PF 2009

Pavučina slov

Jelikož vyšel počin, ve kterém mám publikovánu jednu báseň, rozhodl jsem se tuto knihu si koupit. Jedná se o výběr básní z internetových literárních serverů. Každý autor je reprezentován jednou básničkou, výjmečně dvěma kratšími na jedn straně. Jako reakci na čtení tohoto trpkého svazku rozhodl jsem se zamyslit hlouběji také nad "internetovým básnictvím" jako takovým, s přihlédnutím k tomu, jak se o tomto fenoménu píše v tvaru. Respektive s přihlédnutím k tomu, jak se na internetu diskutuje o tom, jak se o tom píše v tvaru. Tvar č.20 mi totiž bohužel unikl. Tuto úvahu, kterou jsem publikoval na písmáku a po půl hodině za ni dostal tři výběry!!!, v upravené verzi publikuji i zde. Defakto jde totiž o mou první knihu defkto.

...

Výběr internetových básní s názvem Pavučina slov bych nazval výběrem vážně míněné poezie. Jedná se totiž o výběr, zaměřující se téměř výhradně na poezii (když pominu pár krátkých prozaických textů), která se o něco zajímá, která chce být poezií a které se to vždy alespoň náznakem daří. Tyto charakteristiky přitom nejsou vůbec samozřejmé, zvláště, když si uvědomíme, že tento výběr má reprezentovat internetovou tvorbu. Drtivá většina básní každodenně publikovaných na internetových serverech nemá ambice se o něco zajímat, spíše jde o reflexe, exprese či prostě šmodrchání něčeho daného. Zrovna tak není běžné, že se autoři ve svých básních snaží tvořit poezii. Stačí některého průměrného autora „napadnout“ srovnáním s poetickými velikány příbuzného stylu a hned ve své obraně přizná, že „si jen tak píše básničky, nepotřebuje dělat velkou poezii.“ Básně vybrané v Pavučině slov mne mile překvapily zejména tím, že jsou vybrány s ohledem na obě tyto ambice, které by se daly shrnout jako snaha o tvůrčí přístup k obsahu i formě.

Nemohu říci, že by kvalita všech básní byla nějak závratná. Mohu ale říci, že podařených básní je ve sbírce nadpoloviční většina a ty ostatní je velice inspirujícím a vkus tříbícím způsobem doplňují: v tom, jak se pokoušejí být také takové a téměř se jim to daří.

Dalším překvapením pro mne bylo zjištění, jak mnoho je ve sbírce dobrých básní od autorů, které jsem na internetu nikdy nečetl - a to se zde pohybuji asi osm let. Elita internetu, jak já ji znám, tvoří jen zlomek toho nejlepšího, co v Pavučině slov je. Tímto bych chtěl vzdát velký hold editorce, která dovedla vypátrat tolik jednotlivých (relativně) kvalitních autorů a ještě od nich vybrat básně navzájem se doplňující. Neustále ve sbírce narážím na sousedící básně, kterým je společný nějaký motiv, téma, jazyk a podobně. Čtenář tak není souvislým čtením almanachu rván na kusy, ale naopak je veden k plodnému, srovnávacímu způsobu čtení. Takto by se měly dělat almanachy.

Bohužel jsem neměl to štěstí číst onen na internetu hojně diskutovaný článek od pana Pioreckého ve dvacátém čísle Tvaru (pošle někdo scan?). Nicméně jsem vyrozuměl z diskusí některá obvinění, snažící se shrábnout ze stolu téma internetové tvorby tak říkajíc v rámci jednoho článku, jakoby šlo o dotěrný hmyz. Čestnější by podle mne bylo problematiku literárnosti internetové tvorby ignorovat, než se ji snažit vyřešit jedním slepě intuitivním šmahem. O této diskusi mluvím hlavně proto, že právě vydaná Pavučina slov s mnoha paušalizujícími obviněními svou kvalitou polemizuje, nebo jim přímo protiřečí. Tato obvinění typicky vyvstvávají především z toho, že dotyčný literární soudce nedokázal „v tom bordelu“ nic najít a tak soudil alespoň to nejlepší, co mu za těch pár hodin či dní uvízlo společně s oním bordelem. Jinými slovy, kritika internetové tvorby evidentně není schopna zajít za kritiku internetu jako takového, není totiž zvyklá od něho odhlížet. Jde spíše o kritiku vyhledávacího systému. Přiblížím to malou ilustrací.

V tvorbě papírové by komplementární problém mohl znít: jak najít mezi miliardou kýčových "zápisků do šuplíku" skutečné literární dílo? Tento problém byl historicky nějak řešen, aniž by vznikaly teorie o tom, že z psaní do šuplíku nemůže nic vzejít. Byl řešen tak, že literární vědci šli naproti těm šuplíkářům, kteří dokázali jít naproti zase jim a pokoušeli se společně o vylovení výjmečných autorů z moře šuplíkářů. Postoj, jaký by měli tito vědci zaujmout k internetové poezii, je podle mne zrovna takový. Nikoli plést se do práce sociologů a kritizovat systém, ale hledat v systému ty autory, kteří jim svou tvorbou a schopností zviditelnit se vycházejí nějak naproti.

Samozřejmě nepopirám znesnadňující a možná i destruktivní účinky současného nastavení internetového systému, který nemotivuje ke koncepčnosti tvorby a nedovede kvalitu účinně vyvyšovat nad průměr. To ale není objektem zkoumání literárního vědce. Pokud ano, není v tu chvíli literární vědec literárním vědcem, ale spíše inženýrem. Oba jsou potřeba, ale nesmí se zaměňovat. V kontextu apokalyptických výroků literárních kritiků o internetové tvorbě by totiž zrození almanachu Pavučina slov muselo být chápáno buďto jako zázrak, nebo jako důkaz, že problém je trochu složitější a vědci se mýlili. A to se jedná jen o almanach, jednotlivé osobnosti napříč historií internetových literárních serverů jsou jistě daleko zajímavější – ačkoli pro odpor k systému odpublikovali třeba jen několik málo děl.

Adventní období u Husováků

Vánoce se blíží. A na Hromádce se na ně připravujeme. Pod mým rozhodným vedením pochopitelně. Ale se dvěma zdatnými pomocníky!
Začněme tím prvním, menším, fousatějším a roztomilejším. A jeho prvním sněhem. Ó, jak ten z něj byl nadšený!







Kdybych neztratila někde jeden soubor s fotkama, ukázala bych Vám, jak Široký vydatně louskal ořechy, abych měla skořápky na adventní věnec. Tvořily jsme s B v černé kuchyni u našich, za tepla z hořícího dřeva ve starých kamínkách a za doprovodu rádia ze starého dvojčete. Široký se nám pokoušel dělat dýdžeje, ale jeho často přehrávané kazety z auta se dvojče rozhodlo příšerně zpomalovat. Takže z ABBY se rázem stala ryze mužská kapela, kterým to moc neodsejpá. Širokého to pochopitelně značně rozladilo, je teď její velký fanda.



Soubor záhadně zmizel a tak můžu nabídnout už jen hotovou výzdobu focenou o dva dny později - všimněte si, že první svíčka na věnci byla už rozžata... Nechybí dekorace na koberci - moji mazlící se kluci. Chybí věneček na vstupní dveře do bytu a výzdoba v kuchyni, protože ta byla dokončena později...







A protože se mi zdálo, že té vánoční atmosféry není tak říkajíc voňavě dost, pustila jsem se do své vůbec první vánočky s drobnými změnami podle receptu mojí babičky. Byl to nervák, neb se mi těsto nezdálo příliš hňácatelné a ve veliké půjčené míse se mi pak zdálo málo vykynuté, ale... Ale dopadlo to výborně. Můžete se pokochat stařičkou váhou, lehce zrekonstruovanou, kterou jsem podědila do bytečku a která na vánočku vážila všechny ingredience. A zřejmě velmi spolehlivě. A zřejmě velmi spolehlivě také Široký těsto "vybóchal" (překlad pro Pražáky - promíchal, ale podle mě má Široký špatný termín, promíchat značí určitě i ve středních Čechách něco jiného), je ho potřeba vybóchat opravdu moc, a jelikož se vánočka povedla, tak jsem jej asi kárala, že to fláká, neprávem. Vánočku jsem potom spletla z devíti pramenů a nechala ještě nakynout. Pak už jen potřít vajíčkem a posypat nakrájenými odslupkovanými mandličkami a šup s ní do trouby...







Vánočka se pekla a vypekla! Krásně vypečená, propečená, lehkotěžká, žluťoučká a dobroučká. Dělala jsem ji pozdě v noci, takže večer jsme jen ochutnali ještě teplou patku, ale ráno... Ráno jsme si to vynahradili. Naše první vánočková snídaně s lipovým medem a s kafíčkem ryze českým tureckým a lógrovitým se konala ve vyzdobené kuchyni - na vánočně vyzdobeném stole. Krásné vánoční ubrusy nám ušila moje miloučká B a dala k Mikuláši společně s ručně ušitými a vycpanými hvězdičkami. Barevné ladění jsem si prosila modro-oranžové a skutečně se jí podařilo takovou vánoční látku sehnat. No krása. Pokud jste si všimli, že ty vánočky byly vlastně dvě, tak jste si všimli správně a bylo to z toho důvodu, že jednu jsem udělala B právě jako poděkování za takovou krásnou výzdobu. Jo a Barborku jsme stihli 4. prosince uříznout! Musíme se přece ujistit, že nám to toho 18. dubna skutečně vyjde.







Druhý den se u nás mladí zastavili a poseděli a vyfasovali vánočku. V záběru je také pozvánka do další, tentokrát již vánoční reportáže z Hromádky - vystřihovánky od manželů Vránových (http://www.vranovi.cz/) se Široký právě pokouší vyřezat. Jedná se o Betlém a pokud to do Štědrého dne stihne, tak tradičními papírovými kousky ozdobíme také okna. Zatím má tu ženskou (roz. panenku Marii) a krále (roz. Josefa).







Béděm to začalo, Béděm to končí. A pak že jen zlobí. Kdepa, Béďa si umí i lebedit...







Zámek

Firma, která nám všem vydělá na vily + jeden nápad na dárek

Tak jsem dnes dělal řízky a napadlo mě, že musíme založit firmu věnující se nakupování dárků. Nemám totiž čas ty věci shánět a stejně jsou na tom i jiní. Vemte si to: boháč si najme firmu, která mu dárky pro jeho blízké VYMYSLÍ, NAKOUPÍ A ZABALÍ. Důraz bych položil na ono VYMYSLÍ. Přeci to je to nejhorší.. že ano.. najít ten pravý dárek, tu pravou věc. Boháč bude muset pouze na webu vyplnit dotazník, kde prozradí něco o člověku, který má být podarován. Do druhého dne pak dostane nabídku několika věcí (setsakra zajímavých a originálních.. případně i nudně tuctových.. to přide na to, co zákazník chce), vybere si a hotovo.

Tak tedy, to je můj dárek pro vás všechny, milí vyhnanci. Dal jsem vám/nám nápad, kterak s konečnou platností a definitivně zbohatnu/neme/nete.

ps: potřeboval bych klepáček na maso... pěstí jde kuřecí sice taky tak nějak vytvarovat, ale nemá to vejšku.

Sama na louce

Jak jsem slíbil, tak jsem dodržel. Odhaluji druhý dosud nalezený kousek - patrně od stejné autorky. Nasvědčuje tomu více detektivních faktorů, ale těmito profesionálními detaily Vás nebudu zatěžovat. Nuže bez hloubějších okolků...




???? kdo to je? čí to je ruka, tričko, čí to je byt????

Žena na vavřínu

Jistě jste si mnohokrát při Jáčiných zpěvech u kytary bez táboráku řílali a říkaly, jak asi vypadá zárodek folkového génia, jak začínal Nohavica, jestli si Kryl ve dvanácti začal zpívat s kytarou "Zato stříhám svýho lva..." nebo hned v počátcích tito géniové plodili šlágry, zvládnuté jak pěvecky, tak textově a hudebně. Tato otázka mne trpce týrala ve světě dnešního internetu, čímž se plynule přesouváme k tomu, že jsem začal hledat zárodečné české folkaře na youtube. A našel jsem poklad. Ano. Trpký poklad ženského údělu folkového. Jehňátko sotva líhnoucí se. Jistě pochopíte, že nechci, aby tento objev byl někým jiným zopakován a tak jsem skladbu z youtube vyjmul a nahrál ji sem, aby tak zmizela jasná stopa. Brzy přinesu další díl.

Když do nebe, tak s Karlem!

Rok se s rokem sešel, slovo dalo slovo, rodiče mé budoucí ženy pracně sehnali lístky, ruka ruku myje, včelka Mája křoví brázdí. Osud se dal dohromady, spiklo se štěstí, přišlo na bíledeň a vyšlo najevo jádro pudla, že jsme se stali, já a Zámek, těmi, co čekají, jaké to bude, když budou být na koncertě Karla Gotta: zpátky si dám tenhle film.

Formálně progresivní úvod máme za sebou. Doufal jsem, že jím u Vás navodím podobně smíšené emoce, jaké jsem cítil před koncertem této naší, ale i zahraniční legendy. Bude trapný, jako v televizi? Kolik z koncertu zaberou jeho narcistní bonmoty? Bude se pohybovat stejně stařecky, jako za mlada i ve svých zhruba sedmdesáti letech? Tyto otázky jsem si kaldl a v srdci se těšil spíše na jejich zodpovězení, nežli na samotný koncert. Ale!

Jeho trapnost byla na první pohled táž, ve větším dávkování a v celku všehomíra však kupodivu nevyznívala trapně, naopak velice svěže a šarmantně! Poslouchat jeho přeháněné chvástání před publikem bylo jako pozorovat rozhovor dvou manželů, kteří si navzájem ještě po čtyřiceti letech manželství připadají vtipní a smějí se všem svým neustálým vtipům. Karel totiž nezpívá před publikem, Karel zpívá před svým publikem, a to je cítit neuvěřitelně silně. Karel je frází řečeno skutečný lev minimálně jednoho salónu, který se může rovnat i takovým tygrům jako je Tom Jones nebo Elvis Presley. Ani jednoho nepřebíjí a ani jeden nepřebíjí jej, je totiž svůj, a to i když třeba zrovna zpívá na jejich hudbu - snad naopak právě tehdy je opravdu svůj a opravdu náš.

Takovou energii jsem na koncertě ještě nezažil. Tak dlouho(tři hodiny), vysoko(dé fis až cé mol dur a možná ještě víc a to i několikrát po sobě), silně(když se Kájovi zachtělo, řvoucí orchestr nebyl slyšet) a dokonale (trilky, vzlyky, kňouránky, protahovačky, vyšlapy, tygry) jsem ještě neviděl nikoho zpívat, natož sedmdesátiletého starce.



V záchvatu psaní o božském Kájovi nevím jak nenásilně tento proud přetrhnout, abych mohl do tohoto článku vetknout zmínku o Felixovi Slováčkovi, (nejen) klarinetistovi, který byl jediným Kájovým hostem, a který dostal dvakrát příležitost, aby předvedl, co umí. Kája se ztratil - Felix beze slova začal v doprovodu Boom! bandu hrát. Nádhera. Dokonalý doplněk, posouvající koncert o laťku výše. Nejkrásnější hra na klarinet, jakou jsem kdy slyšel, a to klarinet na cédéčku nepoznám

Po koncertě jsem zcela změnil pohled na Káju Gotta. Poslouchat ho nebudu, to zas pr, ale je to sakra borec, je to velikán! Plynule zakončuji.

IKEA na Hromádce, puntíkovi padesátiny a IKEA vs puntík

Smířený spor o IKEU sice už lehce zaprášil čas, zůstala však slibovaná přehlídka IKEI na Hromádce. Nadešel na ni čas právě v den puntíkova padesátého prodaného výrobku, který tu zámek spolu se širokým oslavil mohutným úklidem. Hip hip huráá!

Pojměme prohlídku trochu odborně designérsky (inspirováni Bydlením je hra a Jak se staví sen, které zámek s oblibou sleduje (lze sledovat na internetu!) a trochu osobně angažovaně a zastavme se u každé položky.

Položka první - Ikea v koupelně a na toaletě



Zde Ikea velmi levně vyřešila problém poličky na šampóny a mýdla, kterou jsme nechtěli vrtat do kachliček (přece jenom nám to tu nepatří), ale zároveň potřebovali velmi nutně, protože se jedná opravdu o pidi koupelnu. Zároveň opět velmi levně v porovnání s jinými možnostmi vyřešila problém tyče na nezbytný koupelnový závěs a konečně velmi elegantně a ke spokojenosti oka nabídla i onen koupelnový závěs.

Položka druhá - Ikea v ložnici



Zde jsou využity ikeové prvky již dříve zakoupené a bez skrupulí zámkem odtáhnuté z bývalého pokoje z Pendrova. Jedná se o hit Ikei - bakelitový stolek za tři stovky obalený jakože březovou jakožedýhou. Na stolku jsou opět kdysi dávno zakoupené kalíšky na svíčky, tehdy tuším po deseti korunách (iracionalizace racionalizace) a nad postelí rám, který ovšem zámek hodnotí opravdu vysoko, protože se mu opravdu líbí. Povšimněme si, že unifikovaný ikea design rozzařuje ručně dělaný polštářek (jedná se o dárek) a běhoun z obchůdku Malého Tibetu, tedy též ruční práce. A konečně i rám doplňuje s rafinovanou strohostí vnitřní pojetí samotného obrázku.

Položka třetí - Ikea v kuchyni



Zde jsou drobné předměty, které jsou v domácnosti potřeba. Některé přišly na Hromádku jako dárek do bytečku (praktické strouhátka s plastovými miskami - jednoduchý a geniální nápad a zároveň dobře provedený - misky mají dole protiskluzovou udělátko, bylo myšleno i na toto - bod pro Ikeu). Zbytek předmětů jsme pokoupily sami - velké sklenice jedna po devíti korunách - ta cena opět nejde na rozum, tak málo nestojí ani materiál. Na fotce chybí korkové podložky pod horké hrnce - levné a velmi praktické a často využívané.



Ikea se na předchozí fotce podepsala pouze hodinami, které zámek pořídila si k narozeninám jako dárek od babičky a tedy... jsou skvělé. Nejdříve jsme prošli běžná hodinářství a v tomto bodě se Ikei co se týče poměru vzhled a cena nic nevyrovnalo.
Ale co se týče židlí - tedy nábytku, který s námi půjde celý život a na kterým budeme každodenně sedávat, na Ikeu jsme se podobně jako radotínští nespolehli. Na konec stojí za upozornění rádio a poličky - obé po zámkově prababičce - v nich se odráží slovo autenticita, kouzlo, atmosféra, duch času, útulno - tedy pojmy, které se v Ikei koupit nedají.

A když jsme v kuchyni a jelikož se pomalu blížíme do chodby a obyváku zastavme se ještě u ledničky:


Na ní se zabydlela továrníkovic rodinka z Fleru od kvítečkové (http://www.fler.cz/zbozi?id=50372).

A protože puntíkovi se před Vánocemi daří a protože nám do života vstoupila finanční jobovka v podobě nutné opravy auta (částku tentokrát raději neprozrazujme, protože je to šílené), došel Zámek k názoru, že nechť jak buď a že je potřeba se nezhroutit a udělat si radost a že puntík vydělává na zdravotní a s tím a už vůbec s ničím víc se nepočítalo, tak je potřeba se odměnit a odměnit také širokého, aby měl lepší pracovní podmínky, když je takový šikovný pracant - takžééé:

Položka čtvrtá - Ikea v obýváku:


Takže puntík pořídil zámkovi a širokému poličku, opět bakelitovou jakožebřezovodýhovou, ovšem ladící s konferenční stolkem opět odtáhnutým z pendrova a zároveň plně poskytující komfort pro širokého šanony se smlouvami a jinými potřebnými záležitostmi. Ikea vyřešila poličkou i řešení prostoru za stolem a uvolnění stolu od tiskárny. Je možné vidět i poměrně designově velmi pěkná křesílka také z Ikei zapůjčená z Pendrova, dokud se nezmůžeme na nějakou kvalitní a praktičtější rozkládací sedačku.

a

Položka pátá - Ikea v chodbě



Zde je to zrcadlo a věšák, které vybral puntík právě v Ikei. Obojí spojuje velmi dobrá cena, ale i dobrá účelnost. Zároveň je zde vidět nejkvalitnější a nejlepší kousek nábytku na Hromádce a sice botěnka - kvalitně dřeveně dýchovaná a částečně dřevěná, prostá, leč účelná a designově nadmíru navýši - pochází od Kyzlinka (www.kyzlink.cz) a Husováci jsou na ni náležitě pyšní.

Suma sumárum - Ikea to na Hromádce pěkně ovládla a jedním z hlavním důvodů, proč je to právě ona, je cena. Kdyby to šlo, zřejmě bychom dali ve většině případů přednost něčemu jinému, kdyby to šlo opravdu hodně dobře, tak bychom dali přednost něčemu jako je Kyzlink, takto však "ikea NAVŽDY".

Pár slov o opeře

Nejznámější a nejvlivnější popularizátor opery, Richard Gere v Pretty Woman, nabudil nejednu hospodyňku z Malé Lhoty, že opera je něco, co by ji totálně zasáhlo stejně silně jako lehce prostoduchou, leč cituplnou a zejména krásnou a úspěšnou popelku Julii Roberts. Ona by jistě byla také tou, kterou by opera pohltila natolik, „že by ji pak milovala do konce života.“ Aby ne, pokud by se jednalo o operní árie z výjimečně dokonalé Verdiho La Traviaty, pomocí níž tvůrci hollywoodského trháku podmanivě dokreslily ty nejromantičtější scény filmu.
Taková Mary ze zapadlé samoty kdesi v Oregonu šla o pár let později na tu operu do teho divadla, ale ouha... Čistý průstřel skrz její srdéčko se nekonal.

Zastavme se ale u takového pana Bohumila, mladého hbitého intelektuála, přáteli přezdívaného Bohu, čtoucího těžké filosofické traktáty, dokonale znajícího Kustoricovu filmografii a na svém blogu zasvěceně a chytře glosujícího českou i světovou politickou scénu. Takový Bohouš zčistajasna poprvé zavítá na operu do některého z významných českých divadel, ale je krapet zklamán. Copak tohle může dát modernímu, neřknu-li postmodernímu člověku nějaké významné podněty? Jistě hudba, ano, pár silným míst tam bylo, ale jako celek... kdeže opera, to nebude má krevní skupina, nabude pan Bohoušek přesvědčení.

Nalijme si čistého vína – operu dělá operou hudba, libreto a výkony zpěváků. Pro plebs, ale i moderní mladé intelektuály může být těch pár hitovek v každé slavnější opeře příliš málo na to, aby vyvážily všechny ty vatové zpívané monology, libreto – tedy rozuměj scénář opery - může být pro ně dějově příliš chudé a rozpačitě neobratné, a co se týče výkonů zpěváků... Vynikajících je jen pár, dobrých je dost, ale těžce průměrných je moc. A koncentrace posledně jmenovaných se na světově méně proslulých scénách přímo úměrně stupňuje.

A tak zjistíte, že když si po nějaké živé opeře pustíte cédéčko téhož díla v interpretaci od světové špičky, je to vskutku markantní rozdíl. Těch hudebně silných míst je tam najednou víc a tzv. hitovky vyniknou v takové míře, že se na chvíli stanete Pretty Woman, dojímáte se a slzíte. Ano, takovou ta opera má sílu. A přitom může být děj stále tak chudý a předvídatelný.
Jenže opera není jen hudba, opera je sluchová podívaná a tak reprodukce z cédéčka, byť v podání těch nejlepších světových pěvců, je jen zlomkem toho, co může opera divákovi nabídnout.
Máme tu také scénu, kostýmy, nejen pěvecké, ale i herecké výkony a dole v orchestřišti dirigenta s ansámblem. To vše by mělo spolu fungovat a předložit diváku v náležitém hávu onu zmiňovanou hudbu a libreto. A aby to fungovalo, je tu operní režie, tedy režizér, který to zařídí.

Když už jsem to víno vypila, povím Vám čistou pravdu – operu mám ráda, nemiluji ji sice víc než svůj život, ale z mnoha důvodů ji ráda mám. Viděla jsem něco kolem šesti kousků naživo a něco kolem mnohem více kousků jsem slyšela z cédéček. Něco mě zasáhlo až do morku kostí, u něčeho jsem si zazývala. Ale až do včerejšího večera jsem si myslela, že je to o té dané opeře, jak moc byla dobře napsaná, kolik je v ní hitovek, a o pěveckých výkonech. Včera večer mě Ondřej Havelka ukázal, že nemusí to být hudebně i dějově silná opera a není to jen o pěveckých výkonech (které ale nutno dodat byly v tomto případě velmi velmi dobré), které z operního představení dělají vynikající podívanou. Je to o jejím pojetí, o jejím vedení, o schopnosti dát opeře život. Ačkoli v Gianni Schicchim je má životní operní árie (ona srdéčková záležitost, kterou zůstala i poté, co jsem před pár lety zjistila, že obsahově je o něčem jiném, krapet povrchnějším, než jsem si myslela), hodnotila bych ji jako Pucciniho slabší záležitost – hudba dobrá, ale ne výborná, děj takový operní, tudíž jednoduchý a předvídatelný, a ačkoli bych v případě Leoncavallových Komediantů laicky smýšlela podobně, díky Havelkovy však teď vím, že když má někdo vizi a evidentně umí pro ni získat i interprety, tak i s průměrným materiál dokáže vytvořit skvost.



Včerejšímu večeru chybělo opravdu jen jediné – aplaus ve stoje. Kdybych mohla vrátit čas, odhodila bych svou plachost, stoupla bych si a křičela bravo a jsem si jistá, že by se zvedlo celé divadlo, protože to neudělalo jen pro to, že se nezvedl ten první....

Havelka je operní génius

Tak jsme se zámkem zas jednou vyrazili do divadla, do samotného Národního divadla v Brně a ne jen tak na ledacos! Na nové operní dílo od režiséra Ondřeje Havelky, recenzemi vychvalovanou propojeninu dvou menších oper Gianni Schichi od Giacoma Pucciniho a Komediantů od Ruggera Leoncavalla.

Libreto se nám zdálo být vcelku slibné, jméno dirigenta osvědčené, přehled sólistů uspokojivě vyrovnaný. První z oper byla žánru komediálního, zaujaly především na operu nevšedně bohaté herecké výkony. Pěvecky vyčnívala snad jen pěvkyně pějící Zámkovu oblíbenou árii O mio babino caro.



Po přestávce přišla druhá z oper, tentokrát tragická. Finta byla v tom, že první představení bylo jakoby hráno před vesnickými diváky komediálním spolkem, zatímco druhá opera byla tragédií popisující právě tento komediální spolek. Havelka tak mistrně využil potenciální propojenosti obou samostatných kusů aby vytvořil zcela unikátní a neobyčejně působivý celek. Druhá opera přišla do již hotového světa, ze kterého vytěžila maximum, s mocným přispěním skvělých pěveckých i hereckých výkonů hlavního šaška - vlastníka a provozovatele celé potulné společnosti - a jeho ženy. Spojení komedie s tragédií, dvou zcela odlišným způsobem psaných libret, uvolněného hereckého projevu vnuknutého geniálním Havelkou se skvělými výkony exaltovaných protagonistů, to vše nás při závěrečném potlesku nutilo zvednout se ze sedadel a tleskat ve stoje, ale báli jsme se.

TEAM

(Dém) oni

Vytrhovali JÍ duši z těla.
Napínali JÍ krční svaly jako koni.
Plašili JÍ srdce.
Drželi obličej rukou,
aby nemohla dýchat.

Ržála - divoce splašená - Ržála.
Musí odejít,
ale přijdou
ZAS.

-... / .- / ... / . / -. //

Černé...............kabátky
Ovečky..............ve vlasech
Františkovy....................oči

Manželství..........se uzavírají
.........................v nebi
....................... - -

ikea NAVŽDY

Je to zvláštní, ale vypadá to, že u nás doma v milém vyhnanství, kde bydlíme s princeznou a kočkama, to vypadá na to, že cenu za nejlepší parádičku sezóny získá ikea. Konkrétně vlastně reklama na ikeu. Strávili jsme prohlížením téhle věci poslední hodinu a stále jsme se jen smáli. Prostě neuvěřitelné a skvělé.

"No tohle.. tohle získalo pro mě ikeu NAVŽDY na mou stranu.. a rozhodně si nemyslím, že je to šmejd." Tak zní doslovný přepis slov, která princezna po shlédnutí celé aplikace vydechla. "V takových chvílích mám opravdu dojem, že počítačový svět opravdu stojí zato. Jinak ho nenávidím, ale toto mě přesvědčilo," dodala.

Tedy: až jakákoli kika, asko a jiný nuly budou někdy schopný pouhé desetiny toho, co bozi ze Švédska, ostříhám si plnovous a princezna začne nosit kalhoty.

Smekáme a mrkáme.

Vyhnanci vědy

Seznam laureátů letošních Ig Nobel Prizes
(trpce žertovných verzí nobelových cen):



ARCHEOLOGIE: Astolfo Gomes de Mello Araujo a José Carlos Marcelino za důkaz, že pásovci mohou poškrábat archeologické vykopávky.

BIOLOGIE: Marie-Christine Cadierguesová, Christel Joubertová a Michel Franc za objev, že blechy žijící na psech skáčou výš než ty, co žijí na kočkách.

EKONOMIKA: Geoffrey Miller, Joshua Tyber a Brent Jordan za objev, že exotické tanečnice vydělávají víc, jsou-li na vrcholu plodného období.

FYZIKA: Dorian Raymer a Douglas Smith za matematický důkaz, že prameny vlasů nebo prakticky čehokoli jiného se nevyhnutelně musejí zacuchat.

CHEMIE: Sheree Umpierreová, Joseph Hill a Deborah Andersonová za objev, že Coca-Cola zabíjí spermie. Cena se ovšem dělí a dostali ji také C.Y. Hong, C.C. Shieh, P. Wu a B.N. Chiang za důkaz, že to není pravda.

KOGNITIVNÍ VĚDA: Tošijuki Nakagaki, Hirojasu Jamada, Ryo Kobajaši, Acuši Teró, Akio Išiguro a Agota Toth za objev, že améby dokážou řešit rébusy.

LITERATURA: David Sims za svou studii "Ty bastarde: Narativní výzkum zkušeností s urážením v rámci organizací."

MEDICÍNA: Dan Ariely za demonstraci faktu, že drahé falešné léky jsou účinnější než levné falešné léky.

MÍR: Švýcarský federální etický výbor nehumánní biologie a občané Švýcarska za přijetí právního principu, že rostliny mají svou hrdost.

VÝŽIVA: Massimiliano Zampini a Charles Spence za demonstraci faktu, že jídlo chutná lépe, pokud má lepší zvuk.

Impossible Germany

Tak si jedu Vysočinou, v kapse třikrát za pětsetpáďo (kdo chce porozumět tomu, co tím myslím, nechť se nechá zaměstnat u ČSOB Pojišťovny a.s. člena holdingu ČSOB Group) a poslouchám vám Český Rozhlas, tentokrát 3. Obyčejně poslouchám 1, ale v 19 hodin zpravidla přepínám na 3, v tu hodinu totiž bývá na jinak vážnohudebnějším rádiu slýchat elektronika, world music, jazz, rock... prostě Čajovna. Tentokrát byla na paškál vzata skupina s názvem Wilco. Nejdříve jsem si poslechl povídání zastřeného odborníka na rock, který naznal, že frontman je skvělý kytarista (viz sólo v ukázce). Slyšel jsem jednu skladbu, která mne věru zaujala a následně ještě dvě další. Prý si berou inspiraci z Beatles a několika dalších kapel, nevím jakých. Zámek, když šla později kolem mne poslouchajícího tuto kapelu, optala se, zda to poslouchám Johna Lenona, což mluví za vše. Posuďte sami text a píseň z jejich nového alba Sky Blue Sky.




Impossible Germany
Unlikely Japan
Wherever you go
Wherever you land

I'll say what this means to me
I'll do what I can
Impossible Germany
Unlikely Japan

Fundamental problem
All need to face
This is important
But I know you're not listening
No I know you're not listening

This was still new to me
I wouldn't understand
Impossible Germany
Unlikely Japan
This is what love is for
To be out of place
Gorgeous and alone
Face to face

With no larger problems
That need to be erased
Nothing more important
Than to know someone's listening
Now I know you'll be listening

PORTISHEAD - THIRD

Silence

(Esteja alerta para as regras dos três
O que você dá, retornará para você
Essa lição, você tem que aprender
Você só ganha o que você merece)

Nové album portished mně zcela učarovalo a to první píseň začíná neznámým jazykem, následující hudba je ale pravým balzámem na srdce unaveného nuzáka. A časem se ozve i beznaděj naší milé zpěvačky, která zpívá samozřejmě o tom, že to je v prdeli. Ale ta hudba... prostě je to zajímavé, neznámé, skvělé.

Hunter

No one said
We'd even known each other
And new evidence
Is what we require
In this world

A hudba pokračuje, tentokrát je to píseň slečny z nějaké bondovky svíjící se na podiu v mexikánském podniku..nebo kubánském..nebo asijském. uf uf

Nylon Smile

I'd like to laugh at what you said
But I just can't find a smile
I wonder why I can't
I struggle with myself
Hoping I might change a little
Hoping that I might be someone I wanna be

A teď to začíná podivně opakujícími se zvuky, takové kňour, kňour, cink cink na hrnek.... jak depresivní jsou... a text je emblematický pro portishead .. no uplně. Refrén 'Cause I don't know what I've done to deserve you / And I don't know what I'd do without you ..... dává vzpomenout tím, jak je zazpíván a tak vůbec, na legendární 90. léta. Third vyšlo totiž po deseti letech, aby bylo jasno.. poslední kousek je z 98

The Rip

As she walks in the room
Centered and torn / Scented and tall (?)
Hesitating once more
And as I take on myself
And the bitterness I felt
Realize that love lost

Wild white horses, they will take me away
And the tenderness I feel
Will send the dark underneath
Will I follow?

Tahle písnička je prostě krásná.. to je u mě píseň za srdce chytající. Tak chytající, jak toho nikdy portishead pro mě nebyli schopní. Je to takové křehké, že. A pak nakonec to vezme zvláštní konec.. dynamiku... ale jinak je to kolovrátkové opakování takové básničky spájené se zvláštní kolovrátkovou hudbou... hudbou.. ano, ted to zkusím pojmenovat, hudbou vesmírných zvuků... takového toho radarového vlnění na oběžné dráze... prach vesmírný atd.. je to zvuk zvláštně retro.. jsou to synteťáky? Přidávám i video.. animaci jednoznačně oceňuju a chválím!



Plastic

I wonder why
I don't know what you see
Of course I care
I won't pretend
It's just a thorn
I'd said enough

No taktoto je zase odjinud... je to jiné zkrátka... drsné, a zcela jasně vesmírné.. trubky hlásící příjezd marťanů.. výrazná vrtule vrtulníku...

We Carry On

The taste of life I can't describe
It's choking up my mind
I'm reaching out
I can't believe
The faith it can't decide

Zase nějaké bubny.. a a pípající zaseklá vysílačka.. k tomu jednoduché... pam pam padáda.... a zcela zvláštní na portishead způsou zpěvu... a hezký refrén.. u mě
On and on I carry on / But underneath my mind / And on and on I tell myself / It's this I can't disguise ... a píseň jede, jede, mě se to líbí. PA PA pa pa pa

Deep Water

I'm drifting in deep waters
Alone with my self-doubting again
Try not to struggle this time
For I will weather the storm

A tohle je zase odjinud.. zpíváno vychlastanym hlasem nejake opilkyně z nádraží. A pak tam začnou přizvukovat ty zvláštní hlasy..cha.

Machine Gun

I saw a savior
A savior come my way
I thought I'd see it
In the cold light of day
But now I realize that I'm
Only for me

A tohle je mimetické.. že .. jako že to zní jak machine gun... a k tomu ten zpěv velekněžky na nějakém šutru s dýkou v ruce... co je to savior? Že prý zachránce, spasitel. Precet sem si celej text.. a jo, je to zpěv nějaké vestálky na šutru... přesně.

Small

If I remember the night that we met
Tasted a wine that I'll never forget
Opened the doorway and saw through the light
Motions of movement an I felt delight

opět táhlé krásné zpívání..už víte,že to mám rád. A k tomu takový text.. no tedy.. Píseň zakončuje zpěv jakéhosi chóru, který tedy jakoby vyřkl ortel ... "You tried to understand / But you're just a man" .. a pak to závěrečné "Hating the Lord". To tedy nechápu... síla, to sakra jo.. fakt velmi temná píseň. Mam dojem, že nejtemnější, co svět viděl.

Magic Doors

I can't deny what I've become
I'm just emotionally undone
I can't deny I can be someone else
When I have tried to find the words
To describe this sense absurd
Try to resist my thoughts but I can't lie

Vtipné první dva verše, že.... beznadějná píseň fracka z města.. Je to taková street píseň..o flákání.. možná.. aspon to vidim v tonu s jakym to zpívá.

Threads

Better if I could find the words to say
Whenever I take a choice it turns away

I'm all tired of my mind (?)
I'm all thinking of why (?)

I'm always so unsure

stereotypní smyčka na kytaru o stereotypním opakování chyb..nejspíš. Ha.. už nemůžu, tohle je konec alba a je to taky konec mé recenze.
I am alive when I sleep / Why am I not in all that I got? / I can't find no one to blame / Stand, stand, damned one / Damned one / Damned one / Damned one / I am one / Damned / One / Where do I go?

A závěrem zní opět naše známé vesmírné trubky volající a vítající marťany a kosmické prostory.

Reportáž psaná na Hromádce... (Fotoreportáž focená na Hromádce)

life´s too short

Milí vyhnanci, snad vám nevadí moje spamovací nálada, kterou poslední dobou mám. Já jen, že bych rád ukázal, jak se taky dá udržovat blog, když se dostanete do úzkých s vlastní tvorbou, důvtipem a vkusem. ...když z vás práce začne sdírat poslední zbytky volného času a vy už nemáte sílu na nic smysluplného. Já třeba poslední dobou tak moc pracuji, že nemám ani kdy stonat. Když jsem se třeba onehdá před pár dny v pátek přiondal domů, lehl jsem si pouze a začal trpět. Rýma mne neopustila až do nedělního odpoledne. Dnes jsem zbytky té nemoci v práci vyseděl. Náhodou jsem přitom zahlédl nápis, který říkal: "život je moc krátký na to, abys ho marnil ve špatné práci." Myslíte, že se mi tím něco naznačuje? Myslíte, že toho mám nechat.. a to i když je to TOLIK zajímavá práce, TOLIK dobře placená a TOLIK prestyžní?

Tak vám ty nápisy tady ukazuju. Podívejte se a popřemýšlejte. Popřemýšlejte o svojí práci a taky možná o tom, kdy naposledy vás nějaká reklama pobavila? Byl to čtvrtníček? Nebo reklamy na Hornbach? Nebo reklama na takové to domácí žvýkání?

Ekologické ZOO

Zdravím vyhnance, kterým přináším pravidelnou zprávu o stavu-internetu-právě-teď. Dnes bych rád upozornil na jedno menší japonské ekologické zoo. Věřím, že všechny vyhnance potěší a snad i přiměje k zamyšlení.

Co myslíte, není to úžasné? Taky vámi hýbe, že netušíte, jak tohle někdo mohl dokázat? Taky vás štve to nehorázně veliké množství kreativity, které do tohoto absurdního projektu někdo vložil?

Tři kousky

Půlnoc a vítr

Byla už sotva nedělní noc,
lidé se potichu bavili či spali -
zatímco na poli hlučely v obilí stromy,
na návsi do oken šuměl jen jediný keř.

Vyšla jsi malátně na verandu,
překvapená, jak málo svítá, nahá,
ospalá jako zub moudrosti
vyjmutý z lůžka sladkého usínání...

Ráno tě našli v tom keři.
Oblečenou.





Svědomí

Půlnoční bouři jsem neviděl,
pouze na černém nebi v dálce
přes obzor trčící polovinu
zapáleného stromu.

-

Když zapadla i ta poslední
viditelná větev,
jakoby začínalo červenavě svítat
- ale po chvíli vyšla tma.





Ve víru kašny

Ve stále stejném víru kašny
choulí se malá vichřice
a její zvuk je tolik strašný,
až drolí soškám chrliče.

Na lodi ani kládě z voru
neustojíš to těžiště -
nehybné je a do mramoru
zapisuje, že nevíš vše.

Pozdrav z Hromádky (s opatřením proti útokům "ban comic sans")

Jak se žije na Hromádce

Tak už bydlíme. Bydlíme čile, hbitě, divě, ale bez netu... Jestli my to přežijeme... Jestli to přežijeme, vložíme sem reportáž psanou na Hromádce.

Vyhnanství vyznání

Kdy již budu dostatečně starý, abych mohl vyzvat Boha na souboj, na souboj se svým srdcem, které si tak dlouho pěstuji? Mohlo by snad přijetí takové výzvy znamenat konečné naplnění? A mohlo by její odmítnutí znamenat konečnou urážku? Snad ano. Každopádně budu i nadále zarputile stárnout a těsně před smrtí to zkusím... Protože, co když má každý jen jeden možný pokus? Pochybuji, že to kdy někdo poprvé zkusil v devadesáti pěti letech... Jsem nervózní, jsem šťastný.

Fatamorgána sirény

Když ve středu 7.1. 2009 přesně v poledne začala na celé Rosice houkat siréna, odtušil jsem, že je to jen obvyklá zkouška sirén, která se pravidelně odehrává každou první středu v měsíci. Jako obvykle touto dobou, měl jsem zase pravdu. Když ani po pěti minutách nevtrhl do ulic chaos, když bylo opět jasné, že nejhlasitější zvuk tohoto dne a možná nejhlasitější zvuk v dějinách Rosic od dob poslední války bude nadále právě zvuk této sirény, povzdychl jsem si nad ztracenou příležitostí k rychlému hrdinství války, skrze kterou, jak věřím, by mne bezpečně, ale přesto velkolepě a hrdinsky provedl Bůh.

Vždy jsem o této nepřístojné touze přemýšlel jako o paradoxním cynismu, ke kterému mne a jistě i mnohé další lidi dovedla „dnešní doba odosobňujících médií“. Ve skutečnosti jsem si ale při tom nikdy nepřipadal tak, jako když bývám cynický. Za cynika jsem se označil vždy až později, když jsem se snažil zařadit své pocity do kategorií, odpovídajících běžnému lamentování.

Ne, nejde o cynysmus, spíše o dětské zklamání, že zase nebudu rytířem. To ale také není přesné. Když řeknu „dětské zklamání“, vybaví se představa rozmazlenosti. Já měl však na mysli něco jiného, jistou naivní čistotu, s jakou je požadována proměna právě a jedině v rytíře, vznešeného bojovníka proti všemu zlému a nepravému. Nikoli rozmazlené „já chci“, ale čisté „já toužím“.

K rytířství se však váže násilí. A který naivně čistý dětský bojovník by si mohl přát příchod násilí jen proto, že nikde zrovna není žádné, se kterým by šlo bojovat? Možná takový, který cítí zlo a nepravost na nespočtu míst, která jsou ale mimo jeho dosah. Který si nepřeje vyvolání násilí, ale přivolání.

Je to snad požadavek slabocha, který nedovede zlo a nepravost sám vyjít hledat do světa, který se zdráhá zaplatit za své poslání ztrátou domova? Ne, slabošství jsem v tu chvíli zklamání po ztichnutí sirény také necítil, právě tak, jako jsem necítil ani cynismus. Možná, že obojího je schopen dospělý bojovník, ale ve mně je dítě a dítěti je domov celým světem - nemůže z něj nikam „dál“, přestože jej lákají zvláštní fatamorgány.

behind YOU

Jak jsem (si) poskočila

Poskočila jsem si, když jsem poprvé u svých objednávek uviděla červený vykřičník, který značí novou objednávku. Je to tak! Poskočila jsem na FLERU z pozice vystavovatel do pozice prodávající. Mám teoreticky prodané tři výrobky, prakticky dva, za něž už na účet došla platba a které jsem už odeslala. A protože si buduji jméno a protože mi přijde, že to nejen vypadá líp, ale hlavně velmi potěší, snažila jsem se o to, aby moje horký zboží odcházelo ode mě jaksepatří ohozené.



Ano, prodal se Záchranný kruh i s Širokého autorskou básničkou! A zmizely také plstěné fanynky:



A protože jsem došla k závěru, že jsem šikovná a zasloužím si odměnu, a protože už nemám z čeho tvořit, objednala jsem si až z Prahy rouno. No nádhera!!! Ach, ty barvy!



Takže až i poslední vyhnanec zmizí na filmovce, sabotážně jim zaplstím tento blog od sklepa až po půdu! Ha!