Pokud by měl člověk provozovat kavárnu, tak ať vypadá jako tato. V rušném městě byla výjimečná svým klidným majitelem, který na nikoho na ulici nepořvával a nesnažil se ho vtáhnout na nějakou specialitu nebo pivo. Jen si klidně stál ve dveřích a koukal.
Výjimečná byla taky svou ošuntělostí a stářím. Bylo jasné, že tento arab či turek či kdovíkdo zde provozuje kavárnu od nepaměti. V ulici Sokrates naproti obchůdku malíře ikon, který hezky podle pravoslavného, byzantského či jakého kánonu maluje ikony po 70 eurech.
Tedy užijte vyhnanci předobraz budoucí kavárny Vyhnanství, všimněte si výzdoby, mozaikové podlahy, nepřítomnosti hostů, majitele opřeného o futro a zkuste zaslechnou hudbu, která se při focení lehce linula celou kavárnou - sólo sitar.
23.07.09
Kavárna po rodosansku
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
5 komentářů:
Člověče nemůžeš si stěžovat, foťák pálí skvěle, ach ta geometrie, ach ty barvy a světlo. Muselo to být na Rhodosu úchvatné, těšíme se na více fotek. Tu kavárnu by měli přestěhovat do UH.
Kavárna u Aliho (jak volali na majitele podniku kolemjdoucí známí)byla kouzelná. Celkem jsme ji navštívili třikrát, vlastně čtyřikrát, když budu počítat také dvouminutovou návštěvu za účelem vyzvednutí mého zapomenutého kloboučku. Už napodruhé si nás Ali pamatoval a jako výraz vděčnosti za naši zákaznickou věrnost nám k objednanému vínu a kole přidal na účet podniku misku arašídů. Na přivítanou mi Ali vždycky ovinul ruku kolem ramen, usmál se a poplácal mě po zádech. Na rozloučenou jsme si podávali a tiskli ruce. Ali nikdy žádného ze svých hostů ani trochu neobtěžoval. Po příchodu jste si objednali, on vás obsloužil a pak vás nechal být. Byl tak trochu nadlidský výkon, domoci se znovu Aliho pozornosti a objednat si další nápoj...
Největším tahákem kavárny byly vodní dýmky, téměř všichni, kteří k Alimu přišli, přišli na šíšu. To Ali miloval. Vzal si zákazníka k malému stolečku uprostřed kavárny, na kterém bylo vyrovnáno něco kolem třiceti oblých plastových krabiček naplněných roztodivnými tabáky. Vzal jednu z nich, otevřel ji, pomalu přičichl a dal okusit zákazníkovi. Ten zadrmolil pár slov uznání nebo jen přikývl a obličej se mu roztáhl do úsměvu. Ali pokýval hlavou a sáhl po další krabičce. Poté, co si zákazník konečně vybral svůj tabák, šel Ali připravit dýmku. Aliho žena se celou dobu držela v pozadí, seděla na židličce u záchodku, šourala se sem a tam, plnila Aliho příkazy, rozsvěcovala zákazníkům světlo na záchodě a hlídala Aliho obchod - něco mezi vetešnictvím a starožitnictvím - který za barem navazoval na kavárnu. Z Aliho ženy šel trochu strach, měla mastné vlasy, stažené do zadu do copu. Byla celá přikrčená, schoulená do sebe, vypadala starší než Ali, ač byli s Alim pravděpodobně podobně staří. A vypadala jakoby neustále něco hlídala, na něco čekala. Vždycky mě uklidnilo, když do kavárny přišel některý z Aliho známých, aby jej a jeho ženu pozdravil. V tu chvíli začala Aliho žena nečekaně nahlas, energicky a bodře něco vyprávět.
já bych to vyměnila.. ty texty, nebo propojila oba dala do oficiálního příspěvku ;o)
Vypadá to výborně, přesně to, co by mě na takové cestě zajímalo... Těším se na další zážitky a FOTOGRAFIE...
Vida, princezna má reportážnický talent. Jako bych viděl dlouhého, jak popáté vráží do dveří této kavárny, z Ali mu hned s výkřikem Pepulos! vyráží naproti, laškovně se přivítají krátkým kraným řeckořímským zápasem, našež se vynoří také Princeznopula. Ali pustí Pepulose na zem, obličej mu zjemní a zpříjemní, odsune dámě židličku, posadí ji a s krátkým dechvyrážejícím poplácáním po zádech, odcupitá pro oříšky.
Okomentovat