vyhnanství

Lidé píší snad proto, aby vyjádřili své názory a sdělili je jiným lidem. Bůhví proč vlastně píšu já. Psaní má patrně pro mě funkci exorcismu, případně zájezdu do Českého Krumlova nebo insekticidu. V každém případě psát, když nemáte žádné názory, je neradostné a přináší to velké problémy. Proto byly doby, kdy jsem byl lovcem názorů. Byl jsem neustále ve střehu, číhal jsem, jestli se nějaký názor přece jenom v mysli neobjeví. Čas od času se to stávalo; skočil jsem po něm, popadl jsem jej a zakousl se do něho, utíkal jsem s ním domů a kňučel jsem na schodech nedočkavostí, doma jsem jej začal převracet a očichávat, natahovat jej a kroutit a splétat z něho literární dílo.

Za chvíli se pravidelně dostavily pochybnosti: je to opravdu můj názor? Pustím jej, poodstoupím od něho, chodím okolo něho a prohlížím si jej ze všech stran, šťouchám do něho prstem: připadá mi najednou jako nějaký cizí živočich, který se ke mně lstivě vetřel, zvíře, jemuž nerozumím a k němuž nemám vůbec žádný vztah. "Pozor," říkám si, "zdá se, že pečuješ o kukaččí mládě." Je mi protivné pomyšlení, že bych měl s tímhle drzým a nesympatickým vetřelcem chodit do společnosti a představovat jej jako svůj názor.

Michal Ajvaz /Nic/Návrat starého varana