Béďa opět posunuje hranice našeho chápání

Vždycky jsem chtěl zpívat. Je to až k nevíře, když pomyslím na oněch šestadvacet let prožitých v oné touze a sympatii, aniž bych kdy výrazněji zazpíval. I když jsem třebas i zazpíval výrazně falešně, nebylo to nikdy nahlas a když bylo, tak v davu podobně falešně znějících individuí, někdy dokonce potmě. Dlouho jsem si myslel, že je to prostě tím, že mám příliš vytříbený hudební sluch a nesnesu proto již první tón svého hlasu, který nutně musí býti nezralý, neboť hlasivky na své rozeznění, podle výsledků mých výzkumů na psech, potřebují alespoň 45 desetin, ale někdy až 129 setin vteřiny. Pod vlivem stresu, který je úměrný absolutnosti mého sluchu, kazím pak všechny následující tóny.

Dnes již vím, že to tak skutečně je. Mé výzkumy na psech totiž doznaly před měsícem zásadního pokroku v prokazování faktické podstaty zkoumaného předmětu. Náš drsnosrstý jezevčík, kterého mí přátelé jistě znají pod jménem Béďa, ostatní jej snad mohli zahlédnout v katalogu na srpen 08 pod jménem Albert Bedřich, byl tento víkend podroben testu, jehož výsledky mne naprosto ohromily. V pátek si takhle navečer jedu ze Ždáru nad Sázavou po solně namoklé silničce, přepínám dálková světla s potkávacími a do rytmu přecvakávám Český rozhlas 1 se zpravodajstvím pana Bumby, a Český rozhlas 3 s čímkoli jiným než tím co hrajou na Českém rozhlasu 1 mezi zpravodajstvími. Jedu jedu, a náhle shledávám, že jsem již dlouho nepřepnul z dálkových nazpět, že pološero kolem zcelotmavlo, protijedoucí auta dávno doprojížděla a na mých digitálkách (odmala jsem chtěl digitálky) vestavěných v palubní desce Oplu Astra 1.6 ročník 2003 nasčítalo chvění časoměrného krystalu rovných 19:28 hod. Čajovna! Hbitě jsem přeladil digitálním svítícím elektronickým počítačovým tlačítkem číslo 3 na Český rozhlas 3 (pro mé fanoušky doplňuji informaci, že Český rozhlas 1 mám na čísle 4) a tam hráli nebývalé věci. Všechny názvy skupin jsem si memoroval a opakoval s jediným cílem: všechno si doma stáhnout a pak to přehrát Béďovi.

Ačkoli neselhala má paměť, selhala mnohdy má schopnost odtušit z komentátory vyslovovaných alternativních názvů ještě alternativnějších kapel skutečnou podstatu slov, ze kterých se tyto názvy skládaly. Doteď marně tápu internetem po neexistujjící, přec tak libě v paměti znějící, kapele Mikatchu in the Shapes. Nás ale zajímá jiná kapela, jejíž název jsem odezřít dokázal a jejíž CD jsem si následně legálně zakoupil a ještě prodejci vnutil 30 kč navíc s odůvodněním, že jsem pravičák a dotyčné CD budu používat k terapeutickým, tedy zdravotním účelům. Jedná se o kapelu Animal Collective a její album Merriweather post pavilon.

Připoutal jsem tedy Béďu do obvyklých bezpečnostních dupaček, nastavil před něj reproduktory, zapnul vědecký diktafon, spustil hudbu a započal komentované pozorování. Byl to hit. Doposud se mi žádnou písní nepodařilo Béďovu pozornost upoutat natolik, aby strnul a poslouchal. To se teď poprvé podařilo, což jsem si okamžitě zvukově poznamenal (jen díky těmto záznamům vám mohu tento složitý experiment takto věrně reprodukovat). Opravdový zvrat ale přišel až u písnimčky číslo 5, Daily routine. Po několikátém opakování refrénu se rytmicky rozkývaný Béďa spontánně přidal vytím. Ne že by k vytí doposud nikdy nedošlo. Vytím Béďa spolehlivě komentoval jakoukoli písničku, která se mu hrubě nelíbila. Rozdíl byl v tom, že v těchto případech Béďa vyl velice intenzivně a přesně tón G. Můj předpoklad, že pokud Béďa uslyší takový hit, kterým bude jeho potenciální vytí zahanbeno, přestane disponovat schopností výt nefalešně, se potvrdil. Béďa vyl naprosto nesourodě přes celou myslitelnou stupnici a mimo ni. Důsledky tohoto zjištění jistě chápete.

Nyní okuste na vlastní uši živou verzi oné skladby Daily Routine od Animal Collective z alba, které již v lednu mnoho lidí označuje za album roku 2009.