31.10.09

Halloween


>>The kids are trick or treating, the parents wait on the street with their iPhones. Another beautiful New Yorker cover by Chris Ware.<<

Právě vymýšlím pro jeden nejmenovaný kulturní, podzemní časopis titulní stranu a říkám si, že je to zvláštní práce... koukám se kolem a přemýšlím....

Každopádně hodny obdivu jsou titulní strany New Yorkeru. Vyhrávají pokud vím pravidelně hlavní ceny v nejrůznějších závodech o nejlepší titulku. Mají v sobě kus velmi jemného vtipu a velký výtvarný cit.

V našich poměrech může konkurovat pouze Respekt s Reisenauerovými kresbami. Avšak New Yorker je podle mě stále o koňskou délku napřed. Důvodem je podle mě předvidatelnost Respekťáckých obálek, které jsou tak nějak vždycky stejné, že ano. Styl kreseb je perfektní, ale neměnný. Humor je vždy lehce drsný. Je to něco, o čem všichni víme, že to je dobré, líbí se nám to, ale nestojí to už dávno za řeč. Při vší kráse Resenauerovy titulky nepřekvapují.

Proti tomu New Yorker nemá v titulních stranách takovou jednotnost.. mění se styly, výtvarníci. Vtipy jsou oproti Respektu o dost jemnější a chytřejší (kolik titulek Respektu stojí prostě na karikatuře obličeje a nějakém více méně urážlivém nápise?). Zdá se to možná zvláštní, ale Halloweenská titulka mě šokovala, překvapila, dostala. Je to něco, s čím se chci dělit.... a taky tak činím.

Různé titulky New Yorkeru viz ZDE.

PS: je to nefér, že biju do Respektu, je tím nejleším co máme a prave sem koukal na novy cislo a to ma velmi vtipnou titulku. Respekt je proti všemu ostatnímu.. řekněmě Reflexu a Týdnu o 7 lig kvalitnější a perfektnější. Takže aby bylo sprevedlivo na světě: Reflex a Týden sou šit šit šit šit šit.

28.10.09

Unavený Bob



Bob padl únavou na postel. Matrace byla ještě v igelitu, opřená vedle o zeď, takže si o překližku narazil rameno, pánev a čelo. Ta bolest Boba probrala. Zvedl se, hodil matraci jen tak na postel a samou únavou na ni opět padl. Po chvíli vstal, sundal z matrace igelit, došel si pro peřiny a definitivně si lehl. Záhy však zjistil, že nemůže usnout. Pořád musel myslet na všechny ty vyčerpávající věci, které se mu dnes celý den děly. Vracely se mu celé otravné konverzační epizody se spolupracovníky, problémy s uložením příliš těžkých duralitových kvádrů, drhnutí hřídele rotačního stroje poté, co na ni omylem nechal vytéct vyjetý olej z hradlové propustě. Teprve poté, co se hodinu a půl marně snažil usnout, vyčerpáním usnul.

V šest ráno zazvonil budík a Bob s překvapením zjistil, že tentokrát je plný síly. Pokusil se zvednout z postele, ale v tom okamžiku poznal, že celá jeho síla spočívá právě v tomto blaženém postelovém ležení, a že pro vše ostatní je předem vyčerpán. Vyčerpáním vstal. Jestli mne dnes ve fabrice nezastoupí u míchačky Ruda, tak končím. A taky skončil. Nebylo ani po obědě a Bob už si za vnějším plotem fabriky vychutnával volnost jako každý jiný nezaměstnaný. Kde dneska sehnat práci, říkal si kolem druhé hodiny odpolední, když platil kafe. V Edmontonu by mě možná chtěli. Ale Edmonton je v Americe nebo Kanadě. Na letenku bych sice měl, ale ten trapas hned v letadle, když by se mne krásná letuška cizím jazykem zeptala, jestli si dám kafe, jestli mi není špatně, jestli jsem dobře připoutaný… Netuším, na co by se mne mohla zaptat, aby šlo jen správně kývnout. Představa, že ona něco zašveholí, já kývnu, že ano a ona mne odepne od sedačky a půjde mi pomoci s močením… Ne, v Edmontonu to rozhodně zkoušet nebudu, ani kdekoli jinde za hranicemi.

Chorvati a Slovinci prý umí často česky. A mají snad i továrny, kde by mohli potřebovat laboranta kvality difusních hlavic. Pokud to u nich nedělá normální nástrojář jako ve Feroně. Navíc pochybuju, že zrovna tovární Chorvati a Slovinci se v češtině vyznají, to spíš plážoví prodavači zmrzlin, nebo hoteliéři. V Čechách už ale makat nebudu, všichni mě tu chtěj jen proto, že Unie mou profesi v každé větší továrně vyžaduje, dělám pak ale něco uplně jinýho, něco, na co nikdo jiný nemá specializaci, povětšinou něco, na co žádná specializace neexistuje. Bob se zarazil. A co Rejkjavík? Sice neumím islandsky, ale je to krásná země, prý tam mají nejvyšší hustotu nobelových cen na jednoho obyvatele. Nemůžu sice říct, že nemám rodinu, nemám ženu, nemám přátele a tak si můžu jet kam chci, ale kdo to dnes sakra může říct? Leda nějaký odstrčený dědek, nebo někdo, kdo měl fakt smůlu, větší než já včera. Můžu se na všechno vykašlat!

Bob se zvednul a vyrazil do nejbližšího obchodu s knihami, tam se zeptal, ve kterém obchodě s knihami se dá sehnat učebníce islandštiny a tam pak také zašel a učebnici koupil. Doma se docela divili. Proč jsi zas odešel z práce? A proč se chceš učit islandsky? Bob vyčerpáním padl do dřezu.

18.10.09

V čem tkví jádro pudla grafiky?


SS: Včera při prezentaci své práce jste se hodně zaměřoval na proces tvorby: mluvil jste ke grafickým designérům a v takovém případě může být velmi zajímavé zaměřit se na proces a možná zapomenout na konečný viditelný výsledek. Avšak ve skutečném světě je jedině konečný výsledek tím, co komunikuje, a proces vzniku díla se zcela ztrácí. Jak se s tím vyrovnáváte?

PB: Setkávám se s tím každý den. Když učím ve škole, často potkávám studenty, či bývalé studenty, kteří se pokouší uplatnit v běžném světě. Srovnávají svou zkušenost z působení na škole se zkušeností, kterou získali v praktickém životě při práci pro různé společnosti. V podstatě si vždycky stěžují: "Klient nerozumí mé práci. Nemůžu dělat to, co bych chtěl dělat." Neřekl bych, že to je chyba klientů. Jedná se o vztah mezi dvěma stranami, takže nelze házet vinu jen na příjemce. Většinou docházím k závěru, že se stala nějaká chyba v komunikaci, konkrétně se hlavně zanedbává vysvětlování procesu. My se při své práci snažíme většinu času ostatní zúčastněné do procesu zatáhnout. Pokud tohle neděláme dostatečně důkladně, může dojít k nedorozumění. Víme, že když jen nakonec přijdeme s výsledkem, který prezentujeme někomu, kdo nevidí, jak jsme se k výsledku dostali, je pro něj velice obtížné designu porozumět. (...)

Když vysvětluji svou práci, považuji za velmi důležité říci, jaké informace jsou dostupné na začátku a jaká je na ně odpověď, takže můžete sledovat trajektorii. Je to lepší než nechat lidi před svou prací stát, aby o ní přemýšleli jako o nějakém uměleckém díle, protože v tomto případě musí být příjemce dostatečně chytrý, aby pochopil oč jde.

SS: Takto to chodí s klientem. Ale nakonec se věc dostane ven do ulic, kde na ni někdo bude koukat a v ten moment o procesu tvorby nic netuší...

PB: Ano, nevyhnutelně. Ale myslím si, že zaměřením na proces tvorby a zapojováním jiných stran do něj, redukuješ možnost nedorozumění, protože se koukáš na tutéž věc z různých perspektiv. Raději než vnucovat svou perspektivu jiným lidem, měl by sis osvojit více hledisek, aby jsi viděl, co se děje, když na to koukáš očima náhodného kolemjdoucího a snažíš se pochopit, co tenhle design dělá, jak jej lze interpretovat. Dělám si tyto mini-testy, abych viděl, co se stane v ulicích, avšak dělám je před tím, než se to do ulic dostane. (...)

(Úryvek z rozhovoru s Peterem Biľakem, celý k nahlédnutí ZDE)



Způsob, jakým Biľak mluví o designu mi přijde osvětlující. Daří se mu myslím vyjádřit a pojmenovat spousty problémů, o kterých sám přemýšlím. Snažil jsem se nedávno (snad kvůli textům pro grafické studio dusot) vyjádřit, co je pro mě jádro grafického designu. Tenkrát jsem to nedovedl. Kroužil jsem jen donekonečna kolem výkřiku: "U grafiky se musí hlavně přemýšlet." Mám dojem, že v tom to přesně všechno je. Jak to ale osvětlit? Že by mi pomohl právě Biľak?



Výchozí situace: Představte si proces vymýšlení loga. Máte za úkol navrhnou logo instituci, která se jaksi jmenuje, věnuje se čemusi a před vámi je čistý papír.

Každá grafická tvorba je na začátku hromádka vstupních informací, na které grafik hledá odpověď. Zkoumá na začátku, co o problému ví a množství informací rozšiřuje. Dělá spousty rozhodnutí a omezení, přidává k informacím další a další. Čím víc informací přidává, tím více se stahuje smyčka kolem hledaného řešení, které nakonec vypadne jako rozumná, snad dokonce i jediná možná, odpověď.

Lze dopředu říci, na základě čeho se ta rozhodnutí mají dělat? Co je třeba posuzovat? Ne. Pravidla nejde stanovit. Lze poté říci, na základě čeho byla rozhodnutí učiněna? Ano. Naopak to funguje. Grafik dovede každé jedno své rozhodnutí vysvětlit. Dovede jasně říct, proč se vydal určitým směrem a použít u toho pojmy a důvody, kterým laik porozumí. Jen nesmí být grafik líný.

(odbočka: Biľak o tom myslím mluví o kousek dál. Říká, že například filmoví kritici mají vypracovaný diskurz, v jehož rámci dovedou jasně a přístupně běžným lidem nějaké dílo vysvětlit. Grafici na to rezignovali, nikdy to neuměli, či kdo ví co. Biľak mluví o tom, že grafickými hrdiny jsou pro něj právě lidé, kteří dovedou o grafice mluvit na stránkách obyčejných novin, dokážou to vysvětlit obyčejným lidem.)

Biľakova lekce: Grafik nesmí být líný jasně a racionálně o své práci přemýšlet a mluvit. Zvláště před klientem, který si tyto výklady s radostí poslechne a na základě nich vám dá práci a peníze. Klient musí chápat design, musí vidět logiku vašeho loga, jinak jen mávne rukou a jde dál. Lidé jsou totiž graficky negramotní. Ještě negramotnější než v případě filmů či literatury. A tyhle hrátky na komunikaci s klientem jsou prospěšné pro grafika hned dvojmo: klienta je dobré neustále vtahovat do své práce nejen proto, že jej to činí spokojenějším a otevřenějším k proplácení faktur, ale také to grafikovi pomáhá vyhnout se nebezpečím slonových věží. Aby byl grafik schopen činit správná rozhodnutí, nestavěl na falešných domněnkách a nemístných očekáváních, musí pustit do své práce vnější vlivy, jinak udělá design bez duše, účet bez hostinského a pudla bez jádra.

13.10.09

lookbook.nu

Narazil jsem právě úplně náhodou na lookbook. Je to web-dva komunitní sranda, do které může kdokoliv poslat svůj model = fotku, na které bude v nějakém supr módním kostýmu. Člověk to nahraje, po způsobu flickru si obrázek okótuje, aby si všichni mohli povšimnout, že ty brejle jsou od RAyBAn, že ten kabátek je Dior pořízenej v sekáči, že ty punčochy jsou z hadí kůže atd. Taktéž je definována barevná paleta, kterou člověk svým úborem razí. No a pak už se jen kometuje, boduje, hodnotí, kňourá blahem atd. Obliba mezi mladými dámami je na první pohled naprosto gigantická.

Mě osobně na tom fascinuje úroveň fotografií, jsou to vesměs pokusy o parádní módní foto. Někdo to umí lépe.. někdo až bezmála profesionálně dokonale... někdo hůř, ale ve všech příspěvcích je cítit jaksi vyšší vkus.

Protože mi na módě až tak nefrčí, je to pro mě hlavně plejáda krásnejch holek a zajímavých fotek, který mají často to něco navíc, co naprosto zoufale chybí například megafotobankám, se kterýma jsem nucen pracovat v práci. Starší pány při procházení jednotlivými příspěvky potěší šmírácké nadpisky každého postu, které umiformě sdělí věk a národnost modelky a modela.. krása zkrátka

Napadá mě nad tím, že určití vyhnanci mezi námi (možná punťa, možná zámek) by tohle měli velmi pozorně prozkoumat. Když jsem si toho asi před půlhodinou všim, hnedle mě popadl pocit jakéhosi polo-bingo efektu... že by tohle mohl někdo udělat v českém prostředí? Že zrovna tohle by mohly všechny fleračky bezmezně milovat? No nechávám k podumání.







05.10.09

Neville Brody, legenda po letech vrací úder



Jak známo, stávám se čím dál větším úchylem na časopisy. Bystrozraký však zůstává na svém. Stále stejně přízemní, stále stejně nepoučitelný. Odmítá tleskat a sklánět hřbet před dílem velikána. Že prý ani kdyby to bylo zadarmo, válelo se to na ulici, prý ani pak by tohle neprolistoval. Nechci utrácet váš čas nějakým vysvětlováním, kdo je ten Brody a proč vrací úder, protože to asi zajímá asi jen mě.. no ale prostě... dávám k posouzení. Přijde vám tohle jako šit?

Arena Homme+ Magazine Issue 32 "Popaganda" from Research Studios on Vimeo.

04.10.09

Jak pracuje šicí stroj


Doufám, že tato věc zaujme zdejší rukodělné vyhnance. Sám jsem tomuhle totiž nikdy nerozuměl....a velice mi to vrtalo hlavou...ne tak moc, abych se na to kohokoli zeptal, ale vrtalo.

hýbací gif viz: swiss miss

02.10.09

Pozvánka na výstavu