Již delší dobu chci zmínit svůj největší hudební zážitek z poslední doby. Je jím nové album Neila Younga Le Noise. Povšimli jste si, jak se naše vzpomínky a životy stávají úplně vyautovanými? Je snad pro lidi o deset let mladší něž my (tedy osmnáctileté dospěláky) něčím Jarmuschův Mrtvý muž? Je z nich někomu něco po nějakém Youngovi?
Ale na druhou stranu máme já nebo ty právo si přisvojovat Younga, který byl starý už před tím, než jsme se narodili? Jistě uhrane i mladší lidi než jsme my. Je to nezničitelný člověk se záběrem mimo náš dosah. Nějak mi připomíná Davida Lynche... Krom geniality asi tím, že je to Kanaďan, což Lynch tedy není, ale vzhledem k Twin Peaks ho budu mít vždycky tak trochu za kanadského burana (i když třeba princezna, jak vím, ho pro jeho filmy považuje za skandinávce, jako byl Bergman nebo stále je Lars von Trier).
Přijde mi, že tohle je hudba v základním stavu bez příkras. Pouze kytara a hlas, něco, jako to nejzákladnější ze všech rocken rollů nebo čert ví čeho.... opět na okraj: cítím se momentálně nejen generačně out, ale taky inteligenčně down. Už mám dojem, že jediné, co tříbí můj vkus, je superstár a vášnivé spory s rámci rodiny, jestli tohle ta třináctiletá soutěžící zazpívala krásně nebo falešně, což vlastně považuju za děsnou debilitu, ale jsem toho plný. Co s tím?.. Proto taky končím se svými pokusy něco říci.
K textům: jaksi sama hudba vyzývá k tomu, aby si člověk někde našel texty. Třeba zde.
K samotné hudbě: celé album je vyvěšeno na you tube ve formě filmu. Je to vcelku neuvěřitelná věc. 40 minut videa, písnička po písničce. Ke shlédnutí zde.
Doporučení: dát si sluchátka, osolit to, a pustit si z daného filmu aspoň první píseň. Já když to viděl, tak jsem čuměl.
Na závěr trochu poezie, kterou jsem přeložil (blbě) z recenze na Pitchforku:
(...) S ohledem na démony plížící se celým albem nás možná nepřekvapí, že jediné dva akustické tracky "Love and War" a "Peaceful Valley Boulevard" působí stejně silně jako hlasitější písně; jejich jasnost a intimnost je ve srovnání s okolo stojícími vypalovačkami až neharmonická. Díky svému důvěrnému tónu se stává tajemná píseň "Peaceful Valley Boulevard" opravdovým portrétem zavržené Ameriky (...) Young může být znám pro svou maelströmovou kytaru, ale v tomto případě se na nás apokalypsa plíží skrze šepot, který si Youngův hlas osvojil během dekád, kdy musel sledovat, jak se svět řítí do pekel. Když se později v písni "Rumblin" ptá "When will I learn how to heal?", ví moc dobře, že škoda je nenapravitelná.
01.12.10
Le Noise
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentáře:
Nebudu ti lhát, Dlouhý, jakože se široký jmenuju, rozbrečel jsi mne. Sic! Mohla by mi prosím nějaká editorka vysvětlit, v jakých konkrétních případech se vyskytuje zvolání, často uzávorkované: sic! Leze mi to krkem v textech kritiků. Vždycky si představím nějakého vesnice jak do věty s jedním okem zvětšeně vytřeštěným a druhým ukoseným do pozadí zařve: sice! Většinou to nedává moc smysl. A tak si za to dosazuji něco jako "jsem machr" nebo "mám nadhled". Ale zpátky k mému pláči. Dlouhý, jsi na dně, to pozná každý. Kulturně na dně. Mimochodem Dominika Hašková podle mne zpívá naprosto falešně. Jsou věci, které nemusíš dělat, abys jimi byl. Dokonce by v tom mohla být spatřována i jistá zvrácená, a popravdě docela ohraná vznešenost: babrat svou vznešenou ušlechtilost v konzumu a nízkosti a nechat okolí aby to pozorovalo, ten neuvěřitelný (sic!) kontrast. Někdo by možná řekl, že u takovýchto individuí onen kontrast až tak závratný není, že podobné drama v sobě ukrývá i důchodkyně o víkendech rabující slevy v penoši. Že oni naopak ještě přidávají jisté pokrytectví a dávají na odiv svou lenost uskotečnit alespoň něco z toho vznešeného, co si dovedou představit a tedy to již považují za sobě rovné. Ale ty ne, dlouhý, ty nejsi jedním z nich, ty jihneš touhou uskutečňovat - pokud ne, tak toto je mírné fópá. Společně všichni vyhnaní budeme srdcem kultury, dokud podržíme naše společenství ne zcela využité, ale k naší cti přeci jen načaté potenciality.
Neil Young velmi pěkný, bezvadný, jen nevím, čím tě to tak posadilo na zadek, ta první. Klip pěkný, hudba taky, ale popravdě jsem řekal že se tam někdo svlékne, uhoří nebo něco podobně šokujícího - dle tvého navnazení.
Milý široký. To je právě to, že jsme všichni už úplně vygumovaní. Čekáme, že když nás něco má usadit, musí u toho být nahota nebo se někdo musí upalovat. Mne však ten Young fakt dostal... (bylo k tomu třeba, abych v sobě oživil jakésy dávné vzpomínky na dobu, kdy jsem ještě nesledoval reality show, abych oživil jenmnější citlivost)... protože me vcelku dojalo prvně zase slyšet tu Youngovu kytaru v sólo nasazení (jak u Jarmusche), dále mě dostalo, že jsem VIDEL mistra na ni hrát.. a nakonec na mne tedy působí ta pozoruhodná nekompromisnost... je to starej chlap... ale ty oči, jak to prostě vypálí.. jak se u toho tváří sveřepě.
Okomentovat