Mám ideu. Jak jinak, geniální. Až dosud jsem se pokušel vystavět své zatím nedokončené dílo na příliš úzkém základu. Měl to být katolický, čili všeobecný základ, ale ta všeobecnost byla málo všeobecná (není to moje vina) vztahovala se jen na římské katolíky. Říkal jsem světu a svým příštím čtenářům "Prosím, rozumějte mi, takhle to cítím já katolický hoch a jinak to cítit nemohu. Proč se na svět nedíváte tak, jako já? Je to veliká sranda." Ale pro koho ta sranda vlastně je. Pro nekatolíky katolická sranda není sranda, protože je to jen skrytý způsob jak je přesvědčit, aby se stali katolíky. Pro katolíky sranda z katolíků také není sranda, protože ze svatých věcí se sranda nedělá. Můj geniální objev: je třeba se postavit na obecně lidskou půdu, na skutečně katolický, všeobecný základ, daný tím, že všichni cítíme bolest a radost, že všichni máme své naděje a sny a všichni jsme v zajetí svých iluzí.
08.02.08
MANIFEST
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
8 komentářů:
Jestli to chápu dobře, tak ten geniální objev spočívá vlastně v tom, že onen "skutečně katolický, všeobecný základ", je vymezen zhruba stejně, jako psychoanalýza, která také vychází z toho, "že všichni cítíme bolest a radost, že všichni máme své naděje a sny a všichni jsme v zajetí svých iluzí." Vskutku vizionářské, konečně bude věda propojena s transcendentnem, jak jinak než dílem černokněžníka!
Jinak ten problém s čtenářskou obcí a její reflexí vtipnosti katolicko-verbířsko-protikatolické je vskutku hluboký. Zasmál by se snad evangelík? Snad některým pasážím tropísím si trpkou srandu z kléru, ale smát se věcem duchovním? A co buddhista? Ten si bude užívat to, že se nesměje ani nezlobí a že si tuto netečnost ani neužívá, ael prostě ji přijímá, nehybně soucítí s tvým utrpením, které tě dohnalo až k takovému to trpkému vtipu. A co teprve takový islámista? Snad on by se mohl žehtat, leč těžko běda. Na něj je každá z použitých ironií příliš jemná a slabá, akorát by se vzteknul a začal používat podle svého gusta opravdu vtipná slova o křesťanských psech. Přetěžkým vyhnanstvím trpíš, kéž tě tvůj geniální směr dovede blíže ke čtenáři! Takto tě budou číst s povyražením snad alespoň ti, kdo s katolickou vírou přišli zejména v dětství do těsného kontaktu, ale odpadli do svých pochyb a vnitřního nekatolictví. Takoví se nebudou bát verbování do neznámého, takoví již vědí s čím mají tu čest a jen tak se přetáhnout nedají - nadto se ale leč a sic pobaví.
Pokud se matně vzpomínám, černokněžníku, jádrem tvé životní knihy, pokud bych to měl u maturity hrnou, bylo asi toto: kluk chce být knězem, ale ty holky, ach ty holky... autor z tohoto duchaplného napětí vytěžil mnoho úsměvných situací.
No myslím si, že sám víš, že tohle není žádné závažné a věčné téma.. je to groteska.
Napiš román o lásce, román, kde ten pitomý hrdina propadne nějaké slečně (jedné, prosím, je jedno, že ve skutečnosti to bylo jinak) a psychologicky přesně atd. vykresli sebe, tu slečnu, tu lásku...
v tu chvíli se podle mě dostaneš na tu obecně lidskou úroveň.
Katolíkem ať hrdina klidně zůstane, ať tam sou všechny vtipy na katolictví, ať je to "zábava" - ale hlavně, když jednou bude někdo mět říct o čem to je, ať mu jdou na mysl velká věčná slova
Nesouhlasím příliš, já jsem vděčný za to téma zástupu mladých žen usilujících o kněze, usilujícího o Boha, a v rámci toho také o jeho nejkrásnější výtvory. Rómo a Jůlie, Dejpsy a Mejkpizzová, Džožka a Camela, Aron a Ben... dost již bylo těch dvojic věčně se v sobě přebalujících. Kouzlem polokněžského milostného váhání je kouzlo erotiky nesčetněkrát těsně na dosah oddalované. Groteska? Musím se zasmát!
vážení, přiznávám, že jsem nečetla tady ty žvásty nahoře...(rozuměj "komentáře").
Jako svůj příspěvek k zde publikovanému Černokněžníkovu manifestu nabízím k zamyšlení, promyšlení, případně k vymyšlení či nedomyšlení úryvek z povídky "Nic" od M. A.; viz "Příspěvky"
chci říct, že nejde o žádné vztahy katolíků-evangelíků-bezvěrců a o to, že se právě se mnou nikdo nedovede identifikovat... klidně lze mluvit z pohledu naprosto ortodoxního katolíka. Z tohohle stejně jako z každého jiného pohledu lze pak psát velkou nebo malou literaturu, to přijde na to, jak se s tím zachází.
Podle mě významným aspektem definujícím velkou literaturu je to, že v posledku míří na "všeobecný základ, daný tím, že všichni cítíme bolest a radost, že všichni máme své naděje a sny a všichni jsme v zajetí svých iluzí." černokněžníku, tvoje myšlenka je tedy opravdu správná.
Snažím se zkrátka polemizovat s jednou implikací, kterou lze z MANIFESTU vyčíst. Totiž, že k tomu, aby jeden apeloval na všeobecný základ, musí se se stát nevyhraněným červem postrádajícím jasný světonázor a geometrii ducha (jak by řekl I. J. Reilly) a snažit se tak zavděčit většině.
To je zajímavá myšlenka, šokující ve svém paradoxu. Být všeobecný že znamená být masomluvný? V případě obecné cesty ku kvalitě díla bych se musil ohraditi, neboť rozhodně je třeba spíše mlíti si své proti konzumu, nehledě na to že mne nikdo neposlouchá, ale když jde o skutečně veliké velikášství tak ano, taková díla jsou geniální snad právě tím, jak dokázala mluvit k masám aniž by se stala masem. Princeznin příspěvek jsem, uražen první větou, nečetl, jakož ani její nové dílo - to si přečtu leda tajně. Princezna by se měla zamyslet nad tím, jak chce dosáhnouti všech slastných konců pohádkových bez pomoci dlouhého a širokého.
Vážení,
princezna je neskutečně potěšena na duši tím, že vás dokázala urazit. Slibuje, že v těchto svých snahách bude pokračovat i nadále.
Dlouho jsem přemýšlel, co ti trefně odpovědět, aby výsledek byl něco mezi tím, že ti to nandám za tu zlomyslnost, a tím, že tě diplomaticky uklidním. Nic mne ale nenapadlo, ženy jsou složití andělové.
Okomentovat