Klobouk dolů

Musím pochválit titulku posledního ekonoma. Moje nadšení vychází z toho, že celkem dobře vím, co stojí něco takového vymyslet. Ilustrace jasně reaguje na text... je to vtipné... skvěle to vypadá... pochopí to každý blb... je to prostě naprosto vynikající. Klobouk dolů.

Letos aktivně! 2

Kolegové, minulost byla jaká byla. Nejsme s ní spokojení. Očekávali jsme víc výletů, víc poznávání cizích krajů, víc zážitků. Aby právě probíhající sezona nekopírovala minulou, vyzývám k zahájení plánování akcí 2013. Složení je jasné: Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Na tom není co měnit, zbývá jen zodpovědět kdy a kam. Kolegové, očekávám vaše návrhy.

K podráždění představivosti a paměti použijte TENTO odkaz.

Chodit tam častěji

Na chvíli tvůj, svěží vzduch
trvá lesu věčnost. Vždy podle rady:
obejmi strom, vyber si takový,
který neobejmeš. Vesnice z paměti
mizí, není ji přes stromy vidět.
Ani tvůj strom není vidět
z takové blízkosti.

Vyplaší tě až srnka, nebyl to kanec, sci-fi:
srdce ti přestane tlouci
až někdy někde v budoucnosti.

/jožkovi/

Strážníky zaměstnávají opilci

1. 6. v 15 hod. Žádost z vlakového nádraží o vykázání nepřizpůsobivých osob, které se zdržovaly v odstavených vagonech a v přilehlé budově. Zde ničily majetek ČD a dále tu údajně přespávají. MP přislíbila častější kontroly. V době oznámení však nikoho na místě nezastihla, ani poté po dalších kontrolách.

1. 6. v 15.30 hod. Dlouhé prsty měl 13 letý chlapec. Odcizil v místním supermarketu sladkosti za 10 Kč. Byl převezen k rodičům, kteří byli o celé věci obeznámeni.

1. 6. ve 22.30 hod. Rušení nočního klidu na sídlišti Větrník nedalo lidem spát. V ulici K Vodárně se pořádal „mejdan“. Hlasitá hudba a pokřikování na balkonech. Vše ukončili strážníci s majitelem bytu.

2. 6. v 15 hod. Dopravní nehoda u zámku. Jednalo se o srážku osobního vozidla a motorkáře. Nehodu zavinil řidič OV tím, že nedal přednost. Na místo přijela rychlá záchranná služba, která odvezla do nemocnice v Příbrami řidiče a spolujezdce motocyklu s lehkými zraněními.

3. 6. v 10 hod. Nahlášena krádež stromků a ostatní zeleně ze Šmelcovny. Zloději se dostali na pozemek plotem, který si předem rozpletli. Způsobená krádež se vyšplhala na částku převyšující 40 tisíc Kč.

3. 6. v 19 hod. Vedle scateparku děti rozbíjely láhve. Dva chlapci r. 1999 a 2000 se podivně bavili rozbíjením skleněných lahví. Když spatřili hlídku, dali se na útěk. Ale byli zachyceni. Nejenže museli po sobě skleněnou spoušť uklidit, ale o svém jednání byli informováni i jejich rodiče.

4. 6. v 18.45 hod. Opilý muž ležel na parkovišti na Větrníku. Byl odvezen na Vlašku, kde bydlí. Ale ještě o něm bylo slyšet o hodinu později, strážníci ho opět odvedli domů, ležel totiž v právě napršené louži nedaleko svého bydliště a hrozilo mu prochladnutí a utonutí.

5. 6. v 15.10 hod. Zraněný muž krvácející z rány na hlavě byl nalezen v ulici Jáchymovská. Muž se nacházel ve velmi silně podnapilém stavu a zranění si způsobil sám, pádem na zem. Byla zavolána RZ. Další muž – známá firma – se v podnapilém stavu nacházel přímo na vozovce v ulici Rosovická.

8. 6. museli strážníci zasahoval v ulici Nová, kde přímo u domu ležel muž v „náladě“. Byl z místa vykázán.

8. 6. v 16.30 hod. Na Hradci někdo uvázal ke stromu německého ovčáka a v klidu si odjel. Pes vyl na celé okolí, až si toho všimli výletníci, pohybující se v lesích. Strážníci psa převezli do záchytného zařízení při MěÚ Dobříš. Jedná se o černou fenu.

9. 6. Napil se a najedl, ale k placení se neměl. Stalo se v Modré kočce. Muž byl strážníky ztotožněn. Později bylo zjištěno, že to samé provedl výtečník i v restauraci Na Prachandě a v pivnici Heinz. Muž byl zadržen a předán PČR, která ho odvezla na záchytku, pro jeho silnou opilost.

9. 6. strážníci opět volali rychlou záchrannou službu, která ošetřila muže na Dukelském náměstí, opět se jednalo o opilou osobu – muže.

11. 6. Vandalové poničili v Lipkách u tenisových kurtů velký betonový květináč, který převrátili a dále odsunuli betonové zátarasy. Svoji energii by mohli jistě využít užitečněji.

12. 6. ve 24 hod. Dopravní nehoda se zraněním se stala v ulici Pražská (u Shell). Strážníci zajišovali silniční provoz do příjezdu dopravní policie Příbram a poté až do následného odtahu porouchaných vozidel.

14. 6. v 17.20 hod. „Botičku“ strážníci použili na osobní vozidlo v ulici Za Poštou. Řidič vozidla nereagoval na výzvy MP. Stál v zóně bez karty a s vozem jezdil, i když neměl platnou TK. Kamerový záznam vše potvrdil. Případ je prozatím v šetření.

15. 6. v 6 hod. ráno. Rozházené a poražené dopravní značky. Přenosné dopravní značení rozházel neznámý vandal u kulturního domu a v části Mírového náměstí. Strážníci značky uvedli do původního stavu.

16. 6. už v dopoledních hodinách ležel u prodejny COOP na náměstí opilý muž z Milovic.

21. 6. Zničená houpačka na dětském hřišti u kina. Strážníci její část odvezli k opravě. Je třeba konstatovat, že houpačky jsou určeny pro mladší děti a ne pro odrůstající mládež, která pochopitelně „má o nějaké to kilo více“… Provozní řád dětského hřiště by si měl přečíst každý návštěvník. Dozví se i to, že se na dětském hřišti nesmí požívat alkoholické nápoje a kouřit.

21. 6. ve 22.50 hod. Rušení nočního klidu – intenzivní štěkání psa nedalo spát rodinám na Mírovém náměstí. Promluveno s majitelem psa. Přislíbil nápravu.

28. 6. ve 14.00 hodin Zasahovalo se na úřadu práce. Hlídka MP byla přivolána na Úřad práce v Dobříši. Přivolaná hlídka na místě zjistila od pracovnic ÚP, že přítomný muž r. 1963, bytem Dobříš, pokřikuje hlasitě po budově, je silně podnapilý, což činí pravidelně při každé návštěvě Úřadu práce, a domáhá se razítka od uvedených pracovnic. Hlídka muže důrazně upozornila, aby opustil budovu. Další návštěva na Úřadu práce mu byla doporučena v určitém termínu, ale ve střízlivém stavu.

– Tento měsíc strážníci předali majitelům jejich ztracené mobilní telefony. Stalo se 3×.

– Taktéž se nalezly 3 peněženky, jejich majitelé si je již vyzvedli.

– Občané na MP donáší nalezené a opuštěné ptáky, jedná se většinou o poštolky. Strážníci každý případ konzultují s pracovníky Stanice pro opuštěná a zraněná zvířata ve Voticích.

Strž. Alena Kovaříková, zástupce velitele MP Dobříš 

V každém lepším knihkupectví...

... a knihovně už mají Širokého.

Pokřtěno 12. června 2012.

Najdete například tu.

A již brzy ve Vaší domácí knihovně.


Ukázka (zavádějící Motto) - vybral (marketingově zběhlý) Zámek:


MOTTO


Jako matná víra ve tmě
anděl ved mě
ožralého do hospody
ve dne

Fara a jak si na takovej barák vydělat

V minulém příspěvku jsme mohli vidět fotografie, na kterých trojka dobrodruhů navštívila Café Fara. Náhodou jsem narazil na povídání o tom, jak krásně teď faru rozšířili a vyšperkovali (moje jediná výhrada je, že bych na jejich místě vyházel ten nemožnej kovanej zahradní nábytek). Prohlížejte ZDE.

Meditace nad obrázky fary a dalších krásných baráků mně přivádí na otázku: Jak si na tohle všechno krucipísek vydělat? Mluvil jsem včera s tátou a ten to vidí snadno. Povídal, že už delší dobu při pohledu na naši rodinu nechápe, proč se nepustíme do vydávání časopisu. Má pro ten časopis název, má i vágní představu o tom, co by bylo obsahem. Nulovou představu má však o distribuci a vůbec finančním zajištění, což nic nemění na jeho skálopevném přesvědčení, že by to šlo.

Polemizoval jsem s tátou a během našeho hovoru od něj nezaslech nic, co by mé pochyby jakkoli nahlodalo. Zapůsobilo na mě jen jeho opravdu pozoruhodně neochvějné přesvědčení, že to není blbost. A tak jsem pocítil, že jsem asi už nějak starej a pomalej a zkostnatělej, když už nedokážu jen tak snít a věci prostě dělat (viz čínské moudro napravo). Jak to tedy zaonačit s tím vyhnaneckým časopisem? Povězte. Jak táta opakovaně řekl: "je třeba to přesně trefit". Takže, co myslíte? Jak na to?

Letos aktivně!

Kolegové, minulost byla jaká byla. Nejsme s ní spokojení. Očekávali jsme víc výletů, víc poznávání cizích krajů, víc zážitků. Aby právě probíhající sezona nekopírovala minulou, vyzývám k zahájení plánování akcí 2012. Složení je jasné: Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Na tom není co měnit, zbývá jen zodpovědět kdy a kam. Kolegové, očekávám vaše návrhy.

K podráždění představivosti a paměti použijte TENTO odkaz.

Vybředněme ze splínů

Protože už mé srdce nemůže snést pohled na rodný, ztracený dům, publikuji něco pro pobavení. Třebas to není sranda úplně vkusná a lze vznést na takové nechutnosti spoustu námitek... Avšak právě sme s bystrozrakým odevzdali návrhy redesignu jednoho nejmenované časopisu pro sestřičky a tak máme chuť zapomenout a posunout se dál. Snít o tom, že je tu léto, postáváme v cizí zemi u baru a po očku merčíme krásné blondýnky, brunetky a zrzky.

Obchůzka; Rodný dům

Obchůzka

Když jsem se přiblížil k místu, kde obzor
půlil můj rodný dům, zpomalil jsem
a došel až na to místo...

Málokoho by nedojala jeho vlastní vzpomínka,
kterou nezapomněl, která tedy zřejmě stála za to,
která proto stále stojí za to – za tím významnější,
čím menší námahu k rozpomenutí,

za procházku okolní krajinou, kde obzor
neodhaluje zhola nic, jen halí,
těžko se nám pobíhá po pozemcích sousedů,
kteří jsou zrovna u nás
a jejichž vzdálený magnetismus
zapaluje pavučiny všude, kde se dotkneme,
slepice vláčí nahoru po zdech a přes střechu,
z vyčerpané studny
ozval se poslední hrabavý štěkot,
a najednou průvan, směrem dovnitř.

Pro vlhkost nasátou jen tak ze vzduchu
ztěžka otevírané dveře, jejich dřevo
odrolené vlasem uvízlým v laku futra,
otvírané dovnitř proti dvěřím uvnitř otevíraným ven,
dveře, které nahradily zmoklé staré dveře otvírané ven,
nejlevnější nové dveře, na všechno se dá myslet dokola.

U Císařů, hned vedle, nalevo,
– světové strany jsme neurčovali, levo domu
bylo víc, i když jsme tím vzpomínali každý něco jiného –
(hledat v tom smysl není součástí mé vzpomínky)
u Sousedů, ostatní byli přes silnici
nebo přes vyvlastněný pozemek,
tam se děly cizí, soukromé věci, my jen pobíhali
po naší části jejich střechy.

Prošel jsem i přes ten pozemek,
přesněji přes bývalou stodolu a konírnu, kde jsme si hrávávali
až do restituce, ta z nás udělala pamětníky
v devíti, osmi a čtyřech letech – já jsem ten druhý.
Stačilo tam jednou šlápnout, aby se v tom místě
pomačkaly zmoklé trsy trávy, ještě zažloutlé
výkaly našich, teď již propuštěných, psů. Paní Kohlíková
mohla by snadno poznat, že jsem tu byl
a neměl co dělat,
kdyby sem chodila jindy než na ořechy.

Ale my uměli po těch stromech běhat
jako po úplné rovině, takže když jsme spadli
cítili jsme se trapně, nikdy na vině.

–

Ale teď vážně, někam patřit,
je k tomu, na to vzpomínat,
k dětství, dospívání, ke kousku dospělosti
a když si vzpomeneš i na stáří –
je to takové zmenšující se kolečko
a na moravě kotóč.

Všichni ještě žijete,
– vždyť se modlím –
ale blbě si vás pamatuju.


Rodný dům

Za chvíli budu sedět, ale
možná jsem raději již seděl
uprostřed parcely určené pro zastavění skladem,
zatím v ještě neopuštěném, prodaném rodném domě,
v židličce pro dávné krmení mne a mých sourozenců,
do které už mi nepasoval zadek, zabraný do myšlenek,
které mi nedělaly dobře.
V místním rozhlase začali hrát
Phila Collinse nebo Philla Colinse,
co nevidět přijede pojízdná prodejna, zpíval,
stačila chvíle poslechu a myšlenky, které mi nedělaly dobře
pohltila má duše. Bylo to anglo-americky příjemné,
jakoby všechna ta smrt, byla jenom mou blízkou,
ale již vzdalující se budoucností.

Už tuto neděli - puntík na Fleroffline!

 

Už tuto neděli...

Puntík čeká vyzdoben... V minibaretce ve flerbarvách:

 

A dobře naladěn a zásoben:

Půjdete? Přijďte! :o)

Puntík vyráží podruhé na brněnský Factory Fashion Market

 

Po tři dny - v pátek od dvou do desíti, v sobotu od desíti do desíti a v neděli od desíti do pěti...

Puntíka najdete na stánku v sále!

 

Držte mu palce!

A kdo můžete, přijďte se na něj podívat :o)

Mrazivé ragby

Na Novém Zélandu se natáčel Pán prstenů, mluví se tam děsně rychle anglicky (jak by mohl potvrdit široký, kterého k Zélandu odnedávna váže silné pouto) a probíhá tam právě teď (až do konce října) mistrovství světa v ragby, z kterého každý víkend dopoledne ČT4 vysílá živé přenosy (online).

Já jsem zcela primitivní fanda ragby. Neznám pravidla a tak vnímám hlavně barbarské kouzlo hry. Obdivuju, jak tvrdý je to sport, jak krkolomné věci tam jsou k vidění, obdivuju rychlost s jakou dokáže běžet stokilový řízek. A jako primitivní fanda samozřejmě miluju nejvíc Novozélanďany, protože mají haku.

Na Zélandu žijí maorové, a ti, jak ví každý, kdo viděl film Kdysi byli bojovníky, byli kdysi bojovníky. No a tihle maorové si řekli, když jim pálenka bílého muže začala vypalovat díry do hlavy, že by to chtělo víc sportovat, když už nemůžou víc bojovat. Hledali sport co nejvhodnější pro jejich náturu a našli ragby, které začali hrát nejlíp na světě.

Kdysi jsme ovšem byli bojovníky všichni, tak mi povězte, proč by měli mít tihle kluci žhavější krev něž bojovní evropané.. třeba Moraváci? Z nějakého důvodu mají. Ve mně, slušném člověku stiženém skoliozou od neustáleho sezení u počítače, tohle už jen vyvolá ozvěnu zasutých bojovných instinktů. Začíná se pěnit krev a zatínat zuby. Něco jako vlk schovaný v pekingském palácovém psíkovi.

Kdo neví, co je haka, ať se podívá na odkaz zde, kde se dokonce střetnou dva týmy, které provádí před zápasem bojové tance: Nový Zéland a Tonga (zvyšte si kvalitu videa na maximum a přetočte přenos na 8 min 20 sekund). Hádejte, který tým jsou Novozélanďané.

Pálava

Lednice

Už nejenom lidé,

ale také květiny a stromy, které nepoznáváš,

v zámeckém parku Lednice

poznávají tebe – nemohou se splést.

Narážím na problematiku egocentrismu,

která má problémy.

Nové Mlýny a Pavlov

Vrak lodi připlul blíž
a potopil se, ale
zůstal mu zadek nad vodou.

Ryb, že bys kapra
chytil i muškařením,
pitomců na kolech
víc, než blbců pěšky.
Názory v kempu.

Zahleděl jsem se přes vodu k Pavlovu
a pomyslel si nad zvlněným obočím: Pro místní mrtvé dědy vinaře,
radostný život byl tím, co pouštěli hlavou i z hlavy,
a práce tím, na co vzpomínali. Ironicky
pro Nové mlýny a Pavlov, vážně

pro mého dědu z Tupes.

Noc vymýšlení vtipů

Jeptiška se srazí s prostitutkou

a říká – ta jeptiška – Potěš pámbú!
a prostitutka na to: Zaplať pámbů!

Mladej holub skáče do komína,

proletí až dolů, dvířkama ven

a vždycky potom vykřikne: SUPER!!!

Dívá se na to jeho táta holub,

až to nakonec nevydrží a de to taky zkusit.

Skočí do komína, vypadne ze dvířek

celej polámanej, smradlavej a špinavej

vod sazí a vůbec mu to nepřipadá „super“.

Řekne si, že to chce možná víckrát,

a tak si ještě párkrát namele zobák

až to nakonec definitivně vzdá a zavolá

mámu holuba.

Mámo, podívej se na něj,

pořád skáče do komína a vždycky zase vyletí

a křičí SUPER!!! jak se mu to líbí.

Ale já to zkoušel a vůbec to podle mě super není.

Zkus to taky, ať se pro jednou rozhodne,

jestli to je super nebo není.

Máma holub řekne, ale tady to trochu ztrácí,

protože by to mělo přijít bez uvedení,

SUPER!!! a skočí do komína.

Blondýna se probudí a dá si do kalhotek křečka.

Jde do práce, kde na ni už čeká netrpělivej šéf,

kterej ji vždycky strašně spucuje, když de pozdě,

a tak je blondýna nervózní. Otevře dveře šéfovy

kanceláře, von se na ni podívá a řekne,

kam tak pozdě? A ona na to...

Bavěj se dva indiáni o tom, jak fungujou

železniční výhybky. První indián je Apač

a říká, že výhybka je ostruha, kterou ztratil

ohnivý oř Muhukaka, když se srazil

s náčelníkem Atašvatlou, který se mu postavil

do cesty vlastním tělem. Druhý indián je

také apač, takže se nakonec shodli.

Rozhodli se, že tu shodu zapijí ohnivou vodou

a ten první hned že pro jednu doběhne

do svého tee-pee. Když se už hodinu nevrací

druhému apačovi dojde trpělivost a jde se

za ním podívat. Jaké je jeho překvapení,

kdyžho najde ležet před stanem na zádech.

Sehne se k němu, je z něj silně cítit alkohol,

v ruce má prázdnou flašku ohnivé vody

a hlasitě chrápe. Indián ho propleskne a okřikne ho

co se s tebou prosímtě stalo!? On škytne,

pomalu se postaví a řekne

– – –

a) Platíš mi kolu.

b) Postavil jsem se ohnivé vodě tak,

jako se Atašvatla postavil Ohnivému oři.

c) pokračovat v příběhu ještě dál.

Věstonice

Můžeš snad odolat vínu, jehož kořeny se dotýkají

dosud nevykopaných vykopávek? Ptá se tě Pražák,

ale to říkám jenom pro nenávist, kterou to slovo nese,

nikomu nevysvětlíš, že jsi z Kuchaře,

že jsi z Horních a Dolních Věstonic

odjížděl ve větru a dešti, ať už to znamenalo cokoli.

Břeclav

Vrací se nepřítomný úsměv

krajině, která tě ztrácí.

Ne že v ní nejsi, ale že prázdná

na sebe nepomýšlí.

Vlak, kterým odjíždíš je jenom náhodou

i vlakem historickým.

Puntík na Factory Fashion Marketu!

Poprvé na Factory Fashion Marketu, poprvé kdekoli živě vůbec, Puntík představí a nabídne svou originální tvorbu!

http://www.lovemusic.cz/factory-fashion-market/

Vyhnaní i kolemjdoucí, kteří budete poblíž, přijďte jej podpořit, ostatní držte mu palce!

Puntík má připravenou celou řadu novinek a na muže pamatuje se svou kníratou kolekcí.

Ve čtvrtek, pátek a sobotu bude se puntík koulet hned ve vstupní části!

Krásné léto všem!

kód mód 2011

"Bufík nic moc, zima a nic mně tam Jožka nekoupil. Ještěže se za vstup neplatilo," říká Princezna a já k tomu mohu dodat jen pár fotek (ZDE) a výzvu, ať puntik neváhá příští rok ani minutu a vtrhne do té skvělé karlínské haly jak lavina do Brna.

Phil Marshmallow a Tina

Phil Marshmallow nikdy nechtěl zabíjet. Byl to ten typ chlapa, kvůli kterýmu se začly točit filmy o nezkorumpovanejch detektivech, který jdou po zločincích jak slepice po flusu a jejichž hrubiánskému kouzlu jinak cudné ženy bez váhání podléhají – samozřejmě až na konci filmu. Tina se ale objevila už na začátku, tak to aspoň Philovi připadalo a nechtěl si vůbec připustit, že by se mohl už blížit konec jejich společného příběhu. Každý milostný příběh přeci musí mít i tu zdlouhavou, milostnou část s hrdličkama, nemůže se hned skočit k únosům a vydírání. Ale kdo ví, o co de – Roland prostě Tinu sebral, k tomu nejde co říct. Když někoho sebere Roland, je to jakoby ho vzala voda, odvál čas. Lidi jen vzdychnou nad tím, jak proti přírodě a času je člověk bezmocnej a jdou dál, nebo aspoň dál sedí. Stejně nostalgicky, akorát že i se slzičkou v oku, vzdychnou na policii, když se pokusíte nahlásit únos, což jsem se pokusil – aby mi pak nemohli říct, že jsem je předem neinformoval, než jsem začal sám jednat. To by mi řekli úplně bez slzičky.

Roland je šéf Luigiho ochranky a Luigi není nikdo jiný, než jeden z místních mafiálnských bossů, ledaže by se živil velkoobchodem s ponožkama, jak tvrdí. Podle mě by ale měl přesedlat na velkoobchod s rakvema, ušetřilo by mu to dost peněz. A kdyby do toho Luigi nechtěl jít sám, určitě by měl založit alespoň dceřinou společnost a dát ji ke správě Rolandovi, pro toho by to byl úplný zlatý důl. Když za váma pošlou Rolanda, je to jako by za váma poslali smrtku. A když to přežijete a Roland vám jen třeba předá vzkaz, vypije s vámi kávu a potřese vám rukou, je vám, jakobyste si potřásli rukou se svou smrtkou a od toho dne se najisto dáte na modlení – k Bohu a samozřejmě k Luigimu.

Takže je to jasný Phile, říkal jsem si, nemáš na vybranou, smrtku je třeba zabít. Třeba je Tina ještě naživu, zabít ji nedává vůbec žádný smysl, vždyť je to obyčejná sekretářka – i když takhle hrubě bych jí to nikdy neřekl. Bude se střílet Phile, tos nikdy neměl rád a střílet budeš navíc ty a první. Šest nábojů by mělo na vyčištění jednoho baru stačit, kdyžtak budu hopkat od jedné mrtvoly ke druhé a šacovat je o munici. Pokud mě ovšem Roland prevntivně neoddělá přes výlohu už na chodníku. A třeba tam bude Tina s ním sedět a popíjet pověsnté kafíčko. Mohl bych si přisednout. Ale v tom případě by bylo určitě zavřeno.

Zavřeno nebylo, svítilo se a v Baru u Luigiho na stoličce z ohýbaného dřeva od firmy Ton skutečně posedával Roland a pár jeho kumpánů se motalo kolem. Stačil jsem si vše velmi dobře prohlédnout, protože jsem měl naděláno v kalhotách a trvalo mi pěknou chvíli, než jsem sebral odvahu vůbec vylézt z auta. Spěchat nebylo třeba, Roland svou práci odvádí sám a teď zjevně nic na práci neměl. Měl bych to snadnější, kdybych ho přistihl jak má bouchačku u její hlavy, takhle ho musím oddělat srabácky při svačince, možná že i zezadu. Počítám, že na férový souboj na deset kroků od sebe by se mnou nešel, navíc sebou nemám rukavičky, takže bych neměl čím mu uštědřit políček. Nakonec jsme se rozhodl pro kultivovaný příchod a dvě skleničky té nejlepší whisky, jakou tam budou mít a oni mají vždycky to nejlepší.

Do Luigiho baru občas zabloudí nějaký cizinec, který nezná místní poměry, takže jsou na zákazníky připravení. Dokonce mají i něco jako pokladnu a tváří se při její obsluze, jakoby také vedli účetnictví. Usadil jsem se dvě židle od zcela bezstarostného Rolanda a objednal si rovnou obě dvě sklenky – kdyby náhodou bylo potřeba improvizovat. Neseděl jsem tam ani minutu, upli jsem sotva polovinu z první sklenky, když ze dveří toalet zrovna vaproti mě vyšla ona. Naše pohledy se setkaly a k mému překvapení ten její nebyl vůbec vyděšený ani nervózní, aspoň dokud se nesetkal s tím mým. Tina strnula a pomalu začala přibližovat pravou ruku ke své kabelce, kterou svírala v levé ruce. Nespouštěl jsem pohled z jejích očí a jenom jsem barmanovi oznámil, že tu druhou sklenku už pít nebudu. Věděl jsem, že takhle filmy nekončí, ale začínají.

JAZZ A BARÁKY

Po x dnech mlčení posílám vyhnancům dva tipy. Doufám, že tím strhnu lavinu publikovaných pocitů, postřehů a umění.

BYDLENI-IQ.CZ je zajimavá stránka plná novostaveb, rekonstrukcí, upgradů a jiných architektonických počinů realizovaných v naší zemi. Každý den přibývá nový barák doprovozený o zasvěcený komentář a fotky. Je to dost zajímavý a utvrzuje mě to v odhodlání jednou něco postavit... koneckonců si tykám se třema, čtyřma architektama.

JAZZ.ROZHLAS.CZ je nové internetové rádio Českého rozhlasu, které mě posledních pár dní naplňuje nadšením. 24 hodin jazzu bez mluveného slova a reklam. Krom toho je mi už jasno, co by hrálo v kavárně Vyhnanství. Žádná dokola omílaná Fitzgeraldová a Armstrong, jak se to pouští ve stylových podnicích. Tohle je mnohem originálnější, rozmanitější a modernější proud hudby, který sám o sobě do podniku přitáhne davy lidí.

Blamok a Kvir

Jednoho dne se bájný hrdina Blamok se svou družinou vydal do vedlejšího království hledat dobrodružství, ale již při cestě do Syntaru se jim cosi přihodilo.
„Přenocujeme tady na té skále, před tím než se vydáme přes tu džungli,“ zavelel Blamok a seskočil s koně. Goria a Erdenet také seskočili a vydali se za Blamokem na skálu. „Erdenete sežeň nějakou vodu já rozdělám oheň,“ řekl Blamok a začal z vaku vyndávat křemeny. Erdenet přikývl a zmizel v lese. Po vydatné večeři ulehli k spánku a Goria měl první hlídku. „Vstávejte, vstávejte, něco tu je!“ vykřikl Goria uprostřed noci a tasil svůj dlouhý meč. Blamok se sotva zvedl a už na něj běžel rozběsněný obrovský medvěd. Než stačil tasit, měl už mohutné drápy hluboko ve své hrudi. Rána ho odmrštila ze skály dolů.
„Za Blamoka!! zařval Goria a zaťal meč medvědu do žeber. Erdenet hbitě napnul luk a vystřelil hned dva šípy medvědovi do týla. Medvěd se ohnal po Goriovi a udělal mu ošklivý šrám na rameni. Popuzený Erdenet vyslal další šíp, který se ale odrazil od chundelaté srsti té krvelačné bestie. Goriovi začal tělem proudit adrenalin a z jeho tváře sršel vztek. Vyrval meč z těla medvěda, hbitě přeťal obě jeho achilovky a medvěd padl na kolena s hrozivým řevem. Erdenet si dával záležet s poslední střelou, vyčkával na vhodný okamžik „Teď“, říkal si v duchu, pustil tětivu a šíp našel cestu přímo skrz medvědovu tlamu. Medvěd padl v smrtelných křečích na zem. „Gorio, jsi v pořádku?“ volal Erdenet. „To nic není, spíš mě trápí, jestli to přežil Blamok, ten sráz je hodně vysoko,“ řekl Goria a chytil se za rameno.
Mezitím Blamok padal dolů ze srázu a tvrdě narážel na kamení. Sráz byl vysoký tak padesát sáhů a hrdina nemyslel na nic jiného, než jestli jeho druzi zvládnou tu bestii. Už se blížil k zemi, když spatřil pod sebou řeku. „Musím spadnout do vody, jinak je se mnou konec!“ zamumlal si a vší silou, která mu ještě zbývala se odstrčil od skály. Jeho tělo našlo cíl jen těsně. Vtom ztratil vědomí. Když se probudil, všechno ho bolelo. Byl to sice rostlý válečník, i tak se zdálo skoro neuvěřitelné, že neměl nic zlomeného, byl jen značně pohmožděný. Rozhlédl se kolem sebe. Kolem něj se rozprostírala džungle a on byl vyplavený na břehu řeky. Prohlédl si rány a vymyl je. Vypil jediný léčivý lektvar co se mu při pádu nerozbil a rány od medvěda si pokryl hojivou mastí a převázal cáry ze své plátěné košile.
Asi tak po dvou hodinách se vydal hledat cestu zpátky za svými společníky. Proud řeky ho musel odnést daleko, ale doufal že cestu k přátelům najde dříve, než jeho najde nějaká místní bestie. Prodíral se lesem už dobré dvě hodiny, ale cestu pořád nenacházel. Všude kolem sebe slyšel podivné zvuky, ale nepřikládal jim příliš velkou váhu. Asi tak po hodině se mu to začalo zdát divné, být pronásledován - to neměl rád. „Co po mě chcete, nemám u sebe nic cenného!“ zaburácel až se z leknutí zvedl z korun stromů oblak ptáků. Chvíli se nic nedělo, ale pak se z lesa začali vynořovat podivní lidé s oštěpy, zahalení do kusu hadru. Jali se Blamoka obkličovat a jeden z nich vykročil vpřed. Chvíli mumlal něco podivnou řečí, kterou Blamok nikdy předtím neslyšel a ve chvíli, kdy to vypadalo, že po něm skočí všichni najednou zkoprněli a rozutekli se. „Co děláte? Bojíte se mě snad, zbabělci?“ vysmál se jim Blamok. Zanedlouho se však měl dozvědět, čeho se muži tak polekali.
Mezi stromy se plazilo něco obrovského a lesklého. Byl to had. Blamok poznal, že je to škrtič, alespoň 10 sáhů dlouhý a tlustý tak, že obejmout by ho šlo stěží. Chvíli Blamoka pozoroval, Blamok pomalu tasil svůj legendární meč, jenž se honosil jménem Tard a vyčkával na to co had udělá. Konečně po něm had vystartoval a Blamok mu sotva uhnul, ani neměl čas na nějaký výpad mečem. Se zuřivým výrazem ve tváři se Blamok rozeběhl do útoku, ťal hada, ale nezdálo se, že by utržil vážná poranění. Had znovu vyrazil a tentokrát se strefil. Kousl Blamoka do levé paže, ten ale neváhal a zasadil hadovi další ránu. Had začal kroužit kolem, jakoby na něco čekal a Blamokovi bylo bohužel jasné proč. Část ruky měl paralizovanou a postupovalo to dál. „Musím tu bestii vyprovokovat a co nejrychleji jí setnout hlavu jinak se stanu její kořistí,“ pomyslel si Blamok a namířil svůj meč na hada. Z meče vyletěl s burácivým zahřmením oslňující žlutý blesk hadovi přímo do těla. Had zasyčel bolestí a vrhl se na Blamoka. Ten, ještě dezorientován ránou blesku, nestihl uhnout a had ho pořádně objal. „Co mám dělat, meč mi klouže z ruky. Když ještě chvíli počkám, rozdrtí mě na kousky,“ pomyslel si. Blamok sebral poslední síly co mu zbývaly a se strašlivým bojovým řevem pevně sepjal svůj meč a zatínal jednu ránu za druhou bezmyšlenkovitě pořád do jednoho místa. „Moje tělo ti nebude potravou ty krvelačná bestie!!“ zvolal a zasadil hadovi poslední mocnou ránu. Se sípotem omdlel bolestí. „Už být vzhůru? Rozumět mi? Já být náčelník našeho kmen. Já jediný ve vesnici, kdo umět tvá řeč. Ty být hrdina! Zbavit nás našeho démon, my uctívat tě jako bůh,“ řekl stařešina. Teď teprve Blamok poznal, kde je. Byl v ponuré chatrči a na sobě měl něco jako obvazy, které zapáchaly zřejmě po nějaké masti. „Děkuji za záchranu a to s tím hadem to nic nebylo. Jak dlouho tu jsem? Musím za svými druhy určitě mě hledají!“ řekl Blamok a odkašlal si. „Ty tu být čtyři západy slunce. My ti dnes sundat obvaz a s tebou oslavit tvé vítězství a naše záchrana. Ty přijmout od nás druhé jméno Kvirinkvol – ten, jenž zabít Kvira, krále hadů. A také přijmout tetování válečníka,“ odvětil stařešina a mírně se poklonil. „ Dobrá, děkuji. Rád přijmu vaše dary a posedím s vámi, ale potřebuji se již zítra vydat na cestu. Přátelé určitě ještě nějaký čas budou čekat na můj návrat, ale nesmím otálet,“ odvětil Blamok. Po večerní oslavě stařešina Blamokovi slavnostně předal náhrdelník z hadích zubů a dal mu také hadí měch s vodou na cestu.
Tak končí jeden z příběhů o Blamokovi Kvirinkvolovi, hrdinovi dávných časů.