Z příběhu Eriky Novákové běhá mráz po zádech. Určitě pochopíte, proč si nepřála zveřejnit svou fotografii. Být svobodnou matkou neplánovala, ale když byla v pátém měsíci těhotenství, stalo se něco, co všechno změnilo. Do té doby byla šťastná se svým přítelem Adamem, milovali se a dítě si oba přáli. Když otěhotněla celý den ji objímal a líbal. Jenže Adam se narození své dcery nedožil. Zemřel při autohavárii. „Myslela jsem, že tohle se mi nemůže stát. Když jsem o tom slýchávala, všechna ta hrůza mi připadala cizí. A najednou se netýkala jen mě, ale i mé nenarozené dcery, říká Erika. Tehdy se zhroutila. „Najednou jsem si přála, aby žádné dítě nebylo. Neměla jsem sílu zvládnout vlastní život, natož se starat o někoho druhého. Dodnes se za ten pocit stydím, ale bylo to tak,“ přiznává. Naštěstí našla oporu ve své i Adamově rodině. Všichni ji ujišťovali, že musí miminko přivést na svět a vychovat ho. Slibovali, že jí pomůžou. Se smrtí milovaného muže se dlouho nemohla vyrovnat. „Když se dcera narodila, místo radosti jsem celé dny proplakala. Jsou to už skoro čtyři roky, a nenastal okamžik, kdy bych na Marka zapomněla,“ říká. I proto cítí, že najít dceři nového tatínka nebude snadné. „Chtěla bych, aby nějakého měla, ale prostě nemůžu. Zatím dcerce nic nevysvětluju, jen říkám, že tatínek je v nebíčku. Často to někomu vypráví,“ svěřuje se Erika. Partner ji nechybí, budoucnost neplánuje. „Jednou jsem to udělala a pak to moc bolelo.“
Časopis ŽaŽ, číslo 23, listopad 2007
5 komentářů:
nabízí se trocha filozofování. Za předpokladu, že zámek celkem věrně napodobil styl ženského časopisu ze začátku min. stol., a že snad nemuselo být tenkrát úplně marné takovouhle formou žádat o nějaký penízek pro svobodnou matku; zkrátka, pokud toto před sto lety dojímalo - zkusme se vcítit do mysli našich pra-pra-vnuků čtoucích příběh z dnešní ženy a život.
bude jim to připadat taky tak neprosto naivní? Budou za sto let znudění intelektuálové sbírat naše ženské časopisy a nostalgicky se pást na tom, jak byl svět jejich pra-pra-dědů poetický?
Příběh z dnešního časopisu na mne pusobí "dojemně"... není se čemu smát... zvlášť když se v žaž píše celkem dobře.
Nikdy jsem nechápala lidi, kteří se svým životním příběhem, většinou vpravdě tragickým a dojemným, mají tendenci jít do tisku či televize. Pro mě jakoby svou bolest degradovali a zneuctili. O tom, že to je námitka docela příhodná, svědčí neustálé zdůrazňování v příbězích čtenářů/čtenářek v těch pokleslejších časopisech typu - "ještě teď se paní Jana chvěje, pak ale hlavu pozvedá: "Víte, přišla jsem se vám svěřit jen proto, že jsem chtěla varovat jiné čtenářky, aby se jim něco takového nestalo..." apod. Potřebují nějak ospravedlnit, proč člověk něco takového osobního dokáže téměř cynicky zveřejňovat.
Ty časopisy, kde jsem podobné příběhdy četla já, ovšem tak trochu podezřívám, že jsou smyšlené (vzhledem k velmi nápadným podobnostem nejen stylistickým).
Nemyslím, že by staré časopisy působily v prvé řadě naivně, ono tehdy pravda lidé byly trochu naivnější než dnes, ale život v mnoha ohledech byl tehdy těžší i dojemnější. Myslím si ale, že dnes se tak nějak rozplizl do nekonečna trh s dojetím. Nejen s dojetím samozřejmě. Ale docela dobře vydělává, což by mohli povrdit hollywoodští producenti.
Když se na to člověk podívá takto, skotečně by začal přemýšlet, že rubrika retro je zvolena správně. Osobně bych řekl, že tento text má se Zámkovým ještě jedno společné, a sice jisou fiktivnost. Zámkův text je celistné autorské smyšlené dílo, zatímco toto bylo skutečně publikováno. Dovoluji si však tvrdit, že příběh tento je smyšlený relativně zručnou manipulativní redaktorkou. Věta "Jednou jsem to udělala a pak to moc bolelo." je natolik indiskrétní a bulvárně špeková, že nemohla projít přes cenzuru autorky. Pokud je jen trochu slušná, chtěla by, aby toto bylo vyškrtnuto. Je to tam prostě proto, že žádná skutešná žena s problémem není, je to tam proto, že tam pani redaktorka potřebovala mít sex.
Domnívám se, že za nějakých x let by naše pravnoučata tento text nevnímala s nostalgickým úsměvem, s jakým vnímáme Hvězdu. Tento efekt totiž nezpůsobuje samotné stáří textu, vždyť kolik starých knih máme, a jen málokterá je tak úsměvně naivní, jako Hvězda. Žurnalistické řemeslo ŽaŽ je sofistikované, ale bez hravosti a osobního vkladu. Dovoluji si tvrdit, že naše pravnoučata se budou dojímat opět právě u Hvězdy.
No, možná to je jen šotek, ovšem je trošku podezřelé, že celou dobu přišla Erika Nováková o Adama, ovšem najednou v půli textu: "Jsou to už skoro čtyři roky, a nenastal okamžik, kdy bych na Marka zapomněla, " říká. To je věru zásadní omyl.
no,jo, to je jasné, že si to ty kočičky z ŽaŽ vymyslely. Tohle se dělá asi běžně, ne? Třeba v RaZ, tam se lže strašně, to byste nevěřili! Všechny ty dojemné příběhy a poradny!
Okomentovat