Jinaká přebdělost mlžnosti světa

L.G.Palma - Metafora

Jak chutná ta jamajská káva, Zámku? Je hořká? Ta má je také hořká. Je ze stejné piksličky a stejné vody, i když, pravda, zaléval jsem svůj hrníček o pár vteřin později než tvůj - z galantnosti. Ale co když jsme jen oba zvyklí chuti kávy říkat „hořká“? Co když ti chuťové buňky říkají, že se jedná o hořkou chuť, ale za ní se skrývá docela jiný chuťový vjem, než za mou chutí? Ach trpký to paradox nejistoty příbuznosti lidí sdílejících rasu, řeč a mnoho dalšího. Co když vnímáš úplně jinak, třeba mráz cítíš jako já horko a naopak - akorát sis zvykla mít pocit mrazu ráda, protože se ti děje vždy, když je teplo. Ach běda nejistotný světe! Myslím, že jsem si již dosti nastěžoval na tento problém, že již každý ví, oč se mi jedná, že již každý cítí tu napínavou záměnnost čehokoliv.

Nemusíte se bát, včera jsem dlouze přemýšlivě seděl a popravdě mne tento problém napadl až poté, co jsem si uvědomil jeho poetické řešení. Ano, vskutku, inspirací k odhalení existence problému mi bylo jeho spontánní vyřešení.

Hle metafora, jinaká přebdělost mlžnosti světa, řekl by básník. Zeptejte se nahodilé kolemjdoucí osoby, co metafory vnáší do lidské mysli a odpoví vám téměř jistě: krásu a chaos... Ale není to obráceně?! Opačte onomu náhodilému mysticky řečnickou otázkou a utečte bez čekání na odpověď do bludiště supermarketu, věda, že jeho výraz se právě nejspíše navěky změnil.

Jak chutná ta jamajská káva, Zámku? Její pomerančové aroma se snoubí v čokoládovém pižmu s chutí oceli. Když ji srknu rychleji, zanechává na patře kornatý chřapláček a na okraji jazyka štípá jemnou vinnou kyselinkou. Ano, lásko, tos vystihla, dalo by se ale také říci, že chutná jako drcené seno s trochou ozářené hlíny... I právě tak, můj milý.

Metaforická a metaforální (viz slovníček dole) odpověď rozhodně uspokojí více, než prosté označení chuti „hořká“, ačkoli i toto označení v sobě v důsledku skrývá jen metaforu všeho, co jste kdy nazvali „hořkým“.

Abych to neprotahoval jako líný chřestýš pět let starou kůži, uvědomil jsem si, že možnost mluvit v metaforách je jedinou nadějí člověka, alespoň trochu se ujistit, zda ostatní prožívají chutě, doteky a vůbec všechny vjemy nějak podobně, že se nejedná jen o konvenci pojmenovávání podobných chemických (a jiných) podnětů, ale o skutečnou podobnost v nás, která je testována i podobností estetickou. Nechci tady tvrdit, že estetické vnímání má každý zcela své, i sem samozřejmě vstrčila prsty trpká konvence. Důležité je však pro mne velmi paradoxní a z poetického hlediska povzbudívé zjištění: Čím je metafora odvážnější, bláznivější a vzdálenější označovanému předmětu, tím větší jistotu společného porozumění nám dává, pokud se na ní shodneme. Vytvořit metaforu, která by byla pokud možno velmi odvážná a zároveň se na ní mohli lidé shodnout, toť úkol velebásnický.

Slovníček pojmů

Metafora ( methá – fórón) – (matat – fórky) – Jde o prastarý způsob uklidňování davu ze starého Řecka, při kterém se řečník snažil "zamést" (methó) nepodařený projev předchozího řečníka, který vyvolal přílišnou bujarost (fórón). Umění naopak docílit této bujarosti se říkalo fórensis, což je také jedna ze čtyř základních komických ctností.

Velebásník – (veleb-a-sni) - (k - přídružka záložná) Toto slovo vynalezl v době obrození Jungman jako náhražku za grosenpoezionmacher.

Chrapláček – (chlap – raplič – koláček) – ve starém řecku oblíbený sport, při kterém běhali nazí muži se zakloněnou hlavou a dokořán otevřenými ústy po stadionu a snažili se mrštit si navzájem koláčky do úst tak, aby se zachytily na horním patře.