Obchůzka; Rodný dům

Obchůzka

Když jsem se přiblížil k místu, kde obzor
půlil můj rodný dům, zpomalil jsem
a došel až na to místo...

Málokoho by nedojala jeho vlastní vzpomínka,
kterou nezapomněl, která tedy zřejmě stála za to,
která proto stále stojí za to – za tím významnější,
čím menší námahu k rozpomenutí,

za procházku okolní krajinou, kde obzor
neodhaluje zhola nic, jen halí,
těžko se nám pobíhá po pozemcích sousedů,
kteří jsou zrovna u nás
a jejichž vzdálený magnetismus
zapaluje pavučiny všude, kde se dotkneme,
slepice vláčí nahoru po zdech a přes střechu,
z vyčerpané studny
ozval se poslední hrabavý štěkot,
a najednou průvan, směrem dovnitř.

Pro vlhkost nasátou jen tak ze vzduchu
ztěžka otevírané dveře, jejich dřevo
odrolené vlasem uvízlým v laku futra,
otvírané dovnitř proti dvěřím uvnitř otevíraným ven,
dveře, které nahradily zmoklé staré dveře otvírané ven,
nejlevnější nové dveře, na všechno se dá myslet dokola.

U Císařů, hned vedle, nalevo,
– světové strany jsme neurčovali, levo domu
bylo víc, i když jsme tím vzpomínali každý něco jiného –
(hledat v tom smysl není součástí mé vzpomínky)
u Sousedů, ostatní byli přes silnici
nebo přes vyvlastněný pozemek,
tam se děly cizí, soukromé věci, my jen pobíhali
po naší části jejich střechy.

Prošel jsem i přes ten pozemek,
přesněji přes bývalou stodolu a konírnu, kde jsme si hrávávali
až do restituce, ta z nás udělala pamětníky
v devíti, osmi a čtyřech letech – já jsem ten druhý.
Stačilo tam jednou šlápnout, aby se v tom místě
pomačkaly zmoklé trsy trávy, ještě zažloutlé
výkaly našich, teď již propuštěných, psů. Paní Kohlíková
mohla by snadno poznat, že jsem tu byl
a neměl co dělat,
kdyby sem chodila jindy než na ořechy.

Ale my uměli po těch stromech běhat
jako po úplné rovině, takže když jsme spadli
cítili jsme se trapně, nikdy na vině.

–

Ale teď vážně, někam patřit,
je k tomu, na to vzpomínat,
k dětství, dospívání, ke kousku dospělosti
a když si vzpomeneš i na stáří –
je to takové zmenšující se kolečko
a na moravě kotóč.

Všichni ještě žijete,
– vždyť se modlím –
ale blbě si vás pamatuju.


Rodný dům

Za chvíli budu sedět, ale
možná jsem raději již seděl
uprostřed parcely určené pro zastavění skladem,
zatím v ještě neopuštěném, prodaném rodném domě,
v židličce pro dávné krmení mne a mých sourozenců,
do které už mi nepasoval zadek, zabraný do myšlenek,
které mi nedělaly dobře.
V místním rozhlase začali hrát
Phila Collinse nebo Philla Colinse,
co nevidět přijede pojízdná prodejna, zpíval,
stačila chvíle poslechu a myšlenky, které mi nedělaly dobře
pohltila má duše. Bylo to anglo-americky příjemné,
jakoby všechna ta smrt, byla jenom mou blízkou,
ale již vzdalující se budoucností.