a2a2a: Minulost, Smrt, Transcendence

Odkaz na rozebíranou sbírku a2a2a, doporučuji přečíst předem

Dával jsem si se sbírkou a2a2a na čas. Rozhodl jsem se pojmout reakci na tuto sbírku jako malou ilustraci toho, jak plodná a důležitá je práce se sbírkou. a2a2a ji předvedl na zdejší poměry mistrně. Vedle toho, jak schopný je básník, když se zaměříme na konkrétní text, je také velice vnímavý k celku toho, co píše. Tento text nemá za cíl být plnohodnotnou recenzí, či kritikou, ale jen pokusem o vhled dostavby sbírky, kterou je nutné při čtení zároveň procházet. Také bych prosil o srovnání s vývody kritické recenze od akredita, se kterou nepřímo toto mé čtení a2a2a polemizuje.

Úvodní básně jsou jako pohlazení. Glorifikace jakéhosi zlatého věku. Ta je ovšem prováděna poměrně zajímavým způsobem. Nejsou tu pouze evokace starých a dojemných scenérií, tady bývala pekárna a tady jsme hráli kuličky. Lyr. Subjekt do těchto (mnohem nápaditějších) nákresů zasahuje. Dělá to však zajímavým způsobem, jakoby v řeči onoho starého světa. Je to oslava minulosti minulostí. „Půltónům nádraží odstínům / šedé i prknu přes kaluž / rozsvítím lampión“. Jinak řečeno, staré idilce přidám ještě kousek staré idilky. Vyrušení nevyrušujícím způsobem umocňuje působení těchto úvodních básní. V jedné básní jakobych dokonce viděl náznak uctítívání minulosti podobné kultu předků, na práh noci se staví miska mléka, jako potrvava pro boha minulosti.

V básni Ke starým adresám vidím první narušení evokace zlatého věku přítomností. Východiskem nebo spíš postojem lyr. subjektu k tomuto dění je vlastní neměnnost, i když se mění svět: „Staré adresy ukládám nalevo / nepiju kofolu i básníků je víc než / bych si přál // Jen dívkám stejně kloužou trička z ramen / a já se stejně červenám“

Útesy Trelleborgu náhle a nově přinášejí živelnou exotickou obraznost z jiného světa, nikoli už domov. Přichází konfrontace s démonizovaným vnějším světem. Děsivý příliv.

Poslední leč – vracíme se do kulis domácího světa, ale už je tu hřích, myslivci se smějou spolu se ženami řadám mrtvých zajíců. Už jen smích myslivců se ženami působí divým dojmem. Příroda se začíná personofikovat, naděje pokleká do polních brázd.

V další básni se znovu objevují náznaky obrazů idilické minulosti, ovšem nahlížené jsou z nemocnice a ještě v lednu. Jakoby toho přílivu a smíchu nad mrtvými zajíci bylo moc a lyr. subjekt se dostal na nemocniční lůžko. Přesto převládá spíš pocit léčení než nemoci. To potvrzuje následující báseň, která tvrdí, že z němocničního lůžka je vidět víc, než ze hřbetu koně a hned to dokládá krásným magickým pozorováním. Tato magie ale už není pouhou nostalgií, jako na začátku, je přítomným viděním.

Přichází motiv vody a ryb, nevědomí, spojený s básněmi věnovanými rodičům. Maminka je mlčení, noc a ústa svlažená lžičkou vody. Tatínek hrubá síla, osamění, poklad okamžiku. Těžko nutit interpretaci, jsou to osobní básně. Věnování tu nicméně nepůsobí pouze formálně, díky nim tu před námi stojí maminka a tatínek. Následuje depresivní báseň Ve starém bytě. Sbírka se dostává k vyvrcholení, odhaluje opozici paměti a stáří, smrti. Báseň Semafor jakoby bilancovala, spíš ale odráží vědomí nedokonalosti, mluví se o nenalezené odvaze, přešlapování, odpustcích, lži, hořkosti... Při čtení "měsíční" pasáže této básně mrazí v zádech. Na smířlivé gesto stromů reaguje básník odhalením měsíce – který přeci větve stromu proti nebi rázem proměňuje v pařáty.

Dále se rozvíjí motiv smrti, smrt je vyústěním. Uzavírá se tak hermeneutický kruh od paměti dětství k stáří smrti. Až teprve za tímto kruhem stojí závěrečné zvolání poslední básně, ve kterém se lyr. subjekt vzdává tváře jako něčeho, co je lhostejné, neboť to je jen součástí kruhu. Vzdání se tváře je pokusem odstoupit o krok stranou, pokus o transcendenci. Nejde o odmítnutí tváře, ale o její přesažení.

Jinak řečeno sbírku vnímám jako popis cesty ze zlatého věku minulosti přes nevybíravou přítomnost, lidskost ke stáří a smrti... Těsně před smrtí nám však je jako záchranný kruh podsunuta transcendence.