Hlupák se smrti nebojí

Ležím v rakvi a celý svět mi leží u nohou. Mám teď konečně dost času, abych si udělal v hlavě pořádek. Člověk musí být mrtvý, aby se mu alespoň trochu rozsvítilo. Ostatně nikdy jsem nevěřil, že život končí smrtí. Ne proto, že to neomylně učí katolická církev, která mi, doufám, zítra vystrojí slušný pohřeb, ale že jsem si nedovedl představit, že by se mnou mohl Bůh skoncovat jen tak. Není pravda, že člověku po smrti už na ničem nezáleží. A už vůbec není pravda, že při posledním vydechnutí se všechno vyřeší a že i ten největší pitomec při umíráčku zmoudří. Člověku sice spadnou šupiny z očí a konečně svůj život uvidí v celé jeho slávě i bídě, ale to neznamená, že své hříchy jednoduše hodí za hlavu.

Přirozeně mám v nové situaci nové schopnosti. Stačí, abych jen pomyslel, a octnu se na libovolném místě v průběhu celé historie vesmíru. Tahle vlastnost se myslím od pradávna přičítala andělům, jenže co já vím o andělech. Také mohu, abych tak řekl, cestovat do problému. Stačí mi, když se z vnějšku podívám na nějakou „věc“ a hned jsem uvnitř. Bez potíží chápu všechny podstatné souvislosti a vím, jak celá záležitost stojí. Ačkoliv tohle není zas tak velká záhada, mám teď prostě vyšší IQ. Žhaví mi to, hádám, na takových 180 až 190 – přiznám se, že dodnes nevím čeho (samozřejmě ne stupňů Celsia, to mi došlo už ve škole). Jsem zkrátka posmrtný génius.