Na chvíli tvůj, svěží vzduch
trvá lesu věčnost. Vždy podle rady:
obejmi strom, vyber si takový,
který neobejmeš. Vesnice z paměti
mizí, není ji přes stromy vidět.
Ani tvůj strom není vidět
z takové blízkosti.
Vyplaší tě až srnka, nebyl to kanec, sci-fi:
srdce ti přestane tlouci
až někdy někde v budoucnosti.
/jožkovi/
08.01.13
Chodit tam častěji
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentáře:
dekuji za hezkou báseň.
mel sem dlouhodobe problem s první větou. Vadila mi.. pak mi doslo, co asi myslis... a okej... i kdyz stejne... je to proti zbytku basnicky temný.
ale i tak... podme k jádru veci: zivot je tezky a ja dekuji za podporu. Posledni dva verse si nasledujici dny budu vyhiphopovávat do kroku.
Vzduch, kterým se držíš každou vteřinu při životě a přitom si uvědomuješ spíš jeho příjemnou čerstvost než co jiného, je na druhé straně osvěžován bezčasým, věčným dýcháním stromů, které se nedrží vteřinu co vteřinu při životě, nemají nádechy a výdechy, ale visí ve věčnosti. Aneb ve zkratce existenciání situace člověka vrženého do něčeho, co jej přesahuje i zahrbuje zároveň.
Okomentovat