Chtěla jsem vědět jaké to bude. Vyšla jsem ven. Nabrala opatrně trochu chladivého podzimního vzduchu a poté ho velice pečlivě všechen zase vydechla. Zkusila jsem to ještě jednou. Rychlý krátký nádech a pomalý dlouhý výdech. Dýchám. Dýchala jsem ale opatrně, měla jsem strach, aby se zase něco nepokazilo. Velmi jsem se bála okamžiku, kdy se dech zastaví a budu s vytřeštěnýma očima zoufale lapat po vzduchu. Teď však můžu dýchat a už nechci myslet na to, jaké by to bylo… Vyšla jsem si na procházku, abych na to všechno zapomněla. Opatrně a pomalu kráčím parkem. Netušila jsem ještě, kam půjdu. Netušila jsi, že dnes večer mě čeká zvláštní setkání, ale tys to věděl. Čekal jsi na mne v jabloňovém sadu. A já zatím bloudila prázdným parkem.
Každou chvíli si kontroluju tep, srdce mi divoce buší, to proto že se nemůžu zbavit strachu. Zdá se mi, že nemám dostatek vzduchu, že omdlím, že ačkoliv se hrozně snažím nadechnout, nedokážu své plíce dostatečně naplnit vzduchem. Zmocňuje se mě úzkost. Znovu a znovu si kontroluju tep, je opravdu velice zrychlený a už zase myslím na smrt.
Bála jsem se, nevěděla jsem, co dál. Přemýšlím, jestli se radši nemám vrátit. Ale to přece nejde! Šla jsem dál. Třásla jsem se po celém těle zimou, ale nevšímala jsem si toho, snad mi to bylo i příjemné. Snad proto, že jsem alespoň na chvíli mohla cítit něco jiného než strach, úzkost a smutek. Začalo se rychle stmívat, ale už jsem ti byla blízko. Stačilo, abych ušla ještě deset metrů kolem starých mohutných javorů, zabočila doleva a ocitnu se jabloňovém sadu až na samém konci parku, kam vůbec nikdo kromě takových blázínků, jako jsem já, nechodí. Místo toho jsem si rychle strhla šálu z krku a sáhla si jako už tolikrát na krční tepnu. Měla jsem pocit, že se mi zastavilo srdce. - - - Ale ono bilo. Nezastavilo se!
Noc. Mezi sešlými jabloněmi leželo poloshnilé listí. Udělala jsem ještě pár kroků po chodníku, rozhlédla se a sešla z cesty. Motala jsem se mezi stromy. Zmrzlými prsty jsem hladila jejich drsnou kůru. Zdálo se mi, že ty staré smutné stromy nechápou, proč jsem vlastně přišla. Jak by mi taky mohly rozumět?! To jsem tak naivní nebo bláznivá?… Nekonečně dlouho jsem popocházela mezi jabloněmi a zpívala. Byla to tklivá píseň. Ty ses ale ani nehnul. Chtěl jsi zůstat nezpozorován tak dlouho, jak jen to bude možné. Naslouchal jsi mé písni, stejně jako ty napůl mrtvé jabloně.
Náhle rozčíslo tichou tmu krátké zabzučení. Trochu jsem se lekla, ale zakrátko jsem tu hádanku rozluštila. Byl to zvuk rozžíhající se lampy. Dívala jsem se, jak se ta zaprášená lampa zaplňuje mdlým, bílým světlem, které se ale záhy začalo probarvovat do oranžova; nakonec se lampa rozhodla pro sytě žlutý tón. Sledovala jsem ten banální proces se zatajeným dechem a myslela, že jsem jediným svědkem toho „zázraku“… Nechal jsi mě ještě chvíli snít a mumlat do větru vyznání a bolestné prosby. Déle´s to ale nemohl vydržet!… , a tak jsi vyšel ze svého úkrytu. Zahlédla jsem tě a zůstala stát. I ty ses zastavil, ale já jsem v tu chvíli vykročila k tobě a tiše na tebe zavolala. Šel jsi mi vstříc jako bys mi chtěl říct, že tu celé odpoledne čekáš jen na mne a … A teď tu konečně jsem a ty najednou nevíš, co dělat, nevíš co dál…
Jabloně nás sledovaly, ale na tom nesejde. Seděli jsme tiše na lavičce. Ticho nás obklopovalo. Choulil jsi se na mém klíně. Moje promrzlé ruce tě něžně hladily. „Ach zůstaň, ty má úzkostná,“ pomyslel sis. Ale já jsem náhle vstala a rychlými kroky se vydala nazpět. Byl čas vrátit se na oddělení. V prstech jsem cítila špinavou srst na tvém kočičím hřbetě, hlavě i ocásku.
15.02.08
ich Úzkostná
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
10 komentářů:
Autorka původní verze povídky "Úzkostná" se od této verze distancuje.
Domnívá se, že tímto neautorským a také neautorizovaným zásahem rozhodně nedošlo k posílení poetické funkce textu, spíše naopak.
Zajímavé srovnání. Řekl bych, že hlavní efekt je ten, že promluva hrdinky je více otevřená, méně schovaná za patos. To, že někdo jiný o ní říká, co si myslí a co dělá, je jakýmsi stvrzením toho, že tak to prostě s ní je, dodává jí to vážnost, nepřípouští to dohady. Když ale mluví přímo ona, je v tom jistá odkrytost, mluví sama o sobě, takže si o ní můžeme myslet jaká je daleko volněji. Tím se mění z nedotknutelné bytosti v člověka, mizí patos a tím i důležitý prvek celkové patetické stylizace, se kterou text počítá. Výsledek je, že ich forma skutečně působí tak nějak bezvýrazně - text s ní totiž nepočítal.
široký, ńemyslím si, že když "někdo jiný o ní(hrdince) říká, co si myslí a co dělá, je jakýmsi stvrzením toho, že tak to prostě s ní je, dodává jí to vážnost, nepřípouští to dohady." ... proč tomu vypravěči tolik věříš?...
Myslím, že jednoduše máš jenom tendenci více důvěřovat někomu, kdo mluví o sobě v první osobě.
Myslím, že díky ich-formě se hrdinka stává pouze hodně trapným lyrickým subjektem.
Také se domnívám, že převedení textu do ich-formy teprve zapříčinilo vznik patosu, předtím jsem jej v textu nenacházela.
Autorku jsem ztotožnil s lyryckým subjektem na základě jejích vyjádření v komentářích, kde docela otevřeně mluví o tom, že jde o osobně prožitou událost. Jinde jsi pak, princezno, nepřímo naznačovala, že tvůj text má jaksi větší váhu právě tím, že vypovídá o osobním životě. Přesto si ale můžeš dovolit zaujmout pozici, ze které teď tvrdíš, že lyrycký subjekt nemusí mít s autorkou nic společného, že si nemohu být jistý - skutečný vztah autorky k lyr. subjektu je z hlediska textu irelevantní. Jediná cesta jak tedy změřit míru mytologičnosti je vypsat mytémata, která se dají v textu nalézt a posoudit jakou hrají v textu roli. Stálost křehkosti života, možnost zadržet dech, smrt. To by se dalo jistě za mýtus označit. Text, který tento mýtus nese, je ale stavěný spíše na to, aby nesl sám sebe a k tomu ještě jaksi navíc, jako bonus tento mýtus. Odehrává se tu sledovačka, setkání, možná nějaká paralely a metafory vztahu dvou lidí, to by záleželo na konkrétní interpretaci, kterou teď ale provádět není třeba. Pointa je pointou vztahu kočky a dívky. Mýtus o smrti je spíš lyrycký doplněk, pěkná, autentizující kulisa, než že by šlo o stěžejní motiv, který text razí. Struktura minipovídky (nebo jak tento útvar nazvat) zohledňuje spíš druhý mýtus, o blížení se, setkávání a míjení. Spojujícím prvkem tu je vhled do lyryckého subjektu, autentizační proces. Jak první tak druhý mýtus dokresluje hrdinku. Mýty jsou nástrojem, nikoli cílem.
Debata, kterou čerňa nastolil v následujícím díle by mohla být debatou o tom, zda mytémata jako autor privilegovat, snažit se mluvit skrze ně, prokreslovat je do hloubky, nebo je pouze využívat jako prostředky k popsání postav. Když nad tím přemýšlím, zdá se mi, že druhá možnost je možná jedině v případě, že postava, respektive všechny takto vytvořené postavy v celku budou promlouvat jako celistvý mýtus, na který bude kladen důraz. V tomto případě by tedy měl být smyslem textu nějaký mýtus o hrdince, popsané mýtem o smrti v živém těle a mýtem o hledání druhého. Takový mýtus ale u tohoto díla nevidím. Smyslem spojení těchto tří dílů je jen suma těchto tří dílů - nebo alespoň mé interpretační schopnosti víc nebyly schopny vyždímat.
No a k poslední výtce. Neřekl bych, že teprve v ich formě přibyl patos. Spíš bch řekl že se proměnil. V původním textu byl patos opravdový, stylový. patos který zbyl po převedení do ich formy je již patosem s pejorativním nádechem. U prvního textu jsem ale slovo patos nemyslel nijak pejorativně, naopak se mi zdál výrazně stylotvorný. No a to, že o hrdince vypráví někdo jiný rozhodně efekt vyšší věrohodnosti přináší, podobně jako jetu tendence věřit vypravěčovi. Souhlasím samozřejmě, že nejde o věrohodnost jako takovou. Věřit jde i nejde nikomu.
no jo, široký, prostě jste spíš antropolog, než literární vědec.
a já jsem spíš jiná než stejná jako vy, a navíc jsem v tom mrcha.
Ta předělávka je strašná, hrozná, odporná. Vůbec nechápu, proč to ještě nikdo neřekl. To to nevidíte? Rozhodně si pro příště vyberte pro své experimenty neexperimenty a pro své rozpravy o jakýchsi fiktivních "mytetématech" jiný podklad.
Tohle mě rozčiluje. Opravdu. A zlobím se. Moje jediná povídka a je podělaná, naprosto podělaná, jste literární barbaři. Obracím se v hrobě.
Když to chceš slyšet, tak mi také nepřijde šťastné takto si zahrávat s autorovým textem, jsem však přesvědčen, že to čerňovi nedocvaklo a vše psal s bezelstným zaujetím a ne ve snaze zamyslet se nad šibováním s ich du ef formami, nikoli ve snaze tvé dílo vylepšit či překonat. Svůj názor na to, proč je tento text horší než původní jsem již byl napsal, stejně jako rozvahu nad funkcí původní formy. Zaposlouzchej se do mých myšlenek a prociť jimi svou tvorbu, nemůžeš nic ztratit, nanejvíš si uvědomíš, v čem jsou mé postřehy mylné, což tě inspiruje k vlastním zamyšlením, která si rádi přečteme. Přastaniž se zlobiti, čerňa si neuvědomil choulostivost svého počínání.
Spíše antropolog, než literární vědec skutečně jsem, což ovšem je fakt, jehož zmíněním se jen těžko vypořádáš s argumenty a myšlenkami v naší debatě.
Oprava... nikoli "a ne ve snaze", ale "a ve snaze"
s argumenty a myšlenkami ve vaší debatě se opravdu vyrovnávám jen těžko, a právě proto jsem začla užívat argumentaci ad ferrero comma.
Okomentovat