Je mi líto slov. Zbytečných, prázdných, obyčejných, zaprášených slov. Slov vířících v proudu slunečního světla, které padá sklepním okénkem. Kdo si tě povšimne, prachu prášíčku?
29.02.08
Škoda slov
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
7 komentářů:
je s podivem, jak perfektním jsi ilustrátorem, černokněžníku, jak dobře volíš slova k obrazům, jak výstižně umíš pravit, co je právě na místě pravit.
:)
poklona
tentýž jev lze pozorovati na půdě, kde to ovšem nečpí sazemi, leč volnost nebe připomínající holubinou.
Aby se na slova mohlo prášit, musí mít hmatatelnou podobu. Mají-li hmatatelnou podobu, pak, jak léta plynou, mění se sama v prach. Tlejí ve sklepech a rozpadají se v případných rukách, které je po těch letech uchopí. Pravda, škoda jich.
jj..právě poslouchám milese davise a jak perfekt! souzní s atmosférou tvé fotky nočního tokijského metra. jako bych se octl v jiném světě!
tedy vlastně rannní metro...jak vidět z paprsků.. ale co..
Jak asi všichni víte, moje výkřiky ilustruje Dlouhý a já si téhle spolupráce velmi považuju. Díky Dlouhý!
sakra...ted to vypadá, jako bych chválil sám sebe a nikoliv tebe, čerňo. Kurňa, tohles neměl provalit!
Okomentovat