10.02.08

Úzkostná


Chtěla jsi vědět jaké to bude. Vyšla jsi ven. Nabrala opatrně trochu chladivého podzimního vzduchu a poté jsi ho velice pečlivě všechen zase vydechla. Zkusila jsi to ještě jednou. Rychlý krátký nádech a pomalý dlouhý výdech. Dýchalas. Dýchala jsi ale opatrně, měla jsi strach, aby se zase něco nepokazilo. Velmi ses bála okamžiku, kdy se dech zastaví a ty budeš s vytřeštěnýma očima zoufale lapat po vzduchu. Teď jsi však dýchat mohla a už si nechtěla myslet na to, jaké to bude… Vyšla sis na procházku, abys na to všechno zapomněla. Opatrně a pomalu jsi kráčela parkem. Netušila jsi ještě, kam směřuješ. Netušila jsi, že dnes večer tě čeká zvláštní setkání, ale já to věděl. Čekal jsem na tebe v jabloňovém sadu. Ty jsi zatím bloudila prázdným parkem.

Každou chvíli sis kontrolovala tep, srdce ti divoce bušilo, to proto že ses nemohla zbavit strachu. Zdálo se ti, že nemáš dostatek vzduchu, že omdlíš, že ačkoliv se usilovně nadechuješ, nedokážeš své plíce dostatečně naplnit vzduchem. Zmocňovala se tě úzkost. Znovu a znovu sis kontrolovala tep, byl opravdu velice zrychlený a už zase jsi začala myslet na smrt.

Věděl jsem, že se bojíš a nevíš co dál. Zvažovala jsi dokonce, jestli se nevrátíš. Ale to přece nešlo! Šla jsi tedy dál. Třásla ses po celém těle zimou, ale na to jsi nedbala, snad ti to i bylo příjemné. Snad proto, že alespoň na chvíli jsi mohla cítit něco jiného než strach, úzkost a smutek. Začalo se rychle stmívat a ty jsi byla už blízko. Stačilo by, abys ušla ještě deset metrů kolem starých mohutných javorů, zabočila doleva a ocitla by ses v jabloňovém sadu až na samém konci parku, kam vůbec nikdo kromě takových blázínků, jako jsi ty, nechodí. Ty sis však rychle strhla šálu z krku a sáhla sis jako už tolikrát na krční tepnu, protože jsi měla pocit, že se ti zastavilo srdce. - - - Ale ono bilo. Nezastavilo se!

Noc. Mezi sešlými jabloněmi leželo poloshnilé listí. Ty jsi udělala ještě pár kroků po chodníku, rozhlédla se a sešla z cesty. Motala ses mezi stromy. Zmrzlými prsty jsi hladila jejich drsnou kůru. Zdálo se ti však, že ty staré smutné stromy nechápou, proč jsi vlastně přišla. Jak by ti taky mohly rozumět?! To jsi tak naivní nebo bláznivá?… Nekonečně dlouho jsi popocházela mezi jabloněmi a zpívala. Byla to tklivá píseň. Já jsem se ale ani nehnul. Chtěl jsem zůstat nezpozorován tak dlouho, jak jen to bude možné. Naslouchal jsem tvé písni, stejně jako ty napůl mrtvé jabloně.

Náhle rozčíslo tichou tmu krátké zabzučení. Trochu ses polekala, ale zakrátko jsi tu hádanku rozluštila. Byl to zvuk rozžíhající se lampy. Pozorovala jsi, jak se ta zaprášená lampa zaplňuje mdlým, bílým světlem, které se ale záhy začalo probarvovat do oranžova; nakonec se lampa rozhodla pro sytě žlutý tón. Sledovala jsi ten banální proces se zatajeným dechem a myslelas, že jsi jediným svědkem toho „zázraku“… Nechal jsem tě ještě chvíli snít a mumlat do větru svá vyznání a bolestné prosby. Déle to ale nebylo možné vydržet!… , a tak jsem vyšel ze svého úkrytu. Zpozorovala jsi mě a zůstala jsi stát. I já jsem se zastavil, ale v tu samou chvíli si zase vykročila mým směrem, dokonce si na mě tiše volala. Šel jsem ti tedy vstříc a chtěl jsem ti to všechno povědět: že tu celé odpoledne čekám jen na tebe a … A teď tu konečně jsi a já nevím co dělat, nevím co dál…

Jabloně nás sledovaly, ale na tom nesejde. Seděli jsme tiše na lavičce. Ticho nás obklopovalo. Choulil jsem se na tvém klíně. Tvé promrzlé ruce mě něžně hladily. Jemně ses dotýkala té špinavé srsti na mém kočičím hřbetě, hlavě i ocásku. Náhle jsi však vstala, byl čas vrátit se na oddělení. „Ach zůstaň, ty má něžná, ty má úzkostná,“ pomyslel jsem si. Ty jsi však vstala, sáhla si na tep a rychlými kroky se vydala nazpět.

19 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Moc pěkné a příjemně překvapivé odhalení na závěr. Kočičí toužky pod jabloní.

Tomáš Gabriel řekl(a)...

Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly

Hliněné střepy,
jako by někdo drtil kostru pole, vzduch
nadívaný koroptvemi; jabloně
vylily se do zahrady - té,
jíž opadaly ploty.

Po hřebeni kopce,
jenž si ke hřbetu přičesal zvlhlou srst,
jsme přišli – ty a já – ,
ale ještě dříve,
vlastně vždy,
když déšť Berounce zlomil oči,
cosi nás vyhlíželo z říčních teras
a my
byli jen součtem živlů
v dutém
uzlu smyslu
v těch dobách,
kdy tu mozoly rostly ze záhonů
a naše místo zde
bylo prázdné.

(egil)


Jinak souhlasím se Zámkem, velmi potěšivé.

princezna řekl(a)...

potěšivé? bože, mysela jsem, doufala jsem spíš, že nepotěšivé, úzkostné, bolestné...

dlouhý řekl(a)...

Tuhle povídku znám už delší dobu a spájí se mi se spoustou jiného - neliterárního. Mám tedy dojem, že nejsem úplně čistý čtenář... zajímalo by mě, co si o povídce myslí někdo nezaujatý..kdo zkrátka přijde a přečte.

Opravdu je na ní působivý jen efekt s kočkou? Je to tak?

řeknete, kolegové, víc.

Tomáš Gabriel řekl(a)...

Inu vícero povědět až tak netoužím, napolo jsem zařeklý že nebudu se kriticky vyjadřovati. Zde však lze chválit spíše než naopak a tak se utrhnu ze řetězu a zachválím: ta finta s kočkou je skutečně fajn, díky ní je to také celé potěšivé, je vidět nadsázka. A co vyléčí potěšivěji a účiněji tísnivý pocit byť imaginárního imaginárního nebezpečí, než nadsázka?

Tato povídka však není dobra jen tím, že má kočku na konci - ta by mohla být interpretována jen jako levný a neúčinný efekt, nebýt předcházena vpravdě vkusnou statí hravě patetického ražení. Celková alegance výrazu pisatečina dosvědčila spolu s kočkou celé toto všechno.

princezna řekl(a)...

vážení,
nedělejte zagorku, nebuďte skoupí na kritické slovo! Toužíme cítit, jak trny vaší kritiky pronikají až na maso!

Tomáš Gabriel řekl(a)...

Tak jo, když chceš nějakou připomínku, tak snad že hrdinka není prokreslená, nivím jaká je, jen že se bojí smrti a je světopozorovací... což ovšem u takto sevřeného útvaru nelze považovat tak úplně za chybu.

Některé pasáže nesou patos s nápadem, například lampová pasáž, jiné sklouzávají k stereotypnímu psaní toho, co se v tu chvíli jakoby samo chce psát: čtvrtý odstaveček s hlazením kůry a řečnickými otázkami jak by stromy mohly rozumět? Tato pasáž je nejslabší. V místě, kde má nastoupit čistá lyryka, nastupuje lehce tuctová lyrycká výplň. Odstavec s lampou, který následuje, tuto lyryckou roli plní o dost lépe - nejedná se ale už o uplně čistý lyrycký kus, děj se v tomto odstavci již posunuje. Nejde tedy pouze předchozí odstavec vyškrtnout, plní důležitou funkci.

V celkovém vyznění ale netrčí nějak výrazně, nepůsobí kýčovitě, spíš homogenně. I předchozí a následující text je plný různých opakování základního motivu a obměn a tak je jistá pozvolnost tohoto kusu přijata téměř bez povšimnutí. Cítit je, spíše než škobrtnutí, promarněná šance na lyrycké vyvrcholení.

princezna řekl(a)...

vážení,

díky za chytré připomínky,ale je mi smutno z toho, že ten text na ostatní působí jinak než na mě... asi by to chtělo nějak přepracovat, je to tak trochu naivní, ale nechci říct, že zcela! No, jo, ten lyrismus je výrazný, ale myslela jsem, že je tam také jistý emocionální náboj, opravdový náboj. Já jej cítím, ale jak je vidět, ostatní ne, a to mě štve, docela dost.
1. Působí ten strach z dýchání, případně smrti neopravdově? Jak jej čtenář vnímá?
2. Bylo by vhodné doplnit oddělení 10 B, případně oddělení 10B Psychiatrické léčebny...,nebo ponechat pouze "oddělení"?
3.Napadlo vůbec čtenáře, že příběh se odehrává v blázinci? A pokud ne, změnil by se pro čtenáře příběh, kdyby to věděl, kdyby to bylo v textu jasně řečeno? Získala by tím povídka?

Ještě poznámka, jedná se o zpracování vlastního zážitku pisetele/ky. Ale nejspíš to všichni zúčastnění vědí a pouze ze slušnosti o tom mlčí. Protože jde tedy o vlastní zážitek, autor/ka není schopná dívat se na text s odstupem, cizíma očima. Což je možná také důvod, proč v textu nachází něco jiného, než ostatní čtenáři.

Tomáš Gabriel řekl(a)...

Nemyslím, že bych tam nacházel něco jiného, respektive že bych tam nenacházel to, o čem mluvíš. Jen jsem to nekomentoval, přijmul. O čem jsem nepromluvil kriticky, o tom jako bych promluvil pochvalně, aneb nechávám dílo mluvit, nechci jej v reakci převypravovat. Téma dýchání a tepu je zachyceno zdařile, jinak bych ani nemohl celou povídku hodnotit jako zdařilou, kdybych její hlavní téma neocenil.

Když to chceš slyšet tak ano, povídka působí na emoce, i když já jsem osobně trochu imunní. Cílem literárního díla není rozbrečet čtenáře, ale zprostředkovat čtenáři estetický počitek, počteníčko. Jakkoli jsem si díky tvé povídce dokázal věrně představit pocity, jakými procházíš, nepřenesly se na mne. Ne že bych onen okamžil mezi nádechy neznal. Mámprostě jen jiný vztah ke svému tělu, ke svému životu i ke své smrti. Proto mne tento prožitek nevyděsí, pouze si představím člověka, kterého to děsí a pochopím jej(po svém).

Co se blázince týče, v textu jsem si ho nějak nevšiml, ale protože vím o pisatelce, tak trochu jsem si to prostředí představoval. Ne ale přímo, povídku jsem četl jako chození po běžné ulici. Blázinec explicitně vložit, či ne, toť otázka. Na jednu stranu by jeho použití mohlo zavánět klišovitostí. Kdyby byl zmíněn v šetrném náznaku, mohl by působit přirozeně. osobně se mi ale víc zamlouvá spojení těchto dýchacích a životních problémů právě se všedním světem. Tento obraz má sílu spíš jako znázornění jisté části duše každého člověka, než jako sonda do duše nemocného.

Anonymní řekl(a)...

Tak já se tedy taky rozpíšu...
ad 1.) Strach podle mého názoru působí a sugestivně, ale viz Širokého předposlední odstavec, mám to velmi podobně.
ad 2.) Nechala bych jen oddělení
ad 3.) Napadlo (zřejmě z toho oddělení) a nezměnil

ad ještě něco.) Pro mě se příběh odehrával někde v parku a hrdinka kamsi spěchala, počítala jsem na schůzku.. ale pak se to celé začalo vrbit jinak... Myslím si, že to je příliš krátké a příliš bez souvislostí na to, aby to obstálo nějak samostatně - samostatně je to prostě takový úryvek, zážitek. Pro autorku je to zážitek osobní, myslím, že pro nás ostatní vyhnanecké je dobře porozumitelný vzhledem k větší či menší míře naší znalosti autorky, na někoho cizího asi bude působit trochu jinak, neuvidí v něm to, co v něm vidí autorka, ale podle mého názoru se mu bude moc líbit. A myslím si, že to není důležité, osobní psaní patří do deníků, není nutné aby cizí čtenář chápal všechno, jak má být. Důležitý je, aby text byl dobrý, nějak ho to zasáhlo, aby se mu to líbilo. A to tenhle podle mě určitě dost je. Než jsem dorolovala ke konci, resp. než jsem narazila na osobní souvislosti, tak jsem čekala, že to bude úryvek z nějaké knížky. Fakt hodně dobré. Pro mě právě kvůli vedení čtenáře v ději, popisu okolí i nitra.. Široký se snažil najít na žádost najít něco kritického a zaměřil se na lyričnost, která by mohla ještě víc vyvrcholit. Nu, mně to takto stačí a právě tím si mě text získal. Opravdu mě potěšil konec, kvůli tomu, že jsem ho nečekala a to já mám ráda. Chvíli jsem si myslela, že to psal Dlouhý a na závěr se setká hlavní hrdinka s ním. Tohle bylo opravdu "potěšivé" a dost to text povzneslo. (Resp. nebylo-li by to tak, mohl by čtenář kvůli banálnímu konci zapomenout na všechno dobré předchozí). Takže to byla super třešnička.

Anonymní řekl(a)...

Ale ještě něco - text se mi opravdu moc líbil, sice jsem jiného ražení, abych s hrdinou nějak silně cítila, neb mám to vlastní prožívání jiné, ale stejně jsem si jej hodně vychutnala.
Myslím, že pro toto místo je takový, jaký má být.
Pokud by měl být někam jinam, tak si myslím, že buď by se měl rozrůst dopředu i dozadu, do nějakého příběhu, románu...
Nebo z toho udělat povídku - samostatnou - a potom by tam bylo na místě podle mého názoru tam ten blázinec dát (pro neznalé, to tak jasné není) a možná ještě víc propracovat tu část - ještě víc ukázat z nitra hrdinky, aby to mělo výraznější příběh. (Na povídku je to podle mě málo).
Jinak ale jako úryvek to takto úplně stačí.

Anonymní řekl(a)...

A když už se člověk pustil do té chvály, tak by bylo trestuhodné nezmínit, že ten obrázek k tomu je naprosto úžasný. Výstižný.
(A navíc jistá podobnost...)

princezna řekl(a)...

Zapasíce o život, zavalena lavinou potěšivých a chválicích slov, Vám s tvářičkami zarudlými studem, vyjadřuji svůj neskonalý a ponížený dík.

princezna řekl(a)...

oprava ortografie:
chválících místo chválicích.

dlouhý řekl(a)...

Rád bych tedy nakonec taky řekl, že se mi povídka moc líbí a rád bych býval v tom parku čekal...

No a malý polopříslib na závěr... existují jisté nepřímé náznaky, že by zítra někdy (snad) mohl do této diskuse přispět bystrozraký.
... tak nadělejme fáborky a mávátka, ať ho hezky přivítáme!

černokněžník řekl(a)...

Introspektivní kocourek

Vytiskl jsem si Princeznin text a přečetl i komentáře k němu. Moc hezky se mi četlo první i druhé. Přiznám se, že nedokážu vnímat Princeznin text bez Princezny, či jinak než skrze Princeznu. Nevím: cítil bych ji takhle zřetelně, i kdybych ji neznal? Jak bych jen z toho, co má podobu slov, cítil člověka, který se skrývá za těmi slovy? Dost věcí by mi došlo, ale nejspíš (určitě) ne to, že jde o blázinec, léčebnu, pacientku. Ptal bych se nanejvýš: odkud jsi vyšla? Pokud by padlo třeba i jen slovo "oddělení" už by to bylo dost jiné všechno. K úzkosti kterou "ty" prožíváš by přibylo ještě stigma "blázna" a potřeba se k němu nějak postavit, nějak se s ním vyrovnat (v textu). Bez tohohle výslovného, pojmenovaného zařazení (díky tomu nepojmenování) se hrdinka nemusí prát ještě s tímhle - je tu jen ona a její úzkost a zárodek příběhu. Je v tom i víc napětí "Vyšla jsi ven." (Odkud?) "Vyšla sis na procházku, abys na všechno zapoměla" (Na co?) "Čekal jsem na tebe v jabloňovém sadu." (Kdo?)
Nejzajímavější a pro výstavu textu nejdůležitější je zvolená forma - ten někdo, vypráví o tobě. "Věděl jsem, že se bojíš a nevíš co dál." (To na tebe kouká, nebo tě tak dobře zná?) "Zvažovala jsi dokonce, jestli se nevrátíš." (Tak on ví, že ty jsi "zvažovala," to si tě asi hodně považuje.) Ten někdo, který tě čáká v jabloňovém sadu, ví, kudy bys měla jít, ví, že jsi "blázínek," vidí, jak sis "rychle strhla šálu z kru a sáhla sis jako už tolikrát (za večer nebo vůbec?) na krční tepnu." Nesleduje tě spíš krok za krokem, než že by na tebe někde čekal? Není ten pozorovatel ukrytý spíš v tobě (pokud by tě dobře znal, miloval, viděl by jasnozřivě všechno, dobře, ovšem pak by bylo potřeba pochopit, v jakém smyslu a proč na tebe současně čeká v tom jabloňovém sadu). (Napadá mě blbost nehodící se do Princeznina skutečného příběhu - co kdyby hrdinka byla schizofrenička a měla kocourka, s kterého vidí a se kterým si povídá jen ona sama? Na konci příběhu bychom nevěděli - byl to její kocourek nebo skutečný kocourek nebo obojí?)
Chci naznačit tohle: za textem se skrývá obrys "zdrojového příběhu" - Princezna na procházce parkem, kdy prožívala všechno, co se v textu popisuje, nakonec v jabloňovém sadu potkala kocourka a tímhle setkáním inspirována napsala svůj text. Není dořešeno, jak se má její vlastní introspekce tomu kocourkovi.

černokněžník řekl(a)...

Ještě k Princeznině povídce. Zapoměl jsem říct, že její jazyk je čistý a ve své jednoduchosti (krátkosti) dramaticky působivý. Pak mě napadlo, že mohla být napsána v opačném gardu. "Chtěla jsem vědět jaké to bude. (...) Čekal jsi na mne v jabloňovém sadu." Z hlediska logičnosti a přirozeného běhu a jednostnosti vyprávění by to mělo určité výhody, ale určitě i nějaké nevýhody - Princezna jistě nejlíp ví, proč vypravěčem udělala kocourka.

princezna řekl(a)...

to, že jsem text napsala v du-formě, není vůbec náhoda. Ve škole mě o takových věcech naučili přemýšlet a já jich chytře zneužívám k vlastnímu prospěchu, když píšu.
Kdyby byla povídka napsána v opačném gardu, myslím, že by ztratila na dramatičnosti, už by nebyla zajímavá, neobvyklá atd... Myslím, že kdyby to vyprávěla ta slečna, stalo by se z toho nezajímavé klišé, vyznělo by to dost romanticky, sladce, naivně!!!

černokněžník řekl(a)...

Tak já ti to ze srandy přes víkend přepíšu Princezno v ich-formě, uvidíme, co to udělá...