Deník nezaměstnaného

Myslím, že naše právo nazývat se "vyhnanci" je nemile otřeseno. Může snad někdo znás dokázat, že je opravdu v úzkých? Že mu to nějak nejede, že se mu nevede? Nemůže.... přinejmenším jistě ne tolik, jako hrdina blogu Deník nezaměstnaného, který s pravou opravdovostí ukazuje nám všem, co to je srab a jaké to je v něm být. Počtěte si a vyjádřete našemu blízkému podporu.

3 druhy grafiků a řemeslníků vůbec

Kdesi na NYXU řekl jakýsi RICHARD03:

Je všeobecně známo, že existují tři kategorie designérů (a řemeslníků všeobecně). - jedni dělají to co zákazník potřebuje, pro ty je důležité odvést dobrou práci. - druzí dělají to co zákazník chce, pro ty je důležité dostat zaplaceno. - třetí dělají to co chtějí sami a to jsou buď umělci nebo looseři.

Tak mě to zaujalo, protože jsem samozřejmě autorem číslo 2. Jako každý takový borec neustále nadávám na klienta, měním všechno donekonečna podle jeho připomínek a nakonec se od výsledku distancuju, protože: "je to vinou klienta sračka nehorázná".

Tedy řemeslník druhé kategorie není nutně, jak naznačuje zmínka o penězích, sviňa myslící jen na zisk. Je to většinou prostředně schopný makáč, který nemá sílu, přesvědčivost a sociální demenci řemeslníků prvního druhu. Tihle nejlepší z nejlepších, tyhle jedničky, kdykoli klient promluví vytahují obočí a přesně zvoleným tónem hlasu mu dávají jasně najevo, kdo je tu odborník a kdo jen tupý vůl. Jsou to lidi sebevědomí a arogantní.

Kladu si teda otázku co s tím. Co mám dělat? Bylo by dobré být jedničkou, ale stačí si uvědomit kolik práce to stojí! Kolik přesvědčování a napůl -hádek. To, že jsem grafik číslo 2 má i spoustu dobrých, pragmatických důvodů: nemusím se donekonečna hádat, nikdy neztratím zakázku atd. Ale uspokojení z práce jde do háje, a to mě na tom asi štve nejvíc.

Barborka

S tetkou a strécem ;o) :












A dárek od puntíka - plstěná kokeshi panenka pro štěstí (plná symbolů...)

Odpočívej v pokoji Rodino a zdraví a jiní

Všude po světě se zavírají časopisy. Právě teď tento osud potkal RAZ. Pláču nad tím hlavně proto, že jsem o prázdninách připravil redesign, který by tenhle titul konečně nakopl a taky proto, že jsem musel vyhodit grafika, kterého jsem vůbec nechtěl vyhazovat. No škoda slov.

Jak můžete číst ve výkřiku na obrázku nahoře _ Nedostatek překvapení a inovace u mainstreamových titulů hrál významnou roli v jejich úspěchu, teď ale přispívá k jejich pomalému úpadku.

Tahle moudrá věta cosi znamená, na něco navazuje.... bohužel zbytek článku, z něhož je vytržená, nemám. Nezbývá mi tedy než si o ní přemýšlet po svém a pozvat k tomu přemýšlení i ostatní vyhnance.

Podnikat v časopisech je blbej nápad. Jak zjišťuji od lidí kolem sebe, prodělečný je i Respekt - časopis mých snů. Časopis, který je pro mě synonymum úspěchu. Nelze se tedy divit úmrtí malé hnidy, která se jměnuje RAZ. Od začátku to byl blbej nápad, ale to necháme stranou.

Jak se dělá časopis? Vždycky se někdo sebere, vezme na sebe zodpovědnost a "vymyslí" ho. Přijde s nějakou tou šokující představou, inovativním nápadem. Najde díru na trhu. A práce je hotová. Inovace spočívá v tom hledání díry, případně vymyšlení nového mixu, který tu ještě nebyl. Dál se v inovativnosti jít nesmí! To pozor! Časopis musí vypadat stejně jako všechny ostatní, texty musí být stejný, články musí být stejný atd.. vždyť experimentování se zavedenýma postupama, jak psát článek, by čtenáře zmátlo. A dělat originální grafiku je taky blbost, vždyť přece naše čtenářky jsou krávy: můj šéf při navrhování (bohužel nerealizované) titulky RAZU například otevřeně kalkuloval s tím, že si v trafice časák čtenářky SPLETOU s Ženou a život, případně jiným zavedeným časopisem.

Například: na filmovce jsme s bystrozrakým viděli časopis Sanquis, časopis o umění a o zdraví. Článek o malíři vedle článku o menopauze, vše ozdobené geniálním podtitulem "Zdravý životní styl je umění". Zkrátka jseme viděli neuvěřitelný paskvil, kdy opravdu každý zůstane hledět a nevěří svým očím. I prosté lidi napadají otázky typu: Pro koho to je? Inovace se vyčerpala promixováním zavedených formátů. Samotný obsah, samotné texty, jsou stejné.

Tedy postupy vytváření nových časopisů, případně rozvoje zavedených titulů stojí na zlatém pravidle, které zní: Hlavně nic příliš neměnit, hlavně čtenáře nepřekvapovat. Výše zmíněná citace mluví o tom, že tahle filozofie nejspíš začíná selhávat. Lidé začínají být vůči časopisům slepí a lhostejní (snad až natolik, že si jsou schopní nějaký časopis koupit v trafice omylem), což znamená, že se o ně ve skutečnosti nezajímají. Cestou ven by možná mohla být odvaha a kuráž dělat něco zcela jiného. Doopravdy inovovat a to nikoli grafiku, ale to co je v časopisech opravdu ztuhlé. Totiž obsah, textové formy. Zbavit se zaručených pravd typu: každý ženský časopis musí mít horoskop a křížovku. Zkusit překvapovat.

Ps: Jako zapřísáhlý Respekťák nečtu Reflex, ale mam dojem, že aspoň na titulkách se právě tenhle časák snaží v poslední době šokovat.. viz Rath jako Hitler apod., prý je to snad práce nového šéfredaktora, který se zjevně ničeho nebojí. Asi je to dobře.

ESTELLE´S

Milí vyhnanci, trocha informací ze světa časopisů: Máme zde zajímavou novinku. Nový lucemburský měsíčník City Magazine se rozhodl, že bude měnit jméno s každým číslem. Jméno mu každý měsíc určí titulní hvězda čísla. V prvním čísle bylo touto ctí ilustrátorce Estelle Sidoni, s kterou časopis udělal rozhovor. Krom tototo zajímavého faktu je sama o sobě pozoruhodná i forma zpracování titulní strany. Nemyslíte?

Open publication - Free publishing - More shopping

Ještě pro pány...

Něco pro pány. Mám z nich hroznou radost, tak se musím pochlubit i tu v převážně pánském osazenstvu, a doplnit minulou přehlídku zápisníků. Začalo to knírkem, takže plus mínus zhruba s jistým přeháněním lze říct, že prvotní inspirací mi byl Široký...

V puntíkově krámku živo

Zarytí fandové, jsou-li vůbec takoví, asi veškeré novinky v puntíkově výtvarné dílně bedlivě monitorují, ale jelikož těch ubývá stejnou měrou, jakou roste rychlost přidávaných nových počinů v krámku, není na škodu provést jistý letní audit. Puntík žije, plstí na plný plyn, poloviční úvazek s neskutečnými přesčasy a do úmoru rukou. A protože se mu prodejně poměrně daří, má radost. Takový balzám po třech měsících sucha, nepokojů v srdci a zoufalství duše. V požehnaném létě pokračuje v neočekávaně komerčně úspěšných, byť nemainstreamových originálních knižních záložkách... Co záložka, to původní návrh zhotovený v jediném kuse, tedy takzvaný unikát za zvýhodněnou, leč postupně se mírně zvyšující cenu. (Kdo by to taky čekal, že ještě někdo dneska čte a je ochoten si knihy zakládat něčím nákladnějším). Výběr z nich (klik):
























Od záložek už jen krůček k originálním zápisníkům se záložkou, coby skutečně letní novinková premiéra. První tři zmizely do měsíce (vinu na tom nese i newsletter fleru rozesílaný nakupujícím do pošty, který malý "Palubní deník" uvedl v seznamu týdenních doporučení - alespoň google analytics nekompromisně prokázal, že nese hlavní vinu za masivní zviditelnění této novinky).




























Pro velký ohlas puntík v srpnu vyrobil dva další, větší, opět s námořnickou tématikou, které se v krámku do večera neohřály.















Logicky a statisticky by měl puntík okamžitě valit další a další zápisníky, ale protože nové nápady se v puntíkově mysli tlačí více než kalkulačka, pustil se do realizace již staršího nápadu - luxusních ručně šitých a originálních šitíček do dámských kabelek. Prodalo se zatím jen jedno, ale puntík z nich má takovou radost, že už nakupuje další náplně a namýšlí nové designy.
























Tato masivní aktivita u černé tečky není ani tak známkou duševní stability či přemíry volného času, to spíše naopak, značí ale urputnou snahu udržet v červenci nastolený vzestup, zásobit obchůdek na podzimní období, kdy času bude ještě méně, a připravit dostatek výrobků pro potencionální výstavu.

A protože v tuto chvíli leží na jednom parapetu v jedné bytovce v Husově čtvrti již zas něco naprosto, ale naprosto nového, mnohem většího, jinou technikou plstění zhotoveného, je vidět, že puntík myslí svůj sen vážně. Ale o tom zas přístě....

Jak se marodí na nové sedačce...

... přišel, zakašlal, ustlal, přikryl, zapnul, nasadil, chytil a koukal...



Srdečné usmrkané pozdravy z Rosic!

A teď něco jednoduššího

Trocha té práce pro dobrou věc

prázdninová práce

U nás v redakci se ještě tolik moc nemaká. U nás se blbne. Tohle po mě chtěl můj šéf vyříznout z jakéhosi skenu. Že prý je to (haha) příznačné (haha).

Kavárna po rodosansku

Pokud by měl člověk provozovat kavárnu, tak ať vypadá jako tato. V rušném městě byla výjimečná svým klidným majitelem, který na nikoho na ulici nepořvával a nesnažil se ho vtáhnout na nějakou specialitu nebo pivo. Jen si klidně stál ve dveřích a koukal.

Výjimečná byla taky svou ošuntělostí a stářím. Bylo jasné, že tento arab či turek či kdovíkdo zde provozuje kavárnu od nepaměti. V ulici Sokrates naproti obchůdku malíře ikon, který hezky podle pravoslavného, byzantského či jakého kánonu maluje ikony po 70 eurech.

Tedy užijte vyhnanci předobraz budoucí kavárny Vyhnanství, všimněte si výzdoby, mozaikové podlahy, nepřítomnosti hostů, majitele opřeného o futro a zkuste zaslechnou hudbu, která se při focení lehce linula celou kavárnou - sólo sitar.

Napínavá pohádka o sirkách

Malé dítě si hrálo se sirkami a omylem zapálilo oheň v krbu. Stalo se to v zimě, když z Ruska zastavili přívody plynu a teplárna přestala topit. Navíc nebyl v místnosti příjemný dostatek světla a také komín už začínal dlouhým odpočinkem plesnivět. Dítě od ohně včas ustoupilo a v teple přečkalo několik hodin, až do návratu obou rodičů. Ti se ihned všemu dovtípili a sirky od té doby začali schovávat na bezpečnějším místě.

Dítě rostlo a jak dospívalo, setkávalo se se sirkami čím dál tím častěji. Jednou, těsně před tím, než nadobro přestalo být dítětem, si koupilo v trafice sirky a zapálilo táborový oheň na jednou letním táboře. Ostatní děti vše sledovaly s tím větším obdivem, čím byly mladší. Některé děti, ty středně staré, neohromila už ani tolik samotná hra s ohněm, jako nákup sirek v trafice. Byly přesvědčeny, že kdyby ony šly teď do trafiky, odmítl by jim prodavač sirky prodat, protože jsou nebezpečné. Prodavač v té trafice už byl dospělý a prodával sirky skutečně jen těm dětem, kterým již bylo alespoň patnáct let, nebo tak vypadaly.

Vzpomínka na Kuchař

Ten den nikdo nevycházel z domu dál než na zahradu, sousedé se občas po chodníku, přes trávník, či přes plot navštívili, ale příbuzní zůstávali na svém. Každý si hlídal svůj klid, kterého bylo po dlouhé době naráz tolik. Nezáleží na tom, jak k tomu došlo, jestli skončila válka, vybuchl černobyl, přišly povodně a nebo jen po dlouhé řadě pracovních dnů přišel státní svátek. V ten nápadně poklidný den jsem se rozhodl navštívit svou rodnou vesnici, abych si připomenul dětství, což ovšem znamenalo nejprve se přesunout autem z okraje Brna na okraj Prahy.

Připadal jsem si v té atmosféře poledního klidu jako kacíř, a popravdě by mne za kacíře každý přísnější kněží musel označit, kdybych mu vyložil své náboženské názory. Vtipné je, že by mne tak mohl označit kněží jakéhokoli náboženství, nejen toho, ke kterému křestem náležím. Každopádně Neděle nebyla, takže ono kacířství je v souvislosti s mým vyprávěním skutečně jen vzdáleným přirovnáním. Právě takováto roztěkanost myšlenek, která mne poslední dobou zachvacuje, vedla mou mysl k čatějšímu vzpomínání a k dalším a dlaším úvahám o minulosti. Zatoužil jsem podívat se do Kuchařských uliček, jsou asi jen čtyři, znovu si vylézt na zídku Kohlíkovic zahrady a dávat při tom úzkostlivý pozor, abych se nepořezal o pivní střepy zapuštěné do jejího hřebenu. Jsou tam? Slza napovídá.

Mohl bych vyjmenovat další příklady - a možná, že by to nebylo od věci, dnes právě jsem uvažoval o takovém směru psaní básní, ve kterém by popis byl povýšen docela až na samotný vrchol hromady. Na chvíli mi připadalo, že zajít v detailnosti popisu až absurdně daleko musí v jedné chvíli otevřít více, než jen realistický obraz popisovaného předmětu. Nefunguje to, sami to můžete vyzkoušet: přílišné množství slov v příliš dlouhém čase zaměstná pozornost natolik, že samotný popisovaný objekt začne pomalu mizet. Po chvíli jsem měl doslova pocit zahlcení se prázdným jazykem, který sebou v puse příliš mlátil, až jej chřtán začal považovat za potravu. Chtěl jsem proto opustit popisovaný okap přikovaný k domu rudou objímkou, ale stačilo odvrátit hlavu a ihned přišly vzpomínky na něj. Stačilo by se v tu chvíli jen zamyslet nad budoucností, nad svým stářím, vnoučaty, a pak si vzpomenout na sebe v pětadvaceti letech u okapu - před deseti vteřinami - abych pocítil nostalgii.
Mohu zkusmo uvést ještě jeden příklad vzpomínky na dětství v Kuchaři. Stavěli jsme bunkry. Nepamatuji si přesně, jestli jsem nějaký sám z větší části postavil, ale jsem si jistý, že jsme s bratrem alespoň v jednom řádili. Měl okno ze čtyř suchých proutků. Deset metrů od něj vedla vodu škarpa.

Bohužel celá tato vzpomínka je natolik éterická, že naprosto netuším, kam se v Kuchaři, či za Kuchařem jít podívat, abych ji, řekněme, ohledal. Přesto jsem tam v ten nezvykle klidný den zajel. Jen jsem si na to chtěl zavzpomínat.

pocvičme se...

Nové číslo časopisu Wallpaper* má na titulce určené pro předplatitele obrázek od Nevilla Brodyho, guru legendy grafického designu. Jaká zpráva je v piktogramu ukryta? Ha?

Šerm & Švuňk

A: povidej
B: nejdřív hodíš na iniciativu
B: každej má nějakej základ podle zbroje a schopností
B: třeba jeden má 0 s normál brněním a druhej minus 1 s o neco lepsim
B: tezsi brneni trochu oslabuje obranne cislo, ale zlepsuje zbroj
B: No takze boj probiha takto
B: Hodi si dva iniciativu, kdo ma vic, muze utocit
B: zvoli, jestli chce utocit na meč, nebo na tělo
B: když na meč, má bonus plus čtyři, když na tělo tak nic
B: nejdřív útok na meč
B: jde o to, fláknout do protivníkova meče větším útokem, než kolik hodí na obranu
B: když se zadaří, má útočník do budoucna plus 1 na iniciativu
B: a jde další kolo
B: kdyby obrana byla silnější než útok, inc bod by měl k dobru bránící se
B: Když získá útočník bonus za iniciativu a v dalším kole opět vyhraje (ať už jako útočící nebo bránící se) dostává další bod iniciativy
B: Takhle je může sbírat dokud vyhrává
B: Nepustí pak soka k útoku
B: dokud ho on nepřekoná obranou a iniciativa se neobrátí na jeho stranu.... resp. bonus iniciativy
B: To jsou všechno jen šermířské serepetičky
B: Může se ale udělat útok na tělo.
B: Ten je bez bonusu. Když ho obránce nevykryje, je tu zásah
B: na zásah se hází jako na útok, přičemž útočné číslo je hod kostkou plus o kolik útok přehodil obranu
B: Takže třeba jsem útočil 12 a on se bránil 8. Zasáhl jsem. Zásah bude hod kostkou plus 4
B: No a on se brání svou kvalitou zbroje, plus hod kostkou. Takže třeba má tu těžkou zbroj... 6... plus hod. Když se podažří přehodit zbroj, je tu zásah.
B: Zraněný má po zásahu iniciativu mínus tři a v dalších kolech mínus jedna permanentně. Po dvou zásazích už mínus dva...
B: No pak je tam ještě jedna vychytávka
B: Obrana
B: Bránit se můžeš buď normálně...
B: a nebo tak, že deš na férovku po meči, což ti dává obranný bonus plus 4, ale nemůžeš v následujícím kole útočit na tělo
B: No a poslední vychytávka je ještě s tou zbrojí.
B: Každá zbroj má nějakou kvalitu a inc postih žejo
B: To je normální. Ale zásadní věc je to jaké má ta zbroj pokrytí těla.
B: To je vyjádřeno u každé zbroje procenty.
B: Takže třeba hadrová zbroj má 40 procent nechráněných míst
B: Rytířská 10
B: Vtip je v tom, že když jde na zásah... tedy už jsi překonal obranu a deš proti zbroji
B: Tak si můžeš říct, že chceš útočit na nechráněné místo
B: Po hodu proti zbroji si ještě hodíš ta procenta... A když se trefíš do 40 resp do 10 u rytířské... tak jsi způsobil dvojnásobné zranění. Jinak nic
B: a to je celé :-)
B: zkusil jsme si souboj a krásně to fungovalo. 11 kol, dva zásahy a byl tuhej
B: krásně se dá taktizovat
B: Ještě je tam pravidlo, že po neúspěšném zásahu se iniciativy nulují
B: a při dvojnásobném překonání obrany při útoku na meč či dvojnásobné překonání útoku jakoukoli obranou je bonus ne 1 ale 2
B: tys usnul
A: ne..si to ted, kdyz vidim, že si zkoncil zkusim precist... jinak navrhuji abys to zkopiroval a dal na vyhnanstvi
A: to je zásadní připomínka

Pohádka, ve které hříbky hrají jen malou, ale důležitou roli

V každém zkušeném lese se vyskytuje několik zkušených medvědů. Většinou samotaří na svém bodličkovém teritoriu a trvají na tom, že lidé jsou zlí, protože jedí o Vánocích medvědí tlapky.

V této nezkušené pohádce se vyskytuje jeden malý nezkušený medvěd. O lidech a jejich zálibě v pojídání medvědích tlapek pochopitelně slýchal už od raného dětství, takové věci se vykládají medvíďatům, když nechtějí večer zalézt do nory a spát. Tento malý nezkušený medvěd má za sebou pravou medvědí výchovu, ale protože je ještě docela malý, těžko se vyrovnává s okamžikem, kdy ho máma medvědice plácla po prdýlce a vyslala ven do lesa, aby si našel vhodné místo k samotaření. Méďa už zná les jako své blechy, ví, ve kterých stromech se schovávají hnízda lesních včel a kde může přejít řeku suchou tlapkou, ale pořád mu nějak není jasné, co si tu celý ten dlouhý čas sám počne...


Občas v lese potkává lidi. Chodí si tam se skloněnou hlavou, s očima upřenýma do jehličí, tak se vždy stačí před nimi schovat dřív, než si ho všimnou. Asi hledají medvědy, nebo přímo medvědí tlapky, myslí si, vůbec by se tomu nedivil, oni mu ti lidé nepřipadají příliš důvtipní, často stál jim po větru a zvětřili ho někdy? Kdepak! Zato se nadšeně vrhají ke každému hříbku a zcela nelogicky a hloupě je rvou ze země a strkají do lesklých ošklivě barevných tašek místo toho, aby si hezky sedli a pochutnali si na houbové lahůdce. Méďa má houby rád. A proto nerad vidí, když mu je všechny lidé vysbírávají.

Jednou se takto náš Méďa prodíral malinovým křovím a zčista znenadána se vynořil na mýtince a tam člověk jako hrom!
Teda vlastně to nebyl ani tak člověk jako člověčí mládě a vlastně nebylo jako hrom, ale spíš jako věchýtek. Sedělo na pařezu a koukalo tuze smutně. Méďa se pochopitelně polekal a zkusil nebezpečného vetřelce vystrašit mohutností svých tlap a mocností svého hlasu!
Jenže, když se v medvědí škole bralo zastrašující mručení, zrovna nedával pozor, a tak z něj vyšlo jen nesměle a tiše něco jako: „Brum um, bum?!“


Lidské mládě se na něj podívalo modrýma očima, vzdychlo si a to je všechno. Mohl se teď pochopitelně otočit a utíkat, co by mu síly stačily, ale Méďa byl už dlouho sám, a když si to mládě tak vzdychlo, vzdychlo si i něco v něm samém.


Chvíli přešlapoval na místě a pak si přisedl kousek od mláděte na zelený palouček. Žádný z nich nic neříkal, ale jak tam tak spolu svorně notnou chvíli seděli, přestal se Méďa cítit sám. Ale malý človíček měl v očích pořád ten smutek, až se Méďovi srdce svíralo.
Tu si všiml, že na paloučku kvetou kytičky, modré, jako oči toho dítěte.


Utrhl jednu z nich, takové drobné malé kvítečko to bylo, a podává je tomu mláděti...

Dnes už se nedovíme, proč bylo to lidské dítě takové smutné. Víme jenom, že smutek občas dopadá nejen na všechna lidská mláďata, ale i na ty veliké, že má mnoho různých důvodů a příčin. Ale také víme, že občas stačí jedna malá podaná kytička od někoho, kdo sice netuší, proč nám je smutno, ale má v sobě kus medvědí dobrosrdečnosti, a hned se ten smutek tak trochu zmenší...

A na to si, milé velké děti, kdykoli uvidíte pomněnku, vzpomeňte...

Více na http://www.fler.cz/zbozi?id=325906

Časopis Kafe 1/09

Casopis_KAFE_1-09

Publish at Scribd or explore others: Poetry Creative Writing poetry poem