Úzkostná

Chtěla jsi vědět jaké to bude. Vyšla jsi ven. Nabrala opatrně trochu chladivého podzimního vzduchu a poté jsi ho velice pečlivě všechen zase vydechla. Zkusila jsi to ještě jednou. Rychlý krátký nádech a pomalý dlouhý výdech. Dýchalas. Dýchala jsi ale opatrně, měla jsi strach, aby se zase něco nepokazilo. Velmi ses bála okamžiku, kdy se dech zastaví a ty budeš s vytřeštěnýma očima zoufale lapat po vzduchu. Teď jsi však dýchat mohla a už si nechtěla myslet na to, jaké to bude… Vyšla sis na procházku, abys na to všechno zapomněla. Opatrně a pomalu jsi kráčela parkem. Netušila jsi ještě, kam směřuješ. Netušila jsi, že dnes večer tě čeká zvláštní setkání, ale já to věděl. Čekal jsem na tebe v jabloňovém sadu. Ty jsi zatím bloudila prázdným parkem.

Každou chvíli sis kontrolovala tep, srdce ti divoce bušilo, to proto že ses nemohla zbavit strachu. Zdálo se ti, že nemáš dostatek vzduchu, že omdlíš, že ačkoliv se usilovně nadechuješ, nedokážeš své plíce dostatečně naplnit vzduchem. Zmocňovala se tě úzkost. Znovu a znovu sis kontrolovala tep, byl opravdu velice zrychlený a už zase jsi začala myslet na smrt.

Věděl jsem, že se bojíš a nevíš co dál. Zvažovala jsi dokonce, jestli se nevrátíš. Ale to přece nešlo! Šla jsi tedy dál. Třásla ses po celém těle zimou, ale na to jsi nedbala, snad ti to i bylo příjemné. Snad proto, že alespoň na chvíli jsi mohla cítit něco jiného než strach, úzkost a smutek. Začalo se rychle stmívat a ty jsi byla už blízko. Stačilo by, abys ušla ještě deset metrů kolem starých mohutných javorů, zabočila doleva a ocitla by ses v jabloňovém sadu až na samém konci parku, kam vůbec nikdo kromě takových blázínků, jako jsi ty, nechodí. Ty sis však rychle strhla šálu z krku a sáhla sis jako už tolikrát na krční tepnu, protože jsi měla pocit, že se ti zastavilo srdce. - - - Ale ono bilo. Nezastavilo se!

Noc. Mezi sešlými jabloněmi leželo poloshnilé listí. Ty jsi udělala ještě pár kroků po chodníku, rozhlédla se a sešla z cesty. Motala ses mezi stromy. Zmrzlými prsty jsi hladila jejich drsnou kůru. Zdálo se ti však, že ty staré smutné stromy nechápou, proč jsi vlastně přišla. Jak by ti taky mohly rozumět?! To jsi tak naivní nebo bláznivá?… Nekonečně dlouho jsi popocházela mezi jabloněmi a zpívala. Byla to tklivá píseň. Já jsem se ale ani nehnul. Chtěl jsem zůstat nezpozorován tak dlouho, jak jen to bude možné. Naslouchal jsem tvé písni, stejně jako ty napůl mrtvé jabloně.

Náhle rozčíslo tichou tmu krátké zabzučení. Trochu ses polekala, ale zakrátko jsi tu hádanku rozluštila. Byl to zvuk rozžíhající se lampy. Pozorovala jsi, jak se ta zaprášená lampa zaplňuje mdlým, bílým světlem, které se ale záhy začalo probarvovat do oranžova; nakonec se lampa rozhodla pro sytě žlutý tón. Sledovala jsi ten banální proces se zatajeným dechem a myslelas, že jsi jediným svědkem toho „zázraku“… Nechal jsem tě ještě chvíli snít a mumlat do větru svá vyznání a bolestné prosby. Déle to ale nebylo možné vydržet!… , a tak jsem vyšel ze svého úkrytu. Zpozorovala jsi mě a zůstala jsi stát. I já jsem se zastavil, ale v tu samou chvíli si zase vykročila mým směrem, dokonce si na mě tiše volala. Šel jsem ti tedy vstříc a chtěl jsem ti to všechno povědět: že tu celé odpoledne čekám jen na tebe a … A teď tu konečně jsi a já nevím co dělat, nevím co dál…

Jabloně nás sledovaly, ale na tom nesejde. Seděli jsme tiše na lavičce. Ticho nás obklopovalo. Choulil jsem se na tvém klíně. Tvé promrzlé ruce mě něžně hladily. Jemně ses dotýkala té špinavé srsti na mém kočičím hřbetě, hlavě i ocásku. Náhle jsi však vstala, byl čas vrátit se na oddělení. „Ach zůstaň, ty má něžná, ty má úzkostná,“ pomyslel jsem si. Ty jsi však vstala, sáhla si na tep a rychlými kroky se vydala nazpět.