Francie 2004, 126 min / režie: Eugène Green / hrají: Adrien Michaux, Natacha Régnierová, Alexis Loret / V Česku k vidění jako součást přehlídky CINEPUR CHOICE 2007.
Zítra je už páteho a to je den, kdy budou hrát Most umění v Brně. Znám tam Marušku, Vojtu a Madlu, takže je pro koho psát a koho na poslední chvíli upozornit. Pár lidí znám i v Praze, ty ale nebudu vypočítávat jmenovitě. V Praze se hraje osmého, tedy popopozítří.
Kdo zná výběry časopisu cinepur, mohl by se obávat formálně extrémního filmu (široký, bystrozraký i princezna doteď s chutí vypráví o filmu Návštěva Louvru /Francie 2004/. Stačí vždy jen rámcově povědět zápletku a celá hospoda rázem vydechne "týýýjo, to bych tedy nesnes". Z letošní přehlídky je takto extrémním snímkem Znovuzrození /Japonsko 2007/). Most umění takový ale není, myslím, že 25 procentům lidstva by se líbil.
Mým problémem je, že recenze, která je na cinepuru a kterou přejímají všechny české filmové servery, je sice nějak pravdivá, ale ve výsledku zavádějící... Princezna třeba se mnou ani nechtěla na ten film jít, protože kdo má zapotřebí "neskutečně bizardní komedii" o intelektuálech, že ano?
Já trvám na tom, že Most umění není komedie, je to komplexní film mluvící o lásce, umění, životu a smrti (bla bla nelze nebýt patetický!). Při sledování tohoto filmu se místy setkáte s naprostou krásou (ajajaj) a to se děje jen zřídka... Myslím, že nejsem sám, kdo po tomto filmu bude chtít sehnat Monteverdiho.
Našel jsem ale jednu velmi dobrou recenzi v The New York Times. Pokusím se vytrhnout pár vět, které podle mě film vystihují podstatně lépe než všechny materiály napsané pro přehlídku cinepur choice 2007.
V daleké stratosféře Greenova filmu Most umění se pro postavy stávají hudba, literatura, filozofie a estetika doslova záležitostmi života a smrti.
The movie is an audacious, mythically slanted inquiry into the place of high art in today's chaotic culture and an assertion of its primacy.
Film je odvážnou, mýticky zabarvenou sondou do míst, kde se střetá vysoké umění s dnešní chaotickou kulturou, a je potvrzením jeho nadřazenosti.
In a final, romantic leap of faith, the film imagines a connection between the living and the dead, a belief in the purity and wholeness of a love beyond the physical that can only be experienced in the fullness of great music.
Na konci, v romantickém výšlehu víry, film vyvolává představu spojení mezi živými a mrtvými. Víru v čistotu a neporušenost lásky jdoucí za hranice fyzična, kterou lze zažívat jedině v plnosti velké hudby.
7 komentářů:
Posílám na ten film Melpomené a Bajinku. Široký
na žádost princezny jsem přidal volný překlad anglických slov.
Člověk, který popsal tento film jako „neskutečně bizardní komedii“ o intelektuálech, musel letmo sledovat jen první třetinu filmu, narychlo si tuto poznámku zapsat, a po zbytek filmu při něm telefonovat, žehlit, číst noviny, pokud se na něj díval doma, nebo usínat, pokud jej sledoval v kině. Čímž nechci říct, že by šlo o film, u kterého lze usnout.
Zaznamenala jsem sedm předčasných odchodů ze sálů, z neznámých a nepochopitelných důvodů. Zmiňované recenze (i ta z The New York Timesů) mi přijdou příliš nadnesené, příliš intelektuálně zdivočelé (jako jsou občas proslovy v tomto filmu, které mohly vést k tomu, že jej někdo považuje zejména za kritické zrcadlo pro současné (nejen) francouzské intelektuálství). Souhlasím s tím, že mluví spíše o lásce, umění, životu a smrti. O tom že ten film je. Což je mnohem méně patetické vyjádření. A také o štěstí, kterým to začíná, které se v něm hledá, a která se v něm nakonec najde, když už je na ně dávno zapomenuto při hledání něčeho jiného. Hledání štěstí se vlastně z filmu postupně vytratí, jako by přestalo být tím nejdůležitějším.
Bylo to jako na divadle. Jednotlivé obrazy jako scény, na které vystoupí osoby a promlouvají. Opona/střih… Další scéna. Zároveň filmově civilní a fotografické v záběru na detail. A jako v divadle prostor mezi hledištěm a jevištěm hmatatelnější. Herec navazuje kontakt s divákem, nejen divák s plátnem.
Líbilo se mi představení divadla nó. Úžasný nápad. Beze slov.
Hudba ve filmu mně osobně přišla vedlejší, ne jako například ve Dvojím životu Veroniky, který za deset minut půjdu nahrávat. Ne, že by se mi nelíbila, ne, že by tam nebyla důležitá, ale tak nějak to bylo pro mě mimo ni.. „To“ bylo spíše možná v očích hlavních hrdinů.
M a B děkují za tip, odcházely ze sálu B. Bakaly s hlubokým kulturním zážitkem, pohlazeny na duši, povzneseny nad patos, připoutány k životy… Moc pěkné to bylo.
Milá m, jsi jediná, co na tenhle blog něco píše: velmi tě chválím!!! jinak recenze je pozoruhodná, ale stejně... ta hudba! Kdybych nebyl uplně neschopný v ovládání DC++, byl bych si už dávno stáhl celou monteverdiovskou diskotéku.
Milá M, vzhledek ke kvalitě tvého slohu usuzuji na kvalitu tvého vkusu, potažmo velice lituji, že ač jsem tě sám (ač jsa popuzen dlouhým) na film jít vyzval, nikterak jsem ho sám neshlédl, jakož ani nedovedl zpirátit - taková je to asi kvalita, že to nekvalitní masa nemá a kvalitní masa nelegálně nedistibuuje(protože moudří a kvalitní lidé neumí s počítači).
to tedy neumí... (m)
Okomentovat