eliáš2: ZLOVOLNOST

"Teta si myslí, že jsi svou matku umořil. Proto prý se s tebou nemám stýkat."
"Někdo ji umořil," nasupil se Eliáš.
"Taky jsi, sakra, mohl, Čepeláku, pokleknout, když tě o to matka před smrtí žádala," řekl Tur. "Jsem stejný krobián jako ty. Ale když si pomyslím, jak tě matka posledním dechem prosí, abys poklekl a pomodlil se za ni. A ty to neuděláš. Je v tobě kus zlovolnosti..."
Zmlkl a znovu si zlehka namydlil druhou líc. Rty se mu zkřivily shovívavým úsměškem.
"Útlý a bázlivý, ale znamenitý komediant. Čepelák, komediant nad jiné znamenitý."
Holil se stejnoměrně a důkladně, mlčky, usebraně.
Loktem opřen o hrbolatou žulu, podepíral Eliáš dlaní čelo a civěl na roztřepený okraj oblýskaného černého rukávu. Srdce mu drásal žal, zatím ještě ne žal lásky. Po smrti k němu mlčky ve snu přišla, celá zchřadlá v hnědém odstávajícím rubáši, páchla voskem a palisandrem, a jak se nad ním němě, vyčítavě shýbla, dech jí čpěl pokropeným popelem. Miloval její laskavé ruce. Vedle úmrtního lůžka měla stát bílou porcelánovou misku se ztuhlou zelenou žlučí, chroptivým zvracením rvanou z hnijících jater.
Znovu Tur s mlaskotem utřel břitvu.
"Ach ty psoto," řekl vlídně. "Dám ti košili a pár šnuptychlů. Jak ti padnou ty krátké kalhoty z druhé ruky?"
"Pasují akorát," odpověděl Eliáš.
Tur si vyholil důlek pod dolním rtem. To vrabčí hnízdo.
"Legrace," řekl spokojeně, "vlastně by se mělo říkat z druhé nohy. Bůhvíjaký syfilitický ožrala je odložil. Mám jedny s pěkným vlasovým proužkem, šedé. Budeš v nich úplný švihák. Nežertuji, Čepeláku. Když se nastrojíš, vypadáš ohromně."
"Děkuji, řekl Eliáš. Jestli jsou šedé, tak je nosit nemohu."
"On je nosit nemůže," řekl Tur svému obličeji v zrcátku. "Etiketa je etiketa. Matku umoří, ale šedé kalhoty nosit nemůže."