kód mód 2011

"Bufík nic moc, zima a nic mně tam Jožka nekoupil. Ještěže se za vstup neplatilo," říká Princezna a já k tomu mohu dodat jen pár fotek (ZDE) a výzvu, ať puntik neváhá příští rok ani minutu a vtrhne do té skvělé karlínské haly jak lavina do Brna.

Phil Marshmallow a Tina

Phil Marshmallow nikdy nechtěl zabíjet. Byl to ten typ chlapa, kvůli kterýmu se začly točit filmy o nezkorumpovanejch detektivech, který jdou po zločincích jak slepice po flusu a jejichž hrubiánskému kouzlu jinak cudné ženy bez váhání podléhají – samozřejmě až na konci filmu. Tina se ale objevila už na začátku, tak to aspoň Philovi připadalo a nechtěl si vůbec připustit, že by se mohl už blížit konec jejich společného příběhu. Každý milostný příběh přeci musí mít i tu zdlouhavou, milostnou část s hrdličkama, nemůže se hned skočit k únosům a vydírání. Ale kdo ví, o co de – Roland prostě Tinu sebral, k tomu nejde co říct. Když někoho sebere Roland, je to jakoby ho vzala voda, odvál čas. Lidi jen vzdychnou nad tím, jak proti přírodě a času je člověk bezmocnej a jdou dál, nebo aspoň dál sedí. Stejně nostalgicky, akorát že i se slzičkou v oku, vzdychnou na policii, když se pokusíte nahlásit únos, což jsem se pokusil – aby mi pak nemohli říct, že jsem je předem neinformoval, než jsem začal sám jednat. To by mi řekli úplně bez slzičky.

Roland je šéf Luigiho ochranky a Luigi není nikdo jiný, než jeden z místních mafiálnských bossů, ledaže by se živil velkoobchodem s ponožkama, jak tvrdí. Podle mě by ale měl přesedlat na velkoobchod s rakvema, ušetřilo by mu to dost peněz. A kdyby do toho Luigi nechtěl jít sám, určitě by měl založit alespoň dceřinou společnost a dát ji ke správě Rolandovi, pro toho by to byl úplný zlatý důl. Když za váma pošlou Rolanda, je to jako by za váma poslali smrtku. A když to přežijete a Roland vám jen třeba předá vzkaz, vypije s vámi kávu a potřese vám rukou, je vám, jakobyste si potřásli rukou se svou smrtkou a od toho dne se najisto dáte na modlení – k Bohu a samozřejmě k Luigimu.

Takže je to jasný Phile, říkal jsem si, nemáš na vybranou, smrtku je třeba zabít. Třeba je Tina ještě naživu, zabít ji nedává vůbec žádný smysl, vždyť je to obyčejná sekretářka – i když takhle hrubě bych jí to nikdy neřekl. Bude se střílet Phile, tos nikdy neměl rád a střílet budeš navíc ty a první. Šest nábojů by mělo na vyčištění jednoho baru stačit, kdyžtak budu hopkat od jedné mrtvoly ke druhé a šacovat je o munici. Pokud mě ovšem Roland prevntivně neoddělá přes výlohu už na chodníku. A třeba tam bude Tina s ním sedět a popíjet pověsnté kafíčko. Mohl bych si přisednout. Ale v tom případě by bylo určitě zavřeno.

Zavřeno nebylo, svítilo se a v Baru u Luigiho na stoličce z ohýbaného dřeva od firmy Ton skutečně posedával Roland a pár jeho kumpánů se motalo kolem. Stačil jsem si vše velmi dobře prohlédnout, protože jsem měl naděláno v kalhotách a trvalo mi pěknou chvíli, než jsem sebral odvahu vůbec vylézt z auta. Spěchat nebylo třeba, Roland svou práci odvádí sám a teď zjevně nic na práci neměl. Měl bych to snadnější, kdybych ho přistihl jak má bouchačku u její hlavy, takhle ho musím oddělat srabácky při svačince, možná že i zezadu. Počítám, že na férový souboj na deset kroků od sebe by se mnou nešel, navíc sebou nemám rukavičky, takže bych neměl čím mu uštědřit políček. Nakonec jsme se rozhodl pro kultivovaný příchod a dvě skleničky té nejlepší whisky, jakou tam budou mít a oni mají vždycky to nejlepší.

Do Luigiho baru občas zabloudí nějaký cizinec, který nezná místní poměry, takže jsou na zákazníky připravení. Dokonce mají i něco jako pokladnu a tváří se při její obsluze, jakoby také vedli účetnictví. Usadil jsem se dvě židle od zcela bezstarostného Rolanda a objednal si rovnou obě dvě sklenky – kdyby náhodou bylo potřeba improvizovat. Neseděl jsem tam ani minutu, upli jsem sotva polovinu z první sklenky, když ze dveří toalet zrovna vaproti mě vyšla ona. Naše pohledy se setkaly a k mému překvapení ten její nebyl vůbec vyděšený ani nervózní, aspoň dokud se nesetkal s tím mým. Tina strnula a pomalu začala přibližovat pravou ruku ke své kabelce, kterou svírala v levé ruce. Nespouštěl jsem pohled z jejích očí a jenom jsem barmanovi oznámil, že tu druhou sklenku už pít nebudu. Věděl jsem, že takhle filmy nekončí, ale začínají.

JAZZ A BARÁKY

Po x dnech mlčení posílám vyhnancům dva tipy. Doufám, že tím strhnu lavinu publikovaných pocitů, postřehů a umění.

BYDLENI-IQ.CZ je zajimavá stránka plná novostaveb, rekonstrukcí, upgradů a jiných architektonických počinů realizovaných v naší zemi. Každý den přibývá nový barák doprovozený o zasvěcený komentář a fotky. Je to dost zajímavý a utvrzuje mě to v odhodlání jednou něco postavit... koneckonců si tykám se třema, čtyřma architektama.

JAZZ.ROZHLAS.CZ je nové internetové rádio Českého rozhlasu, které mě posledních pár dní naplňuje nadšením. 24 hodin jazzu bez mluveného slova a reklam. Krom toho je mi už jasno, co by hrálo v kavárně Vyhnanství. Žádná dokola omílaná Fitzgeraldová a Armstrong, jak se to pouští ve stylových podnicích. Tohle je mnohem originálnější, rozmanitější a modernější proud hudby, který sám o sobě do podniku přitáhne davy lidí.

Blamok a Kvir

Jednoho dne se bájný hrdina Blamok se svou družinou vydal do vedlejšího království hledat dobrodružství, ale již při cestě do Syntaru se jim cosi přihodilo.
„Přenocujeme tady na té skále, před tím než se vydáme přes tu džungli,“ zavelel Blamok a seskočil s koně. Goria a Erdenet také seskočili a vydali se za Blamokem na skálu. „Erdenete sežeň nějakou vodu já rozdělám oheň,“ řekl Blamok a začal z vaku vyndávat křemeny. Erdenet přikývl a zmizel v lese. Po vydatné večeři ulehli k spánku a Goria měl první hlídku. „Vstávejte, vstávejte, něco tu je!“ vykřikl Goria uprostřed noci a tasil svůj dlouhý meč. Blamok se sotva zvedl a už na něj běžel rozběsněný obrovský medvěd. Než stačil tasit, měl už mohutné drápy hluboko ve své hrudi. Rána ho odmrštila ze skály dolů.
„Za Blamoka!! zařval Goria a zaťal meč medvědu do žeber. Erdenet hbitě napnul luk a vystřelil hned dva šípy medvědovi do týla. Medvěd se ohnal po Goriovi a udělal mu ošklivý šrám na rameni. Popuzený Erdenet vyslal další šíp, který se ale odrazil od chundelaté srsti té krvelačné bestie. Goriovi začal tělem proudit adrenalin a z jeho tváře sršel vztek. Vyrval meč z těla medvěda, hbitě přeťal obě jeho achilovky a medvěd padl na kolena s hrozivým řevem. Erdenet si dával záležet s poslední střelou, vyčkával na vhodný okamžik „Teď“, říkal si v duchu, pustil tětivu a šíp našel cestu přímo skrz medvědovu tlamu. Medvěd padl v smrtelných křečích na zem. „Gorio, jsi v pořádku?“ volal Erdenet. „To nic není, spíš mě trápí, jestli to přežil Blamok, ten sráz je hodně vysoko,“ řekl Goria a chytil se za rameno.
Mezitím Blamok padal dolů ze srázu a tvrdě narážel na kamení. Sráz byl vysoký tak padesát sáhů a hrdina nemyslel na nic jiného, než jestli jeho druzi zvládnou tu bestii. Už se blížil k zemi, když spatřil pod sebou řeku. „Musím spadnout do vody, jinak je se mnou konec!“ zamumlal si a vší silou, která mu ještě zbývala se odstrčil od skály. Jeho tělo našlo cíl jen těsně. Vtom ztratil vědomí. Když se probudil, všechno ho bolelo. Byl to sice rostlý válečník, i tak se zdálo skoro neuvěřitelné, že neměl nic zlomeného, byl jen značně pohmožděný. Rozhlédl se kolem sebe. Kolem něj se rozprostírala džungle a on byl vyplavený na břehu řeky. Prohlédl si rány a vymyl je. Vypil jediný léčivý lektvar co se mu při pádu nerozbil a rány od medvěda si pokryl hojivou mastí a převázal cáry ze své plátěné košile.
Asi tak po dvou hodinách se vydal hledat cestu zpátky za svými společníky. Proud řeky ho musel odnést daleko, ale doufal že cestu k přátelům najde dříve, než jeho najde nějaká místní bestie. Prodíral se lesem už dobré dvě hodiny, ale cestu pořád nenacházel. Všude kolem sebe slyšel podivné zvuky, ale nepřikládal jim příliš velkou váhu. Asi tak po hodině se mu to začalo zdát divné, být pronásledován - to neměl rád. „Co po mě chcete, nemám u sebe nic cenného!“ zaburácel až se z leknutí zvedl z korun stromů oblak ptáků. Chvíli se nic nedělo, ale pak se z lesa začali vynořovat podivní lidé s oštěpy, zahalení do kusu hadru. Jali se Blamoka obkličovat a jeden z nich vykročil vpřed. Chvíli mumlal něco podivnou řečí, kterou Blamok nikdy předtím neslyšel a ve chvíli, kdy to vypadalo, že po něm skočí všichni najednou zkoprněli a rozutekli se. „Co děláte? Bojíte se mě snad, zbabělci?“ vysmál se jim Blamok. Zanedlouho se však měl dozvědět, čeho se muži tak polekali.
Mezi stromy se plazilo něco obrovského a lesklého. Byl to had. Blamok poznal, že je to škrtič, alespoň 10 sáhů dlouhý a tlustý tak, že obejmout by ho šlo stěží. Chvíli Blamoka pozoroval, Blamok pomalu tasil svůj legendární meč, jenž se honosil jménem Tard a vyčkával na to co had udělá. Konečně po něm had vystartoval a Blamok mu sotva uhnul, ani neměl čas na nějaký výpad mečem. Se zuřivým výrazem ve tváři se Blamok rozeběhl do útoku, ťal hada, ale nezdálo se, že by utržil vážná poranění. Had znovu vyrazil a tentokrát se strefil. Kousl Blamoka do levé paže, ten ale neváhal a zasadil hadovi další ránu. Had začal kroužit kolem, jakoby na něco čekal a Blamokovi bylo bohužel jasné proč. Část ruky měl paralizovanou a postupovalo to dál. „Musím tu bestii vyprovokovat a co nejrychleji jí setnout hlavu jinak se stanu její kořistí,“ pomyslel si Blamok a namířil svůj meč na hada. Z meče vyletěl s burácivým zahřmením oslňující žlutý blesk hadovi přímo do těla. Had zasyčel bolestí a vrhl se na Blamoka. Ten, ještě dezorientován ránou blesku, nestihl uhnout a had ho pořádně objal. „Co mám dělat, meč mi klouže z ruky. Když ještě chvíli počkám, rozdrtí mě na kousky,“ pomyslel si. Blamok sebral poslední síly co mu zbývaly a se strašlivým bojovým řevem pevně sepjal svůj meč a zatínal jednu ránu za druhou bezmyšlenkovitě pořád do jednoho místa. „Moje tělo ti nebude potravou ty krvelačná bestie!!“ zvolal a zasadil hadovi poslední mocnou ránu. Se sípotem omdlel bolestí. „Už být vzhůru? Rozumět mi? Já být náčelník našeho kmen. Já jediný ve vesnici, kdo umět tvá řeč. Ty být hrdina! Zbavit nás našeho démon, my uctívat tě jako bůh,“ řekl stařešina. Teď teprve Blamok poznal, kde je. Byl v ponuré chatrči a na sobě měl něco jako obvazy, které zapáchaly zřejmě po nějaké masti. „Děkuji za záchranu a to s tím hadem to nic nebylo. Jak dlouho tu jsem? Musím za svými druhy určitě mě hledají!“ řekl Blamok a odkašlal si. „Ty tu být čtyři západy slunce. My ti dnes sundat obvaz a s tebou oslavit tvé vítězství a naše záchrana. Ty přijmout od nás druhé jméno Kvirinkvol – ten, jenž zabít Kvira, krále hadů. A také přijmout tetování válečníka,“ odvětil stařešina a mírně se poklonil. „ Dobrá, děkuji. Rád přijmu vaše dary a posedím s vámi, ale potřebuji se již zítra vydat na cestu. Přátelé určitě ještě nějaký čas budou čekat na můj návrat, ale nesmím otálet,“ odvětil Blamok. Po večerní oslavě stařešina Blamokovi slavnostně předal náhrdelník z hadích zubů a dal mu také hadí měch s vodou na cestu.
Tak končí jeden z příběhů o Blamokovi Kvirinkvolovi, hrdinovi dávných časů.

PF 2011

Le Noise

Již delší dobu chci zmínit svůj největší hudební zážitek z poslední doby. Je jím nové album Neila Younga Le Noise. Povšimli jste si, jak se naše vzpomínky a životy stávají úplně vyautovanými? Je snad pro lidi o deset let mladší něž my (tedy osmnáctileté dospěláky) něčím Jarmuschův Mrtvý muž? Je z nich někomu něco po nějakém Youngovi?

Ale na druhou stranu máme já nebo ty právo si přisvojovat Younga, který byl starý už před tím, než jsme se narodili? Jistě uhrane i mladší lidi než jsme my. Je to nezničitelný člověk se záběrem mimo náš dosah. Nějak mi připomíná Davida Lynche... Krom geniality asi tím, že je to Kanaďan, což Lynch tedy není, ale vzhledem k Twin Peaks ho budu mít vždycky tak trochu za kanadského burana (i když třeba princezna, jak vím, ho pro jeho filmy považuje za skandinávce, jako byl Bergman nebo stále je Lars von Trier).

Přijde mi, že tohle je hudba v základním stavu bez příkras. Pouze kytara a hlas, něco, jako to nejzákladnější ze všech rocken rollů nebo čert ví čeho.... opět na okraj: cítím se momentálně nejen generačně out, ale taky inteligenčně down. Už mám dojem, že jediné, co tříbí můj vkus, je superstár a vášnivé spory s rámci rodiny, jestli tohle ta třináctiletá soutěžící zazpívala krásně nebo falešně, což vlastně považuju za děsnou debilitu, ale jsem toho plný. Co s tím?.. Proto taky končím se svými pokusy něco říci.

K textům: jaksi sama hudba vyzývá k tomu, aby si člověk někde našel texty. Třeba zde.
K samotné hudbě: celé album je vyvěšeno na you tube ve formě filmu. Je to vcelku neuvěřitelná věc. 40 minut videa, písnička po písničce. Ke shlédnutí zde.
Doporučení: dát si sluchátka, osolit to, a pustit si z daného filmu aspoň první píseň. Já když to viděl, tak jsem čuměl.

Na závěr trochu poezie, kterou jsem přeložil (blbě) z recenze na Pitchforku:

(...) S ohledem na démony plížící se celým albem nás možná nepřekvapí, že jediné dva akustické tracky "Love and War" a "Peaceful Valley Boulevard" působí stejně silně jako hlasitější písně; jejich jasnost a intimnost je ve srovnání s okolo stojícími vypalovačkami až neharmonická. Díky svému důvěrnému tónu se stává tajemná píseň "Peaceful Valley Boulevard" opravdovým portrétem zavržené Ameriky (...) Young může být znám pro svou maelströmovou kytaru, ale v tomto případě se na nás apokalypsa plíží skrze šepot, který si Youngův hlas osvojil během dekád, kdy musel sledovat, jak se svět řítí do pekel. Když se později v písni "Rumblin" ptá "When will I learn how to heal?", ví moc dobře, že škoda je nenapravitelná.

Cesta domů

Bonnie Tyler a J. Blunt remixx

Díky široký za přiblížení nám zajímavého fenoménu "litteral version" písní. Dovolil jsem si nabourat tvůj post hlavně proto, abych ti nastínil kouzlo klikacího linku jako je tento: Bonnie Tyler. Ale taky abych se vyznal z lásky k jamesovi bluntovi. Je tak sladký.. sem s ním v životě neviděl klip..jen slycham v nakupních centrech a jinde jeho tklivé písně a i když se za to stydím, chvěji se při nich po těle jak patnáctiletá dívka... snad za to může ten jeho hlas a primitivní angličtina.

No ale k věci: sledoval jsem linii, na kterou jsi nás navedl a našel jsem litteral version Bluntovi tklivé písně, která mě pobavila snad jeste vic jak ty Bonnie. Ale především jsem prvně uviděl ten jeho klip... boha! Může být něco sladšejšího? Něco prvoplánově cukrkandlovějšího? Vždyť i ty holky si musí připadat jako.. jako... jako by je někdo zneužíval. No prostě, je tohle vůbec možné? Něco tak suprového, něco tak vkusně nevkusného?!

Odkaz na Blunta před tím: zde, a potom: zde

Princezna, jak ji neznáme

Princezna není grafik, ale postavena před úkol vytvořit v co nejkratším čase logo pro Kabinet vyučovací techniky obstála na jedničku. Vedoucí kurzu DTP, se ještě nevyjádřil, ale počítám, že nebude šetřit chválou. I když kdo ví. Stačí se podívat na stávající logo Kabinetu.. laťka je vysoko.

Postup prací jsem řídil já a byl asi takovýto:

1. Vyber písmo. Princezna přišla s tím, že vzhledem k velmi technickému zaměření instituce, kterou ologovává, bude nejlepší pixelové písmo. Z toho nejkrásnějšího pak nápis vysázela.
2. Najdi doplňující symbol. V mapě znaků svého pixel písma si povšimla zábavně nepochopitelné kresby některých azbukových znaků, které jí připomněly různě se tvářící obličejíčky (některým z pamětníků by snad připomněly space invaders). Tři různě zbarvené znaky pak umístila nad nápis.

Výsledek mne velmi potěšil a musím před princeznou smeknout neboť prokázala rychlost, obratnost a důvtip, který se u lidí nepopsaných grafickýma fintama nevidí.

I proposed a toast

Pod trpkým tlakem doslova několika žádostí podléhám, kapituluji znaven, ač nezdolán, tak překonán - i když možná jen chci aby to tak vypadalo, o čemž nepřítel musí trpce pochybovat v koutku svého upachtěného vítězstvíčka. Dobře, zveřejním svou svědeckou řeč, která sklidila tolikeré ovace, ale o jejíž skutečné púsobnosti rovněž vedu přetrpké spory. Vždyť považte, ani jednou mne nezastavil některý z bodrých nalévačů slivovice, ačkoli se to všem opakovaně stávalo. Žádné, tak co ty, brachu, tys to tam dobře rozmách, zkamasi? Ukaž jak umíš pit! Ani nevím, jak se to správně říká, nikdo se neodvážil. Je to už takový úděl všech velkých Čechů, kteří vystoupí z řady a zasrší vtipem veřejným! Ach i ty, ach i ty, Havle, se svými absurdními hrami, i tobě spílají sráčů, právě proto, že nejsi sráč o nic víc, než Hutka nebo Mejla Hlavsa, Magor a Hana Hegerová. Nuže tu je můj projev na počest ženicha, jak jsem jej v přímém přenosu zapsal se svých rtů.


Mílí svatebčané,
dovolte mi, abych pronesl slavnostní přípitek na počest nevěsty a ženicha!
Nemám moc dobrou paměť a hlas se mi chvěje, proto mi, prosím, dovolte, abych svůj projev přečetl.

Před třemi týdny jsme spolu s Karlem doprovázeli Jožku na jeho rozlučce se svobodou a zdálo se, že naše svoboda již nemůže být větší. Jeli jsme zrovna osobním vlakem z Mariánských Lázní do Chebu, když mne napadlo otevřít ještě tu láhev slivovice, kterou přinesl Jožka. A právě v této pohnuté chvíli jsme si všichni – ale především Jožka – vzpomněli na naši krásnou nevěstu Kamilku, která tehdy zůstala sama doma. Vyměnila nám totiž slivovici – Jožkovu poslední svobodu – za vodu.

Dalo se to čekat, vždyť Jožka už dávno není svobodný! Celých 8 let již uplynulo od chvíle, kdy se s Kamčou poprvé setkali na skautské akci ve slovenském Ružomberoku. Ona mu tam, prý jednoznačně, naznačovala svou náklonnost tím, že si dávala kopretinu do vlasů. A on jí potom doma sepsal dopis s vyznáním.
O měsíc později se dali dohromady na dětském táboře Svatoplukovy Pruty.
Na ten tábor jsem měl tenkrát jet já, ale když jsem viděl, jak je můj bratr beznadějně zamilovaný do malé Kamilky, šlechetně jsem mu své místo přenechal.

Od té doby je Kamča nedílnou součástí naší rodiny. Od té doby je Jožka mnohem milejší, než býval, mámu tenkrát skoro přestal zlobit, do školy se skoro přestal učit a v jeho očích šlo od té doby kdykoli přečíst jediné jméno: Kamila.

Milí novomanželé,
dovolte mi připít na váš šťastný společný život, na vaše budoucí děti a na vaši novou rodinu!

Loučení se svobodou

Hoj bujná svobodo, mám-li tě dosti! To by mne zajímalo, co toto skoro staročeské zvolání znamená. Juchám si, že mám svobody dosti, nebo pochybuji o tom, zdali mám svobody dosti? Možná obojí. Juchám si, že mám svobody dosti, o čemž pochybuji. Takové pocity mohou být pro ženatého člověka, muže typické. Ovšem jen pokud "je ten typ". vpravo nahoře visí báseň pro tento den. Tato báseň je neaktuální. Ne, že by se nehodila pro tuto chvíli, ale není v tak říkajíc ostré verzi, pročež jen pramálo zařezává. Bratr sem hodil hned první nástřel, text ale postupně uzrál a dozrál do podoby trochu jiné, což je třeba respektovat - a to neříkám jen proto, že se jedná o mou báseň, to vyžaduji samozřejmě z principu. Nuže toto je skutečný originál textu, kterého je ten vpravo nahoře jen předpotkem.

Loučení se svobodou
Jožkovi a Kamile

Plechová hala s komínem
jako by tu stála vždy.
Stojí ale jen navždy
někdy od zimy.

Připomíná ti kostel,
podobně jako jí – někde jinde –
připomíná kostel
plechovou halu s komínem.

Vy jste ale již připraveni
a proto nic z tohoto obrazu nebudete brát za své,
leda kouř svobody ve svatebních šatech,
které se na zbytek života vyvěsí...


Samozřejmě bych chtěl dodat, že báseň byla počata na Jožkově poslední svobodné vyjížďce osobákem a je věnována novomanželům, aby se do těch čítanek taky nějak dostali. Velmi dlouhému a princezně k jejich sňatku gratuluji.

afterparty

Po nekonečné pauze přicházím s čímsi, co třeba naše milé čtenáře potěší.

Kdo hledá pointu?

Tak. Stalo se. Dne 6. července 2010 puntík definitivně vystěhoval ze své galerie vše, co bylo málo chlupaté. Aby si zachoval jednost, exkluzivitu a vůbec. Ale protože s tím nechlupatým rozhodně nemíní přestat, zřídil tomu nové bydlení a nyní Vám představuje:

neboli www.fler.cz/pointa

A s jejím slavnostním otevřením nabídl hit letošního roku, jaký svět neviděl, originální látková přání.


No, umí tohle Vaše přání?

Nebo tohle?


















Skoro na každou příležitost přání s pointou:

GB VS. ČR

Jak někteří z blízkých ví, koupil jsem si prvně v životě dvě knihy ze zahraničí. Dovolte mi krátkou rekapitulaci:

1. objednány dvě knihy
2. po týdnu došla do shránky kniha první. V té samé době se ve shránce objevila upomínka, že je cosi na poště.
3. Kladení si otázek: "K čemu je ta upomínka? K čemu jen? K tomu co právě došlo?"
4. Princeznino zničení upomínky.
5. následují cca 4 návštěvy pošty oddělené vždy zhruba 4 dny, kdy jsem vždy stejně předložil občanku, pani se podívala do PC.. vrrrm, vrrrrrm: "ne, bohužel tu pro vás nic nemáme"
6. vyřízení jisté reklamační korespondence, kdy nás všechny indická pracovnice Shimaaaaya, nebo jak se to milé děvče jmenovalo, ujistila, že se nic neděje, chyba je na její straně, a že nám knihu pošle okamžitě znovu.
6. doručení nového lístku o jakési zásilce na poště (včera)
7. dnešní cesta na poštu, předložení občanky, pohled paní do PC.. vrrrrrrm, vrrrrrrm: "ne, bohužel tu pro vás nic nemáme"
8. předložení papírku se slovy: "Ale já jsem dostal tohle..."
9. Nehnutí brvou od pracovnice pošty, která papír vzala, ušla 4 metry, zahrabala v hromádce balíků a předložila mi dva exempláře knihy The Newspaper Designers´s Handbook

Dojemnou tečku za tímto příběhem činí bonus, který jsem obdržel v nové zásilce, kam pod tíhou viny Shimaaaaya nejspíše umístila jako malé odškodnění záložku. Záložku, která ještě navíc dotvrzuje skvělý dojem, který v nás všech zanechala britská firma Book Depository, kterou špendrián firmy Česká pošta připravil o jeden exemplář knihy v hodnotě 55 euro.

Vyhnanec v Hostu

Jediný z nás, který odhalil své jméno, tedy široký aka Tomáš Gabriel ukázal, co znamená vystavení se slunečnímu svitu: zkrátka popularitu, publicitu a slávu. Co by se stalo, kdyby se nabíledni ukázala tělesná schránka takové třeba princezny, bystrozrakého.. nebo zámka? ...

Jak říká Jiří dědeček ve svém skvělém novém albu: "Pánbu uchovej"

Open publication - Free publishing - More tomas

Ano!

Po nahlédnutí klíčovou dírkou, nyní již hotové "projekty"

Podařilo se mi umluvit na focení modelku - byla velmi veselá:

Taky mi radila s cenou. Ale dejte na ni při té její veselosti! Bílou taštičku a klobouček budu prodávat dohromady jako sadu, černé zvlášť. Práce na tom bylo nespočetně, což o to... Holky se mi pak doma tak vyhecovaly, že naznaly, že ty svatební věci mívají hrozně drahé a vůbec to není tak pěkné a že když to bude dražší, že si toho pak ta kupující bude víc vážit, no zkrátka kolem a kolem, že pod tři tisíce za bílou sadičku prý nemám jít... Potřebovala bych zkušeného pricemakera...

Puntik (c)

Břízka k břízce

Taková koláž ze slavnostního tvoření puntíka z posledních dní...

Mimo jiné nově luxusní dekorování svatebních kabelek a vůbec první svatební dekorace na hlavu a první využití tylu. Kamink sůůn.

A tohle je první ultratenké plstění - s nitkami bambusového vlákna, které vrhají odlesky. Bude z toho závoj na plstěnou panenku kokeshi a další dekorace na černý baretek. Tedy aspoň podle předběžných plánů.

Buttonkování u puntíka

Aktualizace - brože/placky vzbudily ohlas - jeden ohlas si dokonce zadal vlastní tématické jako dárek pro jistého pana Fenoména kulinářské blogové scény s přesahem - poznáte podle buttonů?

Aneb po dlouhé době trochu vzpruhy do tmavých dní v puntíkově (ne)existenci a tmavé existence puntíkovy mateřské lodi...

Puntik (c)