O kolejích, dálnici a ovcích

Jedu právě vlakem za svou dívkou do Brna, přesněji do jednoho nejmenovaného městečka u Brna a přitom z okna zkoumám krajinu mezi Prahou a cílem své cesty. Překvapuje mne, že nad ní co chcvíli musím žasnout. Buď byli stavitelé této železniční dráhy sadističtí přírodokazové a schválně trať nechali vést jen těmi nejmalebnějšími vesničkami, stráněmi, potůčky a tak dále nebo je krajina České republiky skutečně tak krásná. Byl jsem jí, pravda, udiven již v době, kdy jsem za svou milou jezdil autobusem po dálnici D1, ovšem s krásou železničního koridoru se ten dálniční nedá srovnat - až na určitá místa, samozřejmě.

Právě jsem minul ohradu s pasoucími se ovcemi. Například. Když jsem byl malý, pořídili si rodiče místo prasete ovci. Starý pan Holovský nám ji prodal nebo možná dal - byl to hodný vesnický křesťan a ti zejména v stáří často rádi jen tak dávají. Pamatuju si, jak tátovi říkal dvě pravdy o ovcích. První, že ovce, když jí třeba vlak ujede nohu, což se právě jedné jeho ovci kdysi stalo, tak skoro vůbec nekrvácí. A druhá pravda byla, že když se huňaté, kulaté ovečce ostříhá vlna, je z ní jen drobný ratlík, masa tak na tři obědy.

Dívám se na siluety okolních kopců a něčím mi ty ovce připomínají. Zdají se být naduté a oblé, ale při pohledu zdola jim proti nebi prosvítají stromy, někde až do hloubky dveceti metrů - jen vzít motorovou pilu a oholit je. Spíš by se ale dalo říci, že zdejší krajinu přejel vlak a ona nekrvácí. Dříve snad koleje prostřené krajem dráždily srdce přírodomilných kardiaků, podobně jako dnes dálnice, dělící vše na to vlevo a to vpravo. Mně ale koleje k přírodě docela ladí, asi jako dávno zacelená rána k tělu, jako jizva po dávném boji s mocným zvířetem, kterou se krajina teď pyšní.