i proposed a toast

Rád bych pronesl přípitek...

No comment

Překrásné snění

Rozloučení se svobodou II. (tentokrát se svobodou nevěsty)

Oficiální verze (pro pány):

Během dámského dýchánku se nic vážného nestalo. Dámy cucaly limonády, ukusovaly buchtičky a vedly mravnou konverzaci o počasí (nikoli o mužích!!!), domácích pracích a lehce intelektuální při o posledním vydaném kousku z kolekce Harlequin. V úsměvném duchu se večer protáhl až do devíti hodin, kdy se společnost odebrala ke spánku...

Podpultová heslovitá verze no. 2 (dámy vědí víc):

- zcela nahý, mužně zarostlý striptér (překvapení večera a zůstal s námi a dováděl s námi až do konce!)
- recept na piňakoládu – 4 dcl bílého rumu, 2 dcl smetany, 6 dcl ananasového džusu (protřepat, nemíchat)
- mise tiramise
- aktivní aktivity (duo princezna & zámek málem vítězné)
- zvrhlé plstění
- flaška (o tu měl zájem hlavně striptér)
- rušení nočního klidu hlasitým smíchem

Rozlučka se širokého svobodou

Rozlucka se svobodou2

Publish at Scribd or explore others: Illustrations rozlucka se svobodou

Škola seznamování

skola seznamovani mala

Publish at Scribd or explore others: design studio dusot

a2a2a: Minulost, Smrt, Transcendence

Odkaz na rozebíranou sbírku a2a2a, doporučuji přečíst předem

Dával jsem si se sbírkou a2a2a na čas. Rozhodl jsem se pojmout reakci na tuto sbírku jako malou ilustraci toho, jak plodná a důležitá je práce se sbírkou. a2a2a ji předvedl na zdejší poměry mistrně. Vedle toho, jak schopný je básník, když se zaměříme na konkrétní text, je také velice vnímavý k celku toho, co píše. Tento text nemá za cíl být plnohodnotnou recenzí, či kritikou, ale jen pokusem o vhled dostavby sbírky, kterou je nutné při čtení zároveň procházet. Také bych prosil o srovnání s vývody kritické recenze od akredita, se kterou nepřímo toto mé čtení a2a2a polemizuje.

Úvodní básně jsou jako pohlazení. Glorifikace jakéhosi zlatého věku. Ta je ovšem prováděna poměrně zajímavým způsobem. Nejsou tu pouze evokace starých a dojemných scenérií, tady bývala pekárna a tady jsme hráli kuličky. Lyr. Subjekt do těchto (mnohem nápaditějších) nákresů zasahuje. Dělá to však zajímavým způsobem, jakoby v řeči onoho starého světa. Je to oslava minulosti minulostí. „Půltónům nádraží odstínům / šedé i prknu přes kaluž / rozsvítím lampión“. Jinak řečeno, staré idilce přidám ještě kousek staré idilky. Vyrušení nevyrušujícím způsobem umocňuje působení těchto úvodních básní. V jedné básní jakobych dokonce viděl náznak uctítívání minulosti podobné kultu předků, na práh noci se staví miska mléka, jako potrvava pro boha minulosti.

V básni Ke starým adresám vidím první narušení evokace zlatého věku přítomností. Východiskem nebo spíš postojem lyr. subjektu k tomuto dění je vlastní neměnnost, i když se mění svět: „Staré adresy ukládám nalevo / nepiju kofolu i básníků je víc než / bych si přál // Jen dívkám stejně kloužou trička z ramen / a já se stejně červenám“

Útesy Trelleborgu náhle a nově přinášejí živelnou exotickou obraznost z jiného světa, nikoli už domov. Přichází konfrontace s démonizovaným vnějším světem. Děsivý příliv.

Poslední leč – vracíme se do kulis domácího světa, ale už je tu hřích, myslivci se smějou spolu se ženami řadám mrtvých zajíců. Už jen smích myslivců se ženami působí divým dojmem. Příroda se začíná personofikovat, naděje pokleká do polních brázd.

V další básni se znovu objevují náznaky obrazů idilické minulosti, ovšem nahlížené jsou z nemocnice a ještě v lednu. Jakoby toho přílivu a smíchu nad mrtvými zajíci bylo moc a lyr. subjekt se dostal na nemocniční lůžko. Přesto převládá spíš pocit léčení než nemoci. To potvrzuje následující báseň, která tvrdí, že z němocničního lůžka je vidět víc, než ze hřbetu koně a hned to dokládá krásným magickým pozorováním. Tato magie ale už není pouhou nostalgií, jako na začátku, je přítomným viděním.

Přichází motiv vody a ryb, nevědomí, spojený s básněmi věnovanými rodičům. Maminka je mlčení, noc a ústa svlažená lžičkou vody. Tatínek hrubá síla, osamění, poklad okamžiku. Těžko nutit interpretaci, jsou to osobní básně. Věnování tu nicméně nepůsobí pouze formálně, díky nim tu před námi stojí maminka a tatínek. Následuje depresivní báseň Ve starém bytě. Sbírka se dostává k vyvrcholení, odhaluje opozici paměti a stáří, smrti. Báseň Semafor jakoby bilancovala, spíš ale odráží vědomí nedokonalosti, mluví se o nenalezené odvaze, přešlapování, odpustcích, lži, hořkosti... Při čtení "měsíční" pasáže této básně mrazí v zádech. Na smířlivé gesto stromů reaguje básník odhalením měsíce – který přeci větve stromu proti nebi rázem proměňuje v pařáty.

Dále se rozvíjí motiv smrti, smrt je vyústěním. Uzavírá se tak hermeneutický kruh od paměti dětství k stáří smrti. Až teprve za tímto kruhem stojí závěrečné zvolání poslední básně, ve kterém se lyr. subjekt vzdává tváře jako něčeho, co je lhostejné, neboť to je jen součástí kruhu. Vzdání se tváře je pokusem odstoupit o krok stranou, pokus o transcendenci. Nejde o odmítnutí tváře, ale o její přesažení.

Jinak řečeno sbírku vnímám jako popis cesty ze zlatého věku minulosti přes nevybíravou přítomnost, lidskost ke stáří a smrti... Těsně před smrtí nám však je jako záchranný kruh podsunuta transcendence.

Švagřík - hoper, metalista, anarchista, "antisemista"....a před rokem vášnivý milovník Ewy Farny

Příprava na manželství - Lekce 1

Vedle prstýnků (máme, i s vyrytým datem - couvnout už nelze), úředních formalit (vyřizuje se), květin (máme už představu), slavnostních oděvů (ve fázi hledání a tápání) jsme tento týden v přípravě na manželství pokročili především po duševní stránce.
Rozvodové statistiky hovoří jasně – manželství není žádná sranda. A i když nás na naší první katolické předmanželské přípravě varovali, že manželství před Bohem je uzavřeno navždy, a jako nejlepší způsob zvládání manželských potyček nám těžce pohodovej, na sílu vtipnej, s evidentně nevyřešenou vlastní sexualitou „panáček“ doporučoval odpouštění. A jakkoli jsme si pak se Širokým v Zemanově kavárně s nadsázkou onen večer bonmotovali, museli jsme naznat, že taková duševní příprava není na škodu nejen prostému lidu, ale ani našim smlsaným intelektuálně rozevlátým myslím.
Den nato jsme se již věnovali rozvodu. Tedy Mému báječnému rozvodu v herecky vynikajícím podání Elišky Balzerové. Ačkoli jsme se opět shodli (ach, jak jinak!), že tato mistrně napsaná hra je tak trochu vskutku vtipný popík s psychologicky nemistrně vykreslenou hlavní postavou, bavili jsme se velmi dobře. Rozvod v tomto případě se o nás neotřel, protože ve vztahu hlavních hrdinů chybělo to, co my máme již teď – sdílení a otevřenost. Tak doufejme, že si za dvacet let otevřeně nesdělíme, že nesneseme být už déle spolu.
Ale i kdyby, my se bereme před Bohem a navždy, tak si zkrátka budeme muset všechno odpustit.
Také jsme čistě teoreticky probírali možnost předmanželské smlouvy, ale naštěstí „když si bere chudý chudou, tak věří, že šťastní budou,“ a řešit tyhle problémy nemusejí.
Pokud by se někomu naše příprava zdála málo romantická, tak ještě dodám, že já mám tik v levém oku ze všech těch věcí, které je nutné zařídit, a protože Š se věnuje nejvíce přípravě krutě nevýdělečného (a že se nám přípravy na svatbu již povážlivě zařezávají do kontokorentů!) písmáckého časopisu Kafe, tak je docela možné, že se vlastní svatby nedočká...
Ale nepředbíhejme – ještě před svatbou nás čeká loučení se svobodou. Dámy už vědí:

Pánové doufám si to užijí rovněž tak a mému milému Širokému svatbu nevymluví, alébrž mu od srdce domluví, aby kolem své milé více pobíhal, švitořil a aby ji v nemoci i ve zdraví, v přípravě i po svatbě více pomáhal!

lekce 2

Svatba není žádná sranda

Spocena hrůzou jsem se jednoho nedávného rána vzbudila z příšerného snu. Byl den D. Den svatební. Nikdo nepřišel, protože T. zapomněl poslat pozvánky, já nebyla oděna v rouše nevěstině, protože jsem kdesi zapomněla svatební šaty. A v kostele nebyl žádný kněz. Do toho pršelo a pršelo. Nikde nikdo. A já láteřím. A vůbec, ale vůbec nemám chuť se takto vdát. Chci to odložit. V tom ale přichází kněz. A už tam stojíme a už se máme zaslíbit...

Na základě tohoto snu jsem popohnala minulý týden věci vpřed - a nechali jsme si dělat prstýnky. To trvá. Tak aby se to do obřadu vůbec stihlo. Následovalo zase několik klidných nocí. Až do předvčerejška. To jsem se dozvěděla, že sestra mé kamarádky do toho taky letos praští. A že shánějí místo a namýšlejí a organizují. Svatba se bude konat... V SRPNU!

My ji máme v dubnu. Tedy za necelé dva měsíce. Tedy coby dup. Kurnikšopa.

To, co bychom dva měsíce předem už zajistit nezvládli, to naštěstí máme - vybrané datum, zamluvený kostel a zamluvenou restauraci. Restauraci jsme chtěli v lednu změnit. V té druhé ale byl už termín obsazený.

Ale nemáme zajištěno spoustu dalších věcí, které je nutné zajišťovat též dopředu. A protože T. se chová, jak kdyby se neženil vůbec, a já, jak kdybych se měla vdávat za půl roku a ne už ZA DVA MĚSÍCE, tak jsem se vzpamatovala aspoň já a sepsala tento přehled:

A protože se nejenže málo staráme o to, aby to vůbec proběhlo, ale také se ani neradujeme a neužíváme si přípravy na tuto výjimečnou událost, která se už NIKDY NEBUDE OPAKOVAT, tak vkládám tento příspěvek, zakládám na něj novou rubriku a zadávám si/nám závazek, průběžně odškrtávat položky ze seznamu, informovat o odškrtávání a vůbec podávat raporty z bojiště. Howgh.

Puntík slaví 100!

Vezmu-li to kolem a kolem, shora a dolů, plus mínus, autobus, vlak a trojlebus, desetinná čárka tam, desetinná čárka sem, tak s jistými většími či menšími nepřesnostmi a zaokrouhleními vyčtu:
... že plstím skoro 1 rok...
... že na Fleru vystavuji něco kolem 200 dní...
... že si mě tu "oblíbilo" plus mínus 400 lidí...
... že mě kladně ohodnotilo téměř 60 lidí...
... a že... na puntík přesně právě dnes prodal se mi 100. výrobek!
A protože bych 11. července 2008, kdy jsem se na Fler zaregistrovala, v životě nevěřila, že se dostanu k takovým počtům, mám chuť skákat, jásat, vískat, pískat a prostě slavit!
Nejdřív bouchnu šampáňo s mými výrobky....

První vykřičník ještě kdysi na konci července minulého roku mi skoro zastavil srdeční tep. Balila jsem balíček asi dvě hodiny a strašně si dávala záležet, abych to zabalila jaksepatří krásně. Patřil do mé námořnické kolekce, z které se mi prodaly nakonec všechny výrobky a na kterou směřovala také má první vyžádaná zakázka na přání.

Systém ručně vyráběných krabiček na míru výrobku si držím doteď, i když pravda dříve bývaly barevnější a různorodější...

Proces výroby krabičky a balení jsem cvikem trochu urychlila, ale stále je to poměrně dlouhá práce. Protože si červených vykřičníků pořád moc vážím a mám z nich velkou radost, nedokázala jsem přejít k méně pracnému a jednoduššímu způsobu balení. Tak jsem zvolila jinou strategii. Tedy spíše naopak. Ona si zvolila mě. Vyrábím čím dál náročnější výrobky. Mohu se na nich lépe vyřádit, vymýšlet a zkoušet nové. Zároveň to má i výhodu při balení, namísto tří balení levných výrobků, balím jen jednou dražší. A neprodá se také toho tolik, což je zhlediska "prodeje" nevýhoda, zhlediska balení i tvořivého vydovádění výhoda.

Nakonec jsem zakotvila u jednotného stylu. Černá krabička ovázaná tylovou bílou stuhou.

A na závěr ještě můj nejslavnější výrobek pojmenovaný podle zančky puntík. Puntíky:

Apartamento

Narazil jsem na časopis, který se věnuje bydlení trochu jinak, než jak je běžně vidět v obyčejných časopisech o bydlení, v ikeji, případně kdovíkde. Zrovna s Princeznou vylepšujeme byt..tak je to pro mě trošku vstyčený varovný ukazovák.... Nesnažím se i já ze svého domova udělat aseptické, vydyzajnované nemocniční prostředí? Není můj byt krásný na pohled, ale bez duše? Jsme v tom všem někde přítomni my tři, co tu bydlíme?

Hezké povídání o tom naleznete zde. Jinak, co že je to za časopis? Začátek článku říká toto: Bored with over-styled interiors shoots? Here’s the magazine for you. Apartamento is a small-format magazine from Barcelona that provides an alternative take on how we decorate and live in our homes. Here is reality: clutter, un-retouched paintwork, real living spaces unadorned with designer objects placed by a stylist..

...kdo bude číst dál, dozví se, jak je to s tou nearanžovaností a opravdovostí interiérů v Apartamentu a mnoho dalšího...

lekce 1

Béďa opět posunuje hranice našeho chápání

Vždycky jsem chtěl zpívat. Je to až k nevíře, když pomyslím na oněch šestadvacet let prožitých v oné touze a sympatii, aniž bych kdy výrazněji zazpíval. I když jsem třebas i zazpíval výrazně falešně, nebylo to nikdy nahlas a když bylo, tak v davu podobně falešně znějících individuí, někdy dokonce potmě. Dlouho jsem si myslel, že je to prostě tím, že mám příliš vytříbený hudební sluch a nesnesu proto již první tón svého hlasu, který nutně musí býti nezralý, neboť hlasivky na své rozeznění, podle výsledků mých výzkumů na psech, potřebují alespoň 45 desetin, ale někdy až 129 setin vteřiny. Pod vlivem stresu, který je úměrný absolutnosti mého sluchu, kazím pak všechny následující tóny.

Dnes již vím, že to tak skutečně je. Mé výzkumy na psech totiž doznaly před měsícem zásadního pokroku v prokazování faktické podstaty zkoumaného předmětu. Náš drsnosrstý jezevčík, kterého mí přátelé jistě znají pod jménem Béďa, ostatní jej snad mohli zahlédnout v katalogu na srpen 08 pod jménem Albert Bedřich, byl tento víkend podroben testu, jehož výsledky mne naprosto ohromily. V pátek si takhle navečer jedu ze Ždáru nad Sázavou po solně namoklé silničce, přepínám dálková světla s potkávacími a do rytmu přecvakávám Český rozhlas 1 se zpravodajstvím pana Bumby, a Český rozhlas 3 s čímkoli jiným než tím co hrajou na Českém rozhlasu 1 mezi zpravodajstvími. Jedu jedu, a náhle shledávám, že jsem již dlouho nepřepnul z dálkových nazpět, že pološero kolem zcelotmavlo, protijedoucí auta dávno doprojížděla a na mých digitálkách (odmala jsem chtěl digitálky) vestavěných v palubní desce Oplu Astra 1.6 ročník 2003 nasčítalo chvění časoměrného krystalu rovných 19:28 hod. Čajovna! Hbitě jsem přeladil digitálním svítícím elektronickým počítačovým tlačítkem číslo 3 na Český rozhlas 3 (pro mé fanoušky doplňuji informaci, že Český rozhlas 1 mám na čísle 4) a tam hráli nebývalé věci. Všechny názvy skupin jsem si memoroval a opakoval s jediným cílem: všechno si doma stáhnout a pak to přehrát Béďovi.

Ačkoli neselhala má paměť, selhala mnohdy má schopnost odtušit z komentátory vyslovovaných alternativních názvů ještě alternativnějších kapel skutečnou podstatu slov, ze kterých se tyto názvy skládaly. Doteď marně tápu internetem po neexistujjící, přec tak libě v paměti znějící, kapele Mikatchu in the Shapes. Nás ale zajímá jiná kapela, jejíž název jsem odezřít dokázal a jejíž CD jsem si následně legálně zakoupil a ještě prodejci vnutil 30 kč navíc s odůvodněním, že jsem pravičák a dotyčné CD budu používat k terapeutickým, tedy zdravotním účelům. Jedná se o kapelu Animal Collective a její album Merriweather post pavilon.

Připoutal jsem tedy Béďu do obvyklých bezpečnostních dupaček, nastavil před něj reproduktory, zapnul vědecký diktafon, spustil hudbu a započal komentované pozorování. Byl to hit. Doposud se mi žádnou písní nepodařilo Béďovu pozornost upoutat natolik, aby strnul a poslouchal. To se teď poprvé podařilo, což jsem si okamžitě zvukově poznamenal (jen díky těmto záznamům vám mohu tento složitý experiment takto věrně reprodukovat). Opravdový zvrat ale přišel až u písnimčky číslo 5, Daily routine. Po několikátém opakování refrénu se rytmicky rozkývaný Béďa spontánně přidal vytím. Ne že by k vytí doposud nikdy nedošlo. Vytím Béďa spolehlivě komentoval jakoukoli písničku, která se mu hrubě nelíbila. Rozdíl byl v tom, že v těchto případech Béďa vyl velice intenzivně a přesně tón G. Můj předpoklad, že pokud Béďa uslyší takový hit, kterým bude jeho potenciální vytí zahanbeno, přestane disponovat schopností výt nefalešně, se potvrdil. Béďa vyl naprosto nesourodě přes celou myslitelnou stupnici a mimo ni. Důsledky tohoto zjištění jistě chápete.

Nyní okuste na vlastní uši živou verzi oné skladby Daily Routine od Animal Collective z alba, které již v lednu mnoho lidí označuje za album roku 2009.

Bude ze mě bakalářka, už brzy

Vrátila jsem se a slibuji, už vás neopustím (Snad jedině kvůli Espritu; uvidíme).

Poslední dva roky svého života jsem strávila s Jenem Čepem. Zde jsou výsledky mého intimního kontaktu s tímto autorem. Sama jsem se s tím ještě nevyrovnala. Moje věčně pocuchané sebevědomí se vzpírá přijmout vavříny.

Curiculum vitae

Hledám si místo a jsem zdrblá
nervózně přecházím a brblám
topíme na dluh a je chlad
je třeba jít a vydělat

Curiculum vitae
Já su z Rosic, víte?

Hledám si místo v tomto kraji
drátkuju šiju plstím pájím
topíme na dluh a je mráz
musíme jíst, nesmíme krást

Curiculum vitae
Já su z Rosic, víte?

Zavolal mi úřad práce
že tam na mě čeká práce
a že topí na přepážce
sešly jsme se na přepážce

Curiculum vitae
Já su z Rosic, víte?

Nová práce vkus mi tříbí
v lese kácím suchlé dříví
Topím dětem padlým chvojím
o život se nic nebojím

Curiculum vitae
Já su z Rosic, víte?