Černé...............kabátky
Ovečky..............ve vlasech
Františkovy....................oči
Manželství..........se uzavírají
.........................v nebi
....................... - -
24.10.08
-... / .- / ... / . / -. //
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
8 komentářů:
Blýskavice, akát, sekera, sobota, světluška, erb, národ, nástup - aneb na mne si nepřijdeš, skautko! Tečkované rozmezí ve verších u mne vyvolalo houpavé čtení typu: co tě napadne, když se řekne "černé"? ....... Kabátky. Tato metoda u mne spontánně vyvrcholila ve třetím verši, kde po přečtení asociačního vodítka "Františkovy"........ napadly mne lázně. Jíd hlouběji do tohoto čtení a vidět v básni Lázně františkových očí" si již jako zodpovědný kritik netroufám, ale přiznám se, že mne tato rovná linka svádí, jakoby byla křivkou ženského boku. Manželství se uzavírají v nebi, to je myslím přísloví. K básni jako celku se nebudu zatím vyjadřovat, neb jsem ji zřejmě vůbec nepochytil, míjí mne citlivé autorky záměr a tak bych rád slyšel pár slov od ní. Co si od této grafické stavby slibje? A co autorka vidí v onom pro mne docela nespojitém (alespoň ne logicky) sledu? Možná bych při pokusu o jednoduché čtení viděl jakous linku. Popis postavy v černém kabátku, kučeravých vlasů a františkových očí (rozuměj čistých jako voda ve františkových lázních), se kterým se v básni uzavírá manželství v nebi, tudíž ono pravdější (toto není překlad ale invence) manželství které háže barokní bobek na manželství "papírová" - možná spíš do těchto papírů (kritik je ovlivněn každodenním sbíráním Béďových bobků). Mezery tečkované jsou jakýmsi oním navíc, co básně mívají, oním nevyslovitelným, nenapsatelným, co nesmí chybět zejména na samém konci básně. Nebo se pletu?
pár slov od citlivé autorky:
postava v černém kabátku, ano, ale ne jedna, ale dvě... stejně tak dvoje ovečky a dvoje oči.
První tři verše mají naznačit spřízněnost dvou postav.... a tyto postavy uzavřely manželství v nebi... také proto jsou si tak podobné... už k sobě patřili dřív, v nebi.
co se tečk týče, milý kritiku sbírající neustále psí bobky, jde o zoufalý pokus vyzrát nad technikou... blog mi nedovoluje dělat mezery, tam kde chci, pořád všechna ta slova scvakává k sobě, proto ty tečky. A ptáš-li se proč ty mezery.... kvůli možnosti horizontálního a vertikálního čtení. A ještě malé tajemství nakonec.... nakonec se ty oči v básni opravdu uzavírají, viz ... se mění v --. Toť vše. Snad tě to potěší.
Děkuji za milou reakci. Mezera, kterou by blog nevykopal, se tuším dělá tagem nbspc (rozuměj non-breaking space), ale nejsem si jistý přesnou syntaxí, chtělo by to ozkoušet. Možná tam má být ještě středník.
Filosofická otázka. V čem tkví podobnost v nebi sezdaných duší, jinými slovy podobnost těch dvou, co se k sobě děsně hodí, hrozně moc? Do jaké míry tato podobnost vyvrací jiný mýtus o děsném hodění se k sobě, tedy mýtus přitahování se protikladů? Hodí se k sobě lidé, kteří jsou si protikladní, kteří jsou stejní, kteří se doplňují, kteří mají stejné názory na věci, ale každý vypadá výrazně jinak, kteří mají podobné názory, ale jeden je vznětlivý a druhý flegma, kteří jsou oba flegmy, ale každý má jiné názory? V čem je ono manželství v nebi podobnostní a v čem protikladné? Jedná se vůbec o manželství muže a ženy, je-li založeno na nebeské (bezpohlavní?) formě duše? Může se nějaká nebeská žena jmenovat František?
nefilozofická odpověď na filozofickou otázku:já nevím, do jaké míry tato mnou načrtnutá podobnost vyvrací mýtus o přitahování se protikladů a nakolik ji vlastně potvrzuje. Nevím, kolik toho ti dva mají společné, možná, že jsou to právě jen ty kabátky, ovečky a oči Františkovy. Jinak jsou možná povahou úplně protikladní. Kdo ví...? Možná se jen díky těmto nepatrným vnějším znakům můžou tihle dva lépe na zemi poznat, vzpomenout si na sebe, na to manželství z nebe.
A dále, nemyslím, že duše je bezpohlavní, jsem přesvědčená o tom, že existují mužské a ženské duše.
A konečně odpověď na tvou poslední otázku: ne, nemyslím, že se nějaká žena může jmenovat František, je to jméno rodu mužského a ženy jsou rodu ženského, tedy logicky vzato, něco takového nemůže nastat. Jistě by se však dalo uvažovat o ženské variantě tohoto jména, o Františce.
A ještě to musím dovysvětlit s těma Františkovýma očima. Víš, stejně tak to mohly být oči Jeníkovi. Půjčila jsem si ty oči od Čepa. Čepovy dětské postavy jsou schopné vnímat druhý, rozuměj ne pozemský, ale rajský, svět. A ono jim to také jde na těch očích vidět, mají je jiné než ostatní, úzkostné, mají pohled jakoby obrácený dovnitř. Moje postavy mají taky takové oči.
O Františkovi jsme tu vedli se zámkem debatu a ona hned tvrdila, že se bude jednat o postavu z nějaké knížky - jako bychom princeznu neznali. Já si ale nebyl jist.
Vidět rajský svět... Zvláštní myšlenka, když se neuchopí jen jako "vidět růžovýma brýlema" ale jako "vidět před hříchem", což asi bude Čepův případ? - jen typuji.
Další filosofickopsychologická myšlenka! Pakliže člověk, dívající se očima ven ze svého ega vnímá svět jako něco vnějšího, s čím komunikuje, co se stane, když má oči obrácené do sebe? Je potom místem, odkud se dívá, svět? Je svět zaměněn za jeho ego? A je potom on odosobněn a postaven jako objekt zkoumání světa(rozuměj celý svět, považovaný za něj, zkoumá jej?). Je to narcistní pohled. Ale jak jinak se podívat na sebe? Jak jinak než očima celého světa? Bez drzosti dosadit za celý svět své ego by člověk nebyl dostatečně velkomyslný, aby mohl změřit něco tak úchvatného, jako je pohled do vlastní duše. Co se vyrovná pohledu do vlastní duše? Všechno ostatní jsou proti tomu jen ozvěny. Trvale se dívat do sebe a nahlížet tak rajskou dokonalost - vždyť sám před sebou je každý omluvitelný a nevinný - by ale bylo vzepření se trpkému lidskému údělu ve světě, no ne?
na odpověď jsem už moc unavená, ale ten tvůj psychoanalytický pohled se mi moc nezdá. Více zítra. Přeji tobě i Zámku rajské sny!
Nechme tedy debatu na zítra. Jen bych ještě doplnil k té úvaze, že jejím cílem rozhodně není polemizovat s Čepovým úhlem pohledu - ten ani neznám. Polemizuji sám se sebou, jsa inspirován tendencemi o nichž mluví princezna. Pointa, o kterou mi jde a kterou jsem nenapsal, je docela prostá zlatá střední cesta: pohled dovnitř je třeba střídat s pohledem ven, jinak by se ani nešlo dovnitř doopravdy dívat.
Ve sprše jsem přemýšlel o tom, jak to mají buddhisti. Moudrost, duševní vyspělost se projevuje v podstatě tak, že se chovají jako v ráji: jsou mimo hřích, vše přijímají bez emocí a v klidu, mají oči obrácené do sebe. Ovšem ne od narození (dalajlámovy inkarnace nepočítaje), musejí na sobě nejprve pracovat. Musejí se stát co nejlepšími v pohledu ven, aby mohli oprávněně a poučeně zaujmout hledisko celého světa a spočinout pohledem v sobě, aniž by tím svět opomíjeli.
Pravda ale je, že princezna mluví o jakémsi partnerství, ne o nirváně, o pohledu dovnitř, který je pohledem i do druhého, nejspíš právě skrze společné znaky: kabátky, vlasy, oči... ochranu/vzhled, to co je za archetypem vlasů, pohled na svět.
Je možné si tento vnitřní pohled na to společné dopřát dřív, než se člověk stane mistrem pohledu vnějšího, zahrnujícího nejen to společné, ale i to rozdílné, mnohdy zavazející a přebytečné? Myslím že ne. Když se tato fáze přeskočí například láskou na první pohled, či pomyšlení, či pocitem, že od první chvíle není třeba cokoli říkat a "oba víme"... je to jako když se v šestnácti prohlásí Jura osvíceným.
Krásné myšlenky se tu rozvíjí.. není v nich čepovského příliš mnoho, abych tak řekl (ale spíš by měla říci princezna, která čepíkovi rozumí bohovsky), ale i tak hezké.
Já řeknu za sebe jedno: překvaplo mě v princeznině komentáři, že vlastně onen sňatek v nebi proběhl na počátku........ a teď na zemi ho jako oživujeme, rozpomínáme si na něj. Atd. Já to napoprvé četl jednoduše tak, že tady na zemi marnost, neporozumění, ale to neva.... vememe se po smrti!
Každopádně za tajemnou báseň princezně dík!
Okomentovat