Sedím ve vlaku, nevšímám si deště kolem, pozoruji déšť dopadající na koleje. Dumám o bezvýznamnosti jeho kluzkosti z pohledu vlaku. Když po chvíli shledávám, že si ji již uvědomuji plně, zamýšlím se nan tím, jak se mezi betonovými pražci v drceném kamení podezřele daří různým roztomilým květinkám. Pohotově se pokouším, kráčeje přitom v Baudelairových stopách, zachytit tento zdánlivý paradox nekompromisně přímým navržením obscéního vysvětlení pro onu podezřelou železniční úrodnost. Po chvíli marného snažení musím konstatovat, že já, Tomáš Gabriel, nenacházím ta správná slova, což především svědčí o dvou věcech. Za prvé, že tento druh poezie patrně dnes již pozbyl funkčnosti. Za druhé, že jsem patrně dobře básnicky naladěn, jelikož kdybych nebyl, v rozporu s prvním bodem bych onu báseň stvořil, což se nestalo. Náhle se vlak pohnul, lépe řečeno dal se do neustálého pohybu. Tento nenadálý jev mne vytrhl z niti přemýšlení jako mikroskopický chloupek vyčnívající z boku niti, takže se mi náhle propojily myšlenky na Baudelaira a na pohyb. Výsledkem sloučení těchto složitých procesů byla asi půl vteřiny žijící objevná teorie „nové dekadence v pohybu“. Můj vytřibený vkus mi ale záhy opět bohužel naznačil, že tudy cesta nové poezie nepovede.
Jsem zmoklý. Ceý den naháním nezodpovědné pojištěnce, kteří se neobtěžovali naší pojišťovně zanechat na sebe telefonní kontakt. Je to můj první úkol, jakožto výhradního pojišťovacího poradce pro celou Třebíč. Zpravidla si všichni dotázaní viditelně oddechnou, když z mé precizně recitované řeči konečně vyrozumí, že jdu jenom a jen pro telefonní číslo. Oproti mému prvnímu výjezdu „na kliky“, jak se u nás této činnosti odborně, formálně i neformálně říká, jsem tuto svou řeč drobně poupravil. Maďa s Šéfičkou „naznaly“, jak se tady lidově říká podotýkání, že po naprosto perfektním úvodu „Dobrý den, Tomáš Gabriel ČSOB Pojišťovna...“ bych měl zařadit vsuvku „Promiňte, že Vás ruším.“ a teprve potom pokračovat. Předpokládaný psychologický dopad této drobné vsuvky, tedy že se klient hned ze začátku přestane bát zatčení za pojistný podvod, se v praxi skutečně projevil. Docela se mi tím ulevilo, protože ten vyděšený výraz, který se většiny mých klientů držel až do samého závěru řeči, mne rovněž poněkud děsil. Marná sláva, v civilu jsem básník a jsem proto zvyklý klást pointu až na konec. To se muselo v mém profesním životě dílem mých dvou milých rádkyň změnit, ledaže bych si sliboval od každého setkání s pojištěným silné estetické prožitky, což si neslibuji. Dekadence hledala krásu v ošklivém. Já již jsem ale dál, a tak se nebudu kochat stresem, ačkoli uznávám, že někdy dříve to mohlo býti považováno za pravé umění.
Poznámka: Možná by, tak jako v pojišťovnictví, šlo jíti i v poezii dále alespoň částečným prozrazením pointy či smyslu celé básně již na začátku.
Test poetického konceptu č. 237
Zadeček.
Co proletí čmelákovi jako první hlavou, když narazí do skla protijedoucího kamionu?
Rozbor: Zdá se, že pointa se jaksi brání predsunutí, odmítá na začátku fungovat stejně sdělně, jako když byla prve na konci. Písmena jsou přitom identická. (promyslet)
