Pár slov o opeře

Nejznámější a nejvlivnější popularizátor opery, Richard Gere v Pretty Woman, nabudil nejednu hospodyňku z Malé Lhoty, že opera je něco, co by ji totálně zasáhlo stejně silně jako lehce prostoduchou, leč cituplnou a zejména krásnou a úspěšnou popelku Julii Roberts. Ona by jistě byla také tou, kterou by opera pohltila natolik, „že by ji pak milovala do konce života.“ Aby ne, pokud by se jednalo o operní árie z výjimečně dokonalé Verdiho La Traviaty, pomocí níž tvůrci hollywoodského trháku podmanivě dokreslily ty nejromantičtější scény filmu.
Taková Mary ze zapadlé samoty kdesi v Oregonu šla o pár let později na tu operu do teho divadla, ale ouha... Čistý průstřel skrz její srdéčko se nekonal.

Zastavme se ale u takového pana Bohumila, mladého hbitého intelektuála, přáteli přezdívaného Bohu, čtoucího těžké filosofické traktáty, dokonale znajícího Kustoricovu filmografii a na svém blogu zasvěceně a chytře glosujícího českou i světovou politickou scénu. Takový Bohouš zčistajasna poprvé zavítá na operu do některého z významných českých divadel, ale je krapet zklamán. Copak tohle může dát modernímu, neřknu-li postmodernímu člověku nějaké významné podněty? Jistě hudba, ano, pár silným míst tam bylo, ale jako celek... kdeže opera, to nebude má krevní skupina, nabude pan Bohoušek přesvědčení.

Nalijme si čistého vína – operu dělá operou hudba, libreto a výkony zpěváků. Pro plebs, ale i moderní mladé intelektuály může být těch pár hitovek v každé slavnější opeře příliš málo na to, aby vyvážily všechny ty vatové zpívané monology, libreto – tedy rozuměj scénář opery - může být pro ně dějově příliš chudé a rozpačitě neobratné, a co se týče výkonů zpěváků... Vynikajících je jen pár, dobrých je dost, ale těžce průměrných je moc. A koncentrace posledně jmenovaných se na světově méně proslulých scénách přímo úměrně stupňuje.

A tak zjistíte, že když si po nějaké živé opeře pustíte cédéčko téhož díla v interpretaci od světové špičky, je to vskutku markantní rozdíl. Těch hudebně silných míst je tam najednou víc a tzv. hitovky vyniknou v takové míře, že se na chvíli stanete Pretty Woman, dojímáte se a slzíte. Ano, takovou ta opera má sílu. A přitom může být děj stále tak chudý a předvídatelný.
Jenže opera není jen hudba, opera je sluchová podívaná a tak reprodukce z cédéčka, byť v podání těch nejlepších světových pěvců, je jen zlomkem toho, co může opera divákovi nabídnout.
Máme tu také scénu, kostýmy, nejen pěvecké, ale i herecké výkony a dole v orchestřišti dirigenta s ansámblem. To vše by mělo spolu fungovat a předložit diváku v náležitém hávu onu zmiňovanou hudbu a libreto. A aby to fungovalo, je tu operní režie, tedy režizér, který to zařídí.

Když už jsem to víno vypila, povím Vám čistou pravdu – operu mám ráda, nemiluji ji sice víc než svůj život, ale z mnoha důvodů ji ráda mám. Viděla jsem něco kolem šesti kousků naživo a něco kolem mnohem více kousků jsem slyšela z cédéček. Něco mě zasáhlo až do morku kostí, u něčeho jsem si zazývala. Ale až do včerejšího večera jsem si myslela, že je to o té dané opeře, jak moc byla dobře napsaná, kolik je v ní hitovek, a o pěveckých výkonech. Včera večer mě Ondřej Havelka ukázal, že nemusí to být hudebně i dějově silná opera a není to jen o pěveckých výkonech (které ale nutno dodat byly v tomto případě velmi velmi dobré), které z operního představení dělají vynikající podívanou. Je to o jejím pojetí, o jejím vedení, o schopnosti dát opeře život. Ačkoli v Gianni Schicchim je má životní operní árie (ona srdéčková záležitost, kterou zůstala i poté, co jsem před pár lety zjistila, že obsahově je o něčem jiném, krapet povrchnějším, než jsem si myslela), hodnotila bych ji jako Pucciniho slabší záležitost – hudba dobrá, ale ne výborná, děj takový operní, tudíž jednoduchý a předvídatelný, a ačkoli bych v případě Leoncavallových Komediantů laicky smýšlela podobně, díky Havelkovy však teď vím, že když má někdo vizi a evidentně umí pro ni získat i interprety, tak i s průměrným materiál dokáže vytvořit skvost.



Včerejšímu večeru chybělo opravdu jen jediné – aplaus ve stoje. Kdybych mohla vrátit čas, odhodila bych svou plachost, stoupla bych si a křičela bravo a jsem si jistá, že by se zvedlo celé divadlo, protože to neudělalo jen pro to, že se nezvedl ten první....