Překonání osobního rekordu sledovanosti (žádný marketing)

Zdá se, že naprosto nepřekonatelný vliv na sledovanost a troufnu si z vlastní zkušenosti říct , že i částečně na prodej, má, když se dostanete do fler novinek - tedy mejlu rozesílaným každé pondělí všem nakupujícím i prodejcům, kteří si o to řekli, nebo neřekli si, že nechtějí. Tuto skutečnost však naprosto nijak nemůžete ovlivnit, výběr do novinek je zcela v rukou flertýmu.

A protože fler prostě roste každým měsícem (o tom si můžete číst a strategicky pro vlastní účely spekulovat také na fleru), tak mě až překvapilo, jak velký vliv novinky mají.

Naposledy jsem to štěstí měla tuším někdy v říjnu a v pondělí 25.ledna 2010 přesně někdy po jedné hodině znovu a přineslo mi to naprosto rekordní sledovanost - přes osmset návštěv za den, což je vůbec nejvíce v historii mého sledování na googlu analyticsu od 1. března 2009, jakož zřejmě jistě celkově vůbec, protože prostě fler byl před tím prcek.

Jednalo se o tento zápisník:



Přesná čísla říkají 838 návštěv, 3183 kliknutí. Pro srovnání běžně puntík za den navštíví průměrně nejvíce od 100 do 200 návštěv a v historii další nejsledovanější výrobek a to také díky tomu, že se dostal do novinkového mejlu, byl palubní deník a měl 1825 kliknutí, tedy o polovinu méně.

Tak trochu jsem doufala, když jsem v sobotu vkládala první šité bubliny a setkala se s velmi pozitivními reakcemi, že by se třeba náhodou mohly dostat do novinek, ačkoli jsem tam byla před týdnem... A štěstí se na mě usmálo. Ve 13.30 přišel novinkový mejl a nyní v 15.30, tedy za dvě hodiny, se mi počet shlédnutí Béďi zvýšil dvakrát tolik, než za poslední dva dny.

(Mimochodem Béďa se cítí roztrpčen, že mu ani jeden vyhnanec nad jeho k sežráním kukučem níže nerozplýval - dokonce mi dnes při nafocování ještě jedné bubliny odmítl kvůli tomu modelkovat!)

A ještě ukázka všech minulý týden vložených nových zápisníků - aneb takto to dopadlo se všemi záložkami, které jsem plstila po dobu silvestrovského pobytu v Kuchaři:

Valentýn Dobrotivý...

...je stará a pochopitelně výborná veselohra s Oldřichem Novým v hlavní roli. O jiném Valentýnu nic nevím a nechci vědět, akorát prostě mě to zrovna napadlo... Tohleto:





... a šlo to do prodeje. První textilní dekorace u puntíka, malý odkrok od plstění... A na zkoušku šly do nabídky také tyto linorytové dekorace:





Uvidíme, jak si povedou...


Další novinkou je nová krásná modelka... Co říkáš Béďo?



Jo, aha, míítů :o*

- - -

Nemohu žít tak lehkomyslně, jako jsem žila dosud. V pětadvaceti už má mít člověk rozum. Měl by vědět, co chce a co ne. A proto jsem nechala školy. Nebylo to jednoduché rozhodnutí. Studium hrálo významnou roli v mém životě velmi dlouho. Nechci zcela potlačovat jeho význam, zejména poslední léta strávená na FF UP v Olomouci pro mě byla přínosem. Jazyk i literatura pro mě nabyly zcela nové podoby a významu. Dál však jít už nechci a ani nemohu, protivila bych se sama sobě. Probudilo se ve mně srdce. Neznámým jazykem mi vypráví příběhy. Nechci, aby přestalo. Jazyk srdce je jiný než jazyk lidí. Je plný krve, je to jazyk ducha. Je těžké mu porozumět. Ale je to nezbytné. Musíme si jej znovu osvojit. Na FF UP jej nevyučují.

Pro všechny vyhnance ať nový rok dobrý

Jan Amos Komenský v 21. století (slohovka mého bratra)

Ve 21.stol. našeho letopočtu , roku 2010 se stala zajímavá historicky neuvěřitelná událost. Jan Ámos Komenský se ničehož nic objevil na Staroměstském náměstí. Nikdo nechápal , jak se tam vůbec mohl dostat nebo co se stalo že dávno zesnulý člověk teď stojí mezi nimi. Tvrdil, že se ráno probudil uprostřed náměstí a cítil v žilách neuvěřitelnou sílu. Od té doby co se objevil v 21.stol. zíral na lidi , kteří kolem něho procházeli s mobilními telefony a různými technologiemi. Zdejší lidé , kteří se zajímali o jeho životní dílo , si Ámose vzali na starosti a začali ho seznamovat s nynějším světem. Ukázali mu , co jsou to počítače , dali mu mobilní telefon , který ho fascinoval jako první hned po prozření do 21.stol. I přesto , že byl z jiné doby , tak chápal jisté věci mnohem rychleji než někteří lidé. Velmi nadaný pedagog Jan Ámos Komenský si našel přítele , který vyznával hudební styl „gotiku.“ Jeho nový přítel Richmond mu pustil ghotickou skupinu Cradle Of Filth a Ámos si ji velice rychle oblíbil. Všichni o něho měli samozřejmě obrovský zájem a Česká Republika se stala jedním z nejnavštěvovanějším turistickým centrem. Ámos se kromě nových technologii a hudby zajímal také o současné školství. Když přišel do náhodně vybrané školy , byl nemile překvapen. Děti byli neukázněné a zcela nic nevěděli , jako by je posedl nějaký démon. Bylo tomu opravdu tak. Pán hlouposti ovládl děti a jejich inteligence byla takřka nulová. Démoni přebývali v tělech nevinných dětí a proto se rozhodl Ámos proti tomu bojovat. Založil si účet na Facebooku a tam založil skupinu s názvem „Revoluce ve školství.“ Tato skupina se stala obzvlášť rychle oblíbenou , ale pořád to neřešilo „tupost“ dětí. Ámos přišel na to jak se sem vůbec dostal. Měl nadpřirozené schopnosti a přišel na to , že sem sestoupil ze světlých výšin a dostal zvláštní poslání. V tom okamžiku usnul. Když se o pár hodin později probudil zjistil že má na prsou nebeské znamení. Oči mu modře svítili , v ruce držel hůl a na jejím konci byl nádherně zářící modrý kámen , který dodával holi kouzelnou moc. Na hlavě měl šedý špičatý klobouk a na sobě bílé otrhané oblečení. Přihlásil se na Facebook a zjistil že pán zla založil také skupinu do které se začali bezmyšlenkovitě přidávat lidé. Jeho revoluce se zdála být neuskutečnitelnou a proto se vydal do ulic mezi občany. Marně někomu vysvětloval situaci a tak chodil bezcílně po Praze. Najednou narazil na místo , které mu přišlo nějak zvláštně temné. Rozzářil svou hůl a pozorně se zahleděl do zdi , poté řekl nějaké zaříkávadlo a zeď se rozevřela. Naskytl se mu pohled do světa Pána hlouposti a ihned do něj vstoupil. Byla zde označena nějaká cesta a tak se Ámos vydal po ní. Hned za rohem ho napadl démon , kterého vyřídil jedním kouzlem. Pokračoval dál a po cestě ho napadali další démoni. Došel k obrovským zlatě lemovaným dveřím. Najednou ho začalo pálit znamení na prsou , bleskově mu došlo že za těmi dveřmi je ten koho hledá.Bouchnutím hole otevřel dveře a vešel dovnitř. Na zlatém trůně vystlaném hedvábím seděl Pán hlouposti. Měl rudý obličej , černý plášť a žluté zuby. Okamžitě se pustili do souboje. Ámos vyřkl zaříkávadlo a během chviličky Pán hlouposti padl na zem. Království Pána hlouposti padlo a Ámos se objevil před tou zdí , kterou vešel do toho království. Okamžitě se teleportoval do svého obydlí a přihlásil se na Facebook. Skupina Pána hlouposti byla ta tam. Vyrazil do škol. Žáci byli klidní , ukáznění a bez problémů věděli odpověď na každou otázku. Ámos se vrátil do svého obydlí a zavolal svému příteli Richmondovi. Povyprávěl mu celé své dobrodružství do detailu.Poslechli si spolu nové album skupiny Cradle of filth a pak usnuli. Když se ráno Richmond probudil zjistil že Ámos zmizel. Poté mu došlo , že splnil své poslání a vrátil se do světlých výšin.

Linorytmánie... (call battle!)

PF 2009

Za devatero řekami a devatero horami leží říše pohádek,
kde všechno dobře dopadne a zlý dostane na zadek.

To u nás není čím se chlubit, nemáme tu pořádek,
u nás všichni zloduchové v klidu baští ovárek.

V ulicích to kočky škrábou do každé druhé omítky:
„Věci se hýbou, z hor k nám kráčí tajemný rok devítky.“

Kouzelný a pohádkový, spravedlivý, nesmlouvavý: rok s devítkou na konci.
Rok, kdy všechny princezničky rozeberou pitomci.

Puntík na Hobby.cz

Tak se náš milý Zámek, coby Puntík dostal do internetového zpravodajského impéria idnes, přesněji do sekce hobby. Již se všichni těšíme, kolikže nových nadšenců a nadšených nakupujících přibude.
/Puntík na hobby.cz

Houbová sezóna u puntíka...

Poézie na internetu

Protože vím, že zvláště široký pro poezii dýchá, pracuje a velmi mnoho obětuje, posílám zajímavý odkaz. V předminulém Respektu jsem našel článek věnovaný blogu jistého Kučery. V článku stojí:

„Chtěl jsem to postavit na hlavu. Obrátit to naruby,“ říká básník Vojtěch Kučera (1975) o tom, proč se po dvou knižně vydaných sbírkách rozhodl vytvářet tu třetí prostřednictvím internetu (nehybnost.blogspot.com).

Celý článek si můžete přečíst z pirátského pdf, které je ke stažení ZDE (1,8 mega).

The New Yorker, Nov. 17, 2008

Art director magazínu Time Arthur Hochstein sestavuje rok co rok žebříček top deseti nejlepších časopiseckých titulek. Žebříček za rok 2008 si můžete prohlédnout ZDE. Hochstein ke svému hodnocení vždy přidává krátké povídání. Komentář z loňského roku věnovaný vítězné titulce vám teď přináším v překladu, zaznívá v něm totiž leccos zajímavého. Vyhrál samozřejmě New Yorker ;)

Legendární ilustrátor a designer Milton Glaset často mluví o čtenářích časopisů jako o "kmenu". Jistě jen málo časopisů tuto myšlenku demonstruje lépe než The New Yorker, který šije svůj obsah a redakční skladbu na míru čtenářům jistého přesně určeného nastavení mysli bez ohledu na to, kde žijí. Toto jasné sebeurčení dává New Yorkeru velikou volnost při tvorbě titulních stran. Dává redakci možnost mluvit zvláštním kódem určeným členům kmene. New Yorker tuto svobodu využívá opravdu skvěle a tento seznam, který vám přináším, by mohl být klidně naplněm jen jeho titulkami. Já se však zaměřím na jedinou: titulní stranu, která vyšla ihned po prezidentských volbách. Ilustrace od Boba Staakea zobrazuje měsíc - chytře zbavený vnitřku tak, aby zobrazoval písmeno "O" z názvu časopisu - vrhající svůj svit na Lincolnův památník. (Nejsem si jist, že by se v této záři mohly sloupy tak moc odrážet, ale co, to je umělecká licence.) Proč je tato titulka skvělá? Nepředvádí nějaký vítězný tanec. Spíše šeptá čtenářům (kmeni): "Všechno je v pořádku - naše země je zase v bezpečí." Celá scéna je situována do nočních hodin, kdy se sice dějou různé nekalé věci, ale je to zároveň čas, kdy lidé bezpečně a klidně spí. Krom toho je celý výjev krásně vyveden. Podtrženo: tato titulka je zkrátka vynikající.

Halloween

>>The kids are trick or treating, the parents wait on the street with their iPhones. Another beautiful New Yorker cover by Chris Ware.<<

Právě vymýšlím pro jeden nejmenovaný kulturní, podzemní časopis titulní stranu a říkám si, že je to zvláštní práce... koukám se kolem a přemýšlím....

Každopádně hodny obdivu jsou titulní strany New Yorkeru. Vyhrávají pokud vím pravidelně hlavní ceny v nejrůznějších závodech o nejlepší titulku. Mají v sobě kus velmi jemného vtipu a velký výtvarný cit.

V našich poměrech může konkurovat pouze Respekt s Reisenauerovými kresbami. Avšak New Yorker je podle mě stále o koňskou délku napřed. Důvodem je podle mě předvidatelnost Respekťáckých obálek, které jsou tak nějak vždycky stejné, že ano. Styl kreseb je perfektní, ale neměnný. Humor je vždy lehce drsný. Je to něco, o čem všichni víme, že to je dobré, líbí se nám to, ale nestojí to už dávno za řeč. Při vší kráse Resenauerovy titulky nepřekvapují.

Proti tomu New Yorker nemá v titulních stranách takovou jednotnost.. mění se styly, výtvarníci. Vtipy jsou oproti Respektu o dost jemnější a chytřejší (kolik titulek Respektu stojí prostě na karikatuře obličeje a nějakém více méně urážlivém nápise?). Zdá se to možná zvláštní, ale Halloweenská titulka mě šokovala, překvapila, dostala. Je to něco, s čím se chci dělit.... a taky tak činím.

Různé titulky New Yorkeru viz ZDE.

PS: je to nefér, že biju do Respektu, je tím nejleším co máme a prave sem koukal na novy cislo a to ma velmi vtipnou titulku. Respekt je proti všemu ostatnímu.. řekněmě Reflexu a Týdnu o 7 lig kvalitnější a perfektnější. Takže aby bylo sprevedlivo na světě: Reflex a Týden sou šit šit šit šit šit.

Unavený Bob

Bob padl únavou na postel. Matrace byla ještě v igelitu, opřená vedle o zeď, takže si o překližku narazil rameno, pánev a čelo. Ta bolest Boba probrala. Zvedl se, hodil matraci jen tak na postel a samou únavou na ni opět padl. Po chvíli vstal, sundal z matrace igelit, došel si pro peřiny a definitivně si lehl. Záhy však zjistil, že nemůže usnout. Pořád musel myslet na všechny ty vyčerpávající věci, které se mu dnes celý den děly. Vracely se mu celé otravné konverzační epizody se spolupracovníky, problémy s uložením příliš těžkých duralitových kvádrů, drhnutí hřídele rotačního stroje poté, co na ni omylem nechal vytéct vyjetý olej z hradlové propustě. Teprve poté, co se hodinu a půl marně snažil usnout, vyčerpáním usnul.

V šest ráno zazvonil budík a Bob s překvapením zjistil, že tentokrát je plný síly. Pokusil se zvednout z postele, ale v tom okamžiku poznal, že celá jeho síla spočívá právě v tomto blaženém postelovém ležení, a že pro vše ostatní je předem vyčerpán. Vyčerpáním vstal. Jestli mne dnes ve fabrice nezastoupí u míchačky Ruda, tak končím. A taky skončil. Nebylo ani po obědě a Bob už si za vnějším plotem fabriky vychutnával volnost jako každý jiný nezaměstnaný. Kde dneska sehnat práci, říkal si kolem druhé hodiny odpolední, když platil kafe. V Edmontonu by mě možná chtěli. Ale Edmonton je v Americe nebo Kanadě. Na letenku bych sice měl, ale ten trapas hned v letadle, když by se mne krásná letuška cizím jazykem zeptala, jestli si dám kafe, jestli mi není špatně, jestli jsem dobře připoutaný… Netuším, na co by se mne mohla zaptat, aby šlo jen správně kývnout. Představa, že ona něco zašveholí, já kývnu, že ano a ona mne odepne od sedačky a půjde mi pomoci s močením… Ne, v Edmontonu to rozhodně zkoušet nebudu, ani kdekoli jinde za hranicemi.

Chorvati a Slovinci prý umí často česky. A mají snad i továrny, kde by mohli potřebovat laboranta kvality difusních hlavic. Pokud to u nich nedělá normální nástrojář jako ve Feroně. Navíc pochybuju, že zrovna tovární Chorvati a Slovinci se v češtině vyznají, to spíš plážoví prodavači zmrzlin, nebo hoteliéři. V Čechách už ale makat nebudu, všichni mě tu chtěj jen proto, že Unie mou profesi v každé větší továrně vyžaduje, dělám pak ale něco uplně jinýho, něco, na co nikdo jiný nemá specializaci, povětšinou něco, na co žádná specializace neexistuje. Bob se zarazil. A co Rejkjavík? Sice neumím islandsky, ale je to krásná země, prý tam mají nejvyšší hustotu nobelových cen na jednoho obyvatele. Nemůžu sice říct, že nemám rodinu, nemám ženu, nemám přátele a tak si můžu jet kam chci, ale kdo to dnes sakra může říct? Leda nějaký odstrčený dědek, nebo někdo, kdo měl fakt smůlu, větší než já včera. Můžu se na všechno vykašlat!

Bob se zvednul a vyrazil do nejbližšího obchodu s knihami, tam se zeptal, ve kterém obchodě s knihami se dá sehnat učebníce islandštiny a tam pak také zašel a učebnici koupil. Doma se docela divili. Proč jsi zas odešel z práce? A proč se chceš učit islandsky? Bob vyčerpáním padl do dřezu.

V čem tkví jádro pudla grafiky?

SS: Včera při prezentaci své práce jste se hodně zaměřoval na proces tvorby: mluvil jste ke grafickým designérům a v takovém případě může být velmi zajímavé zaměřit se na proces a možná zapomenout na konečný viditelný výsledek. Avšak ve skutečném světě je jedině konečný výsledek tím, co komunikuje, a proces vzniku díla se zcela ztrácí. Jak se s tím vyrovnáváte?

PB: Setkávám se s tím každý den. Když učím ve škole, často potkávám studenty, či bývalé studenty, kteří se pokouší uplatnit v běžném světě. Srovnávají svou zkušenost z působení na škole se zkušeností, kterou získali v praktickém životě při práci pro různé společnosti. V podstatě si vždycky stěžují: "Klient nerozumí mé práci. Nemůžu dělat to, co bych chtěl dělat." Neřekl bych, že to je chyba klientů. Jedná se o vztah mezi dvěma stranami, takže nelze házet vinu jen na příjemce. Většinou docházím k závěru, že se stala nějaká chyba v komunikaci, konkrétně se hlavně zanedbává vysvětlování procesu. My se při své práci snažíme většinu času ostatní zúčastněné do procesu zatáhnout. Pokud tohle neděláme dostatečně důkladně, může dojít k nedorozumění. Víme, že když jen nakonec přijdeme s výsledkem, který prezentujeme někomu, kdo nevidí, jak jsme se k výsledku dostali, je pro něj velice obtížné designu porozumět. (...)

Když vysvětluji svou práci, považuji za velmi důležité říci, jaké informace jsou dostupné na začátku a jaká je na ně odpověď, takže můžete sledovat trajektorii. Je to lepší než nechat lidi před svou prací stát, aby o ní přemýšleli jako o nějakém uměleckém díle, protože v tomto případě musí být příjemce dostatečně chytrý, aby pochopil oč jde.

SS: Takto to chodí s klientem. Ale nakonec se věc dostane ven do ulic, kde na ni někdo bude koukat a v ten moment o procesu tvorby nic netuší...

PB: Ano, nevyhnutelně. Ale myslím si, že zaměřením na proces tvorby a zapojováním jiných stran do něj, redukuješ možnost nedorozumění, protože se koukáš na tutéž věc z různých perspektiv. Raději než vnucovat svou perspektivu jiným lidem, měl by sis osvojit více hledisek, aby jsi viděl, co se děje, když na to koukáš očima náhodného kolemjdoucího a snažíš se pochopit, co tenhle design dělá, jak jej lze interpretovat. Dělám si tyto mini-testy, abych viděl, co se stane v ulicích, avšak dělám je před tím, než se to do ulic dostane. (...)

(Úryvek z rozhovoru s Peterem Biľakem, celý k nahlédnutí ZDE)



Způsob, jakým Biľak mluví o designu mi přijde osvětlující. Daří se mu myslím vyjádřit a pojmenovat spousty problémů, o kterých sám přemýšlím. Snažil jsem se nedávno (snad kvůli textům pro grafické studio dusot) vyjádřit, co je pro mě jádro grafického designu. Tenkrát jsem to nedovedl. Kroužil jsem jen donekonečna kolem výkřiku: "U grafiky se musí hlavně přemýšlet." Mám dojem, že v tom to přesně všechno je. Jak to ale osvětlit? Že by mi pomohl právě Biľak?



Výchozí situace: Představte si proces vymýšlení loga. Máte za úkol navrhnou logo instituci, která se jaksi jmenuje, věnuje se čemusi a před vámi je čistý papír.

Každá grafická tvorba je na začátku hromádka vstupních informací, na které grafik hledá odpověď. Zkoumá na začátku, co o problému ví a množství informací rozšiřuje. Dělá spousty rozhodnutí a omezení, přidává k informacím další a další. Čím víc informací přidává, tím více se stahuje smyčka kolem hledaného řešení, které nakonec vypadne jako rozumná, snad dokonce i jediná možná, odpověď.

Lze dopředu říci, na základě čeho se ta rozhodnutí mají dělat? Co je třeba posuzovat? Ne. Pravidla nejde stanovit. Lze poté říci, na základě čeho byla rozhodnutí učiněna? Ano. Naopak to funguje. Grafik dovede každé jedno své rozhodnutí vysvětlit. Dovede jasně říct, proč se vydal určitým směrem a použít u toho pojmy a důvody, kterým laik porozumí. Jen nesmí být grafik líný.

(odbočka: Biľak o tom myslím mluví o kousek dál. Říká, že například filmoví kritici mají vypracovaný diskurz, v jehož rámci dovedou jasně a přístupně běžným lidem nějaké dílo vysvětlit. Grafici na to rezignovali, nikdy to neuměli, či kdo ví co. Biľak mluví o tom, že grafickými hrdiny jsou pro něj právě lidé, kteří dovedou o grafice mluvit na stránkách obyčejných novin, dokážou to vysvětlit obyčejným lidem.)

Biľakova lekce: Grafik nesmí být líný jasně a racionálně o své práci přemýšlet a mluvit. Zvláště před klientem, který si tyto výklady s radostí poslechne a na základě nich vám dá práci a peníze. Klient musí chápat design, musí vidět logiku vašeho loga, jinak jen mávne rukou a jde dál. Lidé jsou totiž graficky negramotní. Ještě negramotnější než v případě filmů či literatury. A tyhle hrátky na komunikaci s klientem jsou prospěšné pro grafika hned dvojmo: klienta je dobré neustále vtahovat do své práce nejen proto, že jej to činí spokojenějším a otevřenějším k proplácení faktur, ale také to grafikovi pomáhá vyhnout se nebezpečím slonových věží. Aby byl grafik schopen činit správná rozhodnutí, nestavěl na falešných domněnkách a nemístných očekáváních, musí pustit do své práce vnější vlivy, jinak udělá design bez duše, účet bez hostinského a pudla bez jádra.

lookbook.nu

Narazil jsem právě úplně náhodou na lookbook. Je to web-dva komunitní sranda, do které může kdokoliv poslat svůj model = fotku, na které bude v nějakém supr módním kostýmu. Člověk to nahraje, po způsobu flickru si obrázek okótuje, aby si všichni mohli povšimnout, že ty brejle jsou od RAyBAn, že ten kabátek je Dior pořízenej v sekáči, že ty punčochy jsou z hadí kůže atd. Taktéž je definována barevná paleta, kterou člověk svým úborem razí. No a pak už se jen kometuje, boduje, hodnotí, kňourá blahem atd. Obliba mezi mladými dámami je na první pohled naprosto gigantická.

Mě osobně na tom fascinuje úroveň fotografií, jsou to vesměs pokusy o parádní módní foto. Někdo to umí lépe.. někdo až bezmála profesionálně dokonale... někdo hůř, ale ve všech příspěvcích je cítit jaksi vyšší vkus.

Protože mi na módě až tak nefrčí, je to pro mě hlavně plejáda krásnejch holek a zajímavých fotek, který mají často to něco navíc, co naprosto zoufale chybí například megafotobankám, se kterýma jsem nucen pracovat v práci. Starší pány při procházení jednotlivými příspěvky potěší šmírácké nadpisky každého postu, které umiformě sdělí věk a národnost modelky a modela.. krása zkrátka

Napadá mě nad tím, že určití vyhnanci mezi námi (možná punťa, možná zámek) by tohle měli velmi pozorně prozkoumat. Když jsem si toho asi před půlhodinou všim, hnedle mě popadl pocit jakéhosi polo-bingo efektu... že by tohle mohl někdo udělat v českém prostředí? Že zrovna tohle by mohly všechny fleračky bezmezně milovat? No nechávám k podumání.

Neville Brody, legenda po letech vrací úder

Jak známo, stávám se čím dál větším úchylem na časopisy. Bystrozraký však zůstává na svém. Stále stejně přízemní, stále stejně nepoučitelný. Odmítá tleskat a sklánět hřbet před dílem velikána. Že prý ani kdyby to bylo zadarmo, válelo se to na ulici, prý ani pak by tohle neprolistoval. Nechci utrácet váš čas nějakým vysvětlováním, kdo je ten Brody a proč vrací úder, protože to asi zajímá asi jen mě.. no ale prostě... dávám k posouzení. Přijde vám tohle jako šit?

Arena Homme+ Magazine Issue 32 "Popaganda" from Research Studios on Vimeo.

Jak pracuje šicí stroj

Doufám, že tato věc zaujme zdejší rukodělné vyhnance. Sám jsem tomuhle totiž nikdy nerozuměl....a velice mi to vrtalo hlavou...ne tak moc, abych se na to kohokoli zeptal, ale vrtalo.

hýbací gif viz: swiss miss

Pozvánka na výstavu