Pavučina slov

Jelikož vyšel počin, ve kterém mám publikovánu jednu báseň, rozhodl jsem se tuto knihu si koupit. Jedná se o výběr básní z internetových literárních serverů. Každý autor je reprezentován jednou básničkou, výjmečně dvěma kratšími na jedn straně. Jako reakci na čtení tohoto trpkého svazku rozhodl jsem se zamyslit hlouběji také nad "internetovým básnictvím" jako takovým, s přihlédnutím k tomu, jak se o tomto fenoménu píše v tvaru. Respektive s přihlédnutím k tomu, jak se na internetu diskutuje o tom, jak se o tom píše v tvaru. Tvar č.20 mi totiž bohužel unikl. Tuto úvahu, kterou jsem publikoval na písmáku a po půl hodině za ni dostal tři výběry!!!, v upravené verzi publikuji i zde. Defakto jde totiž o mou první knihu defkto.

...

Výběr internetových básní s názvem Pavučina slov bych nazval výběrem vážně míněné poezie. Jedná se totiž o výběr, zaměřující se téměř výhradně na poezii (když pominu pár krátkých prozaických textů), která se o něco zajímá, která chce být poezií a které se to vždy alespoň náznakem daří. Tyto charakteristiky přitom nejsou vůbec samozřejmé, zvláště, když si uvědomíme, že tento výběr má reprezentovat internetovou tvorbu. Drtivá většina básní každodenně publikovaných na internetových serverech nemá ambice se o něco zajímat, spíše jde o reflexe, exprese či prostě šmodrchání něčeho daného. Zrovna tak není běžné, že se autoři ve svých básních snaží tvořit poezii. Stačí některého průměrného autora „napadnout“ srovnáním s poetickými velikány příbuzného stylu a hned ve své obraně přizná, že „si jen tak píše básničky, nepotřebuje dělat velkou poezii.“ Básně vybrané v Pavučině slov mne mile překvapily zejména tím, že jsou vybrány s ohledem na obě tyto ambice, které by se daly shrnout jako snaha o tvůrčí přístup k obsahu i formě.

Nemohu říci, že by kvalita všech básní byla nějak závratná. Mohu ale říci, že podařených básní je ve sbírce nadpoloviční většina a ty ostatní je velice inspirujícím a vkus tříbícím způsobem doplňují: v tom, jak se pokoušejí být také takové a téměř se jim to daří.

Dalším překvapením pro mne bylo zjištění, jak mnoho je ve sbírce dobrých básní od autorů, které jsem na internetu nikdy nečetl - a to se zde pohybuji asi osm let. Elita internetu, jak já ji znám, tvoří jen zlomek toho nejlepšího, co v Pavučině slov je. Tímto bych chtěl vzdát velký hold editorce, která dovedla vypátrat tolik jednotlivých (relativně) kvalitních autorů a ještě od nich vybrat básně navzájem se doplňující. Neustále ve sbírce narážím na sousedící básně, kterým je společný nějaký motiv, téma, jazyk a podobně. Čtenář tak není souvislým čtením almanachu rván na kusy, ale naopak je veden k plodnému, srovnávacímu způsobu čtení. Takto by se měly dělat almanachy.

Bohužel jsem neměl to štěstí číst onen na internetu hojně diskutovaný článek od pana Pioreckého ve dvacátém čísle Tvaru (pošle někdo scan?). Nicméně jsem vyrozuměl z diskusí některá obvinění, snažící se shrábnout ze stolu téma internetové tvorby tak říkajíc v rámci jednoho článku, jakoby šlo o dotěrný hmyz. Čestnější by podle mne bylo problematiku literárnosti internetové tvorby ignorovat, než se ji snažit vyřešit jedním slepě intuitivním šmahem. O této diskusi mluvím hlavně proto, že právě vydaná Pavučina slov s mnoha paušalizujícími obviněními svou kvalitou polemizuje, nebo jim přímo protiřečí. Tato obvinění typicky vyvstvávají především z toho, že dotyčný literární soudce nedokázal „v tom bordelu“ nic najít a tak soudil alespoň to nejlepší, co mu za těch pár hodin či dní uvízlo společně s oním bordelem. Jinými slovy, kritika internetové tvorby evidentně není schopna zajít za kritiku internetu jako takového, není totiž zvyklá od něho odhlížet. Jde spíše o kritiku vyhledávacího systému. Přiblížím to malou ilustrací.

V tvorbě papírové by komplementární problém mohl znít: jak najít mezi miliardou kýčových "zápisků do šuplíku" skutečné literární dílo? Tento problém byl historicky nějak řešen, aniž by vznikaly teorie o tom, že z psaní do šuplíku nemůže nic vzejít. Byl řešen tak, že literární vědci šli naproti těm šuplíkářům, kteří dokázali jít naproti zase jim a pokoušeli se společně o vylovení výjmečných autorů z moře šuplíkářů. Postoj, jaký by měli tito vědci zaujmout k internetové poezii, je podle mne zrovna takový. Nikoli plést se do práce sociologů a kritizovat systém, ale hledat v systému ty autory, kteří jim svou tvorbou a schopností zviditelnit se vycházejí nějak naproti.

Samozřejmě nepopirám znesnadňující a možná i destruktivní účinky současného nastavení internetového systému, který nemotivuje ke koncepčnosti tvorby a nedovede kvalitu účinně vyvyšovat nad průměr. To ale není objektem zkoumání literárního vědce. Pokud ano, není v tu chvíli literární vědec literárním vědcem, ale spíše inženýrem. Oba jsou potřeba, ale nesmí se zaměňovat. V kontextu apokalyptických výroků literárních kritiků o internetové tvorbě by totiž zrození almanachu Pavučina slov muselo být chápáno buďto jako zázrak, nebo jako důkaz, že problém je trochu složitější a vědci se mýlili. A to se jedná jen o almanach, jednotlivé osobnosti napříč historií internetových literárních serverů jsou jistě daleko zajímavější – ačkoli pro odpor k systému odpublikovali třeba jen několik málo děl.