Apartamento

Narazil jsem na časopis, který se věnuje bydlení trochu jinak, než jak je běžně vidět v obyčejných časopisech o bydlení, v ikeji, případně kdovíkde. Zrovna s Princeznou vylepšujeme byt..tak je to pro mě trošku vstyčený varovný ukazovák.... Nesnažím se i já ze svého domova udělat aseptické, vydyzajnované nemocniční prostředí? Není můj byt krásný na pohled, ale bez duše? Jsme v tom všem někde přítomni my tři, co tu bydlíme?

Hezké povídání o tom naleznete zde. Jinak, co že je to za časopis? Začátek článku říká toto: Bored with over-styled interiors shoots? Here’s the magazine for you. Apartamento is a small-format magazine from Barcelona that provides an alternative take on how we decorate and live in our homes. Here is reality: clutter, un-retouched paintwork, real living spaces unadorned with designer objects placed by a stylist..

...kdo bude číst dál, dozví se, jak je to s tou nearanžovaností a opravdovostí interiérů v Apartamentu a mnoho dalšího...

lekce 1

Béďa opět posunuje hranice našeho chápání

Vždycky jsem chtěl zpívat. Je to až k nevíře, když pomyslím na oněch šestadvacet let prožitých v oné touze a sympatii, aniž bych kdy výrazněji zazpíval. I když jsem třebas i zazpíval výrazně falešně, nebylo to nikdy nahlas a když bylo, tak v davu podobně falešně znějících individuí, někdy dokonce potmě. Dlouho jsem si myslel, že je to prostě tím, že mám příliš vytříbený hudební sluch a nesnesu proto již první tón svého hlasu, který nutně musí býti nezralý, neboť hlasivky na své rozeznění, podle výsledků mých výzkumů na psech, potřebují alespoň 45 desetin, ale někdy až 129 setin vteřiny. Pod vlivem stresu, který je úměrný absolutnosti mého sluchu, kazím pak všechny následující tóny.

Dnes již vím, že to tak skutečně je. Mé výzkumy na psech totiž doznaly před měsícem zásadního pokroku v prokazování faktické podstaty zkoumaného předmětu. Náš drsnosrstý jezevčík, kterého mí přátelé jistě znají pod jménem Béďa, ostatní jej snad mohli zahlédnout v katalogu na srpen 08 pod jménem Albert Bedřich, byl tento víkend podroben testu, jehož výsledky mne naprosto ohromily. V pátek si takhle navečer jedu ze Ždáru nad Sázavou po solně namoklé silničce, přepínám dálková světla s potkávacími a do rytmu přecvakávám Český rozhlas 1 se zpravodajstvím pana Bumby, a Český rozhlas 3 s čímkoli jiným než tím co hrajou na Českém rozhlasu 1 mezi zpravodajstvími. Jedu jedu, a náhle shledávám, že jsem již dlouho nepřepnul z dálkových nazpět, že pološero kolem zcelotmavlo, protijedoucí auta dávno doprojížděla a na mých digitálkách (odmala jsem chtěl digitálky) vestavěných v palubní desce Oplu Astra 1.6 ročník 2003 nasčítalo chvění časoměrného krystalu rovných 19:28 hod. Čajovna! Hbitě jsem přeladil digitálním svítícím elektronickým počítačovým tlačítkem číslo 3 na Český rozhlas 3 (pro mé fanoušky doplňuji informaci, že Český rozhlas 1 mám na čísle 4) a tam hráli nebývalé věci. Všechny názvy skupin jsem si memoroval a opakoval s jediným cílem: všechno si doma stáhnout a pak to přehrát Béďovi.

Ačkoli neselhala má paměť, selhala mnohdy má schopnost odtušit z komentátory vyslovovaných alternativních názvů ještě alternativnějších kapel skutečnou podstatu slov, ze kterých se tyto názvy skládaly. Doteď marně tápu internetem po neexistujjící, přec tak libě v paměti znějící, kapele Mikatchu in the Shapes. Nás ale zajímá jiná kapela, jejíž název jsem odezřít dokázal a jejíž CD jsem si následně legálně zakoupil a ještě prodejci vnutil 30 kč navíc s odůvodněním, že jsem pravičák a dotyčné CD budu používat k terapeutickým, tedy zdravotním účelům. Jedná se o kapelu Animal Collective a její album Merriweather post pavilon.

Připoutal jsem tedy Béďu do obvyklých bezpečnostních dupaček, nastavil před něj reproduktory, zapnul vědecký diktafon, spustil hudbu a započal komentované pozorování. Byl to hit. Doposud se mi žádnou písní nepodařilo Béďovu pozornost upoutat natolik, aby strnul a poslouchal. To se teď poprvé podařilo, což jsem si okamžitě zvukově poznamenal (jen díky těmto záznamům vám mohu tento složitý experiment takto věrně reprodukovat). Opravdový zvrat ale přišel až u písnimčky číslo 5, Daily routine. Po několikátém opakování refrénu se rytmicky rozkývaný Béďa spontánně přidal vytím. Ne že by k vytí doposud nikdy nedošlo. Vytím Béďa spolehlivě komentoval jakoukoli písničku, která se mu hrubě nelíbila. Rozdíl byl v tom, že v těchto případech Béďa vyl velice intenzivně a přesně tón G. Můj předpoklad, že pokud Béďa uslyší takový hit, kterým bude jeho potenciální vytí zahanbeno, přestane disponovat schopností výt nefalešně, se potvrdil. Béďa vyl naprosto nesourodě přes celou myslitelnou stupnici a mimo ni. Důsledky tohoto zjištění jistě chápete.

Nyní okuste na vlastní uši živou verzi oné skladby Daily Routine od Animal Collective z alba, které již v lednu mnoho lidí označuje za album roku 2009.

Bude ze mě bakalářka, už brzy

Vrátila jsem se a slibuji, už vás neopustím (Snad jedině kvůli Espritu; uvidíme).

Poslední dva roky svého života jsem strávila s Jenem Čepem. Zde jsou výsledky mého intimního kontaktu s tímto autorem. Sama jsem se s tím ještě nevyrovnala. Moje věčně pocuchané sebevědomí se vzpírá přijmout vavříny.

Curiculum vitae

Hledám si místo a jsem zdrblá
nervózně přecházím a brblám
topíme na dluh a je chlad
je třeba jít a vydělat

Curiculum vitae
Já su z Rosic, víte?

Hledám si místo v tomto kraji
drátkuju šiju plstím pájím
topíme na dluh a je mráz
musíme jíst, nesmíme krást

Curiculum vitae
Já su z Rosic, víte?

Zavolal mi úřad práce
že tam na mě čeká práce
a že topí na přepážce
sešly jsme se na přepážce

Curiculum vitae
Já su z Rosic, víte?

Nová práce vkus mi tříbí
v lese kácím suchlé dříví
Topím dětem padlým chvojím
o život se nic nebojím

Curiculum vitae
Já su z Rosic, víte?

Mojše Kojhen jako patizón

Není ani tak daleko, co by jedním přimhouřeným okem, do kterého právě vlétla muška, bystrozraký dohlédl, doba, kdy dlouhý, sekundován princeznou, ano, prohlašoval, že na písních Jana Buriana, či snad přímo na něm samém, je cosi geniálního. Není daleko ani doba, respektive je přesně tak daleko, jako předchozí popisovaná doba, kdy jsem já na to, věrně sekundován, či snad sekundovavše za, zámkem, odvětil, nebo spíše vůbec zareagoval, ve smyslu, že geniální není: naopak!

Troufám si vyřknout trpkou víru v nedalekost ještě daleko bližší, ovšem tentokráte orientovanou nikoli, s klasikem řečeno, časem-vzad, ale do natolik blízké budoucnosti, že tato se, s tím jak postupujete ke konci tohoto odstavečku, už už stává přítomnosti, v to, že Jakuba Judu označíte shodně se mnou za geniálního, dlouhý, bystrozraký a princezno, zámek již, bohužel, vyjádřil v kuloárech naší Hromádky svou pouhou semi-nadšenost. Nuže:

Patizón

Mojše Kojhen

Můj mástrpís

Vážení hosté,

ač to sami netušíte, byli jste pozváni na vernisáž mého mástrpíse, neboli mistrovského díla, veledíla, mistrovského kusu neboli esa. Ehm, nejsem příliš zdatná v projevech, proto Vás upozorním na malé občerstvení támhle vzadu, poděkuji Vám za Vaši přítomnost a než předám slovo panu konferenciérovi, ještě Vám s radostí představím, kdo mi byl ochoten na této slavnostní události v této virtuální galerii, ve které je možné vše, zahrát a zazpívat - dámy a pánové, Ella Fitzgerald a Louis Armstrong!

Děkuji.

(drobná úklona, rozpačitý úsměv, nenápadný útěk do rohu).

Vážené dámy a vážení pánové,

(sebevědomý a jistý hlas šarmantního asi čtyřicetiletého muže s jemně prošedivělými skráněmi a pěstěným knírkem, slavnostní výraz v očích, luxusní frak proklatě sexy sedne)

kdo by tušil, že to bylo teprve před rokem, kdy puntík poprvé vzala do ruky plstící jehlu a rouno a kdy podlehla této řemeslné technice, vábení vláken vlny a ozubeného špičatého ostří...
Tedy začala nejdříve pouze s rounem, nemajíc onu speciální jehlu, koulela na mokro kuličky s vervou pradleny v nejlepších létech. Když však dostala svou první jehlu, stára pouhých dvacetipěti let, molitan a jehla vytlačily postupně mýdlo a vodu, a dodnes této technice dává větší prostor.Ptal jsem se pochopitelně puntíka na její začátky a zda si už jako malá představovala, že bude plstit... Začátky byly prý bolestivé a vratké, plné zmatků, obav, nespokojenosti se svými výtvory, zkrátka, řekl bych, typické tvůrčí začátky kteréhokoli tvůrce. Nicméně jako malá dívenka vůbec netušila, že se dostane až k plstění, naopak toužila po malbě, dřevořezbě či lékarnictví. Ale, když mi dovolíte malý příměr, nemusí pršet, jen když kape... A tak se od prvních nejistých pokusů dostala až sem. Sem se svým hřibem.



Dříve, než Vám jej však odhalím, přidám ještě několik informací o vzniku tohoto díla. Jedná se o objekt, zhotovený technikou plstění jehlou, vyrobený podle originálního návrhu, inspirovaný originální přírodou. Tvůrkyně mi prozradila, že původní vysokočasovorozpočtový plstící zručnost prověřovací návrh objektu byl zcela jiný, nicméně přišlo pro puntíka, dnes již klasické, "kalíškové období", a co jiného je klobouček hřibu, než obrácený kalíšek. Totálně zamilována v tento tvar, počala plstit tento unikátní kousek nejdříve právě od hnědého kalíšku. A tehdy se rozhodla: bude to on. Hřib. U něj vynikne čistota plstění a tvarů a ona harmonie, kterou v sobě rouno nosí. Nuže, tady ho máme!



Ano. Tento kousek je dvanáct centimetrů vysoký, průměr kloboučku dosahuje sedmi centimetrů, nožička ční do výšky devíti centimetrů a obvod paloučku se točí zhruba dvacet centimetrů dokola.



Práce na tomto kousku trvala něco kolem dvaceti hodin a plstění, jak autorka sama s nadsázkou říkává, je betonové. Tedy přesněji, takřka betonově tvrdá je nožička a palouček, velmi pevný, přitom vláčný je klobouček a do pevného houbovita je zaplstěno podhoubí.
Než Vám odhalím zřejmě největší překvapení této noci, nechám Vás ještě chvíli se kochat:



A nyní poprosím mou hostesku o pomoc - ukáže Vám tajemství tohoto kousku a zároveň, jak věřím, překvapení večera:



S potěšením sleduji Vás údiv - ano, nejedná se o obyčejný hřib, tento hřib je možné rozložit a opět složit. Jednotlivé části bylo nutné plstit postupně a natolik precizně, aby do sebe přesně zapadaly. Povšimněte si prosím také autorčina zaplstěného podpisu díla a též sběratelsky důležité, tuší vlastnoručně napsané, identifikační visačky. A nyní ještě všechny části pospolu:



A to je již ode mně vše. Vychutnejte si prosím tuto vernisáž, číšníci Vám ochotně dolejí sklenky, občerstvení je vzadu v místnosti a toalety jsou na chodbě doprava.
Děkuji za pozornost a příjemnou zábavu!

(ukloní se a noblesně odchází... dozadu do místnosti).

PF 2009

Vše nejlepší do nového roku všem přeje Bystrozraký

Trocha toho marketingu

Chtěl jsem dnes večer doladit pf pro tento rok, ale zase to budu muset odročit.. alespoň do zítřka. Začetl jsem se totiž do článku na jednom mém oblíbeném blogu. Tak vám sem odkaz na tento zajímavý článek a koneckonců na celý blog spemuju. Blog Perfect Crowd je myslím tímto článkem vystižen domrtě.

ps: nezapomeňte číst i diskusi pod článkem, je zajímavá hlavně tím, že se v ní vyskytuje nějaký podivně chytrý magor... opravdu pozoruhodně chytrý.

PF 2009

Pavučina slov

Jelikož vyšel počin, ve kterém mám publikovánu jednu báseň, rozhodl jsem se tuto knihu si koupit. Jedná se o výběr básní z internetových literárních serverů. Každý autor je reprezentován jednou básničkou, výjmečně dvěma kratšími na jedn straně. Jako reakci na čtení tohoto trpkého svazku rozhodl jsem se zamyslit hlouběji také nad "internetovým básnictvím" jako takovým, s přihlédnutím k tomu, jak se o tomto fenoménu píše v tvaru. Respektive s přihlédnutím k tomu, jak se na internetu diskutuje o tom, jak se o tom píše v tvaru. Tvar č.20 mi totiž bohužel unikl. Tuto úvahu, kterou jsem publikoval na písmáku a po půl hodině za ni dostal tři výběry!!!, v upravené verzi publikuji i zde. Defakto jde totiž o mou první knihu defkto.

...

Výběr internetových básní s názvem Pavučina slov bych nazval výběrem vážně míněné poezie. Jedná se totiž o výběr, zaměřující se téměř výhradně na poezii (když pominu pár krátkých prozaických textů), která se o něco zajímá, která chce být poezií a které se to vždy alespoň náznakem daří. Tyto charakteristiky přitom nejsou vůbec samozřejmé, zvláště, když si uvědomíme, že tento výběr má reprezentovat internetovou tvorbu. Drtivá většina básní každodenně publikovaných na internetových serverech nemá ambice se o něco zajímat, spíše jde o reflexe, exprese či prostě šmodrchání něčeho daného. Zrovna tak není běžné, že se autoři ve svých básních snaží tvořit poezii. Stačí některého průměrného autora „napadnout“ srovnáním s poetickými velikány příbuzného stylu a hned ve své obraně přizná, že „si jen tak píše básničky, nepotřebuje dělat velkou poezii.“ Básně vybrané v Pavučině slov mne mile překvapily zejména tím, že jsou vybrány s ohledem na obě tyto ambice, které by se daly shrnout jako snaha o tvůrčí přístup k obsahu i formě.

Nemohu říci, že by kvalita všech básní byla nějak závratná. Mohu ale říci, že podařených básní je ve sbírce nadpoloviční většina a ty ostatní je velice inspirujícím a vkus tříbícím způsobem doplňují: v tom, jak se pokoušejí být také takové a téměř se jim to daří.

Dalším překvapením pro mne bylo zjištění, jak mnoho je ve sbírce dobrých básní od autorů, které jsem na internetu nikdy nečetl - a to se zde pohybuji asi osm let. Elita internetu, jak já ji znám, tvoří jen zlomek toho nejlepšího, co v Pavučině slov je. Tímto bych chtěl vzdát velký hold editorce, která dovedla vypátrat tolik jednotlivých (relativně) kvalitních autorů a ještě od nich vybrat básně navzájem se doplňující. Neustále ve sbírce narážím na sousedící básně, kterým je společný nějaký motiv, téma, jazyk a podobně. Čtenář tak není souvislým čtením almanachu rván na kusy, ale naopak je veden k plodnému, srovnávacímu způsobu čtení. Takto by se měly dělat almanachy.

Bohužel jsem neměl to štěstí číst onen na internetu hojně diskutovaný článek od pana Pioreckého ve dvacátém čísle Tvaru (pošle někdo scan?). Nicméně jsem vyrozuměl z diskusí některá obvinění, snažící se shrábnout ze stolu téma internetové tvorby tak říkajíc v rámci jednoho článku, jakoby šlo o dotěrný hmyz. Čestnější by podle mne bylo problematiku literárnosti internetové tvorby ignorovat, než se ji snažit vyřešit jedním slepě intuitivním šmahem. O této diskusi mluvím hlavně proto, že právě vydaná Pavučina slov s mnoha paušalizujícími obviněními svou kvalitou polemizuje, nebo jim přímo protiřečí. Tato obvinění typicky vyvstvávají především z toho, že dotyčný literární soudce nedokázal „v tom bordelu“ nic najít a tak soudil alespoň to nejlepší, co mu za těch pár hodin či dní uvízlo společně s oním bordelem. Jinými slovy, kritika internetové tvorby evidentně není schopna zajít za kritiku internetu jako takového, není totiž zvyklá od něho odhlížet. Jde spíše o kritiku vyhledávacího systému. Přiblížím to malou ilustrací.

V tvorbě papírové by komplementární problém mohl znít: jak najít mezi miliardou kýčových "zápisků do šuplíku" skutečné literární dílo? Tento problém byl historicky nějak řešen, aniž by vznikaly teorie o tom, že z psaní do šuplíku nemůže nic vzejít. Byl řešen tak, že literární vědci šli naproti těm šuplíkářům, kteří dokázali jít naproti zase jim a pokoušeli se společně o vylovení výjmečných autorů z moře šuplíkářů. Postoj, jaký by měli tito vědci zaujmout k internetové poezii, je podle mne zrovna takový. Nikoli plést se do práce sociologů a kritizovat systém, ale hledat v systému ty autory, kteří jim svou tvorbou a schopností zviditelnit se vycházejí nějak naproti.

Samozřejmě nepopirám znesnadňující a možná i destruktivní účinky současného nastavení internetového systému, který nemotivuje ke koncepčnosti tvorby a nedovede kvalitu účinně vyvyšovat nad průměr. To ale není objektem zkoumání literárního vědce. Pokud ano, není v tu chvíli literární vědec literárním vědcem, ale spíše inženýrem. Oba jsou potřeba, ale nesmí se zaměňovat. V kontextu apokalyptických výroků literárních kritiků o internetové tvorbě by totiž zrození almanachu Pavučina slov muselo být chápáno buďto jako zázrak, nebo jako důkaz, že problém je trochu složitější a vědci se mýlili. A to se jedná jen o almanach, jednotlivé osobnosti napříč historií internetových literárních serverů jsou jistě daleko zajímavější – ačkoli pro odpor k systému odpublikovali třeba jen několik málo děl.

Adventní období u Husováků

Vánoce se blíží. A na Hromádce se na ně připravujeme. Pod mým rozhodným vedením pochopitelně. Ale se dvěma zdatnými pomocníky!
Začněme tím prvním, menším, fousatějším a roztomilejším. A jeho prvním sněhem. Ó, jak ten z něj byl nadšený!







Kdybych neztratila někde jeden soubor s fotkama, ukázala bych Vám, jak Široký vydatně louskal ořechy, abych měla skořápky na adventní věnec. Tvořily jsme s B v černé kuchyni u našich, za tepla z hořícího dřeva ve starých kamínkách a za doprovodu rádia ze starého dvojčete. Široký se nám pokoušel dělat dýdžeje, ale jeho často přehrávané kazety z auta se dvojče rozhodlo příšerně zpomalovat. Takže z ABBY se rázem stala ryze mužská kapela, kterým to moc neodsejpá. Širokého to pochopitelně značně rozladilo, je teď její velký fanda.



Soubor záhadně zmizel a tak můžu nabídnout už jen hotovou výzdobu focenou o dva dny později - všimněte si, že první svíčka na věnci byla už rozžata... Nechybí dekorace na koberci - moji mazlící se kluci. Chybí věneček na vstupní dveře do bytu a výzdoba v kuchyni, protože ta byla dokončena později...







A protože se mi zdálo, že té vánoční atmosféry není tak říkajíc voňavě dost, pustila jsem se do své vůbec první vánočky s drobnými změnami podle receptu mojí babičky. Byl to nervák, neb se mi těsto nezdálo příliš hňácatelné a ve veliké půjčené míse se mi pak zdálo málo vykynuté, ale... Ale dopadlo to výborně. Můžete se pokochat stařičkou váhou, lehce zrekonstruovanou, kterou jsem podědila do bytečku a která na vánočku vážila všechny ingredience. A zřejmě velmi spolehlivě. A zřejmě velmi spolehlivě také Široký těsto "vybóchal" (překlad pro Pražáky - promíchal, ale podle mě má Široký špatný termín, promíchat značí určitě i ve středních Čechách něco jiného), je ho potřeba vybóchat opravdu moc, a jelikož se vánočka povedla, tak jsem jej asi kárala, že to fláká, neprávem. Vánočku jsem potom spletla z devíti pramenů a nechala ještě nakynout. Pak už jen potřít vajíčkem a posypat nakrájenými odslupkovanými mandličkami a šup s ní do trouby...







Vánočka se pekla a vypekla! Krásně vypečená, propečená, lehkotěžká, žluťoučká a dobroučká. Dělala jsem ji pozdě v noci, takže večer jsme jen ochutnali ještě teplou patku, ale ráno... Ráno jsme si to vynahradili. Naše první vánočková snídaně s lipovým medem a s kafíčkem ryze českým tureckým a lógrovitým se konala ve vyzdobené kuchyni - na vánočně vyzdobeném stole. Krásné vánoční ubrusy nám ušila moje miloučká B a dala k Mikuláši společně s ručně ušitými a vycpanými hvězdičkami. Barevné ladění jsem si prosila modro-oranžové a skutečně se jí podařilo takovou vánoční látku sehnat. No krása. Pokud jste si všimli, že ty vánočky byly vlastně dvě, tak jste si všimli správně a bylo to z toho důvodu, že jednu jsem udělala B právě jako poděkování za takovou krásnou výzdobu. Jo a Barborku jsme stihli 4. prosince uříznout! Musíme se přece ujistit, že nám to toho 18. dubna skutečně vyjde.







Druhý den se u nás mladí zastavili a poseděli a vyfasovali vánočku. V záběru je také pozvánka do další, tentokrát již vánoční reportáže z Hromádky - vystřihovánky od manželů Vránových (http://www.vranovi.cz/) se Široký právě pokouší vyřezat. Jedná se o Betlém a pokud to do Štědrého dne stihne, tak tradičními papírovými kousky ozdobíme také okna. Zatím má tu ženskou (roz. panenku Marii) a krále (roz. Josefa).







Béděm to začalo, Béděm to končí. A pak že jen zlobí. Kdepa, Béďa si umí i lebedit...







Zámek

Firma, která nám všem vydělá na vily + jeden nápad na dárek

Tak jsem dnes dělal řízky a napadlo mě, že musíme založit firmu věnující se nakupování dárků. Nemám totiž čas ty věci shánět a stejně jsou na tom i jiní. Vemte si to: boháč si najme firmu, která mu dárky pro jeho blízké VYMYSLÍ, NAKOUPÍ A ZABALÍ. Důraz bych položil na ono VYMYSLÍ. Přeci to je to nejhorší.. že ano.. najít ten pravý dárek, tu pravou věc. Boháč bude muset pouze na webu vyplnit dotazník, kde prozradí něco o člověku, který má být podarován. Do druhého dne pak dostane nabídku několika věcí (setsakra zajímavých a originálních.. případně i nudně tuctových.. to přide na to, co zákazník chce), vybere si a hotovo.

Tak tedy, to je můj dárek pro vás všechny, milí vyhnanci. Dal jsem vám/nám nápad, kterak s konečnou platností a definitivně zbohatnu/neme/nete.

ps: potřeboval bych klepáček na maso... pěstí jde kuřecí sice taky tak nějak vytvarovat, ale nemá to vejšku.

Sama na louce

Jak jsem slíbil, tak jsem dodržel. Odhaluji druhý dosud nalezený kousek - patrně od stejné autorky. Nasvědčuje tomu více detektivních faktorů, ale těmito profesionálními detaily Vás nebudu zatěžovat. Nuže bez hloubějších okolků...




???? kdo to je? čí to je ruka, tričko, čí to je byt????

Žena na vavřínu

Jistě jste si mnohokrát při Jáčiných zpěvech u kytary bez táboráku řílali a říkaly, jak asi vypadá zárodek folkového génia, jak začínal Nohavica, jestli si Kryl ve dvanácti začal zpívat s kytarou "Zato stříhám svýho lva..." nebo hned v počátcích tito géniové plodili šlágry, zvládnuté jak pěvecky, tak textově a hudebně. Tato otázka mne trpce týrala ve světě dnešního internetu, čímž se plynule přesouváme k tomu, že jsem začal hledat zárodečné české folkaře na youtube. A našel jsem poklad. Ano. Trpký poklad ženského údělu folkového. Jehňátko sotva líhnoucí se. Jistě pochopíte, že nechci, aby tento objev byl někým jiným zopakován a tak jsem skladbu z youtube vyjmul a nahrál ji sem, aby tak zmizela jasná stopa. Brzy přinesu další díl.

Když do nebe, tak s Karlem!

Rok se s rokem sešel, slovo dalo slovo, rodiče mé budoucí ženy pracně sehnali lístky, ruka ruku myje, včelka Mája křoví brázdí. Osud se dal dohromady, spiklo se štěstí, přišlo na bíledeň a vyšlo najevo jádro pudla, že jsme se stali, já a Zámek, těmi, co čekají, jaké to bude, když budou být na koncertě Karla Gotta: zpátky si dám tenhle film.

Formálně progresivní úvod máme za sebou. Doufal jsem, že jím u Vás navodím podobně smíšené emoce, jaké jsem cítil před koncertem této naší, ale i zahraniční legendy. Bude trapný, jako v televizi? Kolik z koncertu zaberou jeho narcistní bonmoty? Bude se pohybovat stejně stařecky, jako za mlada i ve svých zhruba sedmdesáti letech? Tyto otázky jsem si kaldl a v srdci se těšil spíše na jejich zodpovězení, nežli na samotný koncert. Ale!

Jeho trapnost byla na první pohled táž, ve větším dávkování a v celku všehomíra však kupodivu nevyznívala trapně, naopak velice svěže a šarmantně! Poslouchat jeho přeháněné chvástání před publikem bylo jako pozorovat rozhovor dvou manželů, kteří si navzájem ještě po čtyřiceti letech manželství připadají vtipní a smějí se všem svým neustálým vtipům. Karel totiž nezpívá před publikem, Karel zpívá před svým publikem, a to je cítit neuvěřitelně silně. Karel je frází řečeno skutečný lev minimálně jednoho salónu, který se může rovnat i takovým tygrům jako je Tom Jones nebo Elvis Presley. Ani jednoho nepřebíjí a ani jeden nepřebíjí jej, je totiž svůj, a to i když třeba zrovna zpívá na jejich hudbu - snad naopak právě tehdy je opravdu svůj a opravdu náš.

Takovou energii jsem na koncertě ještě nezažil. Tak dlouho(tři hodiny), vysoko(dé fis až cé mol dur a možná ještě víc a to i několikrát po sobě), silně(když se Kájovi zachtělo, řvoucí orchestr nebyl slyšet) a dokonale (trilky, vzlyky, kňouránky, protahovačky, vyšlapy, tygry) jsem ještě neviděl nikoho zpívat, natož sedmdesátiletého starce.



V záchvatu psaní o božském Kájovi nevím jak nenásilně tento proud přetrhnout, abych mohl do tohoto článku vetknout zmínku o Felixovi Slováčkovi, (nejen) klarinetistovi, který byl jediným Kájovým hostem, a který dostal dvakrát příležitost, aby předvedl, co umí. Kája se ztratil - Felix beze slova začal v doprovodu Boom! bandu hrát. Nádhera. Dokonalý doplněk, posouvající koncert o laťku výše. Nejkrásnější hra na klarinet, jakou jsem kdy slyšel, a to klarinet na cédéčku nepoznám

Po koncertě jsem zcela změnil pohled na Káju Gotta. Poslouchat ho nebudu, to zas pr, ale je to sakra borec, je to velikán! Plynule zakončuji.

IKEA na Hromádce, puntíkovi padesátiny a IKEA vs puntík

Smířený spor o IKEU sice už lehce zaprášil čas, zůstala však slibovaná přehlídka IKEI na Hromádce. Nadešel na ni čas právě v den puntíkova padesátého prodaného výrobku, který tu zámek spolu se širokým oslavil mohutným úklidem. Hip hip huráá!

Pojměme prohlídku trochu odborně designérsky (inspirováni Bydlením je hra a Jak se staví sen, které zámek s oblibou sleduje (lze sledovat na internetu!) a trochu osobně angažovaně a zastavme se u každé položky.

Položka první - Ikea v koupelně a na toaletě



Zde Ikea velmi levně vyřešila problém poličky na šampóny a mýdla, kterou jsme nechtěli vrtat do kachliček (přece jenom nám to tu nepatří), ale zároveň potřebovali velmi nutně, protože se jedná opravdu o pidi koupelnu. Zároveň opět velmi levně v porovnání s jinými možnostmi vyřešila problém tyče na nezbytný koupelnový závěs a konečně velmi elegantně a ke spokojenosti oka nabídla i onen koupelnový závěs.

Položka druhá - Ikea v ložnici



Zde jsou využity ikeové prvky již dříve zakoupené a bez skrupulí zámkem odtáhnuté z bývalého pokoje z Pendrova. Jedná se o hit Ikei - bakelitový stolek za tři stovky obalený jakože březovou jakožedýhou. Na stolku jsou opět kdysi dávno zakoupené kalíšky na svíčky, tehdy tuším po deseti korunách (iracionalizace racionalizace) a nad postelí rám, který ovšem zámek hodnotí opravdu vysoko, protože se mu opravdu líbí. Povšimněme si, že unifikovaný ikea design rozzařuje ručně dělaný polštářek (jedná se o dárek) a běhoun z obchůdku Malého Tibetu, tedy též ruční práce. A konečně i rám doplňuje s rafinovanou strohostí vnitřní pojetí samotného obrázku.

Položka třetí - Ikea v kuchyni



Zde jsou drobné předměty, které jsou v domácnosti potřeba. Některé přišly na Hromádku jako dárek do bytečku (praktické strouhátka s plastovými miskami - jednoduchý a geniální nápad a zároveň dobře provedený - misky mají dole protiskluzovou udělátko, bylo myšleno i na toto - bod pro Ikeu). Zbytek předmětů jsme pokoupily sami - velké sklenice jedna po devíti korunách - ta cena opět nejde na rozum, tak málo nestojí ani materiál. Na fotce chybí korkové podložky pod horké hrnce - levné a velmi praktické a často využívané.



Ikea se na předchozí fotce podepsala pouze hodinami, které zámek pořídila si k narozeninám jako dárek od babičky a tedy... jsou skvělé. Nejdříve jsme prošli běžná hodinářství a v tomto bodě se Ikei co se týče poměru vzhled a cena nic nevyrovnalo.
Ale co se týče židlí - tedy nábytku, který s námi půjde celý život a na kterým budeme každodenně sedávat, na Ikeu jsme se podobně jako radotínští nespolehli. Na konec stojí za upozornění rádio a poličky - obé po zámkově prababičce - v nich se odráží slovo autenticita, kouzlo, atmosféra, duch času, útulno - tedy pojmy, které se v Ikei koupit nedají.

A když jsme v kuchyni a jelikož se pomalu blížíme do chodby a obyváku zastavme se ještě u ledničky:


Na ní se zabydlela továrníkovic rodinka z Fleru od kvítečkové (http://www.fler.cz/zbozi?id=50372).

A protože puntíkovi se před Vánocemi daří a protože nám do života vstoupila finanční jobovka v podobě nutné opravy auta (částku tentokrát raději neprozrazujme, protože je to šílené), došel Zámek k názoru, že nechť jak buď a že je potřeba se nezhroutit a udělat si radost a že puntík vydělává na zdravotní a s tím a už vůbec s ničím víc se nepočítalo, tak je potřeba se odměnit a odměnit také širokého, aby měl lepší pracovní podmínky, když je takový šikovný pracant - takžééé:

Položka čtvrtá - Ikea v obýváku:


Takže puntík pořídil zámkovi a širokému poličku, opět bakelitovou jakožebřezovodýhovou, ovšem ladící s konferenční stolkem opět odtáhnutým z pendrova a zároveň plně poskytující komfort pro širokého šanony se smlouvami a jinými potřebnými záležitostmi. Ikea vyřešila poličkou i řešení prostoru za stolem a uvolnění stolu od tiskárny. Je možné vidět i poměrně designově velmi pěkná křesílka také z Ikei zapůjčená z Pendrova, dokud se nezmůžeme na nějakou kvalitní a praktičtější rozkládací sedačku.

a

Položka pátá - Ikea v chodbě



Zde je to zrcadlo a věšák, které vybral puntík právě v Ikei. Obojí spojuje velmi dobrá cena, ale i dobrá účelnost. Zároveň je zde vidět nejkvalitnější a nejlepší kousek nábytku na Hromádce a sice botěnka - kvalitně dřeveně dýchovaná a částečně dřevěná, prostá, leč účelná a designově nadmíru navýši - pochází od Kyzlinka (www.kyzlink.cz) a Husováci jsou na ni náležitě pyšní.

Suma sumárum - Ikea to na Hromádce pěkně ovládla a jedním z hlavním důvodů, proč je to právě ona, je cena. Kdyby to šlo, zřejmě bychom dali ve většině případů přednost něčemu jinému, kdyby to šlo opravdu hodně dobře, tak bychom dali přednost něčemu jako je Kyzlink, takto však "ikea NAVŽDY".

Pár slov o opeře

Nejznámější a nejvlivnější popularizátor opery, Richard Gere v Pretty Woman, nabudil nejednu hospodyňku z Malé Lhoty, že opera je něco, co by ji totálně zasáhlo stejně silně jako lehce prostoduchou, leč cituplnou a zejména krásnou a úspěšnou popelku Julii Roberts. Ona by jistě byla také tou, kterou by opera pohltila natolik, „že by ji pak milovala do konce života.“ Aby ne, pokud by se jednalo o operní árie z výjimečně dokonalé Verdiho La Traviaty, pomocí níž tvůrci hollywoodského trháku podmanivě dokreslily ty nejromantičtější scény filmu.
Taková Mary ze zapadlé samoty kdesi v Oregonu šla o pár let později na tu operu do teho divadla, ale ouha... Čistý průstřel skrz její srdéčko se nekonal.

Zastavme se ale u takového pana Bohumila, mladého hbitého intelektuála, přáteli přezdívaného Bohu, čtoucího těžké filosofické traktáty, dokonale znajícího Kustoricovu filmografii a na svém blogu zasvěceně a chytře glosujícího českou i světovou politickou scénu. Takový Bohouš zčistajasna poprvé zavítá na operu do některého z významných českých divadel, ale je krapet zklamán. Copak tohle může dát modernímu, neřknu-li postmodernímu člověku nějaké významné podněty? Jistě hudba, ano, pár silným míst tam bylo, ale jako celek... kdeže opera, to nebude má krevní skupina, nabude pan Bohoušek přesvědčení.

Nalijme si čistého vína – operu dělá operou hudba, libreto a výkony zpěváků. Pro plebs, ale i moderní mladé intelektuály může být těch pár hitovek v každé slavnější opeře příliš málo na to, aby vyvážily všechny ty vatové zpívané monology, libreto – tedy rozuměj scénář opery - může být pro ně dějově příliš chudé a rozpačitě neobratné, a co se týče výkonů zpěváků... Vynikajících je jen pár, dobrých je dost, ale těžce průměrných je moc. A koncentrace posledně jmenovaných se na světově méně proslulých scénách přímo úměrně stupňuje.

A tak zjistíte, že když si po nějaké živé opeře pustíte cédéčko téhož díla v interpretaci od světové špičky, je to vskutku markantní rozdíl. Těch hudebně silných míst je tam najednou víc a tzv. hitovky vyniknou v takové míře, že se na chvíli stanete Pretty Woman, dojímáte se a slzíte. Ano, takovou ta opera má sílu. A přitom může být děj stále tak chudý a předvídatelný.
Jenže opera není jen hudba, opera je sluchová podívaná a tak reprodukce z cédéčka, byť v podání těch nejlepších světových pěvců, je jen zlomkem toho, co může opera divákovi nabídnout.
Máme tu také scénu, kostýmy, nejen pěvecké, ale i herecké výkony a dole v orchestřišti dirigenta s ansámblem. To vše by mělo spolu fungovat a předložit diváku v náležitém hávu onu zmiňovanou hudbu a libreto. A aby to fungovalo, je tu operní režie, tedy režizér, který to zařídí.

Když už jsem to víno vypila, povím Vám čistou pravdu – operu mám ráda, nemiluji ji sice víc než svůj život, ale z mnoha důvodů ji ráda mám. Viděla jsem něco kolem šesti kousků naživo a něco kolem mnohem více kousků jsem slyšela z cédéček. Něco mě zasáhlo až do morku kostí, u něčeho jsem si zazývala. Ale až do včerejšího večera jsem si myslela, že je to o té dané opeře, jak moc byla dobře napsaná, kolik je v ní hitovek, a o pěveckých výkonech. Včera večer mě Ondřej Havelka ukázal, že nemusí to být hudebně i dějově silná opera a není to jen o pěveckých výkonech (které ale nutno dodat byly v tomto případě velmi velmi dobré), které z operního představení dělají vynikající podívanou. Je to o jejím pojetí, o jejím vedení, o schopnosti dát opeře život. Ačkoli v Gianni Schicchim je má životní operní árie (ona srdéčková záležitost, kterou zůstala i poté, co jsem před pár lety zjistila, že obsahově je o něčem jiném, krapet povrchnějším, než jsem si myslela), hodnotila bych ji jako Pucciniho slabší záležitost – hudba dobrá, ale ne výborná, děj takový operní, tudíž jednoduchý a předvídatelný, a ačkoli bych v případě Leoncavallových Komediantů laicky smýšlela podobně, díky Havelkovy však teď vím, že když má někdo vizi a evidentně umí pro ni získat i interprety, tak i s průměrným materiál dokáže vytvořit skvost.



Včerejšímu večeru chybělo opravdu jen jediné – aplaus ve stoje. Kdybych mohla vrátit čas, odhodila bych svou plachost, stoupla bych si a křičela bravo a jsem si jistá, že by se zvedlo celé divadlo, protože to neudělalo jen pro to, že se nezvedl ten první....