Intelektuální hádanka

Protože je tu strašně mrtvo a protože já jsem v poslední době strašně živá a protože mi bylo vedoucím řečeno, že tato stránka netrvá na svém přísně filosoficko-umělecko-literáně-intelektuálně a podobně takovém zaměření, tak sem hodím něco ze své dílničky. Jeden šev (který ovšem na fotce není vidět) je mým prvním regulérním nezkušebním švem šitým na stroji, všechny ostatní švy a stehy jsou již jen ruční prací.







A protože si přece jenom myslím, že bych to tu neměla začít zamořovat svým v nejlepším případě "užitým uměním", zpravidla však prostě rukodělným tvořením, a protože mi to Široký poradil, vyhlašuji (intelektuální) hádanku o to, co to vlastně je. Podle mě je to naprosto jasné, ale Široký, který to sám netušil, tvrdí, že to nebude nikdo vědět, leda snad Princezna. Tak se ukažte!



(Zámek)

O tom, jak koťata spala - 2. fotopohádka

(zámek)

Vyhnaní na třešně - 1. fotopohádka o čtyřech dějstvích

(zámek)

Mám já to zapotřebí... (2)

Předchozí díl

Mám. „Bez ženy muž je jako růže bez ženy...“ zkusil Sam rychle splodit geniální verš, ale pustě blikající nádvoří Kulturního domu jej příliš rozrušovalo. Už nebyl čas na hravé rýmování, ani na uchechtnutí se tomu, jaký že blábol zase narychlo vznikl. Trnul přímo pod uliční lampou, jakoby myslel, že je to svícen s tmou. Popravdě si v tu chvíli vůbec neuvědomoval, že existuje také jiné světlo, než to u vchodových dvěří. Není tu. Uf. Mohla si jít zakouřit, nebo vyběhnout ven mezi stromky vyčůrat se, říkal si v duchu a rychlým pohledem prozkoumal blízké okolí, jestli tu někde nestojí toaletní budky. Samozřejmě, že ne, kouří se uvnitř a kulturák má záchod také uvnitř, vybavil si Sam úlevnou vzpomínku na svou poslední návštěvu tohoto domu. Bylo to asi ve třetí třídě, školní hala se zrovna opravovala, a tak se výroční besídka konala výjmečně zde. A dalo se tu čůrat.

Hej, Same, co tam stojíš jak měkký i! De z tebe strach, tak pocem! zvolal najednou pokuřující svalovec ze židle u vchodu a zacinkal na Sama pokladničkou. Jó jó... já jdu, už du, nazdar... Jardo! nejistě a tápavě odvětil Sam, který až ke konci věty rozpoznal v onom svalovci spolužáka Jardu. Ve skutečnosti nebyl vůbec nijak zvlášť svalnatý, jen měl tu správnou bezrukávovou vestu a dával si dobrý pozor, aby jej přilehlý reflektor tím správným způsobem nasvěcoval. Když Sam přišel blíž, musil uznat, že i z blízka budí Jardova vizáž respekt. Jarda dělal ve městě divadelního osvětlovače a dovedl s reflektory divy - značnou měrou se podílel také na instalaci osvětlení uvnitř diskotéky. Byla to prý jeho „labutí píseň“, s osvětlováním totiž končí: „má na víc“. Hele neviděl jsi tu Markétu? zeptal se Jarda. Měla by dneska přijít, pučil jsem jí minulý týden na tábor velkou baterku... Jó přijde, určitě, mám s ní sraz - odvětil Sam a hned se pro sebe zachechtl: stačí, aby někdo promluvil o táboření a já místo rande, schůzka, spich či scuk řeknu „sraz“. Kdyby Jarda mluvil místo o táboření o politice, patrně by mne napadlo, že tu mám s Markétou sněm... zkoušel Sam v duchu protáhnout onu příhodu do vtipu, už v polovině však shledal, že se nudí. Přesto vtip v duchu dokončil, ale neposlouchal se.

Sraz? pobaveně se zarazil Jarda a začal rovněž vymýšlet nějaký ten vtípek. Sam na něj ale už nečekal, vrazil mu papírovou padesátikorunu, světácky rozrazil prosklené dveře a vsunul svou útlou postavu do štěrbiny mezi dvěma visícími vchodovými koberci.

Ocitl se na okraji parketu. Hudba byla ohlušující, světla oslepující, kouř zadušující a atmosféra povzbuzující. A pak ji spatřil. Tančila jako šílená, nohy jí klikatě vlály, ruce divoce vystřelovaly a hlava bušila střídavě do ramen zad a prsou - tak to alespoň Samovi připadalo. K jeho zděšení si jej Markéta patrně také hned všimla, a začala se pomalu sunout i se svým zběsilým tancem směrem k němu. Občas pohledem zachytil pohled, úsměvem úsměv, intuicí kapku odletujícího potu. Nehybně stál, jakoby zapomněl, že stojí a sledoval její tělo. Trvalo asi půl minuty, než se k němu docela přiblížila. Aniž by přestala tančit, plácla Sama žertovně tam, co ženy mívají boky a mírně hecujícím tónem mu naznačila, aby též začal tančit. A Sam se vrátil do sebe a tančil.

Jak jeho kreace vypadaly, cestou domů nevzpomínal. Stejně tak nevěděl, co mu Markéta v průběhu večera řekla a co on jí, jestli vůbec něco. Cítil jen zasychat zbloudilé kapky jejího potu na svém těle, a to bylo vše, co potřeboval k životu.

Samuel...

a) chodí s Markétou do jedné plovárny.

b) potkává Markétu každý den na brigádě sbírání jahod.

c) bydlí naproti Markétě, která se před rokem přistěhovala.

Každodenní péče o bonsaj

Zalévám svou bonsaj
můj čajovník
Louhuju pět lístků
v konvičce
A odlévám strasti.

Popěvek odkvetl
teď jen zelená
bují a těch pár květů
uschlých z bílé do hněda
na stolku
nechávám ležet
vedle prachu
za tři týdny

Tak dlouho jsem si v duši nepoklízela.




(Zámek)

Ona je bez sebe

Zmatek v jejích očích říkajících vše
Ona je bez sebe
Proplouvá kolem těla nejbližšího chodce dnem
Ona je bez sebe
Vydává tajemství své minulosti
A říká jsem zase bez sebe
Hlas který jí říkal kdy a kde se čeho zhostit
Říká jsem zase bez sebe.

Otočila se a vzala moji ruku říkala
Jsem zase bez sebe
A nikdy nedovím se důvody a zda
Řekla jsem zase bez sebe
A řvala na boku a kopala a vykřikla
Jsem zase bez sebe
A složila se na zemi já myslel že mi umře
Řekla že je zas bez sebe
Je zase bez sebe
Je bez sebe
Je zase bez sebe
Je bez sebe

Musel jsem volat jejímu příteli a popsat mu svou situaci
A říci že je zase bez sebe
Zpovídala všechny chyby a všechno co ztrácí
A řekla jsem zase bez sebe
Měnila tak často řeč a intonaci
A byla zas bez sebe
Až došla k té hraně kde se únik ztrácí
A smála se jsem zase bez sebe
Je zase bez sebe
Je bez sebe
Je zase bez sebe
Je bez sebe

Mohu žít o trochu lépe s mýtem a lží
Když temno vpadlo sem já plakal povalený
Mohu žít o trochu šířeji
Až změny pominou a nutnost odezní
Abych byl bez sebe Až přijdem my

She´s Lost Control

Nedávno jsme s princeznou navštívili kino. Šli jsme v Olomouci a šli jsme na "nejkrásnější film o sebevraždě", jak psal respekt. Zrovna jsem dojel z Prahy. Na nádraží jsem rychle podal ruku na uvítanou princezně a už jsme běželi do kina metropol. Přišli jsme pozdě. Paní za sklem v pokladně se ušklíbne. Uvaděč típne cigaretu a otráveně začne hledat baterku. Potom už jen trocha trapnosti v samotném sále a je to. Je tma, milenci se smí líbat.

S kolegyní princeznou jsme ovšem přišli do kina za jiným cílem. Byl jím film Control - pravdivý příběh britských legendárních pankáčů (nebo post-pankáčů?) Joy Division. Takovéto filmy většinou nevyhledávám. Ale jak naznačeno, Control posvětil respekt - časopis, který poslední dobou užívám místo mozku - a tak jsem se nechal zviklat. Princezně (smrtečce) stačilo pak už jen říci o sebevraždě hlavního hrdiny a ráda mne doprovodila.

Žádné kritiky nejsem příliš schopen. Dojmy byly silné, broukání mě zcela neopustilo doteď. Říct bych k tomu ale asi chtěl jen toto:

Před týdnem snad (nebo ještě dřív) jsme s princeznou navštívili umělecký večer Jana Buriana. Burian byl vtipný, zpíval a o přestávce nás žádal o otázky, které bychom napsali na papírky, a na které by on mohl později odpovědět. Tak mě spontánně jedna napadla: Nemáte někdy dojem, že jste geniální? A jestli jo, jak se s tím vypořádáváte? Myslím si, že vím, proč jsem se ho na to chtěl ptát. Je to starý proklatě sympatický chlap. Má naprosto všech pět pohromadě, je úplně rozumný a lidský. Přitom je schopen, pravděpodobně jen tak mimochodem (jak si to představuju), psát skvělé texty, doprovázet se k tomu parádně na klavír a vůbec produkovat věci, které vůbec neumím, a které obdivuju. Tedy si říkám: takový člověk to přeci o sobě ví. Je tak skvělý a neubrání se jistě často, aby sám sebe neplácal po rameni. V menším tímtéž trpí asi každý člověk, já tedy určitě.

Protože jsem se bál, otázku jsem na ten papírek nenapsal...

Proti Burianovi byla postpunková genialita Iana Curtise, frontmana Joy Division, jistě jiného ražení. Takového klasičtějšího druhu: rozervaný, nestálý, s epilepsií, nevěrný a v třiadvaceti mrtvý. Tato genialita nás s princeznou nadchla. Myslím, že si tu hudbu stáhnu, myslím, že si snad pořídím triko. Každopádně doporučuji k vidění a slyšení.

Teď už jen zůstává otázkou, co doporučuju k slyšení a vidění. Jestli soundtrack plný velmi dobré, očištěné hudby Joy Division nebo originální nahrávky samotných mistrů osobně. Jestli doporučuji dobová videa na youtube nebo útržky filmu Control k shlédnutí tamtéž ...nebo třebas celý film.

Pokud mám mluvit za sebe, jsem pro originál. Pro autentické, nelíbivé zvuky Joy Division, tak jak zněli-tehdá-kdysi. Nadchl mě spíše příběh podivného zpěváka, než skvěle hrající herec, který se do Curtise, jak říká respekt, doslova vtělil.

Zkrátka, jak mě kdosi kdysi učil: dodatek "podle pravdivé události" je ve filmovém umění kontraproduktivní. Ruší estetickou distanci a svádí člověka k tomu, aby film bral jako historii. 8-)



Confusion in her eyes that says it all.
She's lost control.
And she's clinging to the nearest passer by,
She's lost control.
And she gave away the secrets of her past,
And said i've lost control again,
And a voice that told her when and where to act,
She said i've lost control again.

And she turned around and took me by the hand and said,
I've lost control again.
And how i'll never know just why or understand,
She said i've lost control again.
And she screamed out kicking on her side and said,
I've lost control again.
And seized up on the floor, i thought she'd die.
She said i've lost control.
She's lost control again.
She's lost control.
She's lost control again.
She's lost control.

Well i had to 'phone her friend to state my case,
And say she's lost control again.
And she showed up all the errors and mistakes,
And said i've lost control again.
But she expressed herself in many different ways,
Until she lost control again.
And walked upon the edge of no escape,
And laughed i've lost control.
She's lost control again.
She's lost control.
She's lost control again.
She's lost control.

I could live a little better with the myths and the lies,
When the darkness broke in, i just broke down and cried.
I could live a little in a wider line,
When the change is gone, when the urge is gone,
To lose control when here we come.

Noční rozcvička

Na zemi ležel,
že neměl dost síly stát,
sedět v tom pádu
již nestihl...

Na zemi dřímal,
po vší té hrůze, kterou padl
bylo mu opět dobře
a začal závodně plavat.

Had

O sobě mohu šířit lži.

Nelze mne ale obvinit

ze zrady pravdy, jíž jsem já.

Vše budou jenom hříchy a

ovinou tě a uštknou --- a

budeš se mnou spát.

MIRIAM

Miriam je moje sestra.

Miriam je královna nedýchavečků.

Miriam nemá jméno.

Miriam je zapletená do jeho hedvábí.

Miriam slyší jen chrpy.

Miriam křičí na ořechy: Jsou bezbožné!

Miriam je moje smrtečka a milenka vlčic.

Miriam neví

je vlk.

Miriam říká: Srdce svého nejez!

Miriam jí to srdce.

Miriam neví

je anděl.

levný Buster Keaton

O víkendu jsme se s bystrozrakým zúčastnili archivního semináře věnovaného grotesce. Nemůžu tvrdit, že bychom byli až takovými fanoušky grotesky před začátkem semináře. A taktéž jsme se jimi asi ani nějak nestali během semináře.

Nevím. Prostě jsme shlédli Laurela s Hardym, Chaplina, šlehačkové dorty, honičky, šlupky od banánů. Bystrozraký vše vesměs sledoval zpoza zavřených víček.

Jeden z umělců nás ale oslovil. Buster Keaton. Vážný muž bez úsměvu. Viděli jsme jeho povedený film Frigo plave za povedeného doprovodu Těch syčáků. Nejsem si jist, ale mám dojem, že v dílech tohoto pána je toho jaksi víc, než kde jinde. Respektive předpokládám, že v nich bude víc. Neviděl jsem totiž krom plovoucího Friga nic.

V současné době Bustera Keatona nabízí levné knihy za 29 korun. Na jejich keatonovském DVD není bohužel ani jeden z filmů, které sám Keaton považoval za nejlepší. Totiž Frigo plave a Frigo na mašině. Škoda.

Levné knihy nabízí Friga v balóně pospolu s dalšími drobnými scénkami (jednou z nich je Frigo staví dům, což by širokého, ale v současné době hlavně bystrozrakého, mohlo velmi zajímat). Jistě to bude také zábava.

Vyzývám tedy bratry a sestry vyhnance: nakupte Bustera a pokochejte se jeho rezignovaným výrazem tváře. Ten člověk byl velký umělec. To je jisté.

Slyší jen chrpy

a křičí na ořechy:

Jsou bezbožné!

Neví Je Anděl

beránek:

Roztrhal ovečce střívka

a pak si ji nechtěl vzít

do lesa za ženu

Zůstal červený a nemohl nikam

ni mezi ovečky

ni mezi vlky, a proto

Vláčejte se!

Vláčejte ji!

Vláčejte ho!

Ale on jim řekl: Najezte se mého střívka!

Běsnila moje

sestra dýchala

bláznivě

Jakoby jí anděl škubal

křídla na dušičku

Záznam 29.4.08

Sedím ve vlaku, nevšímám si deště kolem, pozoruji déšť dopadající na koleje. Dumám o bezvýznamnosti jeho kluzkosti z pohledu vlaku. Když po chvíli shledávám, že si ji již uvědomuji plně, zamýšlím se nan tím, jak se mezi betonovými pražci v drceném kamení podezřele daří různým roztomilým květinkám. Pohotově se pokouším, kráčeje přitom v Baudelairových stopách, zachytit tento zdánlivý paradox nekompromisně přímým navržením obscéního vysvětlení pro onu podezřelou železniční úrodnost. Po chvíli marného snažení musím konstatovat, že já, Tomáš Gabriel, nenacházím ta správná slova, což především svědčí o dvou věcech. Za prvé, že tento druh poezie patrně dnes již pozbyl funkčnosti. Za druhé, že jsem patrně dobře básnicky naladěn, jelikož kdybych nebyl, v rozporu s prvním bodem bych onu báseň stvořil, což se nestalo. Náhle se vlak pohnul, lépe řečeno dal se do neustálého pohybu. Tento nenadálý jev mne vytrhl z niti přemýšlení jako mikroskopický chloupek vyčnívající z boku niti, takže se mi náhle propojily myšlenky na Baudelaira a na pohyb. Výsledkem sloučení těchto složitých procesů byla asi půl vteřiny žijící objevná teorie „nové dekadence v pohybu“. Můj vytřibený vkus mi ale záhy opět bohužel naznačil, že tudy cesta nové poezie nepovede.

Jsem zmoklý. Ceý den naháním nezodpovědné pojištěnce, kteří se neobtěžovali naší pojišťovně zanechat na sebe telefonní kontakt. Je to můj první úkol, jakožto výhradního pojišťovacího poradce pro celou Třebíč. Zpravidla si všichni dotázaní viditelně oddechnou, když z mé precizně recitované řeči konečně vyrozumí, že jdu jenom a jen pro telefonní číslo. Oproti mému prvnímu výjezdu „na kliky“, jak se u nás této činnosti odborně, formálně i neformálně říká, jsem tuto svou řeč drobně poupravil. Maďa s Šéfičkou „naznaly“, jak se tady lidově říká podotýkání, že po naprosto perfektním úvodu „Dobrý den, Tomáš Gabriel ČSOB Pojišťovna...“ bych měl zařadit vsuvku „Promiňte, že Vás ruším.“ a teprve potom pokračovat. Předpokládaný psychologický dopad této drobné vsuvky, tedy že se klient hned ze začátku přestane bát zatčení za pojistný podvod, se v praxi skutečně projevil. Docela se mi tím ulevilo, protože ten vyděšený výraz, který se většiny mých klientů držel až do samého závěru řeči, mne rovněž poněkud děsil. Marná sláva, v civilu jsem básník a jsem proto zvyklý klást pointu až na konec. To se muselo v mém profesním životě dílem mých dvou milých rádkyň změnit, ledaže bych si sliboval od každého setkání s pojištěným silné estetické prožitky, což si neslibuji. Dekadence hledala krásu v ošklivém. Já již jsem ale dál, a tak se nebudu kochat stresem, ačkoli uznávám, že někdy dříve to mohlo býti považováno za pravé umění.

Poznámka: Možná by, tak jako v pojišťovnictví, šlo jíti i v poezii dále alespoň částečným prozrazením pointy či smyslu celé básně již na začátku.

Test poetického konceptu č. 237

Zadeček.

Co proletí čmelákovi jako první hlavou, když narazí do skla protijedoucího kamionu?

Rozbor: Zdá se, že pointa se jaksi brání predsunutí, odmítá na začátku fungovat stejně sdělně, jako když byla prve na konci. Písmena jsou přitom identická. (promyslet)

Motorové kosy

motorové kosy
pokosí i kosy

Čerstvý řidič

Jinaká přebdělost mlžnosti světa

L.G.Palma - Metafora

Jak chutná ta jamajská káva, Zámku? Je hořká? Ta má je také hořká. Je ze stejné piksličky a stejné vody, i když, pravda, zaléval jsem svůj hrníček o pár vteřin později než tvůj - z galantnosti. Ale co když jsme jen oba zvyklí chuti kávy říkat „hořká“? Co když ti chuťové buňky říkají, že se jedná o hořkou chuť, ale za ní se skrývá docela jiný chuťový vjem, než za mou chutí? Ach trpký to paradox nejistoty příbuznosti lidí sdílejících rasu, řeč a mnoho dalšího. Co když vnímáš úplně jinak, třeba mráz cítíš jako já horko a naopak - akorát sis zvykla mít pocit mrazu ráda, protože se ti děje vždy, když je teplo. Ach běda nejistotný světe! Myslím, že jsem si již dosti nastěžoval na tento problém, že již každý ví, oč se mi jedná, že již každý cítí tu napínavou záměnnost čehokoliv.

Nemusíte se bát, včera jsem dlouze přemýšlivě seděl a popravdě mne tento problém napadl až poté, co jsem si uvědomil jeho poetické řešení. Ano, vskutku, inspirací k odhalení existence problému mi bylo jeho spontánní vyřešení.

Hle metafora, jinaká přebdělost mlžnosti světa, řekl by básník. Zeptejte se nahodilé kolemjdoucí osoby, co metafory vnáší do lidské mysli a odpoví vám téměř jistě: krásu a chaos... Ale není to obráceně?! Opačte onomu náhodilému mysticky řečnickou otázkou a utečte bez čekání na odpověď do bludiště supermarketu, věda, že jeho výraz se právě nejspíše navěky změnil.

Jak chutná ta jamajská káva, Zámku? Její pomerančové aroma se snoubí v čokoládovém pižmu s chutí oceli. Když ji srknu rychleji, zanechává na patře kornatý chřapláček a na okraji jazyka štípá jemnou vinnou kyselinkou. Ano, lásko, tos vystihla, dalo by se ale také říci, že chutná jako drcené seno s trochou ozářené hlíny... I právě tak, můj milý.

Metaforická a metaforální (viz slovníček dole) odpověď rozhodně uspokojí více, než prosté označení chuti „hořká“, ačkoli i toto označení v sobě v důsledku skrývá jen metaforu všeho, co jste kdy nazvali „hořkým“.

Abych to neprotahoval jako líný chřestýš pět let starou kůži, uvědomil jsem si, že možnost mluvit v metaforách je jedinou nadějí člověka, alespoň trochu se ujistit, zda ostatní prožívají chutě, doteky a vůbec všechny vjemy nějak podobně, že se nejedná jen o konvenci pojmenovávání podobných chemických (a jiných) podnětů, ale o skutečnou podobnost v nás, která je testována i podobností estetickou. Nechci tady tvrdit, že estetické vnímání má každý zcela své, i sem samozřejmě vstrčila prsty trpká konvence. Důležité je však pro mne velmi paradoxní a z poetického hlediska povzbudívé zjištění: Čím je metafora odvážnější, bláznivější a vzdálenější označovanému předmětu, tím větší jistotu společného porozumění nám dává, pokud se na ní shodneme. Vytvořit metaforu, která by byla pokud možno velmi odvážná a zároveň se na ní mohli lidé shodnout, toť úkol velebásnický.

Slovníček pojmů

Metafora ( methá – fórón) – (matat – fórky) – Jde o prastarý způsob uklidňování davu ze starého Řecka, při kterém se řečník snažil "zamést" (methó) nepodařený projev předchozího řečníka, který vyvolal přílišnou bujarost (fórón). Umění naopak docílit této bujarosti se říkalo fórensis, což je také jedna ze čtyř základních komických ctností.

Velebásník – (veleb-a-sni) - (k - přídružka záložná) Toto slovo vynalezl v době obrození Jungman jako náhražku za grosenpoezionmacher.

Chrapláček – (chlap – raplič – koláček) – ve starém řecku oblíbený sport, při kterém běhali nazí muži se zakloněnou hlavou a dokořán otevřenými ústy po stadionu a snažili se mrštit si navzájem koláčky do úst tak, aby se zachytily na horním patře.