Vytrhovali JÍ duši z těla.
Napínali JÍ krční svaly jako koni.
Plašili JÍ srdce.
Drželi obličej rukou,
aby nemohla dýchat.
Ržála - divoce splašená - Ržála.
Musí odejít,
ale přijdou
ZAS.
25.10.08
(Dém) oni
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
6 komentářů:
na dobrou noc.
Nevím, jestli se mám divit, proč v prvních třech verších je zdůrazněno "JÍ", zatímco dále se již nevyskytuje vůbec, nebo mám tuto proměnu brát za slovo, což bych jako trpký kritik asi měl. Druhá možnost tentokrát nese plody: v náhlém pominutí "JÍ" spatřuji vytratění se duše z těla, vytraceí se JÍ z lyryckého subjektu, ačkoli ten stále zůstává (zdánlivě) tentýž. Tento formální, leč s obsahem trpce interagující přechod vidím jako hlavní plus básně.
Co se týče obraznosti v básni použité, zaměřil bych se více na snahu o originalitu. První řádek je fráze. Nechci říci, že by se básně měly sestávat jen a pouze o riginálních slovních spojení. Tato fráze je ale nabitá expresí - trhání duše z těla. V případě takto silného obrazu je v básni originalita takřka nutností. Chápu, že tento řádek je umístěn funkčně, právě kvůli onomu popisovanému efektu vytrhovájí JÍ (duše) z básně (těla). Funkční odůvodnění použití fráze často velice dobře funguje. Nesmí tato fráze ale být tak silně citově zabarvená.
Další obraz je daleko ambicióznější a zdařilejší. Úspěšně vnáší do básně nadále později udržovanou představu koně. Osobně bych snad jen volil trochu jiný rytmus, ale to je spíš jen můj názor.
Plašili jí srdce. Slabé, bez nápadu, jediné milé na tomto řádku je zjištění, že v koňském obrazu se bude nadále pokračovat(plašení).
Pak přichází nejsilnější moment básně. Zmizí obří "JÍ" a děje se to poměrně slibným expresivním veršem Drželi obličej rukou". Je to až naturalistická představa, v tom jak je hrubě a přímo nastřená je něco silného. Symbol tváře a ruky najednou v sobě. dostast pěstí, to je normálka, ale aby mi někdo sáhl do tváře dlaní, v tom je intimita a děs zároveň, podle charakteru doteku. trochu mne zklamává prozaické dokončení obrazu vysvětlením "aby nemohla dýchat". Setkání obličeje a ruky má daleko větší obrazný potenciál.
Druhou strofu vnímám jako opět prozaické východisko z rozepsané básně. Snad bych jen vypíchl, že se v ní objevuje stopa autorčiny záliby v "pěkných" slovech - ve slově "ržála". Autorka často píše verše, ve kterých jádrem estetického prožitku není obraz, ale samo použité slovo či sousloví - což je záliba chvályhodná a zajímavá(a náročná).
co říct k té frázi, no je to pravda, ale snažila jsem se ji pozměnit na vytrhování /ne trhání.... měla jsem pocit, že to pomůže, ale kruci, asi to tak není.
Plašili JÍ srdce...asi opravdu slabé.... v tu chvíli mě nic jiného nenapadlo...ale ani později... jsem nějak chabá básnířka.
A co říct na to, že se ti nelíbí, že jí ten obličej drželi rukou, aby nemohla dýchat... Je to tak, žádný jiný důvod, proč jí ho držívají neexistuje.
Ale ohrazuji se proti tomu, že by druhá strofa byla jen prozaický východiskem... Takhle to končívá, člověk je chvíli splašený, ztrácí se v neznámu, nemůže dýchat, naříká, a pak, oni odejdou.
Nejspíš to není báseň roku, psala jsem ji spíš hlavně proto, že jsem chtěla, cítila potřebu vyjáddřit, jaké to je při atacích úzkosti. Když si ji čtu, dělá mi to dobře.
A to je pro mě důležité.
Prozaičností dýchání, ani prozaičností poslední strofy jsem nemyslel prozaičnost jak se obecně bere, ale prozaičnost doslovnou, tedy vyjádření obsahu formou prózy, nikoli nějakou básnickou figurou. Poslední strofa mi přijde co do formy nebásnická = je sdělná, popisná, bez obrazu, přirovnání nebo něčeho podobného. Obsah je vpořádku, nijak nesnižuju jeho význam pro zbytek básně - takhle jsem tu prozaičnost nemyslel.
On ale každý do básně sem tam hodí nějakou tu sdělnou autentizující větu, která sice nepřidává nic poetického sama o sobě, ale přibližuje autora básni. Je to vata. Ale bez vaty žádný pořádný básník nepíše, ledaže by netoužil být autentický, věrný sobě a svým potřebám něco říct.
Ano ano široký!
ale je na místě pak něčemu takovému osobnímu a opravdovému (co si básník propašuje do básničky) říkat vata? Ha? Není to naopak to jediné cenné?
Nejsme si s princeznou jisti...
Cenné pr princeznu jistě, pro čtenáře však nikoli. Niterností má každý čtenář sám dost, od literatury očekává mistrovství v tom, jak tuto niternost nikoli ventilovat, nikoli sdělně popsat, ale především krásně ventilovat, krásně popsat, krásně zamlžit, krásně cokoli. Nečekal bych, že zrovna student estetiky se bude takto ptát, milý dlouhý.
Ohledně vaty, je to vzhledem k tomu, co píšu výše, spíše paradoxní princip, který mne samotného dosti trpce fascinuje. Kdo se na netu snaží psát poezii, snaží se vaty především vyvarovat, alespoň je k tomu všemi veden. Zejména proto, že poměr vata/poezie je u drtivé většiny začínajících autorů tak mohutně ve prospěch vaty, že se to nedá číst. Většina lidí ani nic jiného než orýmovanou vatu s přeházeným slovosledem dělenou do řádků nikdy nevyplodí. Kouknu rychle na písmák: a na první pokus nacházím:
autorka: macecha
Přeji lásku
Můj přítel mladý
nadlouho odmlčel se
snad našel po čem toužil
LÁSKU
tu nejvíce si přál
a já ze srdce přála mu ji také
vím
jak se soužil
ptal se
proč jemu láska
vyhýbá se ?
Občas pošle nesouvislou báseň
která ale nezní šťastně
nezní hudbou nebeskou
je to
jako když neví
kam patří
co hledá
jako když nic
nedostává
za to co dává
doufá
že se karta obrátí
a láska
na ubrousku kouzelném
prostře se
doufá
že
najde konečně štěstí
polibky plné vášně
kdy bude moci tajně setřít
slzu na víčkách
po láskyplném objetí
ještě chvějících se
Jak přála bych si
aby jeho pohár nepřetekl
plným zůstal stále
aby počítal se
mezi láskou potrefené
ke kterým šíp Amora
doletěl v celé kráse
a protkl obě srdce
v jedno šťastné !
Nechci tuto autorku srovnávat s princeznou! Podívejme se ale na autentičnost tohoto textu. Je to píseń lásky, ze srdce, opravdová. Čestně mohu odpřísáhnout, že z hlediska poetického je v básni samá vata. Veškeré obrazy a přirovnání jsou jen použité fréze a klišé. Smyslem textu je sdělení smyslu. Nabízí se ona slavná otázka, kterou jakýsi básník položil komusi, kdo začal vysvětlovat svou báseň slovy "je to vlastně o tom že...." Zeptal se ho potom: tak proč jsi to nenapsal rovnou takhle? tato otázka je na místě poezie má sahat tam, kam běžná, sdělná řeč nedosáhne.
je myslím jasné, že použití vaty (vzhledem k onomu výše vystavenému děsivému příkladu) musí být velice střídmé. Každé slovo navíc je porušením stylu a takové porušení je hrozně slyšet. Musí být proto usazeno s obrovským citem. A pak souhlasím, že taková vata je velice cenná. Ani ne tak tím, že vypovídá autenticky o autorovi (to dělá nepřímo celá báseň) jako tím, že autor dovedl do precizně vystavěné básně vložit stylově uvolněná slova nebo celé promluvy, aniž by se dojem z básně zhroutil. Vata tak přestává být vatou, je negativním vymezením stylu básně, vymezením stejně přesným a často i promyšleným, jako "poetické" verše okolo.
Okomentovat