mytickou složku. Říkám, že tuto složku zanedbávají na úkor složky autentické, což jejich texty paradoxně oslabuje. Můj návrh, aby psali o docela jiných reáliích a osobách nutno chápat nikoli jako jedinou pravou cestu, ale jako způsob či techniku, jak se lépe ovládnout a jak se dokázat lépe soustředit na mytickou složku - jak nepodléhat samovolné a téměř neovladatelné snaze ega text v první řadě autentizovat a teprve poté mytizovat.
Nehorázné to není a nikterak je nešanuj, že tu či onu příručku nezařadili mezi antropologické, pravděpodobně usoudili, že více textu v ní je věnováno složce literárně vědné. Je mnoho autorů, kteří se pohybují na obou polích zároveń. Například kniha, kteruo jsem začal překládat, ale pak se na to vykašlal, od britského autora Fowlera, je typickým případem propojení hystorického, antropologického a literárně vědného bádání. V jaké přihrádce byla tato kniha zařazena jsem nezkoumal. Začátek té knihy, který jsem ještě četl, mimochodem mluvil právě o mytickém svérázu Homérských zpěvů. Škoda, že to šlo tak blbě překládat do češtiny. Jinak bych nebyl překvapen, kdyby dané téma bylo diskutováno v nějaké literárně vědné knize. Tady se ale má jednat přímo o nějaký Úvod do studia literatury. I kdyby takový úvod skutečně existoval, musel by nutně do antropologické a také filosofické tematiky (nikoli knihovny) zasahovat - čerňův text tam totiž zasahuje.
kdo je ten tzv. "čerňa"? ještě jsem o něm nikdy neslyšela. taky antropolog? bože, mám mezery nebo spíš propasti ve vzdělání.
no přijde na to, kolik si čet úvodů do literatury.. možná ne dost..černokněžníkův text a jeho myšlenky se celkem jistě budou nacházet v každé z nich.... což neni dloubanec do černokněžníka...ten nám nadhodil udičku a my se na ní zatím celkem bezvýchodně pasem...třeba nás co nevidět čerňa zasekne a vytáhne z rybníka tápání.. No počkejme si
dlouhý, to je pravda, kdo ví, kolik četl široký těch "úvodů", třeba ten od Cullera je dost dobrý, myslím.
A taky jsem chtěla říct, nemyslete si, že ty "příručky" jsou zas tak prostomyslné, a že lidi, co u nás přednášej úvod do studia lit. berou ohled na to, že jsou studenti v prváku prostomyslní.
Příručky i přednášející to vůbec neberou v potaz... ze začátku jsem fakt hodně brečela.
Netvrdím, že jsou úvody so studia literatury prostomyslné, ani že jsem je četl. Pouze pochybuji, že by čerňův, rozuměj černokněžníkův text mohl být z některé z nich opsán (co se obsahu týče). Je možné, že skutečně některé úvody tytoinformace obsahují, možná dokonce všechny - jen říkám, že bych byl překvapen a těším se na léto.
Nemyslím, že by čerňovi "pomohl myslet" mylný názor velké citátorky princezny, že byl text opsán z nějakého úvodu do literatury, ba dokonce myslím, že ani "pomoci myslet" neměl, že měl pouze ukázati, jak moc princezna čte.
Milé pohádkové postavy,
nezlobte se, že nebudu reagovat (přímo) na vaše komentáře toho odstavečku co jsem v návaznosti na Onga vypotil (neopsal Princezno!, neb úvodů do literatury nečtu a nemám z čeho opisovat). Jen poznámku k Ongovi – je to americký nedávno zesnulý jezovita, který navazoval na Mac Lehena a vyznačoval se tím, že si myslel po svém napříč různými disciplínami – asi nemá cenu hádati se, odkud vítr věje, zda z oblasti antropologie nebo teorie literatury – mýtus patří tam i tam. Jo – pokud jde o mýtus – já tomu vlastně moc nerozumím, jen z dálky. Myslím ale, že je to zajímavé téma ze všech stran. Takže jsem rád, že vás tak hezky inspiruje. Zkusím myslet (vaším zájmem inspirován) o kousek dál, vy mi jistě řeknete, kam jsem zabloudil. Můj zájem o tohle téma je vlastně napůl literární a napůl náboženský. Jde mi o to, jak rozumět křesťanství – v jeho římsko-katolické verzi. Má či nemá příběh o Spasiteli, jeho panenské Matce a Bohu Otci charakter mýtu? Dále – co se s mýtem (vyprávěním) stane, když se napíše? To je už případ Starého zákona a pak Nového zákona. A další otázka – co se s mýtem stane, když je rozvíjen v prostředí literární kultury? Paralela je s řeckým mýtem a filosofií – psanou. Sokrates a Ježíš nic nepsali. Platón a svatý Pavel jsou píšící autoři. Díky technologii psaní, máme možnost pracovat se svým vlastním mýtem úplně jinak, než kdybychom ho jen znovu opakovali, přednášeli. Takže mě zajímá, co se stane s duchovní kulturou, když po vynálezu abecedy získají lidi pro promýšlení všeho nový prostor. Možnost zachytit realitu slovy, kdykoli se k ní vracet, rozvíjet ji, interpretovat, překračovat novými koncepty, překopávat, syntetizovat – překládat, přisvojovat si cizí jazyky a cizí trdice, cizí mýty, to všechno umožnila až technologie psaní – tak jsem to pochopil z toho Onga. No, a protože sám zkouším psát, tak se snažím o reflexi tohohle základního, ale do nedávna lidskému oku skrytého faktu – naše kultura a naše náboženství vznikly díky používání postupů souvisejícících s technologií psaní. Co vlastně provádím, když se sám pokouším pokračovat v téhle tradici? Když si uvědomím, co vlastně dělám, přivede mě to k novému náhledu a otevře mi to nové možnosti tvorby? Toť otázka.
Jen pár postřehů z toho, co jsem na toto téma četl či slyšel ve škole. Jaký význam mělo zavedení písma pravděpodobně zevrubně popisuje Ong a já mu intuitivně dávám za pravdu, ano, určitě to byl zlom. Jen bych chtěl nadhodit myšlenku, že tento zlom byl pro většinu lidí světa nepřímý, drtivá většina lidí až do nedávna neuměla číst a žila v mytickém světě, ačkoli s nálepkou křesťanství. Gurevič studoval zpovědní knihy a tzv lucidáře, což byly výklady bible pro prostý lid a shledal, že se radikálně liší od elitní verze křesťanství. Vše bylo chápáno doslovně, konkrétně, veškeré abstraktní přesahy křesťanství byly nahrazeny konkrétními představami. Důležitější než panenka maria nebo svatý František bylo místní božstvo, místní svatý, který udělal konkrétní zázraky a měl konkrétní moc - mnohdy chránil i proti sousedním svatým. Mezi lidem bylo silně zakořeněné paralelní zvykové náboženství, které bylo natolik neslučitelné s ideálním křesťanstvím, že křesťanství nezbylo než vytvořit druhou křesťanskou nauku pro masy, která zůstala prakticky nezměněna po dobu 700 let. Vliv kanonizace nebo vůbec zapsání křesťanské nauky byl velmi nepřímý. Lidé jednak nic nečetli a druhak jim nebyla nauka předkládána tak, jak byla zapsána, ale v mýtech. Z lineárního času, který s křesťanstvím údajně přišel, byl šikovně udělán normální cyklycký čas každoročních svátků s poúkazem na to, že po smrti je člověk ihned souzen, nikoli až na konci věků. idea okamžitého posmrtného soudu vychází právě z tohoto lidového pojetí, které nemohlo rolníkům vysvětlovat něco o konci věků a posledním soudu, nebo o vykoupení hříchů kristem. Kristus je prostě ochránce a syn boží který pro nás umřel, nejvýznamnější mučedník, syn boží. Umí nás chránit a dívá se jestli jsme hodní. Je ale docela daleko, musíme se hlavně pomodlit k naší Jarmilce na náměstí, aby čerti čarodějinice, démoni a cizí bohové neudupali naše obilí a raději se na nos nejen pokřižovat, ale také polít voskem smíšeným s kraví močí, aby nám do uší nevlezli v noci zlí skřítci. revoluce, která přišla s písmem se k většině lidí tedy dostávala zase jako mýtus a popravdě by mne zajímalo, kolik dnešních křesťanů ale i pohanů chápe křesťanství podle bible a ne podle obecně známých obrazů, mýtů. Doslovné chápání bible je main stream, i když se dnes již docela často v kuloárech šeptá, že se dost věcí myslí obrazně. Není to ale šeptanda vedoucí lidi k strukturální analýze textu bible, ale naopak k ještě mytyčtějšímu chápání křesťanství - lid totiž nejde po logické jednotě, ale po pravdě stále představované mýtem. logika je pro každodenní praktický život, vědecký postoj do víry nepatří. Kdo ho tam cpe, zpravidla "nevěří" nebo "pochybuje"... a má v srdci "vlastní víru", která je pokorným vědomím, že je třeba počkat na pravdivý mýtus. takový člověk, když chce proniknout do křesťanství, sáhne pravděpodobně po nějaké jeho racionální kritice, což ej především signálem, aplikovat na křesťanství logická měřítka a chtít k víře dojít logicky. K tomu prostého rodilého křesťana nic nesvádí, babička mu jistě neříkala, že má "pochopit" jak to s tím Bohem je, ani farář mu to neříkal, neni padlej na hlavu. Od mytického vidění světa jako takového se ale nikdo nedovede oprostit, vždy zklouzne přinejmenším k nereflektovanému cítění vlastního mýtu, nebo k mýtu o ateismu.
Okomentovat